Až na dno (17 .kapitola)

Anotace: Kapitola, kde se telefonuje a na povrch vyplouvají všelijaké věci ...

„Tak o tohle tedy jde ...“ vydechla Nadine v úžasu.
Bylo pozoruhodné slyšet na vlastní uši, o co se tady Mel s Alexem vlastně přetahují. Mnohem pozoruhodnější a neskutečně příjemnější bylo znovu a znovu si uvědomovat fakt, že jí to Alex vůbec řekl. Bez váhání a bez vytáček podstoupil to riziko, že Nadine může všechno obratem vyklopit v Paradise klubu.
Bylo to zvláštní. Za celý den se slovem nezmínil o ničem, co by souviselo s temnými okolnostmi její minulosti. Nevyptával se, nekomentoval. Držel si odstup a snažil se chovat výhradně jako kamarád. Občas se neuhlídal a prozradil se zvláštně upřeným pohledem, ale rychle se pokaždé probral a snažil se o jediné – aby se s ním Nadine cítila bezpečně, a aby mu konečně začala věřit.
Z toho důvodu taky hodil za hlavu všechny pochyby a řekl si, že když chce po ní důvěru, musí věřit taky on jí. Ke svému úžasu zjistil, že povídat si s ní o Nerově pokladu mu působí vlastně potěšení. Udivilo ho, že uměla nejen naslouchat, ale taky se ptát. Její otázky byly k věci a vedly ho k nápadům a souvislostem, které do té doby neviděl. Občas se přistihl, že myslí víc na jahody se smetanou než na obsah slov a asi to na něm bylo poznat, protože dívka před ním zrůžověla a uhnula očima, zatímco on se v duchu tetelil – byla to neklamná známka toho, že Nadine brala prozrazení tohohle velkého tajemství přesně tak jak bylo myšleno. Jako vyznání lásky.
Seděli venku na schodech a pozorovali ustávající déšť.
„Alexi...,“ ozvala se Nadine a on se k ní otočil s úsměvem v očekávání něčeho moc pěkného. „Mohla bych si půjčit tvůj telefon?“
Alexův úsměv se vytratil v dokonalém zmatku. Beze slova sáhl do kapsy a podal jí mobil. Nadine zpaměti zadala číslo a čekala. Pak někde na opačném konci hovor přijal, přepojili ji, a pak ještě jednou.
„Buena sera, zio, sono Nadine,“ vydechla pak do telefonu. Dobré odpoledne, strejdo, tady Nadine. To bylo asi tak všechno, co Alex stačil zachytit. Další věty už šly tak rychle, že je v nesrozumitelném dialektu jednoduše nebyl schopný zachytit. Pak ho do uší praštilo slůvko „Nero“ a ztuhl. Určitě nestál o to, aby si tady místní chlápci nad červeným vesele vykládali o tajemství, na kterém závisela celá jeho budoucnost. Sklesle čekal, až Nadine domluví a v duchu se modlil, aby všechno bylo jinak než to vypadalo.
„Mockrát děkuju, opravdu,“ zachytil už srozumitelnou italštinu ve volnějším tempu. „Neobtěžovala bych tě, kdyby to nebylo důležité, to určitě víš... Ano, na tohle číslo ... Jsi strašně hodný, ciao!“
Nadine držela telefon u ucha ještě chvíli poté, co se hlas na druhé straně definitivně odmlčel. Strašně si přála, aby mohla vytočit ještě jedno číslo ...
Podala mobil Alexovi: „Promiň, bylo to do Říma, ale myslím, že tenhle výdaj se ti určitě vrátí.“ Jako by se nechumelilo, zakousla se do krvavě červeného melounu od Mattea a s trochou potměšilosti nechala Alexe podusit v nejistotě. Pak už to nevydržela ani ona.
„Můj strýc Bartolomeo, maminčin bratr. Ani nevíš, jaké máš štěstí, že se vůči tobě cítím natolik provinile, že jsem se odvážila mu zavolat. I když ... on byl jediný, kdo se mě zastal. Snad proto, že odsud odešel tak dávno a sám to neměl lehké. Pracuje totiž ve vojenském námořním institutu. Jestli se někdo může dostat k jakýmkoli informacím o čemkoli, co v tomhle moři kdy bylo a je, tak je to on. Slíbil, že si vyžádá všechny zprávy a vůbec všechno, co by s tvým hledáním mohlo souviset.“ Předběhla poplach, který se Alex chystal spustit. „Neoficiálně. Nikdo jiný se to nedozví.“
Znovu se zakousla do melounu, a přitom komicky zašilhala na kapku růžové vody, která se jí zachytla na nose. Alex ji jemně setřel ukazovákem. Stejně dobře mohl strčit ruku do zásuvky – ten okamžik měl na něj větší účinek než ubohých dvě stě dvacet voltů ....
„Děkuju,“ zamumlal stěží a dalo se jen těžko odhadnout, zda děkoval za pomoc nebo za příležitost se jí beztrestně dotknout. Zapíchl oči do tenisek a očima se do nich přímo vpíjel. Snažil se soustředit na to, co je ukryto v nich, aby nějak dokázal zkrotit tu nesnesitelnou touhu po Nadine. Jenže dnes to z nějakého důvodu nezabíralo – infekce láskou zřejmě postoupila už příliš hluboko ....
„Cos vlastně studovala?“ Vyrazil ze sebe první otázku, která se mu mihla hlavou.
Nadine unikl povzdech: „Tanec a hudbu.“ Pak pokrčila rameny a s předstíranou lehkostí dodala: „O jednu hopsandu na světě míň ...“.
Alex se na ni zkoumavě podíval. „Nelži. Chybí ti to. Určitě´s byla dobrá.“
Nadiiny dlouhé řasy se pomaloučku sklopily dolů: „Milovala jsem to.“
„Vrátíš se k tomu, uvidíš.“
Brala to jako milosrdnou lež, ale i tak mu za ni byla vděčná. Bylo tak hezké to slyšet, a k tomu od něj! Jenže sebekrásnější lež je pořád jenom lež ....
„Něco ti ještě uvařím a vrátím se ... .“ Skousla si ret - málem už řekla „domů“. Rychle vstala a vběhla do kuchyně, aby tam skryla svůj smutek.
Alex dlouho váhal, než se odvážil zeptat: „Proč jsi vlastně u Mela? Ze všech míst na světě, kam jsi mohla jít, proč právě sem?“
„Vlastně náhodou,“ Nadine se objevila ve dveřích. „Tak trochu jsme se znali už před ... před ... tamtím. Potápěl se poblíž s nějakými zákazníky, občas jsme se potkali v obchodě nebo v přístavu. Zdálo se mi tehdy, že se mu dost líbím. No a později se nějak doslechl, co se stalo, dokonce se zastavil v nemocnici. Nabídl mi, že kdybych náhodou potřebovala, můžu jít pracovat sem. No a já náhodou potřebovala ...“.
Alex se odvrátil a díval se na hrozivě tmavé moře. Znovu se mu začínala točit hlava a dělalo se mu nanic. Na rozdíl od Nadine totiž věděl, že Mel na nějaké „náhodou“ nikdy nehraje. Šel vždycky jenom na jistotu. Nabízelo se řešení, jenže Alex se zdráhal mu uvěřit.