Kdo z koho!

- NOIR –


*Nic není takové, jaké se zdá.*
Dlouze jsem potáhnula ze své ručně balené cigarety. Já vím. Je to hnusnej zlozvyk, ale nic se nevyrovná tomu pocitu, když se vám plícemi prožene pořádná dávka nikotinu a chvíli poté nastoupí onen omamný pocit. Stav zdánlivé beztíže, ve kterém se žádný problém nezdá o velikosti maxipsa Fíka.
Rozhlédla jsem se kolem sebe. *Například tahle noc. Na první pohled obyčejná, nudná. Ale na ten druhý? Zcela výjimečná. Unikátní. Dnes se to stane. Cítím to.*
Najednou mi na krku naskočila husí kůže. Nepatrně jsem se otřásla a přitáhnula si kabátek blíže k tělu.
Pak jsem rychle mrkla na velké nástěnné hodiny na začátku uličky.
Byl čas.
Zívnula jsem, až mi do očí vhrkly slzy a vydala se ke krajnici silnice. Nechtělo se mi. Ani trochu. Bylo to už únavné. Moc.

Nemusela jsem ani dlouho čekat a přijelo ke mně tmavě zelené auto. V řidiči jsem poznala Harryho. V duchu jsem zaúpěla. Harryho jsem neměla ráda. Byl divný. Choval se ke mně hrubě, násilnicky. Ale zase na druhou stranu za modřiny na mém těle dobře zaplatil. A to bylo pro Layta, mého... vedoucího, rozhodující. A co na tom, že se mi to nelíbilo.
Když jsem nastupovala, zase jsem se porozhlédla. Ten divný pocit stále přetrvával.

Harry se na mě pousmál. Moc příjemně ale nepůsobil. „A jak se vede, Noir?“
V jeho hlase jsem tentokrát zaslechla něco, co se mi nechtělo ani trochu líbit. Přejel mi mráz po zádech a dlaně nevysvětlitelně zvlhly. Polknula jsem.
*Ach Harry. Co chystáš?*

... Když se mnou bez váhání smýkl, sotva jsem prošla mezi dveřmi do jeho chladného moderního bytu, směrem ke zdi, odříct to celé už bylo pozdě. Když se má záda, stejně jako temeno hlavy, tvrdě střetnuly s imitací cihlové zdi v chodbičce, zmohla jsem se jen na to, že jsem tichounce zanaříkala a zalapala po dechu. Před očima se mi začaly dělat mžitky, v uších mi burácela krev.
„Harry... co to propána děláš....“ Zakňourala jsem sotva slyšitelně.
V očích se mu blýsknulo a on se křivě pousmál. Neodpověděl. Jeho vraz totiž mluvil za vše. Tušila jsem až moc dobře, že to, co chce udělat, se mi nebude ani trochu líbit.
Lapavě jsem se nadechnula, abych do plic vtáhnula tolik potřebnou minimální dávku kyslíku a pokusila se vyběhnout ke dveřím. Jinou šanci na útěk jsem neměla.
Mohla jsem být ovšem seberychlejší, protože Harry po mně sáhnul a strhl mě zpět k sobě. Zápěstí mi zkroutil za záda a plavým pohybem mi podkopnul nohy. S dutou ranou, jež mi vyrazila dech, jsem dopadnula na zem. Cítila jsem, jak se mi z rozraženého rtu valil uzoučký pramínek krve.
*Bože... proč...*
Zavřísknula jsem. Potřebovala jsem, aby se někdo začal zajímat, co se to tu děje.
Ovšem účinek žádný. Žádný takový, který by byl žádaný.
„Drž hubu, děvko!“ Zavrčel Harry a hrubě mě vytáhnul do kleku na kolena. Zasténala jsem bolestí, která mi pulsovala celým tělem.

A pak...
... a pak kdosi rozrazil dveře.