Hubička zrcadlu

HUBIČKA ZRCADLU

První díl



I.

„Ten nový kluk, co jezdí na jízdárně na Ornelce se mi vůbec nelíbí“, stěžovala si Jana, když stála u brány jízdárny s Petrou. „Podívej se jak Ornelu tahá za hubu, chudák malá.“
„Ale s tím Ty stejně nic neuděláš.“ Odvětila Petra.
„Kdybych mohla dala bych mu jednu pořádnou facku, za ten jeho styl. Ach, tu Ornelu mu neodpustím. Už teď ho nemám ráda.“
„Až ho poznáš třeba změníš názor.“
„Ani nápad! Stačí mi, že si pro vyjížďku vybral právě moji lásku.“
„Ty jsi nenapravitelná,“ zasmála se Petra a pak dodala, „ale přiznávám, že ten kluk je divný, kdybych měla Ornelu stejně ráda jako ty, tak bych ho zastřelila. Jenže mou láskou je Sonička, jak dobře víš, a na tu mi snad nesáhne.“
„Ty se máš!“
Jana ještě hezkou půl hodinku pozorovala nového kluka, jak jezdí na jízdárně na její oblíbené kobylce a navztekala se dokud kluk neskončil. Sedla si na zídku a pozorovala dění ve stáji. Bylo tam třiatřicet koní. Kobyly, klisny, hříbata, valaši, jeden hřebec, tři poníci a dokonce i osel a dvě kozy. Jana byla jako vlastní dcera majitele ranče Tondy, miloval ji jako dceru a o koních ji taky všechno naučil. Když měla sedm roků, daroval jí poníka. Ivan, malý vraník s nádhernou hřívou a ladnými kroky, byl původně tažný poník. Když na něm začala jezdit Jana, naučila ho úplně všechno. Skákat přes překážky, jezdit Western, naučila ho se nebát, když jde s ní samotinký po lese nebo louce. Ivan měl sedm roků stejně jako Jana, když ho majitelé prodali na ranč. Vyrůstal s ní a zvykl si na ni jako na svou paní a přítelkyni. Ivan měl ve stáji jen jedinou lásku a to byla Terezka. Malinký černý poník. Jana na ni nikdy moc nejezdila. Její kroky byly tak malé, že jí to bylo nepříjemné, neboť byla zvyklá na krásně ladné kroky Ivana. Proto, když si měla vyjet na Ivanovi, doprovázela ji na Terezce Petra, ta na ni byla zvyklá a Ivana by navíc nezvládla. Petra byla její dlouholetá kamarádka na ranči. Občas si sice lezly na nervy a někdy se i pohádaly, ale spojovaly je koně, což byla výhoda.
Ten den bylo hezké počasí. Tonda usoudil, že by bylo moudré vzít nového kluka na vyjížďku do přírody, aby se projevily jeho schopnosti. Holky, že pojedou s nimi. On dostal samozřejmě Ornelu, Petra jela na Soni a Jana na Báře. Vyjížďka probíhala poklidně. Jelo se přes louku a pak lesem. V lese začal Tonda ve předu cválat. To by nevadilo, kdyby se Janě Bára něčeho nelekla a neuskočila by. Jana málem sletěla, jak se vyděsila. Zařvala dopředu, zdali by nemohli zpomalit. Koně zpomalili.
„Je tam vzadu všechno v pořádku?“ Zeptal se zvýšeným hlasem Tonda.
„Teď už ano.“ Zarděla se Jana a uvědomila si, že se zachovala jako strašpytel. Bylo ji skoro do breku. Takhle se uvést před tím klukem. „Taková potupa!“ Pomyslila si.
Zbytek cesty proběhl dobře. Výprava se vrátila na ranč. Odstrojili koně, vyčesali je a dali jim vše potřebné, co si po cestě zaslouží.
Když měla Jana svou práci hotovou, opřela se o bránu jízdárny a přemýšlela nad dnešní „hanbou“. Opřela si hlavu o bránu a dívala se tupě do pilin. „To byl dnes den. Přijde si nějaký nový floutek a jezdí mi na Ornele. A ten jeho styl! A zrovna když se dívám na jeho styl jízdy a jestli mi náhodou neničí Ornelku, tak se Bára lekne, div nesletím. Prostě skvělé!“
„Ahoj.“ Řekl někdo přímo u Jany. Jana se z toho leknutí vzpamatovala,otočila se a ztuhla.
„Eh, nazdar.“ A před jejíma očima stál onen kluk.
„Dnes jsi jela dobře. Já jsem Petr.“
„Jo, jasně. No, dík. Jana.“
„Rád jsem tě poznal. Teď se uvidíme častěji.“
„Vypadá to tak.“ Odpověděla s ironickým úsměvem. „Líbí se ti Ornela?“
„Jo, moc. Je super.“
„Dávej si na ni bacha. Ráda štípe.“ A v duchu dodala, „a na mě taky, jsem stejná jako ona!“
„No to mi snad vysvětlíš později, jedeme domů. Měj se.“
„Dík, čau.“
Petr odešel ze stáje ven a Jana se vydala za Ornelou. Nešla k ní do boxu, jen se zastavila u něj. „A takového pacholka si dnes vezla.“¨
Jana v duchu doufala, že víc takových dnů nebude. Petrova rodina si na ranči ustájila své koně Darta a Dixu. Doufala, že si víc bude hledět jich. Máma ji volala ven. Byl večer a ona s bráchou už museli jet domů, chystat se do školy.
Jana, její rodina a Tonda bydleli asi tři kilometry od ranče v malém městečku zvaném Buchlovice. Tam také chodila do školy. Když přijela domů a udělala všechno, co je v neděli večer před školou nutné, tzn. koupel, úkoly aj., lehla si do postele a přemýšlela. Filip, malý jezevčík, byl zvyklý spávat v dětském pokoji, vyskočil k Janě do postele a uchýlil se jí k nohám. Jana byla tímto dnem tak unavená, že než stačila dát do souvislosti jedinou rozumnou myšlenku, usnula.




II.

Víkend skončil. Jana jezdila v týdnu na ranč skoro každý den a o víkendech tam i spávala. Byl březen, čtyři měsíce před prázdninami. O prázdninách bývaly na ranči letní tábory pro děti z Moravy. V březnu bývalo vždy počasí deštivé a to způsobovalo, že koně byly pokaždé, když přišli z výběhu úplně zablácení. Vykartáčovat je všechny trvalo vždycky celé odpoledne, když se do toho pustili všichni, kteří tam chodili pomáhat. Jana si vždycky jako první vydrhla Ivana. Ten byl jako kus tvrdého bláta. A když s ním skončila vypadal zase jako krásný černý vraník. Ivana si nikdo jiný kartáčovat nedovolil. Bylo to tak proto, že ho Jana milovala a nikomu to nedovolila, ale taky proto že Ivan rád štípal, když se k němu někdo otočil zády.
Jana na něm jezdila pokaždé, když mohla. Bylo to její potěšení a nesmírná radost. Ani na velkých koních tak ráda nejezdila jako na něm. Ivan byl malý a dokázala na něm velké věci. Při Hubertech byla mezi poníky vždy první, ne málo cen na něm získala. Předváděla pro návštěvníky, jako jediný zástupce poníku, parkur i western a společně s Terezkou se občas dělaly i přepadení dostavníku. To se poníci zapřáhly do malého povozu, který kočíroval Tonda a Jana seděla v zadu nastrojená jako lady z nějakého filmu. Ostatní velcí kluci a holky, kteří chodili na ranč si dali roušky přes pusu jako banditi a utočili s pistolemi na dostavníček. Pak Janu vytáhli z povozu a jeden kluk si ji přehodil přes sedlo a uháněl s ní pryč. Tohle diváci prostě milovali.
V pátek, když se koně přihnali z pastvy a řádně se vykartáčovali, chtěl Tonda Janu vzít na lonž. Měla si osedlat Ornelu a dovést ji na venkovní jízdárnu. Ornela neměla ráda nikoho ve svém boxu. Pro Janu byl vždy problém ji v boxu něco dělat. Ale měla dobrou taktiku. Vždy ji chytla první hlavu a na krátko ji uvázala ke kraji boxu, tak nemohla nic dělat. V sedle byla Ornela zlatíčko. Nesla se jako dáma, jako by pod nohama měla jen hromadu peří. Jana ji tedy úspěšně osedlala. Vyvedla ji na jízdárnu a Tonda ji upnul na lonž. Výcvik začal jen krokem. Tonda chtěl, ať se Jana zdokonalí v sedle a především v eleganci a jemnosti. Když skončili s lonží, přišly na řadu překážky. Ornele nedělala problém žádná standardní velikost překážek. Zdolala cokoli, co se před ní postavilo. Tonda Janu začal pobízet.
„Teď objeď kolo, v půlce začni cválat a najeď si na tu překážku.“
Jana najížděla, „teď mě nesmíš zklamat, lásko. Hop!“ Pobídla Ornelu, a ta jakoby ji poslechla na slovo, neudělala ani jednu chybu.
„Výborně, jen se snaž při doskoku více narovnat.“ Nabádal Tonda.
V takovém duchu výcvik pokračoval a Jana se radovala, neboť s Ornelou byla práce samý úsměv.
„Dobře. Ještě s ní projdi pár koleček v kroku, pak ji odveď do stáje a odstroj ji.“
Tonda odešel zrovna, když přijíždělo k ranči auto. Jezdilo tam denně tolik aut, že tomu nedávala žádnou váhu. V klidu si hleděla Ornely a mluvila k ní, jako by ji měla rozumět.
„No vidíš, ty jsi moje šikulka. Jestli budeš tak hodná jako dnes vždy, budu z tebe mít pořád velkou radost.“
Když tu ji někdo odpověděl na její rozmluvu s Ornelou. „V sedle z ní musí mít každý velkou radost.“
Jana se otočila a na lavičce u jízdárny seděl Petr.
„Ahoj.“ Řekl, aniž by tušil, že Janu už podruhé vyděsil.
„Ahoj!“ Odpověděla Jana, a když se otočila zpátky, ušklíbla se. „Přijeli jste právě teď?“
„Jo, viděl jsem tě z auta, tak jsem se chtěl jít na tebe podívat.“
„No já jsem právě skončila. Musela jsem ji jen chvilku krokem provést, aby vychladla. Takže už nic neuvidíš. Jaká smůla“ A zasmála se.
„To je škoda, říkali mi, že jsi na svůj věk velmi skvělá jezdkyně.“
„Na můj věk? Jezdím od šesti let. A to je jen pět roků. Možná je to tím, že na ranči vyrůstám a ty koně už moc dobře znám. Ale ano, asi umím dobře jezdit.“ Jakmile to dořekla, vykročila s Ornelou ven z Jízdárny. A šla s ní do stáje. V duchu si říkala, proč ji vždycky ten Petr tak rozčílí. Vykartáčovala Ornelu, odsedlala ji a šla si odpočinout ven na čerstvý vzduch. Venku před rančem stála pochybná pergola a přes ní byl proti slunci přehozen kus vojenské maskovací plachty. Zrovna tam pár lidí sedělo. Tonda v čele. O něčem diskutovali. Jana si sedla se sklenicí limonády a dýchala čerstvý vzduch.
„Jani,“ začal Tonda, „domlouvali jsme se s ostatními, že byste tu, vy mládeži, mohli tento víkend spát v maringotce. Chtěl bych, abyste mezi sebe vzali Petra, syna mého kamaráda. Přijede i Petra. Očekávám, že to Petrovi navrhneš Ty.“
Jana se ještě úplně nevzpamatovala z nepříjemného překvapení a začala, „proč bych mu o tom měla říkat já?“
„Jsi tady domácí a je ti věkově stejně, prostě to tak chci.“
Jana pochopila, že není cesta zpět a že, co řekne Tonda, to platí. Jedinou útěchou pro ni bylo, že měla přijet i Petra. „No, tak dobře, když myslíš. A kdo tady bude spát?“
„Ty s bráchou Danem, Petra a Petr budete spát v jedné maringotce, v té menší, co stojí dál za rančem, ta je přesně pro čtyři osoby. A velcí budou spát ve větší vedle ranče.“
„Fajn.“ A v duchu si představila tu ohromnou „švandu“.
Na Janu čekal nelehký úkol. A to pozvat kluka, kterého od začátku neměla v lásce, na víkend na ranč. Jana se zvedla od stolu a šla se podívat za Ivanem. Cestou si vzala jemný kartáč, aby u něj měla co dělat. Ivan stál poklidně vedle Terezky, a když viděl přicházet svou kamarádku, automaticky ustoupil na kraj, aby mohla projít. Ivan nebyl příliš zaprášený ani špinavý, ale malá úprava mu neuškodila. Ivan byl velmi huňatý. Ne příliš, ale měl nadýchanější srst než ostatní koně, proto pokaždé když ho Jana česala a hladila, uklidňovalo ji to. Když takhle přejížděla poníkovi kartáčem po srsti a pobrukovala si, najednou někdo vcházel do vrat. Poníci měli místo přímo u zadních vrat, takže první, kdo byl vidět, byli právě poníci. Do stáje vešel Petr doprovázený svým tátou.
„Dobrý den, pane Jermáři, dnes Vás vidím poprvé. Jak jste spokojený s Dartem?“ Zeptala se Jana a nečinně zašmátrala pohledem na Petra.
„Ahoj Jani, myslím, že se mu tady vede dobře a povede se mu dobře. Je tady hodně koní, takže doufám, že se svým menším vzrůstem zapadne. Slyšel jsem, že tvoje největší láska je tady kamarád Ivan.
„No ano, to je pravda. Jezdím na něm od mala.“
„Však doufám, že tvé umění brzy uvidím. Teď musím ta Tondou, ještě se uvidíme.“
„Já pak přijdu za tebou, tati.“ Řekl Petr, což Janu zarazilo.
Když pan Jermář odešel, přistoupil Petr ze strany k Terezce a začal ji hřebelcovat kartáčem, který měl v ruce.
„Nečekám, že si šel s tím kartáčem zrovna k Terce, když si vcházel do stáje.“
„Ne, to máš pravdu, ale narazil jsem na něj za stájí, tak jsem ho vzal, abych ho vrátil na původní místo, a když jsem tě tu viděl u Ivana, napadlo mě, že se zastavím.“
„To je milé. zrovna jsem Ivanovi vysvětlovala, že tento víkend bude mít na ranči rušno.“ Prohodila Jana, aby měla, jak začít.
„Jak to myslíš?“
„No starší se domluvili, že by bylo fajn, kdyby tady mládež tento víkend spala. A mě pověřili, abych přesvědčila i tebe.“
„To je sice hezké, ale nemyslím si, že tady budu mezi všemi vítaný.“
Jana si uvědomila, že by nebylo moudré mu ustoupit, ale že by ho měla spíš povzbudit, aby se na ni někdo nenaštval. Tak řekla, „myslím, že se mýlíš. Pokaždé, když přijde na ranč někdo nový, je tady velmi vítaný a navíc dnes přijede kamarádka Petra, která se s tebou taky ráda seznámí. Pokud si vzpomínáš, minulý týden tady chvíli byla taky, jela s námi na vyjížďku.“
„Vím, koho myslíš. A pokud je to, jak říkáš, zůstanu. Aspoň bude sranda.“
„Jo, to bude.“ Usmála se Jana a pro sebe se udivila, „no vidíš Jani, jak umíš být milá, jen ať ti ten víkend nezkazí někdo tím, že se bude tvářit mile jako broskvička.“
Petr byl stejně vysoký jako Jana. Byl to takový nijak zvlášť krásný hubeňour o několik dní mladší. Ale nějaké kouzlo měl. Uměl se moc hezky usmát a něco v jeho způsobu vyjadřování ostatní udivovalo. Troufám si tvrdit, že byl i stejně inteligentní, i když v takové té psychice a filozofii měla Jana na vrh.




III.

Koně dostali najíst, napít, novou podestýlku a už měli do konce večera klid. Mládež se shromáždila v klubovně a diskutovalo se o všem možném. Bylo asi kolem páté hodiny a přijelo auto.
„Peťka je tady!“ Zvolala Jana a vyběhla z klubovny. Svou kamarádku náležitě pozdravila a dřív než stačila něco říct hned spustila. „Jsem tak ráda, žes přijela. Myslím, že ani nevíš, že tento víkend tady spí Petr, ten nový kluk, na kterého jsem nadávala.“
„Cože? Tak to bude vtipný víkend.“ Zasmála se Petra.
„No, jako ještě, že jsi tady. Sama s ním a bráchou v maringotce, to bych asi nezvládla.“ A děvčata se tak rozchechtala, že to šlo slyšet až do klubovny.
Holky vstoupili, Petra všechny pozdravila a podívala se na Petra.
„Peťo, tohle je Petr, ještě se neznáte.“ Ujala se důležitého Jana.
Oba se pozdravili a to, co bylo nutné, bylo ukončeno. Holky se zvedly a šly ke koním. Petra jako první zavítala k Soni, a když ji řádně pomuchlala, sedly si na zídku. Povídaly si hezkou chvíli. Najednou se obě ztišily. Když začnete poslouchat, jak koně povzdychují a žvýkají, je to nádhera. Všechno kolem je tiché a klid nechává tato stvoření, aby si užila každodenní dávku večerní energie. I holky tento šumot měly rády. Pak je ale něco vyrušilo. Dan s Petrem vstoupili do stáje a náramně se něčím bavili a smáli se. Přišli až k holkám, které se na ně dívaly jak z jara a nechápaly.
„No víte, Dan mi zrovna říkal takovou vtipnou věc.“ Řekl Petr, podíval se na Dana a oba vybouchli smíchem.
„No Vaše věci nás tak akorát zajímají, ale jestli nevidíte, koně už chtějí mít klid.“ Jako vždy provázela Janina slova ironie.
„To nikdy nemáš smysl pro humor?“ Namíchl se Petr.
„Ale proč bych se měla smát, když nevím čemu?“
„No někdy ti to možná řekneme.“
„Co budete dělat kluci?“ Zeptala se Petra.
„No to záleží na Vás, chci vidět, jak dokážete rozvíjet svůj smysl pro humor.“ podíval se šibalsky Petr na Janu.
„Tak ty si myslíš, že se neumím smát?“
„Přede mnou ses ještě nesmála.“
„Ha! Tak pojďte všichni za mnou.“ Oplatila Jana šibalským úsměvem Petrovi jeho výtku.
Když se blížily k místu, které Jana určila, jako místo srandy, podívala se Petra na Dana. Oba už moc dobře věděli, co bude následovat. Jana je vedla přes jízdárnu směrem k balíkům sena. Všichni vylezli nahoru.
„Bude se hrát tradiční honička na balíkách. Může se kamkoli, na seně a slámě. Začíná Petr, ať si taky trochu užije.“ Zasmála se Jana.
Seník a slamník funguje na ranči dohromady. Zaujímá asi třetinu jedné poloviny stáje. Sranda to byla opravdu velká. Mladí se náramně bavili. Později se k nim přidali ještě dva další kluci z ranče a hrálo se a blblo dokud síly stačily.
Když už měli všichni seno doslova všude, odebrali se ven, aby se vytřepali z kůže. Jen Jana zůstala ležet úplně nahoře na balíku slámy a odpočívala. Když Petr viděl, že Janě se ještě z balíků nechce, vylezl za ní a lehl vedle ní. Chvíli si povídali, a když už je opravdu začalo všechno kousat, slezli dolů a šli se taky vytřepat.
Byl večer. Holky se vrátili ze sprch, aby se kluci mohli jít také svlažit. Jana s Petrou zůstaly samy v maringotce a rozmlouvaly o dnešní zábavě.
„Docela se chytal, co?“ Prohodila Petra.
„Jasně, komu by se náš způsob zábavy nelíbil. Viděla jsi, jak se u toho smál? Jakoby to v životě nezažil.“
„Nejlepší bylo, jak pokukoval po tobě.“ Zasmála se Petra.
„Jo, chtěl mě naštvat.“
Petra svou myšlenku sice mínila jinak, ale Jana si ji nenechala vnutit a převrátila ji v jiný smysl. Mezi tím se kluci vrátili. Holky si sebevědomě zabraly horní patro, a proto se kluci rovnou uchýlili dolů.
„Umíte někdo karty?“ Zeptala se Petra.
Všichni souhlasili, že je to dobrý nápad. Tak se hrály karty až do pozdního večera. Všichni se bavili. A ne jeden si všiml toho, že se Jana možná smířila s tím, že Petr není zas tak hrozný, jak si o něm myslela. Když už se všem zavíraly oči, rozhodlo se, že se půjde spát. Jana si lehla nahoru, naproti ní ležela Petra, která se na Janu šibalsky smála a ta jí to oplácela. Dole, Petr s Danem se taky ještě chvíli chichotali. A pak bylo ticho.





IV.

Jak už to na takovém ranči o víkendech chodí, bylo rušno. Přijížděli zákazníci, návštěvníci, pořád bylo, co dělat, a když nebylo, vzal Tonda veškerou mládež na jízdárnu a cvičil jejich dovednosti.
Jana se ráda procházela po místní buši. Byla to rozlehlá pláň asi o dvou kilometrech čtverečných, táhla se do kopce, a když šli koně na výběh, bylo těžší je pak k večeru najít. Jana měla ráda jeden strom v téhle buši. Bylo pod ním chladno a pokud tam zrovna nebyly spadané plody a nelítaly tam roje včel, ráda pod ním sedávala s poníky.
I tento víkend si Petra s Janou vzaly poníky na vyjížďku a jely se projet. Jely přes buš a velkou louku směrem k nedalekému kempu. K tomuto kempu vedla obrovská louka, přes kterou vedla jen jediná pěšinka. Obvykle to bylo tak, když někdo přes tuto louku jel na koni, že ji procválal. Jana si tohle troufla jen na Ivanovi, protože věděla, že na něm nic nehrozí.
Holky projely kempem, pozdravily majitele, který také jezdíval na ranč se dvěma dcerami na koně a šly dál. Teď přišla jejich oblíbená část vyjížďky. Cestička vedla lesem. Byla to dlouhá, hlinitá, pokud zrovna nepršelo, tak suchá širší cesta, na kterou skoro nedoléhaly sluneční paprsky. Tady po té cestě jezdila Jana úplně nejraději. Les tam voněl, jako by se zrovna probouzel ze spánku a začínal se dostávat do svěžesti jižního podnebí. Poníci tuto trasu znali moc dobře. Holky jim povolily otěže, aby si šli sami. Byly úseky, kde se pokaždé cválalo, neboť tomu dovoloval sklon a délka takového úseku. A když takový úsek přišel, holky se na sebe jen podívaly a už závodily, kdo bude ve předu. Ivan se samozřejmě nenechal nikdy předjet. Měl dlouhé, ladné a rychlé kroky, že by mu Terezka neměla šanci stíhat, kdyby se trochu nepřizpůsobil jejímu tempu. Petra se na Tereze často smála. Ale kdo by se nesmál. Když se Terezka rozcválala nebo rozklusala, bylo to, jako když sedíte na káře a někdo Vás na ni veze přes velké kameny.
Holky dojely na konec lesa. Rozhodly se, že pojedou kus po louce a pak zahnou do lesa a přes les dojedou zpátky na ranč. Byl to takový jejich typický okruh, ne moc krátký ani moc dlouhý. Na konci cesty byl vždy docela obtížný kousek. Na kraji lesa tekl podél cesty k ranči potůček, přes který měla Tereza vždy problém přeskočit. Ivan jí to proto musel někdy i třikrát ukazovat, než se odhodlala. Ale i tentokrát to zvládla dobře. Šťastně dojely na ranč a viděly, že tam stojí více aut něž normálně. U vrat je zastavil Tonda a povídal, „ani je neodsedlávejte. Přijeli zákazníci a pojedou na hodinovou vyjížďku. Zůstanou tady tři děti. Jedno z nich už je trochu větší. Petro, Ty vezmeš Soňu a Jana s Petrem budou vodit poníky.“
„Jasně, proč ne.“ Usmála se Petra.
Jana se taky usmála a bylo jí útěchou jen to, že bude moct ještě hodinu být s Ivanem venku. „A kde jsou ty děcka?“
„Budou čekat dole u jízdárny. Tak žádný malér, holky. Spoléhám na Vás.“
Jana vzala oba poníky k napáječce, aby si první udělali pauzu a Petra odběhla pro Soňu. U napáječky za Janou přiběhl Petr, aby vzal Terezu. Oba na poníky vyskočili a jeli k jízdárně. Tam už čekaly děti. Malou holčičku si vzal na starost Petr. Vyhoupl ji na Terezku a Jana pomohla chlapci na Ivana. Mezitím dorazila i Petra se Soňou, aby se i třetí dítě mělo na čem vozit.
„Jak se jmenuješ chlapče?“ Zeptala se Jana svého svěřence.
„Honzík!“ Odpověděl chlapec.
„A ty beruško?“ Ušetřila Jana práci Petrovi.
„Terezka!“
„To je hezké! A víš Terezko, že jedeš taky na Terezce?“ Začal Petr.
„Ten koník se taky jmenuje Terezka?“ Odpověděla otázkou holčička.
„No to víš, že jo! Terezka je moc hodná, myslím, že stejně jako ty.“ A tak pokračoval Petr rozmluvu s malou holčičkou, až se Jana divila, jak dokáže být Petr dětský a hodný k malým človíčkům.
Pokaždé když se malá Terezka začala něčeho bát, začal ji Petr ujišťovat, že se nemá, proč bát, že Tereza je nejhodnější poník, jakého kdy viděl, a podobně. Jana šla s Ivanem a malým Honzíkem před Terezou, tak se vždy jen otočila na Petra a usmála se. Petr si připadal výborně, že se na něj Jana konečně kvůli něčemu usmívá. Zapůsobil na ni a to bylo vidět.
Za hodinu se vrátila výprava z vyjížďky a vození dětí skončilo. Poníci byli odstrojeni, vyčesáni, napojeni a už měli klid. Janina máma udělala pudink. Mládež se sešla pod pergolou, aby si dezert vychutnali. Pudink přišel vhod. Jana s Petrou byly po vyjížďce a hodinovém vodění koní vyčerpané. Po chvíli sezení přijelo auto. Byla to Petrova rodina. Pan Jermář s manželkou a Maruška, starší Petrova sestra. Maruška byla velmi milá a hodná slečna. Byla o hodně starší, jak Petr, ale nechovala se povýšeně, spíše byla jako sourozenecký anděl. Podporovala Petra, byla mu oporou, ale uměla ho samozřejmě i kárat. Byla inteligentní a velmi vnímavá. Maruška uměla na koni jezdit velmi dobře.
Příchozí všechny pozdravili a Petr se s nimi odebral k Dantovi a Dixe do stáje. Petr vykládal rodině, co se na ranči zatím dělo, jaké vylomeniny dělali mládeži včera večer a vyprávěl jim, jak moc se bavil, a podobně. Per byl opravdu spokojený. Jediná Maruška ovšem věděla ještě něco jiného, co za tím vězí. Petr jí minule prozradil, že nejvíc ho z ranče zaujala Jana, a že doufá, že ji nebude na obtíž, spíš by se jí chtěl zalíbit.
Když si rodina náležitě stáj prohlédla a pozdravila své koníky, vrátili se k pergole na kávu. Jana s Petrou už tam nebyly a Dan Petrovi prozradil, že šli osprchovat poníky.
„Ale to bych je musel vidět, vždyť jsme teď ve stáji byli.“ Divil se Petr.
„Šli zadem, blázne.“ Zasmál se Dan a dodal, „Ony by nešly přes stáj, aby Vás potkaly.“ A oba se zasmáli.
Jana s Petrou už opravdu odváděly poníky dozadu za stáj, kde byla hadice, aby poníkům osvěžily život. Ivan s Terezkou tohle milovali. Voda byla studená a v takovém jarním parnu jižní Moravy opravdu udělala dobře. Když byli řádně mokří, provedly je holky kolem stáje, aby oschli, než si lehnou do pilin.
Na programu měla být jízdárna. Rikovi přijela Maruška, která ho chtěla vzít na výcvik, Petra si měla vzít Soňu a co s těma dvěma? Petr věděl moc dobře, že Jana půjde na jízdárnu spokojená jen na Ornele, proto řekl, že by si rád vzal Gordona, a Jana celá užaslá ze sebe vyloudila, že pojede na Ornele. Takovou oběť nečekala, ale byla si moc dobře vědoma, že to udělal proto, že věděl, že má Ornelu ráda.
Na jízdárnu šla taky Kača na Jasné a Lucka na Bontym. Dan na koni jezdit nechtěl, byl teprve v druhé třídě a na koně ho to moc netáhlo. Troufl si jedině na Terezku, kterou miloval.
Výcvik probíhal dobře. Cválalo se, klusalo, skákalo přes překážky a drezírovalo. Jen Riko dělal trochu problémy. Byl to mladý, právě kastrovaný valach a s ostatními koňmi neměl moc zkušeností. Často se lekal, vybočoval z řady a nedělal, co mu bylo poručeno.
Petrovi to šlo na Gordonovi dobře. Gordon byl hodný šedák, trochu tvrdohlavý a malinko nemotorný, ale pro výcvik na jízdárně ideální. Kača s Jasnou už byla velmi sehraná, jiný, nezkušený, by si na Jasnou jen těžko troufl, neboť Kača to s ní uměla. Lucka na Bontym to měla jednoduché. Lucka byla zkušená a Bonty taky. Byl to největší kůň stáje, syn nejhodnější klisny a velmi učenlivý valach. Bonty byl ale tvrdohlavý skoro ze všech koní nejvíc. Poslouchal jen když na něm seděl někdo, kdo to s koni umí, poznal, když na něj sedl nějaký amatér, to si pak dělal, co chtěl, ale taky poznal, když měl na sobě osobu, která se bojí a která mu důvěřuje, to pak byl jako zlatíčko. Proto se na Bontyho obvykle posazovali jen dva typy lidí. Velmi zkušení nebo malé či nějak postižené děti. Bonty děti miloval. Malá Miška, holčička, která pravidelně v delších časových intervalech na ranč jezdila s babičkou, chtěla jezdit jen na Bontym. Dokážete si představit jak to vypadá, když na největšího koně stáje sedne malá křehká holčička a Bonty tiká jako hodinky. To byla vždycky krásná podívaná.
Výcvik skončil. Koním bylo nově podestláno a dostaly seno a ovsa. Byla sobota večer a na mládež čekala poslední víkendová noc na ranči. Když byli všichni po večeři a už se stmívalo, vymýšlelo se, co se bude dít. Nakonec se na ničem neshodli. Jana už byla z venku unavená, tak šla do maringotky. Lehla si a přemýšlela. Nechtělo se ji přímo spát, ale byla tak nějak vyčerpaná. Po chvilce slyšela, jak se někdo v záchvatu smíchu žene k maringotce. Najednou vlítla Petra a za ní hned Petr,
„půjdeš hrát s námi schovku?“ vyhrkla ze sebe Petra.
„Rozhodně ne, nemám na to náladu, jsem vyčerpaná.“ Odmítla Jana.
„No dobře, jak chceš.“
Petr se jen na Janu díval, pak odešli. Jana se otočila ke zdi a chvíli ležela. Jelikož jí to ale nebavilo, rozhodla se, že půjde potěšit Báru, nejhodnější klisnu stáje, svou přízní.
Bára ležela klidně na zemi, a když k ní Jana přišla ani se nehnula. Jana si sedla k hlavě Báry a tiše ji hladila. Za moment zpozorovala, že někdo vchází do stáje, a když rozpoznala Petra ani se nehnula a byla tiše, ani nedutala. Na její štěstí si ji však Petr všiml. Usmál se a šel za ní. Vedle Báry ležel Mario, její nejstarší hříbě. Petr si k němu sedl stejně jako Jana k Báře a začal ho hladit.
„Neměl bys teď hrát někde schovku?“ Zeptala se Jana.
„Nechtěl jsem ji hrát, když jsem věděl, že ty se nudíš v maringotce. Zrovna jsem šel za tebou.“
Jana se na Petra usmála, ale nebyl to úsměv ironický. Byla ráda, že na ni někdo myslel. Byl to úsměv upřímný a vděčný.
„Jak jste se seznámili s Tondou?“ Zeptal se Petr.
„No mamka měla vždycky ráda koně. Vlastnila klisnu Lariettu. Jednou na vyjížďce se k ní přidružil Tonda a seznámili se. Když byla Lara březí a měla každou chvíli rodit, zrovna byla povodeň a stáj se zatopila. Mamka musela Laru honem převést pryč. Tak ji převezla k Tondovi a nějaký čas tam s Larou pobývala. Když se mamka s taťkou rozvedla, prohloubila s Tondou styky tak, že jsme se s ním po dvou letech stěhovali na jižní Moravu.“
„A nemrzí tě to?“
„Mrzí mě, že jsem neviděla strašně dlouho taťku, ale koně miluju a neopustila bych je. Přišla jsem sice o kamarády, ale našla jsem si nové. Škola v Buchlovicích je super a děcka mě vzali mezi sebe.“
„Máš výhodu, že žiješ na ranči. O tomhle se každému může jen zdát.“
„No mě už to tak nepřijde, jsem tady opravdu dlouho a taky mi to někdy leze krkem.“
Jana s Petrem si ještě chvíli povídali a pak se odebrali do maringotky. Oba usnuli ani si nevšimli, jak přišla Petra s Danem.
Neděle uběhla rychle. K večeru kolem páté hodiny přijeli Jermářovi pro Petra a Janina rodina už měla jet taky domů. Dan s Janou stáli zrovna u auta a kvůli něčemu se hádali. Dan prudce šťouchl Janu a ta se bouchla o auto. Petr to viděl. Přišel k Danovi a výhružně pravil:
„Co to děláš?“
„Ona si začala!“
„I kdyby to bylo jak chtělo, holky se nebijí. A jestli to ještě někdy uvidím, pak něco uvidíš Ty!“
Dan se urazil a poodešel.
„Jsi v pohodě?“ Obrátil se Petr k Janě.
„Jo, díky, to bylo hezké.“
„Není zač. Udělal bych to znova.“ Jana se jen usmála a zdálky bylo slyšet, jak na Petra volá taťka. „No, já už musím. Tak ahoj!“
„Ahoj!“ Oba se usmáli a Petr odešel. Jana si sedla do auta a ještě se za Petrem koukala, než zmizel v černotě. Za chvíli přišli ostatní a jelo se domů.




V.

Do jarních prázdnin se takový víkend už neuskutečnil. Ten rok byly jarní prázdniny celkem pozdě. Až na začátku dubna. O víkendech se sice všichni občas vídávali, ale jen tak zběžně. Jarní prázdniny představovaly pro mládež velký oddych a hlavně zábavu na ranči. Prázdniny obecně byly pro děti na ranči vysvobozením. Pokaždé se konaly nějaké akce, celý týden se na ranči spalo a všichni se náramně bavili.
Když přišel pátek a Jana se vrátila ze školy, začala se chystat a balit. Její mamka jí ještě ujistila v tom, že se na ranč opravdu pojede, ale že se první staví do obchodu, jak to měli ve zvyku. Jana byla sbalená a mohlo se jet. Na ranči v tu dobu bylo vždy jen pár lidí. Jana se pozdravila s Ornelou, s Ivanem i s se všemi ostatními koňmi. Když se sešla s Tondou pod pergolou dozvěděla se zajímavé věci.
„Tak co se chystá na tyhle prázdniny?“
„Velké věci!“
„No tak mě nenapínej, vždyť víš, že vždycky všechno potřebuju vědět jako první.“
„Přijede pár nejzkušenějších lidí z letního tábora a budou tady od soboty do pátku spát. Taky přijede Petra. O Petrovi ještě nic nevím, ale měl by se tady taky ukázat.“
„Dobře a ty akce?“
„No v neděli před obědem se vydáme všichni na hrad.“
„Na hrad? Bezva!!“
„Jasně, budou tam hradní slavnosti, bude se vařit guláš a už jsme tam dlouho nebyli.“
„To bude super. Výlety na hrad na koních vždycky miluju.“
„Já vím, taky že jsem na tebe myslel.“
Jana se usmála a pokračovala v otázkách. „A na jakých pojedeme já a Petra?“
„Proč se mě ptáš, když si stejně prosadíš poníky?“
Janě se rozzářily oči a dala Tondovi pusu na líčko. Pak Tonda pokračoval,
„taky přijedou Dvořanovi s dcerami, pan Dvořan se Sandrou pojedou s námi na koních a jeho manželka s malou Dominikou se tam dopraví autem.“ Odmlčel se a pak dodal, „a ještě něco, dneska se mnou někam pojedeš!“
„Já? A kam?“
„Uvidíš, za hodinu vyjedeme.“ Jana byla celá napnutá, proč to Tonda před ní tají. A když strávila hodinu ve stáji, zavolal ji Tonda, že už pojedou. Když Jana přišla před stáj, viděla, že je přepravka zapřažená za Jeep.
„My povezeme nějakého koně pryč?“
„Ne!“
„Tak pro nějakého jedeme?“ A oči se ji rozzářili.
Tonda už nic neřekl a oba nasedli do Jeepu. Po půl hodině cesty, se zastavili v jedné odlehlé vesničce před starým domem.
„Tak tady to je!“
Jana už si začala myslet, že opravdu jedou pro nového koníka a když je přišla přivítat stará paní, napětí rostlo. Všichni se zastavili před starým malým chlívkem a Tonda vstoupil jako první. „Počkej venku.“ Řekl Janě a ta čekala jako přibitá.
Když za minutku vyšel, vedl vedle sebe urostlého černého poníka. Byl o trochu vyšší jak Ivan, ale měl hubenější postavu. Nebyl ani tak huňatý a měl kratší a řidší hřívu. Ale přesto na Janu zapůsobil a měl v sobě jakési sportovní kouzlo.
„Jééé, tak nový poník!!“ Zvolala Jana a okamžitě k němu přistoupila a začala ho hladit.
„Představuji ti Igora.“
„Igor??“ Rozesmála se Jana.
„Jo, bude doplňovat naši poníkovou trojici.“
Jana se zaradovala, ale ihned si v duchu prohlásila, že je její Ivan hezčí. Naložili Igora do přepravky a jeli zpátky. V autě Tonda Janě řekl,
„chci, abys ho na jízdárně proklepla, ať vidíme co v něm je.“
„Jasně, není problém. A jaké mu mám dát sedlo?“
„Jeho sedlo vezeme s sebou. Není sice tak jemné jako od našich poníků, ale než tvoje máma ušije nové, bude se jezdit na tomhle.“
Když přijeli na ranč, Petra už tam byla. Čekala je před pergolou. A když Jana vyvedla Igora z přepravky, Petra se do něj hned zamilovala.
„Ten je boží.“ Prohlásila.
„Hele, tak vem to sedlo a uzdečku a pojď mi pomoct.“
Holky nového poníka upravili, osedlali a Jana ho vyvedla za stáj. Nasedla na něj a jela na jízdárnu. Igor neměl tak malé krůčky jak Tereza, ani tak ladné jak Ivan, proto to byl i tak pro Janu nezvyk. Ale brzo si na jeho styl chůze zvykla. Když dojela na jízdárnu, přišel tam i Tonda a pár lidí z ranče, aby se na nového poníka podívali.
Ve cvalu bych Igor mnohem lepší jak Tereza, ale Janě pořád něco vadilo. Bylo to tím, že byl mnohem hubenější než Ivan a jeho výška k tomu dodávala, že měl jiný styl cvalu i klusu. Přes překážky skákal tvrdě, ale Jana uznala, že se to možná časem spraví. Když Jana dojela k lavičkám, kde seděl Tonda s Petrou, řekl ji ať zastaví.
„Usoudil jsem, že Terezku na hrad brát nebudeme. Takže buď necháš Ivana Petře a pojedeš na Igorovi, nebo si necháš Ivana jako doposud a Igora bude mít na starosti Petra.“
Jana by nepřenesla přes srdce, kdyby měla jet na Ivanovi Petra. Petra uměla jezdit moc dobře, ale Ivan ji neměl rád. Moc ji neposlouchal, když na něm jela. A Jana už několikrát viděla, jak se Petra nechová k Ivanovi dobře. Proto rozhodně řekla,
„na Ivanovi rozhodně pojedu já. Takže jestli Petra chce, ať si jde Igora odzkoušet hned!“ Petra se ušklíbla a moc dobře věděla, co za touhle promluvou vězelo. Jana nesnášela, když jezdila Petra na Ivanovi. Ne že by to nemohla nesnášet právem, neboť Petra opravdu na Ivanovi neměla styl a neuměla ho pochopit, tak jako Jana, ale navíc Ivan už Petru několikrát shodil a jednou ji kousl. I přesto ale Petra na Ivanovi jezdila ráda, protože byl pohodlný. Ale teď tedy souhlasila, protože se ji Igor líbil. Líbilo se ji, že je mnohem vyšší jak Terezka a usoudila, že by konečně mohla být rychlejší jak Jana na Ivanovi. Jana sesedla s Igora a Petra ji vystřídala.
Už při prvních cvicích bylo jasně vidět, že Janin hezký styl a dokonalé ježdění se pro Igora nehodí tak dobře jak Petřina ráznost. Igor byl tvrdohlavý a Petra se na něm cítila velmi dobře. Proto byly obě holky velmi spokojené.
Později Tonda Janě prozradil,
„V tomto měsíci bude takových změn ve stáji více.“
„To znamená, že se budou kupovat noví koně?“
„Ano, vím, že miluješ poníky, ale nechci abys na nich jezdila věčně. Ornela je březí a brzo na ni už nebudeš moct jezdit.“
Jana se začala bát. Ne že by nové koně ve stáji nevítala, ale zrovna takové na kterých by měla jezdit ona, to se ji nelíbilo. Proto se jen usmála a dívala se dál na Petru.
Když Igorův výcvik skončil, odebraly se holky do stáje. Igor dostal místo vedle Ivana a vedle oslíka Ferdy.
„Těšíš se na hrad?“ Začala Jana.
„No jasně, na Igorovi to bude sranda. Třeba budu konečně rychlejší jako ty!“ Zasmála se šibalsky Petra.
„Ani nápad, Ivan se nenechá předjet!“




VI.

V sobotu přijelo asi sedm lidí z letního tábora. Jana si pamatovala všechny, ale nedalo se říct, že by všechny měla v lásce. Byla pohoda. Poklidila se stáj, koně se vyčesali a místo vyjížďky rozhodl Tonda, že vezme táborníky na jízdárnu, aby si jízdu na koni osvěžili. Janě se na jízdárnu nechtělo a Petra zrovna na jízdárně skončila s Igorem, takže jí to taky nevyhovovalo. Holky se rozhodly, že vezmou poníky a půjdou se s nimi projít do buše. Vzaly i Igora, aby si na své nové sousedy zvykl. Jana vedla vepředu Ivana s Terezou a Petra vzadu Igora. Buš je v té době vždycky rozkvetlá a svěží. Rozkládá se asi na kilometru čtverečním a táhne se od doliny do kopce. Není to žádná brnkačka takhle ji celou projít. Ale holkách to nevadilo. Byly s poníky v buši jako doma. Když tam ale Jana chodívala sama, trochu se bála. Říkávalo se, že je v buši divočák ne-li víc. A jelikož byla buš obrostlá keříky a stromy, vůbec by se tomu nikdo nemusel divit. Takže pokaždé, když něco v křoviskách šustlo, Jana se docela lekla. Ale teď jich bylo víc, tři poníci a dvě holky. Dělaly s nimi různé vylomenini. Měly je jen na ohlávce a Terezku přivázaly ke stromu. Pak se obě vyhouply na svého svěřence a seděly na nich, dokud se třeba nechtěl jeden z nich rozcválat z kopce. Ivan tohle dělal velmi rád. Pokaždé, když na něm seděl někdo nezkušený, tak rád cválal z kopce a dával hlavu dolů, aby z něj dotyčný sletěl. Janě se to párkrát stalo, ale později, už ho nenechávala z kopce zrychlit. Byly s nimi venku asi hodinu a půl a pak se vrátily na ranč.
Po večeři se celý ranč sešel v klubovně, aby se všichni mohli pořádně přivítat a poznat zkušené táborníky. Mezi nimi byla i mladá slečna Monika, která se náramně líbila Janinu staršímu bratrovi Michalovi, tak nebylo divem, že oni dva byli hlavním tématem mezi děvčaty. Mimo jiné se také hrály karty, vykládalo se a všichni se obecně těšili dobré náladě.
V neděli ráno začaly přípravy na výlet. Každý dostal přiděleného koně. Holky si po každodenním ranním úklidu stáje začaly kartáčovat poníky. Když byli vykartáčovaní, všimla si Jana, že Ornela je pořád špinavá. V klidu si tedy došla pro potřeby a už chtěla otvírat box, když ji někdo přerušil, „dovol, ale rád bych si ji připravil sám.“ Jana se skoro lekla, když uviděla Petra.
„Co? Kdy jste přijeli? Vůbec jsem si toho nevšimla. Jedete s námi?“
„Včera, myslím, že ty a Petra jste byly venku s poníky, jsme se tu na chvíli zastavili a domluvili se s Tondou na naši účasti na dnešním výletu na hrad. Když jsem slyšel, že jste přivezli nového poníka a že jedete na nich, dovolil jsem se o Ornelu.“
„Aha, no jasně. Tak prosím.“ A ustoupila mu v průchodu k boxu. „I Vaši jedou?“
„Maruška i taťka ano, ale mamka moc na koni nejezdí.“
„Fajn, tak se uvidíme.“
Jana odešla pro sedlo na Ivana a nestačila se divit. Byla v šoku, protože vůbec netušila, že má Petr dorazit a že tam ke všemu byl i včera. Ze sedlovny si vzala sedlo, uzdečku, vazák a ohlávku. Bičík a jiné potřeby měla ve své skříňce v šatně.
Všichni ostatní už své koně taky připravovali. Petra s Janou měly poníky načesané a osedlané, všechny ostatní věci přivázané k sedlu a mohly vyjet, jen se stačilo převléci. Jana si nazula westernové boty, dala si na sebe koženou vestičku, klobouk, bičík do ruky a byla nachystaná.
Celá výprava se ze stáje hrnula postupně a seřadila se před rančem. Poníci jako obvykle zaujímali poslední místo, aby nikomu svou velikostí nevadili. Konečně se všichni pořádně pohnuli z místa a už se šlo. Než se nadálo, nebyl už ranč vůbec na dohled. Jelo se lesem, loukami, různými cestičkami a všichni měli stejný cíl – hrad. Na hrad trvala cesta koňmo asi dvě hodiny. Ten den bylo krásné počasí, cesty nebyly prašné ani mokré, nebylo horko ani zima a na koních to byla paráda. Holky si svou jízdu na ponících užívaly. Zdálo se, že Petře Igor vyhovuje, a i když byl trochu tvrdší, Petřina rázná ruka si s nim dovedla udělat pořádek.
Když se koně rozcválaly, byly poníci na stejné úrovni i když se zdálo, že se Igorovi líbí často zpomalovat a pak dobíhat. Ivan na tom byl jinak. Rád si držel tempo, byl vytrvalý, a když chtěl zrychlit, zrychlil. Nejraději měl však svoje tempo, které chtěl. Když Jana použila bičík, přizpůsobil se, i když byl trochu nevrlý. Ti , kteří Ivana znali, tvrdili, že jeho nevýhoda je v tom, že je vždycky tak dlouho nabuzený, že vyvádí dokud se aspoň trochu neunaví. To Janě ani v nejmenším nevadilo. Spíš byla často chválena za to, že ho dokáže snadno zvládnout. Ivan přišel na ranč ještě jako hřebec. Byl to nezvladatelný vraník, ke kterému si jen málo lidí, dovolilo přijít. A když ho vykastrovali, trocha jeho bujné krve mu zůstala. Jana se bavila tím, že má Ivan pořád takovou energii a jeho energické výlevy ji někdy přišly vhod. Smála se tomu a náramně se na něm bavila.
Při cestě na hrad se nikomu nic vážného nepřihodilo. Pády byly při každých vyjížďkách na programu, ale často z toho byly jen modřiny. Když se výprava blížila k hradu, byla slyšet hudba a povyk šenkýřů. A opravdu, pod hradem se konaly slavnosti. Na pódiu hrála středověká kapela, všude stály stánky s občerstvením a suvenýry a kolem pobíhaly děti různých věkových kategorií.
Koně byli uvázány k uměle vytvořené ohradě pod hradem, která sloužila výhradně pro tyto účely. Dřív než se cokoli začalo dít, rozdal Tonda rozkazy ohledně návratu, kdy a kde se všichni sejdou, pak koňaři sesedli z koní a rozprchli se na všechny strany. Jana se držela u mamky, protože už měla velký hlad. Na jídelničku si našel každý, co měl rád. Opékali se selátka, buřty, kuřata, v jiných stáncích se smažili langoše, hranolky a jiné pochoutky. Jana si jako obvykle při takovýchto akcích dala klobásku s chlebem. Milovala ji a jen na dvou místech dělali skvělé klobásky. Pod hradem a v jedné odlehlé hospodě nedaleko Buchlovic, kam se taky často jezdívalo na oběd na koních.
Když se dojedlo, zeptala se Jana jestli už se může vzdálit. Dostala od Tondy nějaké peníze na útratu a odběhla za Petrou. Tu našla u jednoho stánku, jak se vybavuje s Petrem.
„Tak copak tu řešíte?“
„Jani, dívej na ty kamínky, to je nádhera.“ Upozornila Petra.
Všichni tři společně prošli skoro všechny stánky. U jednoho butiku se zastavili. Stál tam zrovna pan Jermář s Maruškou.
„Holky, co takhle zmrzku? Jahodovou, čokoládovou, vanilkovou, hm?“ Pobouzel pan Jermář a zároveň zval holky na osvěžení. Ty se zaradovaly a každá si poručila svou oblíbenou příchuť.
„Jahodu.“ Řekla Petra a Jana se hned přidala, „rozhodně čokoládu.“
„Ty jsi můj člověk. Já a Peťa čokoládovou milujeme.“ Dodal pan Jermář a obrátil se na prodavačku. „Takže tři čokoládové nanuky a jeden jahodový.“
Pan Jermář tímto u holek velmi stoupl. Obě měly gentlemany rády a rády o sebe nechávaly pečovat. Tento pán byl chirurgem v Uherském Hradišti, to je asi deset kilometrů od Buchlovic. Byl to hodný a inteligentní muž se smyslem pro humor a to bylo u mládeže velmi vítané.
Po příjemném osvěžení se Jana rozhodla, že se půjde podívat k hradu.
„Jde někdo taky?“
Petr i Petra souhlasili a všichni se vydali nahoru. Cestou potkali Michala s Foxem a Petra usoudila, že se přidá k nim, neboť oba zmínění kluci si zrovna vychutnávali cigarety a Petra byla více do rebelie jak Jana. Když se Petra odpojila, zbylí dva šli dále ke hradu. Od nádvoří, kde se konaly slavnosti, vedla na hrad zvýšená kamenitá cesta asi tři sta metrů dlouhá. Do hradu se vstupovalo velkou bránou, a jelikož Jana celý hrad viděla už stokrát a Petra to v tu chvíli moc nelákalo, sedli si oba na lavičku, z které mohli pozorovat panorama celého okolí místních vyvýšenin. Nedaleko hradu stála kaplička, kterou bylo možno z tohoto místa vidět. Byla to zvonička, která v minulosti upozorňovala hrad na jistá nebezpečí a zároveň místo, kde se konaly bohoslužby pro obyvatelstvo. Jana uvnitř této kapličky nikdy nebyla, ale viděla ji často, neboť když jezdívali s koňmi na hrad, zpáteční cesta vedla vždy kolem této kapličky.
„Tak jak se ti jelo na Ornele tak dlouhou cestu?“
„Neměl jsem problém. Když jde v řadě s ostatními koňmi, nemá chybičku. I při cvalu se dá zvládnout. Je to živá kobylka a na něco odvážnějšího, než jsou normální vyjížďky, bych si s ní netroufl.“
„Tím myslíš závody a různé předváděcí akce, které na ni dělám já?“
„Jasně. Ona je čiperná, jako rybička. Neříkám, že práce s ní nemůže být jedna báseň, ale chce to zkušenějšího jezdce, který dokáže její přednosti ocenit.“
„Díky, to beru jako lichotku mířenou na mou osobu.“
Jana s Petrem svůj rozhovor vedli ještě chvíli, dokud se k nim nepřidružila Sandra se sestrou Dominikou. Petr usoudil, že by měl nechat holky samotné a pro tu chvíli se rozloučil.
„Půjdu se podívat za našima. Zatím.“
„Zatím.“
Petr odešel a holky si sedly k Janě. Bavily se o všem možném, domlouvaly se na další Janinu návštěvu u Dvořanových doma, která už se několikrát opakovala a holky měly vždy ty dny velkou srandu. Holky měly chuť si ze slavností něco odnést a když svou tužbu oznámily Janě, hned se toho chytla také, neboť přece dostala peníze na útratu, tak proč toho nevyužít.
Holky se tedy vrátily dolů ke stánkům a společně vybíraly suvenýry, které by si mohly odnést s sebou jako vzpomínku na hezký výlet. Když přišly k jednomu stánku s přívěsky a korálky, všimla si Jana, že se na ni dívá Petr, který seděl bokem na lavičce se svou sestrou a tátou. Když Petr zpozoroval, že si toho Jana všimla, okamžitě odvrátil hlavu. Jana se tomu jen usmála a dívala se na korálky dál. S holkami se ustavičně něčemu smály a ona si nemohla pomoct, aby nezačala Petra trochu provokovat. Proto když procházela stánky, často se otáčela a usmívala se. Jednoduše s ním jemně koketovala.
Nakonec se zastavila u barevných kamenů všeho druhu a tam se jí zalíbilo natolik, že si i jeden kamínek na krk koupila. Byl to světle modrý chalcedon, kámen, který se přisuzoval jejímu znamení zvěrokruhu – vodnáři – a tím i znamení, které charakterizovalo Petra. Požádala Sandru, aby ji kamínek na krk uvázala, otočila se zády k Sandře, tak že byla skoro naproti Petrovi. Když měla nový suvenýr na krku, koupila si ještě balíček mandlí namáčených v cukru a odešla ke koním.
Když se Jana podívala na hodinky, udivila se, že den tak rychle utekl, neboť se mělo za půl hodiny vyjíždět. Proto si v klidu osedlala znovu Ivana, sundala mu ohlávku, dala uzdečku, připravila vše na odchod a pak si sedla ke stromu, aby na Ivana měla pořád dohled a vychutnávala si své mandle v cukru.
Opřela se o strom a vůbec nevnímala okolí, když tu najednou, „Maruška mi říkala,“ a Jana hned po hlase poznala Petra, „že jsi moc šikovné děvče. Má tě ráda.“ Petr seděl u toho samého stromu akorát z druhé strany.
„To mě těší, já ji mám taky ráda. Sice je ode mě o pár let nahoře, ale rozumíme si, myslím.“ Oba se rozesmáli. Jana natáhla ruku, ve které držela balíček s mandlemi a nabídla Petrovi. Přitom otočila hlavu, tak aby její profil byl přes strom vidět. Petr otočil hlavu na Janinu stranu, usmál se a vzal si z balíčku pár mandlí. Oba se usmáli a otočili se zpátky.
Než se nadáli, vrátili se ostatní z nádvoří, aby si nachystali koně a za nedlouho se vyjelo. Jana měla na zpáteční cestě zvláštní pocity. Skoro celou cestu mlčela, Petra se pořád bavila s kluky, kteří jeli před poníky a Jana vychutnávala čerstvost přírody. Když koně procházely kolem zmíněné zvoničky, zdála se ji větší a hezčí než obvykle, ale usoudila, že to bude tím počasím.
Výprava se vrátila domů skoro za tmy. Koním se dalo všechno potřebné, aby byly spokojení a všichni se rozjeli domů. I Jermářovi odjeli. Na ranči zůstali táborníci a Jana s Petrou. Přes týden nečeká mládež nic zásadního, ale v sobotu se budou na místním kempu konat předváděcí akce pro návštěvníky. Na tohle období se Jana vždy velmi těšila. S Ivanem a Ornelou měla nejvíc co předvádět. A jelikož si to zasloužila, nebylo ji proti srsti být středem pozornosti.
Celý ranč usnul a jen koně šuměli svým žvýkáním sena, neboť všichni byli tak unavení, že se večer už žádná zábava nekonala.




VII.

Jana usínala a měla v hlavě zmatek. Nemohla zavřít oči. Před sebou stále viděla rozzářené Petrovy oči, když se na něj otočila a usmála se zrovna, když jí Sandra zavazovala kamínek na krk. Petr měl velké našedlé oči, a když se na Janu díval, zdálo se jako by se mu ještě víc rozšířily, že jeho čistý pohled se ještě více zaryl do hloubi jejího srdce, jakoby už neuměl jinam pohledět. Nebylo však jasné, co tímto mínil. Nikdy se mu žádná dívka nezamlouvala tak, aby o ni mohl uvažovat jako o své dívce. Proto nelze říct, zda-li jeho zaujaté pohnutky byly podložené i nějakým citem.
U Jany tady jakási změna byla – přestala ho nesnášet. Už ji nepřipadal tak dotěrný, nemyslela si o něm skoro nic špatného. Spíš se zas těšila, až s ním zažije další dávku humoru a nových zkušeností. Ano, napsala jsem zkušeností. Jana totiž znala kluky své věkové kategorie jen ze své třídy na základní škole, a chlapce, kteří byli o mnoho let starší jak ona, de facto které znala z ranče, vždy jen obdivovala jako svoje starší bratry. Proto když poznala Petra, dalo jí to jakousi novou zkušenost. Petr byl zcela jiný jak ostatní chlapci. Čím více ho Jana poznávala, tím více ji těšilo, že se v něm mýlila. A čím více rozpoznávala jeho povahu, tím více se zdokonalovala sama v sobě, ve svém myšlení a duchovním růstu. Petr byl totiž povahově skoro stejný, jen si to nechtěla přiznat.
Skoro jsem zapomněla představit Janu. O Petrovi, jeho charakteru a vzhledu už bylo napsáno dost. Jana byla velmi hezká, nadaná dívka. Od přírody měla světlé plavé vlasy, které si jen nerada stříhala, takže je po většinu času nosívala po lopatky. Když ji však chytla chuť po změně, přišla za mámou a nechala se ostříhat až nad ramena, tedy na mikádo. Její postava byla na její věk vyšší než bylo obvyklé. Přerůstala většinu kamarádek svého věku a i někteří kluci měli problém, aby se jí dívaly rovno do očí. Velkost bot měla stejně velkou jako její máma, tak si ráda půjčovala její boty. V té době chodila do páté třídy. Byla velmi chytrá, ve třídě patřila k těm, kteří vynikali. Její nejlepší kamarád, David, s ní a s Honzou, dalším spolužákem, trávili spolu skoro každý volný čas, když Jana nebyla zrovna na ranči. Myslím si ale, že nejlépe tuto dívku poznáte během příběhu, takže zatím to takhle s popisem stačí.
I kdyby nechtěla, přece jenom usnula a ráno se vzbudila s pochmurnou náladou. Nechtělo se jí vstávat. Petře několikrát odsekla, že na snídani přijde později a ještě chvíli ležela. Janě se v noci zdál nějaký sen, neboť taková ráno bývá jen, když v noci zažije krásné nereálné okamžiky. Jana neměla škaredé sny, žádné horory nebo nesmyslné úryvky, které nejdou rozpoznat. Zdávaly se ji příběhy docela ze života. Vždy o někom koho znala, nebo přímo o ní samé. Jenže kdo ví, co to přesně bylo za příběh, nikdy se s tím nikomu nesvěřovala.
Jana opravdu přišla na snídani později. Tonda jí vynadal, že je to lenoch líná a že už na ni nic nezbylo. Jenže si jako vždy dělal legraci. Den proběhl bez žádných nepříjemností ani příjemností. Nikam se nevyjíždělo, neboť koně po dlouhé vyjížďce na hrad potřebovali odpočinek. A jelikož se až do pátku mělo cvičit na předváděčku na sobotní akci na kempu, byl tento rest opravdu žádoucí.
Večer se stalo, ale něco nemilého. Když se podojili kozy, slilo se mléko do velké pětilitrové sklínky, a jelikož lednička v klubovně byla plná, pověřila Janu mamka, aby mléko odnesla do ledničky ve venkovní maringotce. Jana uposlechla a nesla mléko k maringotce. Když opatrně vystupovala po železných mřížkovaných schodech maringotky, najednou zakopla, sklínku i s mlékem rozbila o železnou mřížku, a jak padala, dala ruce před sebe a spadla přímo na střepy sklínky. Jednu ruku měla úplně pořezanou a na té druhé jen pár škrábanců. Začala ji proudem téct krev a než se vzpamatovala z šoku, utíkala už rovnou přes celou stáj až pod pergolu, kde seděly holky i s její mamkou.
Ani nemusela nic říkat. Ukázala krvavou ruku a už se sbíhala akce. Jedna tábornice Janu posadila, druhá přinesla vodu, mamka přinesla náplast a obvaz, jiná zas nůžky. Zkušená Monika, právě ta která se líbila Janině staršímu bratrovi, měla s ránami zkušenosti, neboť studovala zdravotní školu, vzala nůžky a začala stříhat mašličky z náplasti. Ostatní Janě umyly krev z ruky a vysoušeli ji ubrousky. Janě nevadil pohled na krev, ale jak tak seděla a všichni se kolem ní motali, sotva se udržovala při smyslech. Monika ji mašličkami zalepila každé říznutí zvlášť, neboť jich měla na té ruce nespočet od střepů, a nakonec jí celou dlaň obmotala obvazem. Když měla ruku ošetřenou, konečně mohla vysvětlit, co se jí vlastně stalo.
Nad rozlitým mlékem se mávlo rukou a nad Janiným „štěstím“ se každý udivoval. Ruka ji ještě pořád brněla a bolela, ale to ji netrápilo tolik jak vědomí, že možná nebude moct držet pořádně otěže na koni, nebo hůř, že se nezúčastní sobotní předváděčky. S takovými pocity si lehala do postele a jak moc z toho všeho byla unavená, tak rychle taky usnula.




VIII.

Když se Jana ráno probudila, ihned ji na srdci ležela její ruka, kterou si večer pořezala o sklo z rozbité sklenice. Odvázala si obvaz a světe div se, na ruce měla už jen pár suchých šrámů zalepených mašličkami z obvazu. Ruka ji sice ještě trochu bolela, ale přešla ji starost o to, že nebude moct na předváděčce jezdit. Hned se uklidnila vědomím, když viděla, že se ruka přes noc docela zotavila.
Ráno to bylo hezké, ale jakmile přišla na snídani, téměř v té sekundě ji Tonda požádal, aby mu ukázala ruku.
„Slyšel jsem, co jsi včera vyváděla,“ začal ji škádlit, „no tak ukaž tu ruku.“
Když si Tonda pořádně prohlédl Janinu ruku, soudil takto: „No nevím, jak to bude s tím tvým vystupováním.“
„Ale no tak, vždyť už to mám skoro zahojené. Když dneska nebudu jezdit a nechám ruku v klidu, zítra už můžu jistojistě začít trénovat.“
„Samozřejmě, že dneska na koně nesedneš. A co se týče zítřka, to se teprve uvidí.“ Šibalsky se pousmál a už Janu více netrápil. Na zítří dopoledne už Jana normálně pomáhala u koní, ale ruka ne a ne přestat bolet. Tonda to viděl, a proto usoudil, že ještě na koně nesedne. Až třetí den od onoho úrazu si Jana odlepila všechny mašličky z náplasti z ruky a opravdu už ji měla skoro zahojenou, nebýt pár červených jizviček. Když to Tonda viděl, poznamenal,
„No vidíš, jak ti příroda přeje. Dneska konečně můžeš začít trénovat. I když ty nemáš co, v sedle si jako doma a nic nového předvádět přece nebudeš.“
„A co se vlastně bude předvádět ten den?“
„To probereme se všema po obědě.“
Jana už se více neptala a šla si vykartáčovat Ornelu, neboť právě na ni měla předvádět parkur a western. Po obědě se celý ranč slezl pod pergolou. Dospělí si dali kávu a všichni mladí dostali nanuk jako pamlsek po obědě. Tonda, jako šéf, začal vysvětlovat a rozumovat o tom, co se bude všechno na kempu předvádět, a kdo bude předvádět a tak dále. Mělo to být takto: na kemp se pojede koňmo, dospělí a starší mládež si vezmou velké koně a Jana s Petrou pojedou s poníky v malém povozu. Tím pro Janu nastala milá i nemilá situace neboť začala tušit, co bude následovat. A měla pravdu. Přepadení dostavníku se mělo konat úplně na začátek celého programu. Měla to být zahajovací a nejakčnější akce z celého programu. Po přepadení mělo následovat předvádění se cvičenými psy a ptáky, aby měli rančeři prostor pro přichystání překážek na parkur. Parkur pojede Lucka na Bontym, Kača na Jasné, Jana na Ornele a možná ještě někdo. Po parkuru se překážky rychle zmenší pro poníky a Jana přesedne na Ivana a Petra, která mezitím poníky odstrojí a osedlá, pojede na Igorovi, kterého si samozřejmě během následujících třech dní musí zpracovat, aby vůbec něco pořádného skočil. Ivan byl ve skákání zběhlý, ten se nijak zvlášť cvičit nemusel. Po parkuru měla následovat pauza. Ne jen pro diváky, ale pro všechny. Předpokládalo se, že parkur skončí něco po poledni, proto půjdou všichni do kempu na oběd. Kolem druhé hodiny, mělo následovat další představení – western. Tím se míní jízda kolem barelů a tyčí. Tady se vystřídá nejvíc koní za celé představení. Ti co jeli parkur samozřejmě zůstanou na těch koních, které jeli a dál pojede Tonda na Betty, Janina máma Mirka na Waykym, Monika si vezme Maria, a ostatní si vyberou, které koně chtějí. Po westernu přijde na řadu vození dětí i dospělých a pak se pojede domů, nebo to se vlastně ještě uvidí. Tím rozmluva skončila, když nakonec Tonda ještě dodal, „už od pondělí cvičíme na koních, ale ode dneška začne trénink právě na tuto předváděčku. Tak jak jsem tu říkal, všichni budete mít koně, na kterém budete cvičit. Takže hurá do práce. Dnes začneme na jízdárně ve čtyři hodiny. Janča si vezme Ornelu ne Ivana a Petra si vezme Igora. Na Soni samozřejmě pojedeš western, ale na ni už si několikrát western jela, takže Igor to teď potřebuje víc, jasné všem?“ Petra celá blažená dala jasně najevo, že ji to vůbec nevadí a i všichni ostatní odkývali, odsouhlasili a jakoby udeřil hrom, všichni se zvedli a šli pracovat do stáje.
Půl hodiny před čtvrtou hodinou se začali chystat koně. Ještě než se vyjelo ze stáje, než byly koně osedlané, oznámil Tonda, že první půjdou na jízdárnu na půl hodiny ti, kteří pojedou i parkur. To znamenalo tři koně a Igor s Petrou. Jana si tedy osedlala Ornelu a všichni čtyři jezdci vyjeli na jízdárnu jako první.
Jana neměla s Ornelou žádné trápení. Ornela byla na parkur zvyklá a jediné, co potřebovala, bylo protrénovat nožky, aby ji nezakrněly. Nebylo potřeba Ornelu nijak více trápit a ani ostatní koně. Jasná pod Kačinou rukou šlapala jako hodinky a Bonty, který vezl velmi zkušenou a tvrdou jezdkyni, mile rád poslouchal na slovo a pracoval, jakoby to dělal nonstop celý život. Jen Igor ještě nebyl zvyklý na tvrdou práci na jízdárně. Ale Petra si pro jistotu vzala bičík a ne jednou ho použila. I Tonda měl v ruce velký bič takže, když si Igor umínil, že nějakou překážku nepřeskočí, Tonda práskl do vzduchu a Igor stejně neměl na výběr. Po chvilce cvičení si nicméně Igor zvykl a můžu soudit, že s ním už nebyly problémy. I ostatní usoudili, že pro Igorovy dlouhé nohy nebude žádný problém zvyknout si na parkur. Navíc poníkům se nestavěly nějak zvlášť obtížné překážky. A pokud budou chtít diváci vidět kolik takový poník skočí nevíc, stejně do toho půjde Jana s Ivanem a Igora nebudou trápit.
Když si skokani odbyli svou cvičební půlhodinku, dostavili se i zkušení táborníci s ostatními koňmi. Western je pro nezasvěcené obtížný ale plný zábavy. Není tak nebezpečný jako parkur a navíc se točíte u barelů nebo u tyčí a může vám být jedno, jestli kůň o nějakou překážku zavadí nebo ne. Samozřejmě jde o to, aby žádná tyč nespadla nebo aby se kůň protočil kolem barelu co nejhbitěji, ale v téhle části předvádění šlo hlavně o rychlost a zábavu. Na jízdárně se tedy sešlo dohromady asi dvanáct koní. Postupně se vystřídali všichni kolem tyčí, a pak se postavily barely. Western se líbil dokonce i Igorovi, a tak s ním nebyly žádné potíže.
Výcvik skončil kolem šesté hodiny. Jelikož to vypadalo, že se slunce brzy zhoupne za obzor, všichni rychle udělali, co bylo potřebné ve stáji a šli si po svém. Jana si chtěla chvíli odpočinout, tak si vylezla na balík sena a ležela. Když tu se k ní náhle vyhouplo bílé kotě. Byla to Milča, úplně bílá kočička, kterou Janě před zimou přinesla známá. Janě se bílé kotě natolik líbilo, že si ji s radosti nechala i přes myšlenku, že mají na ranči vlčáka Rexe, který kočky tahá za krk. Později se však ukázalo, že si Milču neoblíbila jen Jana, ale taky Filip, malý hbitý jezevčík, který pokaždé, když se k ní Rex přiblížil, vystartoval a začal po něm štěkat, aby Milču ihned pustil. Rex se vyděsil a utíkal od Filipa pryč. Tím se každý uklidnil, že má Milča na ranči ochránce, tudíž jí nic nehrozí.
Jana si Milču vzala k sobě, a ta, jelikož se u ni cítila jako u maminky, si dobrovolně lehla k ní a takto obě relaxovaly. Jana si teprve v tu chvíli uvědomila, že od pondělka nemyslela na Petra. Ne, že by ji to přišlo zvláštní, ale až teď se začala zaobírat úvahami, zda-li přijedou Jermářovi na slavnosti do kempu, nebo jestli tam bude zas Petr spát a podobně. Když už se dosyta načerpala energií a úvahami, odebrala se pod pergolu, aby si vychutnala večeři a teplý čaj.
Týden ubíhal rychle. Výcvikem se vše urychlilo a každý měl pořád co dělat. Jana si ještě v pátek vzala na jízdárnu Ivana, aby si i on procvičil parkur a western. Nebyly s ním žádné problémy. Byl trochu zlenivělý, ale brzo se zase zavedl. Když nastala sobota, všichni od rána běhali jak šílení a nevěděli kam složit nohy. Nachystal se malý dostavník, postroje, sedla, uzdečky, kostýmy pro přepadení a všechno ostatní. V devět hodin bylo vše připravené, stačilo nastrojit koně a vyjet. Holky daly postroje na poníky a zapřáhly je. Jana dala do dostavníku všechno oblečení a sedla na poníky. Na Ornele pojede na kemp jiná holka a na Bettyně pojede Lukáš, pohlídá ji Tondovi, než vystoupí z dostavníku a taky na ni pojede přepadení. Jana si na sebe dala kalhoty a na ně dlouhou sukni, aby si ji pak mohla jen sundat a sednou do sedla.
Na kemp se vyjelo v půl desáté. První jeli všechny koně a za nimi poníci zapřáhnutí do dostavníku. Koně byli na kempu o něco dřív než dostavník, aby se mohli připravit. To už tam bylo plno návštěvníku tvořící velké publikum. Přivítali koně velkým hukotem a potleskem a čekali, co se bude dít. Když přijel na kemp i dostavník, všichni jezdci, tedy jen ti kteří měli s přepadením zkušenosti, to znamenalo dvě holky a čtyři kluci, si dali roušku přes pusu, narazili si klobouk a jeli do ústraní. Petra z dostavníku vystoupila, vzala sedla a uzdečky pro poníky a šla za ostatními koňmi. Jana si v dostavníku sedla dozadu, aby ji mohl Lukáš snadno vytáhnout a mohlo to začít.
Dostavník jel pomalu loukou a po chvilce se za nimi hnal houf jezdců s rouškami přes pusu. Tonda s dostavníkem zrychlil tak, že poníci hnali, co to dalo. Když koně dostavník chytli a zastavili, Lukáš na Bettyně vytáhl Janu, která byla oblečená jako mladá lady, z dostavníku a vyhoupl ji za sebe na koně. Když byli zase všichni zpátky v sedle, koně se otočili a prchali s obětí pryč.
Diváci nadšeně tleskali a hučeli. Přepadení tedy proběhlo úspěšně. Koně se s Janou vrátili. Kluci chystali překážky a mezitím na louku přišli myslivci a páni se cvičenými psy a předváděli divákům, co dokážou. Jana se vysvlékla a šla k Ornele. Petra a ostatní holky odstrojili poníky a dali jim sedla. Překážky byly na místě. Všichni jezdci se nachystali. Když předvádění se psi skončilo, vzal si Tonda mikrofon, aby uvedl další disciplínu a během toho ji komentoval. Všichni skokani byli na svých koních připraveni.
Skoky vždy začínala Lucka na Bontym a Jana obvykle zakončovala. Když odskákala první sadu Lucka, po ní Kača a Janina mamka, pak jela Jana. Ornela skákala jakoby ani neměla ponětí, že pod ní vůbec nějaká překážka je. Diváci tleskali, bylo vidět, že je to baví. Navíc vidět v sedle velkého koně jedenáctiletou jezdkyni, která navíc skáče parkur, to bylo pro nezasvěcené přinejmenším obdivuhodné. Když skončil parkur velkých koní, kluci dali překážky viditelně níž a holky si nasedly na poníky. Petra jela první. Igor skočil hezky, s bičíkem s ním nebyl problém a ani Ivan po něm nezůstával pozadu. Poníci bavili hlavně malé děti, dospělí je brali do rukou a ukazovali jim, jak jsou holky na nich šikovné. Jana tuhle část předvádění měla nejraději. Ivan byl zkušený a nikdy ji nezradil. Skočil vždy tak, jak si to nejvíc přála. Poníci si odskákali několik koleček, od nejnižší po nejvyšší překážku podle jejich možností a první polovina představení skončila.
Nahoře v kempu se vařil guláš, vonělo to, až na louku, tak se všichni během přestávky odebrali nahoru, aby se najedli. Když se Jana sešla u stolu s mamkou, Tondou a bráchy, teprve v tu chvíli si všimla, že na předváděčku přijeli i Jermářovi, neboť seděli u vedlejšího stolu, ale Petra neviděla. Jana je hezky pozdravila a zeptala se, jestli se jim líbila první část. Pan Jermář samozřejmě nejvíc chválil právě ji, že je šikovná a podobně a Maruška se přidala. Pak taky dodala, že Petr je bohužel nemocný, že kvůli tomu nepřijel. Ale to nebylo všechno. Když se ostatní zase zaobírali gulášem nahnula se Maruška k Janě a podala ji složený lístek a usmála se. Jana se zatvářila velmi udiveně a schovala si ho do kapsy. Když dojedla, seběhla svah, který vedl k louce, a šla rovnou k Ivanovi a ostatním koním, kteří byli přivázáni na okraji louky u ohrady. Sedla si na okraj louky a vytáhla lístek, který ji dala Maruška. Bylo na něm napsáno:

Jani,
je mi líto, že neuvidím vaši předváděčku, ale jsem nemocný.
Chtěl jsem přijet a je mi to líto. Teď musím doma ležet.
Tak ať vám, hlavně tobě, to dobře dopadne. Myslím na tebe.
Peťa

Jana na ten lístek hleděla jak z jara. Nechápala, proč ji to vůbec napsal. Co ho k tomu vedlo? A po zbytek dne nedokázala myslet na nic jiného.




IX.

Od tohoto problému ji ale brzy zbavila Maruška. Když se postupně všichni diváci začali vracet na svah, aby shlédli další předváděčku a zatímco kluci chystali barely na western, přišla Maruška k ohradě za koňmi, a když uviděla Janu ještě pořád sedící na kraji louky, sedla si na chvíli k ní. Jana se na ni dívala tak nechápavě, jak jen uměla.
„Čemu se divíš?“ Zeptala se Maruška, a když viděla, že Jana ani neví, co odpovědět, pokračovala dál. „Prozradil mi, že se mu líbíš.“
„Cože já jemu? Že se mu líbím?“
„No jo. Chce se ti taky zalíbit. A když vidím, jak se nad tím tak snažíš divit, troufám si tvrdit, že to dokázal. Hm?“ Když to Maruška dopověděla, Jana se jen na chvilinku zamyslela, ale i to ji stačilo k tomu, aby všechno pochopila. Pak Marušce s červenými líčky odpověděla.
„No možná trochu ano. Ale neříkej mu nic, chci aby na to přišel sám.“
„Tak to se neboj, mlčím jako hrob.“ Vstala a odešla zpátky ke svému otci.
Jana si znovu vytáhla lístek z kapsy a přečetla ho ještě dvakrát, pak ho složila a dlouho se usmívala. Z tohoto rozjímaní ji vyrušili přicházející jezdci, aby si připravili koně a sebe na další představení. Jana byla celá rozrušená. Nasedla na Ornelu a čekala, až Tonda zahájí western. Jel první a po něm jeli ti, kteří byli i na parkuru. Koní bylo hodně na tuto předváděčku a čas šel pomalu. Jana byla na konci už unavená a docela se těšila zpátky na ranč.
Ten večer měla opravdu plnou hlavu jen Petra. Bylo to jako by jí do hlavy vstoupil brouk a vyžíral jí tam vědomosti a myšlenky. Jak se má k němu chovat, až přijde na ranč? Co když jí má opravdu rád? Řekne jí to?
Jana se ráno probudila rozcuchaná, rozzářená a plná energie. V noci se jí zase zdál sen a tentokrát nemusíme hádat špatně, když si tipneme, o kom sen byl. Odpoledne, ještě před tím než přijel pan Jermář, přišla Maruška za Janou.
„Myslím, že by nebylo od věci mu poslat taky nějaký lístek.“
„Co? A co bych mu měla napsat?“
„To je už na tobě, ale bude rád.“ Jana se usmála a odešla do klubovny. Vzala papír a tužku a psala.

Ahojky Peťo.
Předváděčka byla super. Užili jsme si to, škoda žes to neviděl. Děkuju moc za vzkaz, potěšil mě. Budu se těšit, až zase na ranč přijedeš. Za tři týdny bude zase přespávací víkend…
Měj se hezky, Jana

Než to dopsala, netrvalo to ani pět minut, podala lístek Marušce a odešla. Ta neděle byla klidná. Koně se nechali po náročném dni na pastvě a nikdo už nepřijel. Když bylo všechno kolem ranče hotové, jela Janina rodina domů.
Čas plynul. Ale pak, po týdnu od předváděcích akcí na kempu, přišly velikonoce. Jeden z nejdůležitějších svátků na jižní Moravě. Chlapi šlehají ženské do červena a rančeráci jezdí od domu k domu na koních, paní domácí jim nalívají slivovici a než obejdou všechny své známé, obvykle mají tak dvě promile v sobě. Holky na ranči jsou vyšlehány vždy jako první, hozeny do kádí s vodou, popřípadě i do pilin, aby si ten den pořádně zapamatovaly a byly zdravé. Pak se na ranč sjedou všichni starší páni a vyjíždí brzo ráno na koních na obchůzky i s tatary a vodou. Holky jim pak připraví slavnostní oběd a postarají se o všechno na ranči. Ten den probíhal jako obvykle, ale přece jen byl pro Janu ještě něčím jiným zvláštní. Když odjeli k večeru domů, vůbec by ji nenapadlo, že bude mít ještě nějakou návštěvu, koledníka. Pak ale někdo zazvonil na dveře jejich domu. Bylo asi kolem páté hodiny. Dveře otevřela mamka od Jany a ihned ji zavolala. Jana seběhla po schodech a začala se klepat, jak ratlík, neboť její správné tušení ji napovídalo, že to budou pozdní koledníci Jermářovi. A měla pravdu. Opravdu stál před dveřmi Petr a jeho táta. Petr okamžitě přistoupil blíž a začal Janu popleskávat tatarem po zadku, „Panimámo zlatičká, darujte nám vajíčka, nedáte-li vajíčka, uteče vám slepička do horního rybníčka a z rybníčka do louže, kdo jí odtud pomůže?“
Jana se nestačila divit. Pusu měla otevřenou dokořán a tvář rudou jak kdyby snědla čili. Stála jak přibitá a nedokázala ze sebe vyloudit ani slovo. Vypadala jak kdyby byla překvapená a přitom tak zardělá. Její mamka dostala tatarem samozřejmě taky.
„Tak mu dones aspoň něco sladkého, ne?“ Drbla do Jany mamka. Jana se jen uchichtla, krátce souhlasila a odběhla do kuchyně. Tam něco našla, vrátila se zpátky a dala Petrovi nadílku. Přitom si v duchu jen řekla, „tady máš nadílku andílku“, a v duchu se zasmála.
Oba se rozloučil, že už musí a odjeli. Jana ještě celá rudá pořád nechápala, co se to tam vlastně stalo a šla do pokoje pokračovat ve svých úkolech do školy. A pak šel čas zas dál. Chodila do školy, jezdilo se na ranč. Jana se postupně dovídala, že pokaždé, když na ranči není ona, přijede Petr a naopak. Trochu jí to mrzelo, že ho nikdy nezastihne. O to více se těšila na víkend, kdy se na ranči zase mělo spát. Za ty tři týdny si ale dočista uvědomila, že se její city změnily. Obrátili se na úplný opak, než byly na začátku, kdy ho potkala. A všechno bylo hned hezčí. Poprvé poznávala, co je to smutek z odloučení, poznávala, co to znamená láska.
Byl konec května. Víkend, který měl znamenat hodně. Jana se na něj těšila ale zároveň se i bála. Nebylo to divné? Bála se, že by mohla být ještě smutnější než byla, že by třeba zjistila, že jí Petr nemá rád. Přála si toho hodně a vlastně vůbec nevěděla co. Jednoduše, jako každá mladá dívka, která poznává lásku, byla zmatená.
Ten pátek se na ranč postupně sjížděli všichni pracovníci a děti. Nic neobvyklého. Petra s Janou uklízeli stáje. Janě tlouklo srdce čím dál víc s postupujícím časem. A když nastal okamžik, kdy do stáje vešli Jermářovi a za nimi šel i Petr, Janě se málem zastavilo srdce. Ale nedala nic znát, samozřejmě. Celá rodinka mířila jako pokaždé, když přijeli, za svými koňmi Dartem a Dixou. Zřejmě zkontrolovat jestli se o ně rančeráci dobře starají. O Darta a Dixu bylo vždycky skvěle postaráno. Dart byl mladý, čerstvě kastrovaný hřebec, takže se očekávala jeho prudkost a nespoutanost v každé situaci. Ve stáji byl zlatíčko, ale málokdo se na něj opovážil sednout, než se pořádně zajezdil. Dixa byla starší kobylka, velmi čiperná ale hodná.
Takže abych se vrátila k našim mladým dítkům. Jana se s Petrem o samotě setkala až u šaten. „Ty tady spíš tento víkend?“ Zeptal se Petr Jany.
„No určitě, a ty?“
„Já ještě nevím, taťka měl nějaké námitky.“
„Cože!? Tady se s tebou počítá!“
„Kdo se mnou počítá?“
„No…Všichni a já…!“
„V klidu, dělám si srandu. Jasně, že tu spím.“
Jana do Petra šťouchla a oba se začali smát, když tu vešel pan Jermář. Něco prohodil k Janě, když tu se objevila i Janina mamka.
„Ty jo, co že jste se tady tak sešli?“ Divila se Jana.
„Pan Jermář se jde podívat na tu tvou nohu.“ Oznámila Janě máma. Janu totiž už delší dobu bolelo levé koleno a pan Jermář pracoval jako chirurg v Uherkém Hradišti v nemocnici.
„A to se mám svléknout tady? Vždyť jsem teď uklízela stáje, jsem špinavá jak to čuně.“
„To jsme všichni, tak ukaž.“ Usmál se doktor a prohlídl Janinu nohu. Když ji pořádně zprohýbal a prošmátral, pokračoval, „nevidím v tom žádný problém. Ty rosteš velmi rychle, takže se často stává, že některé části nestíhají a proto pociťuješ bolest.“ Mamka i dcera se zaradovali, že to není nic vážného a všichni odešli z místnosti. Ještě to odpoledne si vzal Tonda všechny náctileté na jízdárnu. Jana měla radost. Strašně ráda cvičila Ornelu na jízdárně. Poslouchala jí tam na slovo.
Večer, kdy už všechny koně byly po jídle a lidi po večeři, když se dohrály všechny hry a pomalu se všichni ubírali do svých postelí v maringotkách, ten večer byl kouzelný. Obloha byla plná jiskřivých teček a měsíc byl ve čtvrti své kulatosti. Jen tiše vál teplý větřík a opíral se do korun stromů, které šuměli ve větvoví. Tráva na louce se jemně vlnila na jednu stranu a schovávala stovky cvrčků, kteří hráli na své housličky.
V maringotce, která stála uvnitř stáje si povídaly a hrály karty čtyři děti. Jana, Dan, Petr a Petra. Smáli se, pošťuchovali se, někdo prohrával, někdo vyhrával. Když je přestaly karty nudit, vymýšleli jiné hry. Každý udělá nějakou blbost. Petra se začala smát jako kůň, Jana si místo trička dala jen koženou vestičku, Dan spadl z postele a Petr se na něj vrhl, že ho přepere. Dělali všechno jen, aby měli srandu. Ale i slon se jednou unaví. Petra začala zívat,
„No nic, jdu spát, jsem unavená.“. Dan přikývl, ale Petrovi ani Janě se ještě spát nechtělo.
„Nejdeš se projít ještě kolem ranče?“ Obrátil se Petr k Janě.
„Jo dobrý nápad.“ Usmála se Jana.
Oba vyšli z maringotky a vydali se směrem ke dveřím. Janě bouchalo srdce do hrudi jak palička do bubnu a můžu s jistotou tvrdit, že Petr na tom byl stejně. Když vyšli za ranč, oba jakoby omámila vůně toho večera. Chvilku hleděli nahoru, skoro nemluvili, pak se na sebe usmáli a pomalu pokračovali v cestě. Po dvaceti metrech Petr k Janě promluvil.
„Můžu se tě na něco zeptat, Jani?“
„No určitě.“ Jana přestala dýchat a Petr jakýmsi zmateným ale srozumitelným způsobem položil otázku, kterou Jana očekávala a která jasně sdělovala, zda-li nechce být Petrovou dívkou.
„Co bys řekla na to, kdybych se tě zeptal, jestli se mnou nechceš chodit?“
Jana se skoro zapomněla nadechnout a když to konečně udělala, tak se duchapřítomně začervenala a zmohla se na jednoduchý souhlas, který byl balzámem jak pro něj tak pro ni.
Při cestě kolem ranče pak ještě probrali, jestli by to měli říct Petře a Danovi, ale shodli se na tom, že nic říkat nemusí. Třeba to později poznají sami.
Vrátili se do maringotky, celí rudí. Ani Petra ani Dan ještě nespali. Oba, když se Jana s Petrem vrátili, je začali popichovat a ptát se. Ale Jana i Petr se jen smáli. Byli oba úplně stejní. Nakonec ale všichni čtyři zalehli. Ale opravdu spali všichni? Možná, že Jana snila s otevřenýma očima a možná, že Petr ležel na zádech a díval se směrem k Janiné posteli nahoru a přemýšlel. Ale možná, že nakonec všichni usnuli a spali až v hloubi svých snů.




X.

Nevím, jestli se konkrétně na jejich „přátelství“ něco změnilo, ale je jisté, že si ti dva byli od onoho večera každým dnem bližší. Každým dnem poznávali něco nového. Nebudu tady rozepisovat každý další den který nastal, každou minutu, kterou Jana na Petra myslela a on na ni, můžu ale udat příklady, které naznačují vše.
Často si oba posílali lístečky s kratičkými zprávami, tedy obvykle přes Marušku, kde Petr Janu oslovoval „Mišičko“ a Jana jej zase „Míšánku“. Oba tyhle lístečky milovali. Vždycky jim naskočil rozzářený úsměv na obličeji, když Maruška jednomu z nich lístek předala.
Jana mu taky jednou dala památník, aby jí něco namaloval. A když se jí památník znovu dostal do rukou s rozzářenýma očima ho otevřela. Byly tam dva nové obrázky, jeden od něj a druhý od Marušky. Petr jí tam namaloval tři kočičky sedící na střeše vedle domu a řeknu Vám, že není hodně těch, kteří by v jeho letech namalovali něco podobného, tak hezkého. A Maruška do památníčku napsala věnování k úspěchům na koních a namalovala k němu krásného koníka s blonďatou dívkou u něj, držící pohár. Jana byla nadšená a často si památník otevírala.
Jednou, když Jermářovi přijeli na ranč a všichni ostatní seděli v klubovně, vešel Petr do klubovny, pozdravil obecně všechny, pak se podíval na Janu a pozdravil i samostatně ji. Jana se začervenala a pozdravila ho taky. Když zavřel, tak se na ni všichni otočili a Jana se v rudé tváři jen usmívala. Na ranči se zas mělo spát, ale tentokrát každý, kde chtěl. Jana s Petrem si dali spacáky na úplný vršek balíků sena a celý večer si povídali. Když se zhasly světla a všude bylo ticho a tma, koně jen šuměly svým žvýkáním a ufrkáváním, Petr hladil Janě vlasy a už moc nemluvil. Jana se cítila krásně a třeba čekala i pusu na dobrou noc, ale oba usnuli dřív, než se naděli.
Během konce května k ní jednou mamka přišla a oznámila jí, že ji Tonda požádal o ruku a ona souhlasila, „chci, ať to víš dřív, než ostatní, aby si mi řekla svůj názor.“
„Ty jo, fakt? To je super. To záleží na tobě, já mám Tondu rád tak i tak a pokud si myslíš, že to bude nejlepší řešení vašich problémů, pak je to jen dobře.“ Usmála se Jana a rozebírala s mamkou svatbu dál. Mamka jí prozradila, že by to oba chtěli mít v tradičním stylu. Kovboj si bude brát indiánku. Jak roztomilé.
A než se naděli přišel červen. Měsíc příprav svatby. V té době o svatbě věděli už všichni a přípravy byly na krku. Svatba byla stanovena na polovinu června. Den před svatbou byla Jana pověřena natrháním lučního kvítí na svatební stůl. Vzala si sebou Petra a šli do buše – na pastvinu pro koně. Povídali si o zítřejší události a když usoudili oba, že se moc těší, měli kvítí natrháno a vraceli se na ranč.
Když nastal onen den, od rána byli všichni v pohotovosti. Jezdci „kovbojové“ si připravovali veškeré oblečení – klobouky apod., chystali si koně a leštili westernová sedla a „indiáni“ si od rána malovali obličeje i své koně, dávali si péra do vlasů, chystali indiánské oblečky, koním pletli hřívu. Před polednem se všichni nachystali do průvodu, do obrovského průvodu. Vyjížděli všechny koně z ranče a přijeli je na koních podpořit i okolní stáje a přátelé. Jana jela za „indiánku“ na Ivanovi samozřejmě bez sedla, neboť všechno tohle zvládala. Petra jela na Igorovi a Dan na Terezce. Petr jel na jednom koni z ranče a jel za „kovboje“. Janina mamka jako „indiánka“ na Waykananovi, byla krásna, měla na sobě šaty z jelení kůže, péra ve vlasech, mokasíny na nohou a krásně namalované oči, a Tonda jako „kovboj“ na Betty v košili, kožené vestě, s kloboukem na hlavě a ostruhami na botách. Pohled to byl úžasný a než se všechny koně daly do pohybu a zařadili se na své místo trvalo to celých dvacet minut. Poníci jeli poslední a než všichni dojeli ke kapličce u hradu, trvalo to dvě hodiny. U kapličky se koně rozestoupili tak, aby viděli na obřad, Tonda s Janinou mamkou si stoupli úplně dopředu a na jednom koni přišel i starosta, který je oddal. Tonda s Mirkou si dali první manželskou pusu a jelo se pod hrad na odpočinek a na oběd. Všechno šlo hladce, pilo se, jedlo, bylo veselo. Pod hradem manželé rozsekli kůl sekyrou, hodili si botou a rozbili sklenici – jako splnění všech jihomoravských tradic při vstoupení do svazku. Jana s Petrem po sobě neustále pokukovali a smáli se. Měli to ale hezké období. Pan Jermář si nechal zavolat jak Janu, Petru tak i Petra a jako pokaždé na hradě jim koupil zmrzlinu.
Ve tři čtyři hodiny se na hradě skončilo a jelo se oslavovat na ranč, kde už se peklo selátko na rožni, vařil se guláš, stoly byly plně jídla a pití a připravovala se i kapela Bobr a Motýl, známí folkoví zpěváci. Byl večer, ještě ani tma nebyla a hosté se bavili, pili a oslavovali. Včetně manželů. Pomalu se všichni dostávali do nálady. Děti si hráli na seně, pobíhali po ranči, tančili mezi dospělými a užívali si mládí, aniž by tušili, co je v budoucnu čeká. Kapela hrála všechny známé westernové písničky. Na jednu pomalou Petr přišel k Janě a vyzval ji k tanci. Ta se začervenala a šla s ním tančit. Pak pozdě v noci, nebo spíš brzo ráno, kdy už se pomalu hosté odebírali na kutě, si opět Jana s Petrem dali spacáky na seno k sobě a usnuli vedle sebe. Další den se dojídali zbytky jídel, dopíjelo pití, uklízelo a odjíždělo domů.




XI.

Konec červa přinesl Janě důležité události. Už dávno Tonda Janě slíbil, že se jednou pojedou podívat na jednu kobylku. A to nastalo ten víkend před ukončením školního roku. Tonda přistavil auto i s vlečkou před ranč a nechal si zavolat ji i Petru. Holky s nadšením naskočili do auta a už ujížděli všichni do neznámé vesničky k starým lidem, majitelům menšího statku. Vlastnili jednu mladou kobylku, ani pořádně nezaježděnou, pár krav a kozy. Když holky vysedli z auta, majitel domu už na ně čekal u branky.
„Tak jste tady.“
„Dobrý den.“ Pozdravili příchozí.
„Pojďte za mnou, hned Vám ji ukážu, manželka ji vyvede ze stáje.“
Jana absolutně netušila, co ji čeká. Paní domácí přivedla krásnou menší štíhlou a svalnatou kobylku, zřejmě z nějakého rodu Arabů.
„Tak tohle je Šineta.“
„Ta je nádherná.“ Vypadlo z Jany, „fakt krásná!“
Všichni souhlasili a pak se Tonda obrátil k Janě. „Tak co vážně se ti líbí?“
„No jasně, bude se hezky v naší stáji vyjímat.“
Tonda se jen zasmál a přidal, „no a kdo si myslíš, že na ni bude jezdit, koupím ji pro Tebe.“ Jana neměla vůbec slov. Byla nadšením bez sebe a už se těšila na jízdárnu, až si ji projede. Šineta vypadala opravdu, jak z rodu Arabů, byla tak temperamentní, tak svalnatá a měla krásně stavěnou postavu, výjimečně klenutou hlavu a vysoké tenké nohy. Tonda tedy souhlasil s koupí a hned Šinetu naložili do vlečky.
Na ranči Šinetu všichni pochválili a Tonda hned řekl Janě, ať na ni hodí to menší westernové sedlo a přivede na jízdárnu. Nebylo to ale tak jednoduché, jak si Jana představovala a než si na Šinetu zvykla, docela dlouhou chvíli to trvalo. Kobylka byla hodná, ale příliš temperamentní, nevěděla, co se svou energií dělat, klusala na místě a ani silné držení otěží moc nepomohlo k tomu, aby se uklidnila. Když na ni poprvé měla jet na vyjížďku, tlačilo to příliš na Janinu psychiku. Dosud se nesetkala s tak temperamentní kobylkou. Šineta byla mladá, mnoho se ještě měla co učit. A na té první vyjížďce po kilometru, kdy Šineta pořád vybočovala z řady, chtěla cválat a předehnat všechny ostatní, neustále se něčeho lekala, Jana ztratila nervy a oznámila, že s ní pojede zpátky, že na takové mrše nebude jezdit, dokud se pořádně nenaučí ji ovládat. A když ostatní viděli, že je Jana opravdu v právu, pan Jermář dostal lepší nápad.
„Vezmu Janču na jinou vyjížďku. Pojedeme tak, jak se to Šinetě bude líbit, možná se jen s jedním koněm u sebe uklidní a bude poslouchat.“ Tonda souhlasil a pro Janu to bylo to největší vysvobození a byla panu Jermářovi opravdu vděčná. Byla by začala i brečet, jak byla v koncích. Pan Jermář jel na Dixe, to byla velmi hodná a zkušená klisna, takže se Šineta měla od koho učit. A opravdu se po nějaké době zklidnila a chovala se ovladatelně. Pan Jermář si vzal Janu pod svá křídla a udělal si s ní hezký výlet. Obě kobylky si i hezky zacválaly a pokaždé, když se Janě zdálo, že je Šineta opět nervózní, pan Jermář zpomalil a Janě pomohl. Zajeli si hezkou dlouhou vyjížďku se zastávkou v odlehlé krčmě u dálnice nedaleko Buchlovic. Byla to ta nejznámější krčma pro trampy, pro koňaře a kolemjedoucí řidiče. Byla vyhlášená svými klobáskami, které byly nejchutnější v celém okolí. Oba si samozřejmě jednu dali. Když se nasytili, vyjeli zpátky na ranč. Šineta byla tak unavená, že celou cestu zpátky šlapala jak hodinky a byla perfektní. Jana byla nejvděčnější na světě. Pochopila, že se Šineta musí jen trochu unavit, aby poslouchala.
Takže na dalších vyjížďkách s ní vždycky jezdila o kousek vedle celé řady a nechala ji, ať si klidně kluše na místě, nebo cválá při kroku ostatních a pak se vždy uklidnila. Všichni Janu obdivovali, jak dokáže taková malá holka udržet takový temperament. Petra jen tiše záviděla, že dostala koně, navíc tak rychlou a pohyblivou kobylku. Jana byla konečně na sebe pyšná. Na Šinetě projížděla i všechny Huberty toho roku. Na jednom se v posledním závodě zařadila mezi menší koně a vyhrála ho, cenou byl sice jen plyšový koník, ale i tak to byla krásná cena. Na dalším nebyl žádný závod oddělený na malé a velké a navíc se konal na obrovské rozlehlé právě zorané louce, tak jen Šinetě povolila otěže a nechala ji tryskat, jak nejvíc dokázala, až se pak divila, že skončila mezi první desítkou ze dvou set koní. Byla tak spokojená jako nikdy, i Tonda ji chválil.
Nicméně vraťme se k dění kolem ranče. Janě skončil školní rok a přišly prázdniny. Byly krásné letní horké dny. A o prázdninách byli rančeráci denně a denně u koní. Spali tam a pomáhali. Jednou bylo tak vedro, že se neslušelo zůstávat na ranči. Mladí se proto rozhodli zajít na koupaliště v kempu. Někteří už tam byli a Jana, Petr, Dan a Petra šli společně. Na louce, která vede ke kempu se rozdělili, Petra s Danem šli popředu a Jana a Petr vedle sebe v zadu. Nemluvili spolu, jen vedle sebe šli. Jana byla v napětí, ještě nikdy se s ním nedržela za ruce, ještě to ani jeden neudělal. Tak jen nevěděla, jestli má nebo ne. Když tu ji Petr odpověděl na myšlenku tím, že ji lehce chytl za ruku a už nepustil. Oba se zřejmě začervenali a lehce zasmáli. Vypadalo to tak sladce, první chytnutí ruky a Jana byla šťastná, stejně jako Petr. Jednou se k nim Petra otočila a když viděla, že se drží za ruce otočila se rychle zpátky a cosi šustla k Danovi. Ten se vzápětí otočil taky a oba se tiše zasmáli. Ale komu to vadilo? Jana i Petr byli spokojení a s radostí v srdci kráčeli dál na koupaliště.
Na koupališti se všichni velmi bavili. Skákali do vody, cákali se, hráli honičku po bazéně a užívali si. Jana se seznámila s nějakým cizincem a chvíli se sním bavila anglicky. A když se s ním rozloučila, hledala na bazéně ostatní. Ale co viděla, ji moc nepotěšilo. Petra držela Petra za ramena a šťouchali do sebe, spíš to vypadalo jako lehké flirtování. Jana je chvilku pozorovala a trochu se urazila, nevěděla, co si má myslet. Když za nimi dorazila. Petr se s ní moc nebavil, skoro si ji nevšímal. Jana ho zastavila.
„Co se děje?“
„Bavila ses?“, odpověděl Petr ironicky.
„Na co narážíš? Ty ses zřejmě bavil líp, jak jsem viděla.“
„Prosím? My jsme si jen hráli. To ty si tam koketovala s tím týpkem.“, když se Jana ujistila, že dobře slyší, podívala se na něj znechuceně a vyšla z bazénu. Když viděla, že někteří lidi se vrací na ranč, rychle si vzala věci a přidala se k nim. Petr se nechápavě díval za ní a už neměl náladu hrát si dál. Jana šla na ranči za Ivanem a tam se rozplakala. První hádka ve dni, který měl být krásnou vzpomínkou na první chycení ruky, na hezky strávený den. Byla naštvaná a rozhořčená. Když se z koupaliště vrátili i ostatní seděla Jana v maringotce a přemýšlela. Petr za ní přišel, až odjížděli. Jen se rozloučil, Jana lhostejně odpověděla a opět se rozplakala. „Jsem tak blbá, ale co když se mu opravdu Petra líbí? Koza jedna, a ona mu ochotně přistoupila na hru.“ Petra Janě později vysvětlila, že to Petr se k ní tak měl, že ona za nic nemohla a Jana ji uvěřila, byla to přece jen její dobrá kamarádka.
Ubíhaly postupně dny za dnem a na ranči se neukázal ani Petr ani nikdo z jeho rodiny. Jana se s Petrou často o Petrovi bavila, rozmlouvaly spolu o jeho chování a Petra jí ho spíše znechucovala, než aby ji uklidňovala. Dva týdny utekly. Když konečně přijelo auto Jermářových, vystoupila z něj jen Maruška a pan Jermář. Když se všichni slezli pod pergolou, Jana z rozhovorů zjistila, že Jermářovi byli na dovolené u moře. Tvářila se tak kysele jako nikdy, když se pak ptala Marušky, kde je Petr, odpověděla, že doma, a když se zeptala, jestli něco vzkazuje, odpověděla, že ne, že neví, co s ním je. Jana byla přesvědčena, že se na ni vykašlal, byla přesvědčena, že její první myšlenky na něj, když ho poznala, byly pravdivé a byla skoro přesvědčená, že jak ho uvidí, tak to s ním ukončí.
A pak ke konci července se tam objevil i on. Choval se tak mile, jako by se nic nestalo. Krásně Janu pozdravil, že nechápala a dal ji balíček. Jana poděkovala a šla do maringotky za Petrou. Tam balíček otevřela. Byly to krásné větší dřevěné korálky stříkané modrou barvou.
„Ty jo, korálky?“
„Jsou hezké.“
„Jsou krásné, ale co mám jako dělat teďka?“
„Jo, to já nevím.“
„On s tebou začne flirtovat, tři týdny se neozve, neukáže se tu a ještě si myslí, že to korálky vyřeší, ne?“
„No je to pěkný blbec.“
„Uděláš pro mě něco? Vem to a zanes mu to zpátky, že to nemůžu přijmout.“
„Dobře.“
Jana byla tak zaslepená, že si neuvědomila, že by mohla vyslechnout i jeho. Ale bylo pozdě. Udělala, co udělala a přes svou čest už to nemohla vrátit. Petr korálky mlčky přijal a sklesl v tváři. Jana se mu snažila vyhýbat. Petra jí neustále „utěšovala“ nějakými škaredými narážkami na jeho osobu a Janě nezbývalo nic jiného než kývat hlavou.



XII.

Na ranči se slavily Tondovy narozeniny. Všichni byli veselí. Hrála hudba, peklo se sele, sjelo se hodně lidí a slavilo se. Jermářovi tam samozřejmě byli taky. Něco v Janě, ale nemohlo snést jen takový lhostejný Petrův pohled. Byla do něj příliš zamilovaná, aby se ho chtěla vzdát. Jenže pokaždé, když se k němu přiblížila odešel pryč. A jednou se na ni tak škaredě podíval, že to Janu zabolelo, až v hloubi.
Utekla do malé chatky, která stála ve předu vedle ranče. Skrčila se tam na malé lehátko a slzy ji tekly proudem. Nemohla se uklidnit. Byla tak zoufalá jako nikdy předtím. Myslela si, že je to naprostý konec. Rozplakala se pokaždé víc, když si vzpomněla na jeho úsměv i když si vzpomněla, jak se jí hnusně vyhýbá. Najednou do chatky přišel Dan s tím, že ji všude hledá, že se někde ztratila.
„Co se ti stalo? Co je?“
Jana ze sebe dokázala jen vyblekotat, „zavolej mi prosím Marušku.“ Za chvíli za ní Maruška dorazila a snažila se ji co nejvíce uklidnit. Říkala ji, že to bude dobré, že Petr není tak naštvaný jak vypadá. Jana se trochu uklidnila a slíbila, že za chvíli přijde na slavnost. A pak ještě dodala, „neříkej prosím Petrovi, že tu jsem. Prosím.“ Maruška se zasmála a slíbila.
Jana se posadila na postel a ještě chvíli seděla, utírala si oči, ale pálily ji příliš, aby mohla už vyjít ven. Držela se za hlavu, když někdo vstoupil. Byl to Petr. Jana se v duchu tak zděsila a zprvu proklínala i Marušku. Srdce měla naservírované až v krku, ale to ještě nevěděla, že Maruška udělala to nejlepší, co mohla. Petr si sedl naproti ní. A ujišťoval, že takhle to nechtěl, mrzí ho to a neví, jak to má napravit. Jana se mu snažila odpovídat. A víceméně si to všechno vyříkali. Dostávala se opět do nálady. Byla šťastná, že přišel, že ji ujistil, že ho to mrzí, že to tak nechtěl. V podstatě pro ni bylo už vše vyřešeno, tak navrhla, že se půjde podívat na oslavu. Petr chtěl chvíli zůstat ještě v chatce, tak šla Jana sama. Možná tam měla zůstat s ním, možná to s ním měla více rozebrat a nenechávat ho přemýšlet samotného. A možná, že to tak bylo lepší.
Tu noc spali vedle sebe opět na seně ve spacácích a všechno se zdálo být perfektní. Petr Janě hladil vlasy a povídali si. Dva další týdny byly normální. Všechno šlo hladce, mládeži byli na ranči, bavili se, jezdili na koni a měli se dobře. Ale pak Petr opět týden na ranč nepřišel. Jana byla zase na rozpacích, už ztrácela naděje i na nějaké normální hezké období bez bolestných myšlenek.
Na začátku září se konal Hubert i na tomto ranči. Jana jela na Šinetě, ale ani nesoutěžila na závěrečném závodě. Neměla na to náladu a při každé příležitosti v myšlence na Petra jí bylo úzko. Večer po Hubertovi se konala na ranči Hubertovská slavnost. Jermářovi tam samozřejmě byli taky. Ale Petr byl tak zamyšlený a nabručený, že se s Janou ani moc nebavil. Ona se snažila, ale on byl jak zavřený do sebe a ne a ne se přes tu zeď v něm dostat. Pak na chodbě ji Petr zastavil a požádal, ať s ním jde za ranč.
Janě se tak sevřelo srdce, že skoro nemohla ani dýchat. Srdce mělo strach, mysl jí napovídala, že o nic vážného nepůjde. Ale kdy se srdce mýlí? V lásce ne. Oba se vzadu za rančem opřeli o zábradlí a chvíli bylo ticho.
„Nemůžeme spolu být, Jani.“
„A nějaký důvod? Mě totiž nic nenapadá.“
„Teď už je to stejně jedno.“
„Hm.“
„Bude to tak lepší, opravdu.“, řekl Petr docela sklesle a dal Janě hubičku. Malou ale hezkou pusu. První a zároveň poslední. Tu, na kterou celé měsíce čekala. Tu, která měla být největším blahem, největším vyjádřením lásky. Zatímco v tu chvíli byla největším utrpením, vstupenkou do země zmatenosti, bolesti. Pro koho měla být ale vysvobozením? Proč to Petr udělal až v tu chvíli? Až jako poslední počin, jako rozloučení. Rozloučil se pomocí hubičky. Rozloučil se s tou, která mu byla obrazem svým. Stejná jako on a taková bolest. Proč? Proč to udělal? Nepodal jí ani jeden důvod. Copak ani ten důvod si nezasloužila? Janě se v té chvíli promítla noc, kdy na obloze svítilo tisíce hvězd a Petr se jí zeptal, zda by s ním nechodila. Zamotala se jí hlava, podlomily se jí kolena tak, že se sotva udržela u zábradlí, aby nespadla. Stála tam, Petr už dávno odešel. Neměla pojem o čase a bolestí se kácela. Vzpomněla si na to, jak jí hladil vlasy na balíkách, jak s ní šel ruku v ruce na koupaliště, jak si spolu povídali. Vzpomněla si na jeho úsměvy, když se jí dvořil, na pozdrav, když byli všichni v klubovně. Promítly se jí celé ty měsíce od doby, kdy ho poznala. A než se vzpamatovala a nadechla, třeštila jí v hlavě jen ta hubička, ta kudla, která ji probodla a zabila v ní lásku k němu.
Když se konečně vzpamatovala a rozhodla se, že se vrátí, neměla vůbec pomyšlení na nějakou oslavu. Lehla si v maringotce ke zdi a slzy jí stékaly po líci. Usnula.




XIII.

Nemusím Vám popisovat, jak se cítila ráno a další dny. Sami dobře víte, že největší zklamání jsou spojena s láskou. Ale Jana byla silná. Byla tak silná, že se dokázala skrýt. Skryla svou bolest do sebe a nasadila přetvářku. Byla lhostejná na povrchu a o to víc otevřená uvnitř. Snažila se usmívat a o to více řvala a brečela uvnitř. Snažila se žít. Ale pokaždé, když se její a jeho pohledy setkaly, jako by jí někdo vrazil nůž do zad, ale nikdo nic nepoznal. Chovala se k němu lhostejně a nechtěla se s ním bavit. Protože každé jeho slovo, zvuk jeho hlasu jí připomínal, co všechno pro ni znamenal. První doteky, první pusa, první zklamání a rozchod. První láska. A přesto nic nechápala.
Ale život jde vždy dál, pokud si člověk uvědomí, že jinou možnost nemá. Jana se snažila. Začal školní rok a ona měla aspoň čas na Davida a Honzu. Chodila s nimi ven a snažila se odreagovávat. Jenže, když byla doma sama nebo nejela na ranč, necítila se zrovna dobře. Napadlo ji, že by mu mohla napsat dopis a poslat po Marušce. Tak začala psát.

Milý Peťo,
nevím, proč to vůbec dělám, ale snažím se přijít na důvod, proč si to udělal.
Abys věděl tak mě to strašně trápím, nemyslím na nic jiného. A pořád si říkám,
co jsem udělala špatně. Pořád tě mám ráda.

A něž chtěla pokračovat dál, dopis roztrhala a vyhodila. Napsala takových několik. Věřte mi, že nikdy nevyhodila tolik papírů. Napsala pár řádků a vyhodila. Dokonce napsala i jeden v angličtině. Vždycky jí připadalo, že vyjádřit se v angličtině je mnohem snazší než v češtině. Pak ale napsala jeden na celou velkou stránku a dala ho konečně do obálky. Založila ho pod stůl, že ho Marušce jednou dá.
Když jeli od té doby zase na ranč, tak ho doma ale zapomněla. Byl zrovna hezký den, víkend. Na ranč přijelo hodně zákazníků. Děti se nechaly vodit na jízdárně a Petra měla na starost Igora, Dan Terezu, Petr Báru a Jana Ivana. Jana hleděla většinu času do země. Nevnímala dítě, co sedělo na Ivanovi, ani ostatní, kteří vodili koně. Prostě držela uzdečku a šla. Pomalu se blížila celá hodina, kdy se měli poníci odvést do stáje. Ale jak byl Ivan s Janou uprostřed jízdárny, Jana omylem pustila otěže a jak se pro ně zohýbala Ivan odcválal i s děckem na kraj jízdárny. Jak cválal sklonil hlavu a děcko spadlo na zem, a když pro něj Jana běžela, zřejmě nějaký pták v lese Ivana vyděsil a on se prohnal přímo přes Janu. Hlavou ji odhodil na zem a ještě ji kopl kopytem, když ji chtěl přeskočit v té rychlosti a uháněl do stáje. Děcko sice řvalo, ale nic se mu nestalo. Jana ale zůstala chvíli ležet na písku, než se zkusila posadit. Noha, rameno i hlava jí šíleně bolely. Ale byly to jen pohmožděniny. Okamžitě za ní přiletěli ostatní, pomohli dítěti i jí. Slzy jí bolestí tekly proudem, ale dokulhala až pod pergolu, tam jí mamka posadila, ať je Jana chvíli v klidu. Když byla schopna chodit a všichni se ujistili, že jí nic není, šla se podívat za Ivanem, který mezitím dostal pořádný výprask od Tondy.
„Co to bylo, ty maníku jeden? Chceš mě zabít nebo co?“ Ivan se díval, jakoby za nic nemohl. „Máš štěstí, že nemám sílu na to si to s tebou vyřídit.“ V podstatě ale nebyla naštvaná na něj, ale na sebe. Nedávala pozor a věnovala se svým myšlenkám. V tu chvíli si uvědomila, že by s tím měla přestat. Kdo koho zradil? Petr Janu. To on jí nic nevysvětlil, on ji uvedl do takové situace. Měla by být na něj pořádně naštvaná a netruchlit. Ještě ten večer, když byla v pokoji sama, si zapálila svíčku, roztrhala obálku v které byl uschován dopis pro něj a zapálila jej. „Nechci se kvůli Tobě dál trápit, nechci se zaobírat tebou a nechci ať mě dál zraňuješ. Buď si s Petrou, třeba jednou budeš, buď si sám, ale já nejsem z kamene.“
Od té doby si hleděla sama sebe. S Petrem se zdravila jen z nutnosti a dokonce i pochopila, že nejen Petr, ale i Petra ji zradila. To ona ji proti němu poštvala. Petra Janě všechno záviděla a kdo ví, jestli to celé nezavinila ona. Každý víkend si brala Jana Ivana na projížďku a začala se uklidňovat, začala opět normálně vnímat a probouzet se do života. Ani Petr na ranč už tolik nejezdil, ale když Jermářovi přijeli, jakoby oba ztracenou energii plnili zpátky tím, že se přetvařovali. Když se jeden smál, ten druhý se bavil s ostatními, oba se snažili, co nejvíc naštvat toho druhého. A někdy se jim to i povedlo.




XIV.

Na konci září Tonda zorganizoval dětského Huberta. Byl to malý Hubert pro děti a mládež. Tonda určil jeden den, kdy se na ranč sjelo třicet dětí a teenagerů. Janu určil jako „lišku“, vedoucí celé výpravy. Měla jet jako úplně první a udávat tempo. Tohle Janu dostalo do obrovské nálady. Ráda jezdila první v řadě a teď si navíc mohla vybrat kohokoli z koní. Ale jak už všichni víte, Jana milovala Ivana. Tak tedy vedla celou výpravu na Ivanovi. Takže se stanovilo, že poníci pojedou docela neobvykle úplně ve předu a ostatní za nimi. Jana dostala největší stužku na rameno, jako symbol „lišky“ a mohlo se vyrazit. Cítila se po dlouhé době skvěle. První z celé výpravy a ještě k tomu na Ivanovi. Vyhrála i poslední závod poníků, jak jinak, když Terezka byla pomalá jako vždy a Igor nikdy rychlejší jak Ivan nebyl. Pak tady byly ještě dvě malé slečny na ponících, Martina – Danova největší láska a Daniela – vyšší blonďatá drzounka, ale s těmi už Jana taky jednou závodila na jejich Hubertovi a vyhrála to. Takže tento dětský Hubert byl pro Janu jako bahenní lázně pro starou osobu. A bylo to vidět. Byla šťastná, spokojená a konečně se dostala zpátky do života.
Když dorazila celá výprava na ranč, tam už bylo připraveno občerstvení a ceny. Jana dostala dalšího plyšového koníka a vítěz závodu koní flašku fernetu.
V říjnu se konaly u kempu jeden víkend pouťové slavnosti. Kolotoče byly rozestaveny po celé louce. Jana s Petrou tam měly jít vodit poníky a nějaká procenta výdělku potom šla do jejich kapsy. Vodily je celé dva dny a třetí den v neděli tam měli všichni rančeráci zase předvádět, parkur a western. Tentokrát Jana jela jen na Ivanovi, Ornela totiž byla březí a na takové akce už nesměla jezdit. V tu dobu čekala hříbě už tři měsíce a to by bylo pro ni nebezpečné. Takže tam mohl Petr konečně vidět to Janino umění.
A pak přišel listopad. Hádky mezi Tondou a Janinou mamkou se vyostřovaly a ona už to jen těžko snášela. A jednou, když byla Jana s mamkou o samotě, se jí svěřila, že pokud to tak půjde dál, že silně uvažuje o tom, že se budou stěhovat zpátky na severní Moravu za babičkou. Janu to tak zaskočilo, že byla celý den z toho špatná. Nechtěla se stěhovat, znamenalo by to ztratit úplně všechno, krom toho, že by už nikdy neuviděla Petra a své nejlepší kamarády ze třídy, Davida a Honzu, znamenalo by to i odloučit se od koní, už nikdy na nich nejezdit, ztratit tak milovaný kraj, přátelé z ranče. Znamenalo by to vrátit se do života obyčejných děcek. Proto jen doufala, že se to nikdy nestane. Dětství je důležité a pokud je prožito bez trápení, člověk pak nemá problémy v dospělosti, ale pokud je to jen bolest, odloučení, vztek, pak to sebou nese až do dospělosti. A to byl příklad Jany. To, co následovalo, jí změnilo pohled na život, pohled na budoucnost.
Kolem desátého listopadu jí Janina mamka oznámila, že se opravdu chce stěhovat, do deseti dnů. Jana se nemohla vzpamatovat. Během deseti dnů. že by měla všem oznámit odjezd? Úplný? Rozloučit se, změnit školu, opustit Ivana, Ornelu, Šinetu a všechny ostatní koně. Cože? To nemohla být pravda. Nedokážete si představit její vnitřní boj a nelze jej ani popsat. Před několika lety si toto místo tak zamilovala a teď jej má opustit nadobro? Nedokázala si představit , že by už neměla vidět ranč, buš, všechny koně a své spolužáky i kamarády z ranče. Nechtěla ani myslet na takovou bolest. Z Příbora, města, kde bydlela před lety, odjížděla s nadějí na lepší, aktivnější život s koňmi a akcemi, které život na ranči provází. A i přes veškerou vyčerpanost, přes fyzickou práci, kterou byla nucena skoro denně vykonávat, toto místo milovala, jeho sady, přírodu, energii hor a teplého prostředí, tajemná místa hradu, kapliček, skalisek a veškerého listoví v okolí, Buchlovický zámek, kterému přisuzovala nejkrásnější park, jaký kdy viděla, ve kterém se zdržovala, když mohla, kde zažila krásné dětství s Davidem a Honzou, kdy sbírali bukvice a kaštany pro lesní správu, kde si u největších stromů stavěli malé domečky pro lesní skřítky a mravence, kde mohli pozorovat pávy a jiné ptactvo, kde se Jana procházela s kamarádkami a povídaly si o nejrůznějších věcech a kde si novomanžele nechávali objednat kočár tažený nastrojenými koňmi z jejich ranče. Byly to místa, které rozhodně opustit nechtěla.
Ale co měla dělat jiného než se smířit. Nebyla z to svou mámu ještě více trápit, nebyla z to jí přitěžovat její životní rozhodnutí, nemohla před ní brečet a prosit, neboť chápala, že zpátky na severu bude lépe hlavně jí. Proto se ubírala do tichých míst a v duchu se loučila se vším, na co mohla jen myslet.
Během deseti dnů byla celá rodinka sbalená, Jana oznámila ve škole konec, vrátila všechny učebnice a rozloučila se poslední den se třídou. Trochu ji mrzelo, že se s ní David a Honza nerozloučili více osobně, ale nejvíc ji bolelo rozloučení se s rančem. Musela tam nechat i Milču, ale Filipa rozhodně ne, toho s sebou přivezli, když se na jih stěhovali a taky si ho chtěli odvést zpátky. Málem na něj ale ve zmatku zapomněli, Michal, starší Janin brácha, se pro něj vracel.
Ten den byl ukrutný. Od rána se rodinka balila doma a pak na ranči. Tam se sebralo jen to nejnutnější a ani se pořádně nerozhlíželi, bylo vidět, že Mirka je na pokraji psychického zhroucení. Všechno, co si na ranči sbalili se naložilo do vlečky za Jeep, který po té řídil Mirčin dobrý kamarád z ranče Zorro – tak se mu tam říkalo.
Jana si naposledy šla pohladit Ivana, dala mu pusu, a aby se hned nerozplakala, utíkala k hlavnímu vchodu. Tam se naposledy otočila, aby se podívala na celou stáj, v duchu řekla „Sbohem!“ a chtěla si navždy tento pohled zapamatovat. Pak všichni nastoupili do auta a jelo se do Buchlovic sbalit zbytek věcí.
Už byl večer, hezký listopadový večer, ale pro Janu to byl nejhnusnější večer, který zažila. Asi hodinu před odjezdem někdo zazvonil na dveře domu. Jana šla otevřít a nemohla se přemoci v úžasu, když viděla dvě kamarádky ze třídy, Kaču a Danku. Byla šťastná, že je vidí. Přišly se s ní rozloučit osobně. Jana s nimi šla na náměstí ještě na tu chvíli a zároveň říct „Sbohem!“ i celým Buchlovicím. Byla tak šťastná, že přišly zrovna ty, o kterých si myslela, že ji nemají v lásce, a přitom tak smutná, protože je musela opustit. Pochmurné chvíle občas provázely nějaké ty slzy a obejmutí. Holky si daly adresu, že si napíší, naposledy se rozloučily a Jana se vrátila domů, kde už bylo skoro prázdno. Všechno bylo naloženo a během deseti minut se vyjíždělo.
Janina mamka byla tak vděčná Zorrovi, že nabídl pomoc, ona sama by nebyla schopna v takovém stavu řídit. Potichu brečela celou cestu. Ani Janu při pohledu na mizející se tak známou milovanou krajinu nezůstávala klidná, zaslzenýma očima sotva pozorovala okolí. Nevěřila, že by všechno mohlo ještě dobře dopadnout. Mirka byla přesvědčena, že už se nevrátí za žádných okolností. V devět hodin dojeli do Příbora, kde už je čekali babička s dědou. Všechno se vyložilo, se Zorrem se rozloučili a ten se vrátil zpátky do Buchlovic.




XV.

Následující dva dny se mlčky uklízelo a vybalovalo. Mirka pak zašla s dětmi do školy, přihlásit je – zpátky. Když už, tak chtěla Jana chodit do stejně třídy jako před lety a to jí bylo dopřáno. Ale musela se během pár dní vrátit do předchozího života. Ve třídě byla celkem spokojená, přece jen tam našla několik přátel z dřívějška, ale pořád to nebyla třída v Buchlovicích. Navíc museli bydlet v dolním patře baráku, což byla kuchyň a větší místnost, než Mirka nenajde byt. Děda byl dosti nevrlý, když se dozvěděl, že se do babiččina baráku budou stěhovat, že tam bude mít tři děcka ve vývinu. Nicméně Michal jezdíval na jižní Moravu pořád. Byl zrovna v prvním ročníku letecké školy v Kunovicích, což je blízko Buchlovic, takže se většinu víkendu zdržoval tam.
Tonda se ale nedal. Volal Mirce pravidelně, i s Janou si po telefonu povídali. A jednou na začátku prosince ji slíbil, že si pro ni, Dana a Michala po Vánocích přijede a vezme je na Silvestra – oslavu nového roku 2003 - na ranč. To Jana ráda slyšela, ba co víc, strašně se těšila. Svitla jí v hlavě naděje návratu, naděje na zlepšení situace a třeba i na Petra. Stýskalo se jí i přes to, co se stalo. Chtěla ho vidět, dívat se na něj i přes situaci, která mezi nimi byla. Myslela na něj, ať chtěla či ne. Bylo jí tak líto všeho, co se stalo. Ale jakou moc má jedenáctileté děvče k napravení? Mizivou.
Prosinec utíkal a Vánoce byly všude. Tonda zavolal, že přijede dvacátého sedmého a děti doveze po Silvestru. Janina mamka souhlasila, ale sama jet s nimi nechtěla. A tak se i stalo. Přijel, vyzvedl, odvezl. Málo kdy se stává, že byste po takovém zklamání mohli zažít ještě střípek naděje. Ale jedenáctileté dítě se neptá, prostě žije. Jana se tak těšila zpátky. Věděla, že Silvestr všichni stráví na kempu u ranče, kde pořádá oslavu pan Dvořan a že na Nový rok se každoročně jezdí od rána na vyjížďku.
Až do Silvestra bylo na ranči klidno. Jermářovi se tam neukázali, ale když se Jana dozvěděla, že celého Silvestra stráví všichni na kempu, že se tam bude i spát a přijedou tam všichni známí rančerácí a přátelé, byla velmi nadšená.
Když nastal onen den, v pohodě všichni vstali, udělali práci kolem ranče, nakrmili a vyčistili koně a po obědě vyrazili na kemp. Tam ještě nikdo nebyl. Ostatní měli dorazit až k večeru. Tak se ta malá menšina lidí odebrala do místnosti s televizí a koukali se na filmy, které dávali. Když se pomalu blížila osmá hodina, byl na kempu frmol. Oslava Silvestra se konala v odlehlé budově kempu. Byla tam velká místnost ve které bylo nanošeno pití, alkohol a jídla desítky táců. Když tam Jana vstoupila, viděla tolik známých lidí. Všichni ji zdravili, i Jermářovi tam byli a zdravili ji, ale Petra neviděla. Dan, její brácha, tam byl s ní, stál naproti ní obrácen ke dveřím tak, že Jana byla zády. A najednou někoho pozdravil, někoho, kdo stál za jejími zády. Jana se otočila a uviděla jej. Petr stál před ní tváří v tvář. Oba se na chviličku zarazili, Petr se usmál, pozdravil a Jana v zaražení odpověděla stejně.
A večer šel dál. Jana v té místnosti neviděla nikoho než jej. Už ho viděla úplně všude. A i když se dobře bavila, tancovala s dospělými chlapi, se starším bráchou, v té době už docela na mol, a když se jí zdálo, že Petrovy oči ji všude vidí a pozorují, šla se ven nadýchat čerstvého vzduchu. Tam za ní přišly holky a chvilku si povídaly. Zřejmě i o Petrovi, neboť jí holky poradily, že by si ho neměla všímat, za to co provedl. A Jana jen přikyvovala. Ale pomyslila si, „jenže, co když to všechno byla moje chyba? Co když je to dnes naposledy, co ho vidím? Vrátím se domů s pocitem, že jsem nic neudělala. Jenže zřejmě nemám jinou možnost.“ Možná jí pak stekla slza po tváři při pohledu na nebe, kde se rozprostíralo tisíce hvězd provázené světlem půl měsíce. Při pohledu na tu krajinu, jež ji dávala tolik energie a lásky do žil. Tolik tužeb, nadějí a otázek. Při pohledu na to nejhezčí, co kdy v životě měla možnost pozorovat, neboť právě noc, byla obdobím jejího odpočinku, duševního i fyzického. Byla to právě noc, která byla tak krutá a tak milosrdná. Jak ráda se dívala nahoru do té dáli, jak ráda by tam chtěla mít svůj svět, bez všeho trápení.
Ale vraťme se zpět na oslavu. Pomalu se blížila půlnoc, chvíle velkého třesku a radosti. Všichni vyšli ven a každý si našel místo, aby měl hezký výhled na ohňostroj. Pak už jen začali na povel odpočítávat.
„Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna….“ Prásk a na nebi se rozprsklo spousty světýlek. Všichni si užívali tuto chvíli se zakloněnou hlavou. Postupně se na obloze objevovalo čím dál více jisker, světlic, rachejtlí a velkých raket. Každý tuto krásu roku pozoroval. Jenže Jana se na chvíli zamyslela a sklonila hlavu, pak se podívala na Petra a zjistila, že udělal úplně to samé. Dívali se sobě do očí, jen chviličku, ale i tak už Jana věděla, že si to bude pamatovat. Pak se zase oba dívali nahoru. Ohňostroj po patnácti minutách skončil a všichni se zase odebrali do místnosti, neboť venku zrovna nebylo nejtepleji. Oslava pokračovala až do brzkého rána.
Když ubylo lidí, pár ze zůstávajících se domluvilo, že si zahrají karty. sedli si k velkému stolu, kde si Jana sedla úplně ke zdi, ale to ještě netušila, že naproti ní bude sedět právě Petr. Ale tak už tam zůstala. Sice se klepala, jako kdyby v místnosti bylo pod nulou, ale aspoň ho měla na chvíli před sebou. Samozřejmě mistrně nedala nic znát, ba co víc, ze začátku hry byla i docela chladná. Jenže to jí moc dlouho nevydrželo. Smáli se spolu, spíš chichotali, ale byla to tak vtipná situace. Seděl přímo naproti ní, dvacet centimetrů od sebe a jen se usmívali, dívali se na sebe.
Pak hra přestala bavit a karty se zabalili. Lidi už postupně odcházeli, už bylo taky velmi brzo ráno. Ale hudba ještě hrála. Jana seděla sama u jednoho stolu a pak za ní přišel Dan.
„Mám ti vyřídit, že Petr by si s tebou rád zatancoval.“
„Pak mu tedy vyřiď, že už je pozdě.“ Vychrlila ze sebe bez rozmyšlení. A když Dan odešel za ním, Jana by se v tu chvíli nejraději propadla a už nikdy nevylezla. Co to udělala? Co že mu to řekla?
Můžeme si jen domyslet jakým způsobem to Jana myslela. Ale řeknu Vám, že „pozdě“, ve smyslu tří hodin ráno, to rozhodně nebylo. Jana ještě chvilku seděla, přemýšlela a pak se rozhodla, že se radši půjde vyspat, tohle už nemělo cenu. Rozloučila se, dala dobrou noc a šla si lehnout do vedlejší tiché místnosti do spacáku. Holky za ni za chvíli přišly taky a všechny usnuly.




XVI.

Ráno se probudila v divné náladě a když vstala, zjistila, že Dan měl v noci nehodu, bylo mu špatně a na záchod to nestihl, Jermářovi už dávno odjeli, nicméně byl hezký den a už se těšila na zítřejší vyjížďku do Brd. Měla jet na Ivanovi, možná naposledy, tak jí to Tonda nechtěl brát.
Ráno toho dne se všichni přítomni připravovali a v dopoledni se vyrazilo ve třiceti lidech do přírody. Byl čerstvě napadaný sníh a sahal až po kotníky koním. Jelo se lesními cestami, cestičkami přes les, přes louky a kopce, než se dorazilo na vrchol hory v Brdech. Tam si všichni dali oběd, pokochali se nádherným výhledem na okolí Brd a jelo se zpátky. Vyjížďka to byla hezká, ale taky poslední, kterou Jana na ranči zažila. Bylo to ukončení jejího pobytu na ranči. Neboť ještě ten den odpoledne se odjíždělo domů. Tonda děti zavezl do Příbora, tam pozdravil Mirku, chvíli se s ní pobavil a pak odjel.
Jana po tomto Silvestrovském zážitku pořád neztrácela naději, že by Tonda mohl přemluvit její mamku, ale ta se úplně vytratila jedenáctého ledna na Mirčiny narozeniny.
Dopoledne přijel Tonda v Jeepu a vlečkou vzadu. Když vjel do dvora, Mirka zjistila, že veze Waykanana, jejího koníka. Vysedl z auta s pugetem růží a popřál Mirce k narozeninám. Všichni jsme tam stáli s otevřenou pusou dokořán. Janina mamka si pak Waykyho vzala na projížďku na dvě hodiny a když se vrátili. Šla celá rodina na oběd do restaurace. Pak když se vrátili domů, zůstala Mirka v pokoji s Tondou sama. Všichni v domě čekali, co se bude dít? Svolí Mirka a bude se chtít vrátit zpátky?
Jana s Danem byli v pokoji, když slyšeli bouchnout dveře. Pak jen Tondovo auto vyjelo ze dvora i s vlečkou a odjel pryč. Mirka pak ostatním vysvětlila, že se hodně pohádali a že je rozhodnuta se nevrátit. Tím pro Janu zhasly světýlka všech nadějí a otevřela se před ní brána do života v Příboře a brána k zapomnění. Ale proč má zapomenout? Proč nemá vzpomínat a netrápit se? Nedalo se nic dělat.




XVII.

Ráda bych Vám napsala, že dopadlo všechno dobře, ráda bych se přidala mezi nespočet spisovatelek, které nám svými knihami vyprávějí o lásce až do smrti. Ale, když Vám někdo vypráví o svém životě, nemůžete čekat růžovou. Proto žiji se vzpomínkami, s touhou po znovu setkání. Žiji jako ten strom, jež jednou vykvete a pak opadá. Jako kvítí, které jednou za čas otevře své poupě a pak zase zaleze pod hlínu. Mé dětství bylo krásné a těžké. Stěhování se sem a tam, měnící se kamarádi, prostředí ve kterém jsem měla vyrůstat, lidé, které jsem si zamilovala, lidé, které jsem začala považovat za rodinu a láska, kterou jsem si příliš zidealizovala nebo prostě láska, která k tomu všemu měla patřit. Peťa pro mě znamenal víc, než si sám myslel. Mládí a krása, kde jsou ty časy. Byly to silné zážitky, které ve mně leží. Proto jsem se rozhodla je sepsat přesně tak, jak si je pamatuji. Takže nebudu Vám povídat, co se stalo po roce 2003, nebudu Vám říkat, co jsem všechno prožila dál a jaký byl můj život. Protože naděje vodnáře nikdy neumírá, ať už se sžírá svými myšlenkami sebe víc, nikdy nepřestává doufat. Neboť zrcadla jsou v našem světe tak výjimečná a já věřím, že jedno z mých málopočetných zrcadlem sídlí právě na jižní Moravě. Proto jsem tento román rozdělila na dvě části, z nichž jste právě přečetli tu první. Má naděje totiž směřuje daleko do budoucna a nikdy není vyloučeno, že jeden příběh nebude mít pokračování. Nemohla bych napsat „a tohle je konec všeho, Petr už se v mém životě nikdy neobjevil“, protože konec je jen v románech. Možná, že jednou, že jeden den se tam vrátím, možná že uvidím všechno, co jsem znávala, možná, že uvidím ty, které jsem znávala, Davida, Honzu, spolužačky, koně, Tondu, Petra. Možná, že právě jeho jednou spatřím znova a možná, že pak opravdu budu mít o čem ten druhý díl psát.