Jak jsem potkala Václava

Je dvacátého října osmnáct hodin a sedmnáct minut, ležím ve své vyhřáté posteli a nemůžu se zbavit chladu zažírajícího se až do morku mých kostí. Jak se zdá, zima není jediný viník. Přejdu do protiútoku s rozhicovanými kamny po levém boku a se šálkem horkého mátového čaje po boku druhém.
Jelikož je mladý muž jménem Václav (středobod mého současného bytí) mimo můj dosah, snažím se nakrmit svou hladovějící duši alespoň svými zmatenými zápisky ve svém deníku. Leč tato potrava je jako instantní polévka z pytlíku schovávající se v zákrytu pravého vývaru jeho společnosti.

Často se palčivě snažím zamyslet, kdy jsem toho osobitého chlapce viděla poprvé. Nejspíš ještě na základní škole. Chodila jsem na školu, která byla spojená s místním maloměšťáckým gymnáziem. Poprvé jsem ho potkávala ve společné jídelně (asi jim uniklo, že už chlapci nemusí na vojnu, protože nás na to připravovali svým kuchařským uměním při každé vhodné příležitosti). Byla jsem tenkrát asi v sedmé třídě. Tenkrát jsme se mu s holkama smály, že se při průchodu do jídelny musí sklánět.Nebylo to zlé vysmívání, spíš úsměvný obrat mezi námi děvčaty. Tím si u nás vysloužil přezdívku ”Dlouhán“. Dnes by to donutilo lehce zvednout mé koutky směrem vzhůru a pomyslet si, jak to vypadá rozkošně. Je to zajímavý obraz. Myslím, že opar času mi zamlžuje vidění.
Nebudu si vymýšlet, že jsem byla do tohoto Dlouhána z gymplu zamilovaná už tehdy. Měla jsem jiné starosti, jiné kluky. Přecejenom věkový rozdíl čtyř let pro mě tenkrát byl dosti propastný.Kdybych ho potkala v nějaké situaci, kdy bych ho musela pozdravit, asi bych řekla: „Dobrý den pane.“ a šla se bavit s vrstevníky. Jediné, na co jsem myslela, bylo že vypadá jako Tobey Mcguire (sakra, neumím to ani napsat, prostě ten co hrál spidermana :-D). Odjakživa jsem si do lidí, kteří mě obklopovali promítala různé známé lidi. Nedá se tomu vzdorovat, znám Robbieho Williamse, Keiru Knightly, Johnyho Deppa a spoustu dalších. Zajímavé je, že nikdo v těchto lidech nevidí ani stopu podobnosti s jejich slavným protějškem. Jednoduše řečeno jim ti lidé prý podobní vůbec nejsou. Ale já si nenechám vzít iluze. Přidává to punc nevšednosti do mého života. No uvažte, kdo ráno jezdí do školy s Jimmem Morrisonem?

Dlouhánem pro mě zůstal do té doby, než mě začal uhánět jeho mladší bratr. Chodil o třídu níž a paradoxem je, že se mi docela líbil, teda do doby, než se o mě začal snažit. Začala jsem si s ním psát přes icq, což předem zabilo naši případnou budoucí komunikaci. Dodnes si to nedovedu racionálně vysvětlit. V tomto období jsem se dozvěděla, že Dlouhán je jeho bratr. To už mě napadaly různé bláhové myšlenky, které se nikdy neměly proměnit v realitu. Např.: Jsem se dozvěděla, že starší bratr-Dlouhán prodává kytaru. Je to tak ve svých jalových snech jsem přemýšlela nad její koupí a následnými lekcemi :-D S tímto mladším bratrem-Michalem jsem si psala tak rok bez žádného přímého setkání. Nikdy jsem nelitovala.
Když jsem nastoupila do budějovického ústavu gymnaziálního typu , byla jsem tak nadšená, že jsem mu u nás ve městě dopřála docela velkou reklamu. Hádejte, kdo se rozhodl, že k nám nastoupí do prvního ročníku? Jak jinak! Tenkrát mi nedocházelo, jaké to pro mě dobudoucna znamená štěstí. Kdybych se ho tenkrát mladšího bratra pronásledovatele zbavila, nikdy bych se neseznámila s Vaškem.
Jeho příchodu do prvního ročníku si nemohli nevšimnout moji spolužáci. Okamžitě ho překřtili na ”Mého nápadníka“ (slušně řečeno :-D) nebo ”Kuře“. V našich kruzích se stal docela sledovaným objektem a byl častým tématem našich hovorů. Tenkrát se Dlouhán proměnil v Kuřatovo bratra :-D. Trefné!