Jak jsem potkala Václava
Jak jsem potkala Václava
Sbírky » Próza
(22.10.2009 - rozpracováno)
Prolog: Je dvacátého října osmnáct hodin a sedmnáct minut, ležím ve své vyhřáté posteli a nemůžu se zbavit chladu zažírajícího se až do morku mých kostí. Jak se zdá, zima není jediný viník. Přejdu do protiútoku s rozhicovanými kamny po levém boku a se šálkem horkého mátového čaje po boku druhém.
Jelikož je mladý muž jménem Václav (středobod mého současného bytí) mimo můj dosah, snažím se nakrmit svou hladovějící duši alespoň svými zmatenými zápisky ve svém deníku. Leč tato potrava je jako instantní polévka z pytlíku schovávající se v zákrytu pravého vývaru jeho společnosti.
Často se palčivě snažím zamyslet, kdy jsem toho osobitého chlapce viděla poprvé. Nejspíš ještě na základní škole. Chodila jsem na školu, která byla spojená s místním maloměšťáckým gymnáziem. Poprvé jsem ho potkávala ve společné jídelně (asi jim uniklo, že už chlapci nemusí na vojnu, protože nás na to připravovali svým kuchařským uměním při každé vhodné příležitosti). Byla jsem tenkrát asi v sedmé třídě. Tenkrát jsme se mu s holkama smály, že se při průchodu do jídelny musí sklánět.Nebylo to zlé vysmívání, spíš úsměvný obrat mezi námi děvčaty. Tím si u nás vysloužil přezdívku ”Dlouhán“. Dnes by to donutilo lehce zvednout mé koutky směrem vzhůru a pomyslet si, jak to vypadá rozkošně. Je to zajímavý obraz. Myslím, že opar času mi zamlžuje vidění.
Nebudu si vymýšlet, že jsem byla do tohoto Dlouhána z gymplu zamilovaná už tehdy. Měla jsem jiné starosti, jiné kluky. Přecejenom věkový rozdíl čtyř let pro mě tenkrát byl dosti propastný.Kdybych ho potkala v nějaké situaci, kdy bych ho musela pozdravit, asi bych řekla: „Dobrý den pane.“ a šla se bavit s vrstevníky. Jediné, na co jsem myslela, bylo že vypadá jako Tobey Mcguire (sakra, neumím to ani napsat, prostě ten co hrál spidermana :-D). Odjakživa jsem si do lidí, kteří mě obklopovali promítala různé známé lidi. Nedá se tomu vzdorovat, znám Robbieho Williamse, Keiru Knightly, Johnyho Deppa a spoustu dalších. Zajímavé je, že nikdo v těchto lidech
Jelikož je mladý muž jménem Václav (středobod mého současného bytí) mimo můj dosah, snažím se nakrmit svou hladovějící duši alespoň svými zmatenými zápisky ve svém deníku. Leč tato potrava je jako instantní polévka z pytlíku schovávající se v zákrytu pravého vývaru jeho společnosti.
Často se palčivě snažím zamyslet, kdy jsem toho osobitého chlapce viděla poprvé. Nejspíš ještě na základní škole. Chodila jsem na školu, která byla spojená s místním maloměšťáckým gymnáziem. Poprvé jsem ho potkávala ve společné jídelně (asi jim uniklo, že už chlapci nemusí na vojnu, protože nás na to připravovali svým kuchařským uměním při každé vhodné příležitosti). Byla jsem tenkrát asi v sedmé třídě. Tenkrát jsme se mu s holkama smály, že se při průchodu do jídelny musí sklánět.Nebylo to zlé vysmívání, spíš úsměvný obrat mezi námi děvčaty. Tím si u nás vysloužil přezdívku ”Dlouhán“. Dnes by to donutilo lehce zvednout mé koutky směrem vzhůru a pomyslet si, jak to vypadá rozkošně. Je to zajímavý obraz. Myslím, že opar času mi zamlžuje vidění.
Nebudu si vymýšlet, že jsem byla do tohoto Dlouhána z gymplu zamilovaná už tehdy. Měla jsem jiné starosti, jiné kluky. Přecejenom věkový rozdíl čtyř let pro mě tenkrát byl dosti propastný.Kdybych ho potkala v nějaké situaci, kdy bych ho musela pozdravit, asi bych řekla: „Dobrý den pane.“ a šla se bavit s vrstevníky. Jediné, na co jsem myslela, bylo že vypadá jako Tobey Mcguire (sakra, neumím to ani napsat, prostě ten co hrál spidermana :-D). Odjakživa jsem si do lidí, kteří mě obklopovali promítala různé známé lidi. Nedá se tomu vzdorovat, znám Robbieho Williamse, Keiru Knightly, Johnyho Deppa a spoustu dalších. Zajímavé je, že nikdo v těchto lidech