La France- Je T'Adore!

Nemám ráda letadla. Jako malou mě strýc strašil, že v letadlech létá baba Jaga a větroně používá její manžel, dědek Jag a tím to nejspíš začalo. Se strachem jsem vzhlížela k obloze a nijak mě nedostaly ani malé modely letadel patřící bratrancům, které hrozivě bzučely vzduchem, než se pod neobratným vedením zřítily nosem přímo do země. A modrobílý Airbus, ze kterého jsem právě vylezla, nebyl o nic lepší. Bylo prvního srpna, léto v plném proudu a v severozápadní Francii v pravé poledne dobrých dvaatřicet stupňů. Vysvětlete pilotům a letuškám, že opravdu není nutné mít klimatizaci puštěnou na něco málo nad dvacet, abyste do hodiny navzdory horku dostali rýmu.
Tak, je to tady. Paříž. Moje vysněné město a zdaleka nejen moje. Zpoza odletové haly jde vidět v dálce Montmartre. Zatím si ovšem ještě dlouho počkám, než si ho prohlédnu. Jestli k tomu budu mít čas, povzdechnu si a jdu vyzvednout kufry. Letiště bylo doslova přecpané turisty a já byla ráda, když jsem se se dvěma zavazadly vymotala z toho mumraje. Davy a tlačenice moc nemusím, i větší shluk lidí mi není příjemný.
U parkoviště je to už lepší. Ještě byl čas, otec mojí ,,nové‘‘ rodiny měl přijet zhruba za deset minut. Posadila jsem se tedy na jeden z kufr a pozorovala kolemjdoucí. Většina z nich byli Francouzi a jejich rychlá mluva mi trochu naháněla obavy, zda dokážu svojí školní francouzštinou konverzovat s rodilými. Ovšem na druhou stranu, všichni vypadali mile a uvolněně, ne jak uštvaní Češi na Ruzyňském letišti. Do mého zorného pole se dostala dívka zhruba devatenáctiletá, tedy v mém věku, s přítelem a hromadou zavazadel. Měla na sobě krátkou sukni, top a když se smála, pohazovala dlouhými tmavými vlasy. Mít na hlavě baret, prohlásím ji za typickou Francouzku, která jako by vypadla ze stránek Vogue. Ze závistí jsem sjela její štíhlou postavu a raději se zadívala jinam.
Na parkoviště vletěl černý Peugeout 206 a šmahem zajel na první volné místo, které viděl. Jeho řidič byl celkem mladý muž, ostatně jak se dalo očekávat. Sluneční brýle si popotáhl na nos, dlouhým pohledem pečlivě prolustroval okolí a mě se okamžitě přestal líbit. Odvrátila jsem se na druhou stranu, tam ovšem stála ta ,,Francouzka‘‘. Začala jsem tedy studovat svoje nehty, sice upravené, ovšem s odprýskajícím lakem. A bylo víc než jasné, že na likvidaci škod v nejbližší době čas nebude.
Půl jedné. Podle dohody tu André Simon měl být právě teď a já začínala být nervózní. Nezapomněl na to? Nezrušil smlouvu a Student Agency mi nestihla dát vědět? Co si počnu sama ve Francii?
,,Francouzka‘‘ odešla a zmizel i řidič peugeotu, zato z haly se vyvalil zástup lidí, pravděpodobně přiletělo další letadlo. Přestalo mě bavit je sledovat a zalitovala jsem, že sebou nemám empétrojku, laptop se mi ovšem vybalovat nechtělo.
,,Holá, toi?‘‘
Otočila jsem se. Nade mnou se tyčil frajírek od Peugeotu a navzdory slunečním brýlím se mračil jako deset čertů. ,,Comment- tu t’appeles?‘‘ Jak se jmenuješ?
Jednoduché francouzské otázce jsem rozuměla, zato její obsah mi připadal přespříliš drzý, nemluvě o tónu, kterým byla otázka pronesena. Odpověď jsem však daném jazyce nezvládla. ,,That’s not in your business.‘‘
Zvedl jedno obočí. ,,Tell me, I need to know.‘‘
,,No,‘‘ odsekla jsem a napadlo mě, že tohle jsem mohla říct francouzsky. Úsměv.
Maníka to moc nepobavilo, protože mi věnoval značně nevlídný pohled a odstoupil ode mě dál, přikládajíc telefon k uchu. Teď zavolá kumpány, aby mu pomohli mě svázat, nacpat do auta a odvézt někam do bordelu, napadlo mě poťouchle, dušička ve mně byla ovšem malá. Natahovala jsem uši, abych zaslechla alespoň něco z rychlého rozhovoru, kromě pár slov se ke mně ale nedostalo nic.
Frája strčil mobil zpátky do kapsy a k mé smůle vykročil opět mým směrem. Nechtělo se mi na něj dívat.
,,Are you Dita?‘‘
Moje jméno, sice zkomolené francouzským přízvukem, ale moje, mi způsobilo lehkou srdeční arytmii. ,,How do you know?‘‘
Evidentně se mu ulevilo, i když se nepřestával mračit a pomalou angličtinou, jako bych byla natvrdlá mi vysvětlil, že monsieur Simon neměl čas pro mě zajet a proto poslal jeho, protože se shodou náhod zrovna nacházel ve městě. Poslední větu vyplivl doslova opovržlivě.
,,So, shall we go?‘‘
Mám vlézt do auta s tímhle individuem, co vypadá, že by mu nedělalo problém mě znásilnit a zavraždit na prvním odpočívadle? Nebuď paranoidní, okřikla jsem se vzápětí a nenadšeně kývla. Ani ho nenapadlo mi pomoct s kufry.
Z parkoviště jsme vyrazili, jako by nám byla v patách ochranka a já po pěti minutách jízdy musela konstatovat, že to je prostě jeho styl. A nemít bezpečnostní pás, proletím hlavou předním sklem.
Ani jeden z nás se taky nesnažil o konverzaci. Frajer zarputile sledoval silnici před sebou a pevně svíral volant oběma rukama, a já raději pozorovala, kudy jsme projížděli. Čím jsme byli dál od samotného centra Paříže, tím ubývalo víceproudových silnic a vysokých domů, které nahradily menší rodinné domky a spousta zeleně, předměstí se v ní doslova topilo. Jezdecká stáj Simonových se rozléhala na samém konci Rue de Versailles. Ve výbězích se páslo několik hnědáků, na druhé strany za nízkou zídkou v prostoru vysypaném pískem klusalo několik jezdců pod dohledem trenéra. Na příjezdové cestě frája až nečekaně zpomalil, kolem výběhů jsme projeli snad dvacítkou až k nízkému domku s cihlovou fasádou, schovanému za komplexem stájí.
,,Simon je u koní, ale Charouzová by měla být doma,‘‘ zavrčel směrem ke mně, vylezl ven a vytáhl mi kufry. Než jsem se stihla vzpamatovat, zmizel mezi stájemi.
Paráda. Vytočená od chování toho blbečka na nejvyšší míru jsem zaklepala na dveře poněkud rázněji, než jsem vůbec kdy měla v úmyslu.
,,Oui?‘‘
U zrcadla umístěného těsně vedle dveří stála holka zhruba čtrnáctiletá a malovala si pusu. Měla na sobě bílé tričko, úzké džíny a vysoké jezdecké boty a dělat dvě věci zároveň, tedy šilhat po mě a patlat si rtěnku na rty jí moc nešlo, protože jí několikrát ujela ruka a ona to s tichými nadávkami musela umazávat.
,,Salut,‘‘ zavřela jsem za sebou dveře.
Neodpověděla mi na pozdrav, zato postavila rtěnku na úzkou poličku pod zrcadlem a zaječela z plných plic. ,,Madame Charouz!‘‘
Pak mi věnovala poslední, nepříliš nadšený pohled a proklouzla ven.
Na schodech po mé pravici někdo zadupal a zároveň ke mně přitančila mourovatá kočka. S hlasitým předením se mi začala ovíjet kolem kotníků, než uraženě vřískla, protože ji sotva tříletý klučina neurvale odstrčil a schoval se za mými zády.
Na schodech někdo zadupal podruhé. ,,Rowane, kde jsi? Nemysli si, že se mi schováš!‘‘
Hlas patřil staré, velmi staré paní důstojného vzezření, právě lehce pokaženého vztekem a vyčerpáním. Konečně doklopýtala poslední schod a sotva popadajíc dech stála přímo před námi. Kluk ani nemukl.
,,A ty jsi kdo?‘‘
,,Dita, ta nová au- pair,‘‘ hlesla jsem nejistě.
Babi natočila ucho. ,,Cože? Nehuhlej!‘‘
Můj český přízvuk evidentně překryl snahu o ten francouzský. Pokusila jsem se to říct znovu, stará paní však objevila Rowana.
,,Tady jsi!‘‘ vykřikla vítězoslavně a popadla ho za ruku. Hošík rychle upustil hračku, kterou držel v té druhé a popadl mě za pár prstů, rozhodnutý nedat bábě jedinou šanci. Ta se ho vší silou snažila odtrhnout za doprovodné palby rychlé francouzštiny, kluk hlasitě ječel na protest a do toho se probudil k životu telefon ukrytý někde v hloubi domu. A když mě bába škrábla svým dlouhým, gelovým nehtem, došla mi trpělivost.
,,That’s enough!‘‘ vybuchla jsem v prvním jazyku, na který jsem si vzpomněla a odstrčila bábiny ruce od kloučka. ,,Kolik vám je, že se chováte stejně jako tříleté děcko?‘‘
Teď už mi dozajista rozuměla, protože její obličej zbrunátněl zlostí. Nezačala mě ovšem fackovat, jak jsem se v hloubi duše obávala, její chování mě naprosto vyvedlo z míry. Důstojně si vzala kabelku z červené kůže a s nosem nahoře vklouzla do nizoučkých bot. ,,Tohle tedy nemám zapotřebí,‘‘ oznámila nám s Rowanem jedovatě, avšak klidně a byla ta tam.
Zírala jsem za ní s otevřenou pusou, dokud si Rowan nevynutil moji pozornost. ,,Kam šla?‘‘ zeptal se a já rozuměla dětskému dialektu mnohem více než čisté francouzštině.
,,Pryč,‘‘ odpověděla jsem jednodušše. ,,Proč se ta paní na tebe zlobila?‘‘
Najednou se tvářil jako hotový andílek. ,,Nechtěl jsem se s ní dívat na televizi.‘‘
Chápavě jsem přikývla a kluk toho hned zneužil. ,,Budeš si se mnou hrát?‘‘
Původně jsem měla v plánu se převléct z propoceného oblečení, stejně tak jako seznámit se s domácností, ovšem kromě Rowana už zřejmě nikdo nebyl doma. Nezbylo mi tedy, než souhlasit.