La France- Je T'Adore!

Rowanův pokoj nebyl příliš velký, ale vzhledem k tomu, že ho obýval sám, mu bohatě vyhovoval. Předvedl mi několik modelů aut a skládaček, při kterých mé kreativní srdce zaplesalo, Rowan si s nimi však hrát nechtěl. Měl obrovskou sbírku hospodářských zvířat a celou bednu materiálu k postavení farmy. Ochotně jsem mu pomáhala ve výstavbě, ale neustále mě opravoval, přemisťoval domky a zvířata, takže jsem se brzy omezila na pouhé pozorování a klukovi to vůbec nevadilo.
Jako první a to až k večeru dorazil pán domu. André Simon byl vysoké, dobře formované postavy, ale jeho obličej byl pomačkaný, utrápený. Přesto se však usmíval, když strčil hlavu mezi dveře Rowanova pokoje.
,,Papa!‘‘ vřískl kluk nadšeně a ve spěchu povalil celou stáj i s koňmi. Otec ho popadl do náruče.
,,A kohopak tu máme?‘‘ přistoupil ke mně i se synem.
Rychle jsem vstala.
,,Omlouvám se, že jsem pro vás nepřijel na letiště,‘‘ podal mi ruku. ,,André Simon.‘‘
,,Dita Poláchová,‘‘ usmála jsem se rozpačitě. ,,V pořádku, chápu, že jste měl hodně práce.‘‘
Simon se zamračil, ale nic neřekl. Pustil syna dolů, poslal ho zpátky k plastové farmě a mně ukázal dům.
Líbil se mi. Už zvenčí jsem si všimla, že jde o poměrně velkou stavbu, která by bohatě stačila pro dvě rodiny, ale protože měl André ještě tři dcery, dům jim seděl tak akorát. Z informací, které agentura přenášela mezi mnou a Simonovými jsem věděla, že je monsieur Simon vdovec. Jela žena zemřela nedávno a ve výklenku okna na odpočívadle stála v rámečku fotka celé rodiny, v čele s ní. Když jsme procházeli kolem, nestihla jsem si to pořádně prohlédnout, dominantní na ní však byly její vlasy, dlouhé a tmavé. Byla hezká.
Nepovažovala jsem za nutné procházet i stáje, Simon však na tom trval. Vpodvečer už nebzučely ruchem tak jako když jsem přijela, pobíhalo tady pouze několik mladých lidí, kteří rozdělovali koním seno, sypali oves do žlabu a zametali chodbu.
,,Tohle jsou oddíloví koně, na kterých jezdí ti, kdo si zaplatí lekce nebo jen jízdu,‘‘ ukázal na dlouhé řady boxů. ,,Tihle dva pomáhají, kde se dá,‘‘ prošel kolem mohutných bílých peršeronů, ,,a tady jsou naše koně.‘‘ Ti stáli na konci uličky a bystře natáčeli uši po hlase. Simon jednoho z nich pohladil po nose a kůň přivřel oči. Se zájmem jsem je pozorovala a mimoděk se mi vybavily vzpomínky, kdy jsem já takhle hladila bílou lysinu tmavého hnědáka a on slastně mhouřil velké oči lemované hustými řasami. Bývávalo.
Po betonové podlaze zaklapala kopyta, dovnitř vešly dvě dívky a za otěže vedly další dva koně. Simonův něžný výraz zpřísněl.
,,Oú vous avez été si longtemps?‘‘ Kde jste byly tak dlouho?
,,Byly jsme se projet,‘‘ pokrčila ta první rameny a zavedla hnědáka do boxu po mé pravici. Ta druhá si mě zvědavě prohlížela, zatímco Simon brunátněl a začal ze sebe něco chrlit tak rychle, že jsem mu nerozuměla. Dívek se to však nijak nedotklo.
Mě popravdě zajímaly více než Simonovo lamentování. Byla to dvojčata, podle mých informací zřejmě Estelle a Éve. Obě tmavooké, vlasy schované pod jezdeckými přilbami a sedlo sundávaly ze hřbetů koní navlas stejnými pohyby.
Jejich otec se unaveně odmlčel a já využila ticha. ,,Salut, je suis Dita.‘‘
Než cokoliv řekly, vyměnily si pohledy. ,,Je suis Éve,‘‘ představila se ta blíž melodickým hlasem a hned na to z vedlejšího boxu zaznělo tím samým hlasem ,,Estelle‘‘. Rozpačitě jsem se pousmála. Jak proboha poznám, která je která?
Poslední člen rodiny na nás čekal doma spolu s Rowanem. Byla to ta holčena od zrcadla s rtěnkou a teď právě svému bratrovi patlala máslem bagetu.
,,Heuresement!‘‘ oddechla si rozzlobeně a věnovala mi pichlavý pohled. ,,Kde jste tak dlouho? Charouzová aspoň udělala večeři!‘‘
Výtka byla opravdu určená mě, než jsem však stihla cokoliv říct, monsieur Simon mě pedběhl. ,,Nech toho, Madeilene,‘‘ napomenul dceru tvrdě a na čele mu vystoupily vrásky. ,,Mademoiselle Poláchová před několika hodinami přijela, konečně jí někdo musel ukázat dům. Proč jsi to neudělala ty?‘‘
Dívka ohrnula nos, zatímco se dvojčata vrhla na zbývající bagety. ,,Měla jsem lekci,‘‘ připomněla otci. ,,A Etien s tebou chtěl mluvit.‘‘
,,Určitě to nebylo nic, co by nepočkalo do zítřka,‘‘ nedělal si s tím pán domu starosti a otočil se zpátky ke mně. ,,Omlouvám se. Můžeme teď všichni povečeřet?‘‘

Do svého pokoje jsem se dostala až poté, co jsem se ujistila, že Rowan spí a dvojčata jsou ve svém pokoji. Nějaká dobrá duše, nejspíše Simon, mi nahoru vytáhl těžké kufry a já nyní mohla jejich obsah přemístit do skříní.
Bylo to zvláštní. Léto, prvního srpna a já přesto vytahovala zateplené boty, zimní bundu a pár rukavic. Když všechno přišlo na své místo včetně osobních věcí a kufry jsem zasunula pod postel, vypadalo to jako můj pokoj doma.
Šla jsem se rychle osprchovat, ale nechtělo se mi jít spát. Ve své oblíbené noční košilce jsem přistoupila k oknu. Byla už tma, jediné světlo široko daleko bylo lampa připevněná na boční straně stájí a ozařovala několik aut zaparkovaných pod ní. Všimla jsem si, že černý Peugeot 206 tam stále ještě je. Jakou úlohu tady mohl ten frája mít?
Pohled mi sklouzl na talířek se zbytkem večeře. Simon si nenechal vysvětlit, že mi slabá půlka bagety k večeři stačí. Proč by nestačila? Doma jsem jedla ještě míň a tušila jsem, že to tady půjde méně snadněji.
Zalezla jsem do postele a lehkou přikrývku si přitáhla až k bradě. Co se člověku zdá první noc na novém místě, to se vyplní. Umíněná, že si svůj sen musím pamatovat, jsem usnula jako novorozeně.