La France- Je T'Adore!

Jezdit, hm. Což o to, uměla jsem to, nebo to aspoň přinejmenším patřilo k věcem, které člověk nezapomene. Ale v žádném případě se mi do toho nechtělo a Rowanovi se nepodařilo mě ukecat.
I v poledne byl ve stáji klid. Většina koní byla venku ve výběhu, schovaná ve stínu starých stromů a jejich pečovatelé měli svůj čas na oběd.
,,Pojď, ukážu ti Chapeliera,‘‘ táhl mě Rowan za ruku k boxům koní Simonových.
,,Chapeliera?‘‘ musela jsem se ujistit.
Horlivě přikývl, zatímco já potlačila úsměv. Kloboučník?
Kdepak postava z Alenky v říši divů, Chapelier byl grošovaný poník s dlouhou černou hřívou a dobromyslnýma očima. Zpoza ofiny spokojeně sledoval, jak se kolem něj Rowan ochomýtá a nosem do něj rozverně šťouchal.
,,Chceš ho vyhřebelcovat?‘‘ nabídl mi potom Rowan velkoryse, nečekal na odpověď a z vaku uvázaného na dveřích boxu vytáhl plastové hřbílko a kartáč. ,,Já si jdu pro sedlo,‘‘ strčil mi náčiní do ruky a důležitě upaloval chodbou pryč. Zůstali jsme s Chapelierem sami.
,,Tak co myslíš, kámo,‘‘ promluvila jsem k poníkovi česky. ,,Můžu tě vyhřebelcovat?‘‘
Poník slastně přivíral oči, když jsem mu kroužila hřbílkem po hřbetě a plecích. Brzy jsem však byla hotová i s kartáčem a protože Rowan stále nešel, zvědavě jsem nakoukla do poníkova vaku s čištěním. Kopytní háček? Chapelier na mě zvědavě zíral.
,,Zvládneme to ještě?‘‘
Jistěže jsme to zvládli, to se prostě nezapomínalo. Poník ochotně zvedal nohy, jen co jsem po nich přejela rukou, ani slov nebylo potřeba. A ani jsem nevěděla, jak se to po francouzsku říká.
Někdo přivedl koně. Znervózněla jsem, nikdo z ošetřovatelů mě neznal a moc nadšeni by z cizího člověka u koně moc nebyli. Sehnula jsem se ke kopytu a doufala, že přes vysoké dřevěné pažení nebudu vidět. Samozřejmě, že jsem vidět byla.
,,Holá, toi?‘‘
Co jsem komu provedla, zaúpěla jsem duchu a neochotně se otočila. Pro frajírka s peugeotem, nyní s hnědákem, nebylo nutné měnit tón, zřejmě byl naštvaný pořád. Jeho výraz mě neskutečně provokoval.
,,Čistím mu kopyta, vypadalo to nějak jinak?‘‘ A v duchu jsem se pochválila za tu pěknou větu.
Frája stiskl rty. ,,Když pominu, že tu nohu držíš jak prase kost, tak nemáš u koní co dělat. Jsi au- pair, pokud vím.‘‘
,,Nemusíš mi to připomínat, myslím, že v tom mám jasno,‘‘ řekla jsem klidně, zatímco uvnitř se mnou cloumal vztek. Jaké prase a kost?
,,Jenom aby,‘‘ odfrkl si. ,,Už jsi skončila?‘‘
,,S čím?‘‘ ztratila jsem se.
Hnědák nespokojeně potřásl hlavou a já si všimla, že maník má na sobě rajtky a jezdecké boty. Díkybohu se za koněm ozval Rowanův zvonivý hlásek. ,,Ustup,‘‘ dloubl dobrácky hnědáka do stehna a procpal se se sedlem kolem fráji. ,,Co je?‘‘
,,Salut, Rowan,‘‘ pozdravil frája kluka. Rowan mu pozdrav oplatil, frája popotáhl koně za uzdu a společně bez jediného pohledu odkráčeli pryč. Naštěstí.
,,Kde jsi byl tak dlouho?‘‘
Prý musel ještě nakrmit kočky. Paráda. Zatímco si čičiny užívaly Rowanovy pozornosti, já neušla pozornosti maníka. Přesto jsem byla zvědavá, kdo to vůbec je, i když se mi to trochu vyjasnilo. Mnohem lépe bych si ho však představila v sedle nějaké nadupané motorky typu Harley, než v sedle hnědáka.
Rowan byl zdatný jezdec. Nasedlání a nauzdění Chapeliera mu trvalo jen takovou dobu, než se poník uráčil přestat zadržovat dech a Rowan mu mohl pevně utáhnout podbřišník. Za mého doprovodu ho vyvedl před stáj a s pomocí nízké zídky se na něj vyhoupl.
V lese, který se táhl podél Rue de Versailles, bylo nádherně. Všude samý buk a dub, kolem jejichž listů dovnitř prosvítaly sluneční paprsky a vytvářely obrazce na starém spadaném listí. A byl to chládek.
Nebylo problém držet krok s poníkem. Chapelier cupital přesně v mém rytmu a Rowan se na jeho zádech držel vzpřímeně. Začala jsem dokonce pochybovat o jeho věku, oproti včerejšku se mi zdál starší.

Za dva dny slavil svoje čtvrté narozeniny. Byl čtvrtek, takže oficiální pracovní den, přesto si monsieur Simon našel volnou chvilku, aby synovi pogratuloval. A došlo i na příbuzenstvo.
Babi Simonová byla lehce přehlédnutelná, avšak čiperná osůbka s neutuchající slovní zásobou. V pěti minutách ze mě dostala můj věk, bydliště a čím se živí mí rodiče, to vše chytře zaobalené v každodenní konverzaci. Naštěstí spolu se starým panem Simonem nezůstali dlouho, uvědomujíc si, že tak berou drahocenný volný čas v chodu jezdeckého oddílu a přislíbili svoji návštěvu na víkend.
Šramot kolem mě a dětí okolo dortového korpusu se šlehačkou utichl. Mrzelo mě, že jsem o Rowanových narozeninách nevěděla, určitě bych ho narychlo neodbyla s kupovaným korpusem a umělou šlehačkou.
,,Dáte si ještě někdo?‘‘
Dvojčata shodně zavrtěla hlavou, Rowan seskočil ze židle a Madeilene mi beze slova podala svůj talířek.
,,Už jsi měla tři,‘‘ upozornila jsem ji dobromyslně.
Nakrčila oboří. ,,No a co? Já si to můžu dovolit, stejně jako ty, tak co mluvíš.‘‘
,,Opatrně s tím tónem, kamarádko,‘‘ upozornila jsem ji a na hraně nože položila kus ,,dortu‘‘ na talířek.
,,Nejsi nějaká protivná pořád?‘‘ rýpla do mě a vzala si to. ,,Dostala jsi to?‘‘
Okamžitě jsem vyletěla. ,,Já jsem protivná a nejsi ty nějak drzá?‘‘ třískla jsem nožem do dřezu, až Rowan nadskočil. Mám toho puberťáka zapotřebí?
Madeilene si mě potměšile změřila, než pustila z pusy hotovou perlu. ,,Kdepak krámy. Jsi protivná, protože máš hlad. Vůbec nejíš.‘‘
Užasle jsem zamrkala. Cože to? Otočila jsem se k ní zády. ,,Samozřejmě Madeilene, ty máš vždycky pravdu.‘‘
A Madeilene uspokojeně likvidovala zbytek dortu.

Na její slova jsem si vzpomněla večer, když všichni byli u televize a sledovali francouzkou obdobu Superstar. Pokojně jsem seděla v kuchyni, četla Remarqa a k tomu žvýkala listy salátu se sýrem a rajčaty. Nebyla nějak moc všímavá? Madeilene se obvykle nestarala, co se děje, většinu času strávila s kamarádkami, sama ve svém pokoji nebo se proháněla na koni, lekcím od trenéra taky moc nedala. Letmo jsem mrkla na její postavu osvětlenou televizí. Byla štíhlá, to ano, ale přes upnutá trička se jí na břiše dělaly varhánky, stejně jako mohla mít menší zadek.. Sama pro sebe jsem se usmála. Závidíš mi, holčičko.
Ne že by ovšem moje postava byla ideální. Po večeři jsem se sbalila do koupelny a tam se důkladně prohlédla v širokém zrcadle zabírajícím téměř celou jednu stěnu. Rozhodně to bylo lepší, řekla bych, že mi Francie prospívá, nemluvě o tom, kolik se za den naběhám, ale ještě to nebylo ono…
Vedle pračky stála na bok opřená váha. Byla těžká, chvíli mi trvalo, než jsem ji vykroutila ven a pak dobrých deset minut přemýšlela, jak ji zapnout. I to se mi však podařila a s napětím jsem na ni stoupla. Digitální číslice se podle mě přeskupovaly až příliš dlouho, což mě pobouřilo, jako bych vážila co malé slůně, nakonec se však ustálila na padesáti osmi kilech. Naklonila jsme se blíž, abych se ujistila, zda dobře vidím. Padesát osm? Přesně tolik jsem měla při odjezdu. Blbost, rozhodla jsem se a zvážila se znovu. Znovu padesát osm, jak jinak. Naštvaně jsem váhu vypnula a zasunula zpátky za pračku.
Padesát osm? V žádném případě.