La France- Je T'Adore!

Naštvalo mě to, ale nic jiného jsem nemohla dělat. Za dva dny se mi podařilo uklidit a naleštit dům k nepoznání, i když v prvotním afektu bych ještě tu a tam přidala. Nakonec jsem si bohužel uvědomila, že bych to byla já, kdo by to musel znovu uklidit. A tak zatímco si Rowan hrál v nizoučkém nafukovacím bazénku, který mi stačil akorát na svlažení nohou, sundala jsem a vyprala těch několik záclon, závěsů a v Rowanově pokoji uklidila hračky. Dvojčatům jsem pouze utřela prach. Do jejich pokoje jsem se dostala všehovšudy podruhé, během týdne jsem neměla potřebu pro ně chodit či je jakkoliv dirigovat. Bylo to zvláštní. Obě držely pospolu a objevily se hned, když jsem na ně chtěla zavolat, po obědě mi pomohly naskládat nádobí do myčky a jinak celé dny trávily na koních nebo zavřené v pokoji. Neviděla jsem je s nikým jiným.
Zato Madeilene byla prostě dáreček a znovu jsem se v tom utvrdila v jejím království, které jsem na rozdíl od pokoje dvojčat navštívit musela. Odnést špinavé talířky, hrnky, vytáhnout slečnu o půl dvanácté dopoledne z postele nebo pustit ven srdceryvně mňoukající kočku, kterou tam Madeilene zavřela.
Ale měla vkus, to se muselo nechat. Stěny místnosti byly natřené na pastelově růžovou a všude spousta drobností, jako uschlé růže na poličce z černého kovu. To má po mamince, uvědomila jsem si podobu mezi vzhledem pokoje Madeilene a celým domem. Ten Rowanův a dvojčat byly úplně jiné. Uklidit rozházené oblečení a krabičky šminek na své místo mi však zabralo mnohem větší čas, než jsem si myslela.
A tak jsem na neděli večer seděla na kamenné zídce u stájí vedle Rowana, poslouchala jeho štěbetání a usmívala se jako mílius. Vztek na chybějící volnou neděli už odezněl, umínila jsem si však, že si o tom s monsieur Simonem co nejdříve promluvím.
Právě přijížděli. Rowan vzrušením poposkakoval na místě, ale tentokrát nám nikdo nemával. Když přijeli blíž bylo vidět, že dvojčata mají zavřené oči a spí.
,,Alors! Réveillez- vous!‘‘ houkl na ně monsieur Simon a prudce zabouchl dveře, až obě nadskočily.
Z druhého auta, které řídil Etien, vylezla Madeilene. Na té únava vůbec vidět nebyla, rychle mluvila k Etienovi a nahlas se smála.
,,Bonjour.‘‘
,,Bonjour,‘‘ usmála jsem se na Simona.
,,Jak jste to zvládli?‘‘ chytil malého do náruče a Rowan se začal chlubit, že jsem mu napustila bazén. Mezitím se z auta vypotácela dvojčata. ,,Tak se pochlubte,‘‘ vyzvídala jsem.
Estelle zabořila pohled do země.
,,Má červenou stuhu,‘‘ podívala se na sestru Éve.
,,Paráda!‘‘
Estelle ke mně zvedla oči. ,,Mohla jsem být první,‘‘ řekla tiše.
Zrozpačitěla jsem. ,,Ale no tak, příště se ti zadaří líp.‘‘
Nic neřekla a šla vyložit svého koně. Její rozpoložení mě zarazilo. ,,Éve?‘‘
,,Já byla čtvrtá,‘‘ odpověděla na otázku, na kterou jsem se neptala. ,,A Madeilene byla ve své třídě taky čtvrtá. Měli s Etienem radost.‘‘
Než jsem stihla zjistit, co má zase znamenat tohle, zavolal na nás monsieur Simon. ,,Dito, udělala jsi něco k večeři?‘‘
,,Qui, v troubě jsou zapékané špagety, ale budu je muset už ohřát.‘‘
Přikývl. ,,Zatím vyložíme koně.‘‘
Madeilene se rozzářeně podívala na Etiena. ,,Povečeříš s námi? Vždycky po závodech večeříš s námi!‘‘
Etien pohlédl zpříma na mě a nadechl se, ještě dřív jsem ho ale předběhla. ,,Nemyslím si, Madeilene, že jich bude dost pro sedm lidí.‘‘
Zpoza černého obočí ke mně zalétly blesky. Madeilene se zamračila. ,,Já myslím, že jo,‘‘ odsekla. ,,Vždycky zbyde.‘‘
,,Ano, ale dneska to vypadá, že jíte všichni,‘‘ narazila jsem na fakt, že stravovací režim rodiny Simonových byl všechno, jen ne pravidelný.
,,To je v pohodě, Madei,‘‘ ozval se Etien a potměšile si mě měřil. ,,Najím se někde po cestě domů.‘‘
Chudáčku, politovala jsem ho v duchu. Je těžké si dát bagetu se salámem?
,,Ne,‘‘ odsekla Madeilene spíš mně než jemu. ,,Zvu tě já, ne Dita.‘‘

Se skřípajícími zuby jsem nachystala sedmý talíř a přitáhla sedmou židli z pracovny. Prohra mě mrzela a já si začala nepříjemně uvědomovat, že mi Madeilene přerůstá přes hlavu. Po týdnu to byl solidní výkon.
Špagety se mi povedly. Rowan si se širokýma očima poručil kopec, jako by týden nejedl. Sobě jsem nabrala malou hromádku, víc obsahující zeleninu než špagety a kuřecí maso a nechala jsem ostatní, ať si naberou sami. Ještě tak budu Etiena sama vykrmovat.
Hovor se přirozeně stočil na závody. Na rozdíl od Rowana jsem pouze poslouchala. Éve se zdála být se svým čtvrtým místem spokojená, ale Madeilene se naproti ní přímo dmula pýchou.A Etien, sedící mezi ní a Simonem se spíš jen usmíval, než aby jí notoval.
Estelle brzy po večeři zmizela v koupelně. Znepokojeně jsem ji sledovala pohledem a hned na to se střetla s tím Etienovým. Ohrnul ret.
Brzy na to jsme zahnala spát i Rowana a Éve; zítra začínala škola. Když jsem se vrátila dolů, monsieur Simon právě naléval Etienovi víno, přičemž okatě přehlédl nachystanou sklenku Madeilene.
,,Bylo všechno v pořádku?‘‘
Nechápala jsem, proč se ptá znovu. ,,Jistě.‘‘
Napil se vína. ,,Jezdíme často na závody. V září končí sezóna, ale určitě pojedeme na pár halových v zimě. Bude to náročné.‘‘
,,Od toho tady přece jsem, abych vám se vším pomohla,‘‘ řekla jsem a Madeilene s Etienem mi připadali nadbyteční, teď byla skvělá chvíle k rozhovoru.
Nedošlo na něj. Madeilene opět strhla pozornost na svůj jezdecký výkon a Etien chvilku poté sám ukončil sezení s tím, že je už pozdě.
,,To ano, někdo jde zítra do školy,‘‘ připomněl Simon dceři.
,,Někdo to zvládne,‘‘ odbyla ho. ,,Jenom vyprovodím Etiena ven, je tam tma.‘‘
,,Ne, pomůžeš mi uklidit nádobí do myčky, Dita to za tebe dělala celý týden. Vyprovodit ho může ona.‘‘
Ani jedna jsme neprotestovaly nahlas, ovšem pohled, který jsme si vyměnili, byl více než výmluvný. Vyšla jsem z kuchyně do ztemnělé chodby a otevřela dveře na verandu, ty vchodové byly už zamčené.
,,Uff,‘‘ zareagoval Etien na fakt, že přes tmu nebylo vidět na krok.
,,Zakopni a sprav si fasádu,‘‘ popřála jsem mu škodolibě a než stihl jakkoliv zareagovat, zabouchla jsem dveře.