La France- Je T'Adore!

Ráno mi moji jedovatost vrátilo i s úroky.
,,Kde mám svoji tašku?‘‘ ječela Madeilene ze schodiště.
,,Mám hlad,‘‘ bušil Rowan lžící o stůl.
,,Dito, neviděla jsi někde v kuchyni červenou láhev na pití?‘‘
,,Bonjour,‘‘ zjevil se monsieur Simon jako duch, rozcuchaný a zívající. Neměla jsem ani čas na odpověď.
,,Madeilene, tvoje taška je tam, kam jsi ji v červnu hodila. Ne Estelle, neviděla jsme žádnou láhev. Hned, Rowane!‘‘
Simon mu přihrál cornflakes.
,,Merci,‘‘ broukla jsem.
,,V pořádku. Po snídani ho vezmu do stáje.‘‘
Zarazila jsem se mezi dveřmi. ,,On nechodí do školky?‘‘
,,Ne,‘‘ zazněla ke mně ledabylá odpověď.
,,Dito, kde mám ty nový džíny?‘‘
,,Nevím!‘‘ zaječela jsem vztekle.

Když jsem holky odvezla do školy a oba Simonové odešli do stáje, rozhostil se v domě klid. Ale pořádek byl ten tam, všude se zase válely věci a Madeilene v honbě za taškou převrátila celou jednu skříň na chodbě.
Nepustila jsem se hned do uklízení. Kolem kotníků se mi otřel kocour, vzala jsem jej do náruče.
Tohle bude chtít jinou taktiku.

A tak jsem si konečně našla čas na notebook, který se týden nečinně válel vedle postele. Odnesla jsem ho dolů do pracovny a zapojila do něj síťový kabel uzmutý z počítače Simonových. Můj Acer neměl s franncouzkou sítí žádné problémy a jen co se mi načetl seznam.cz jako úvodní strana, hned byl ten den veselejší. S úsměvem na rtech jsem se rozvalila do židle, nožky pěkně jednu přes druhou a na stůl jako doma. Mail mě ovšem příliš nepotěšil, kromě spamu z Aukra čekal jenom jeden z domova. To si na mě nikdo jiný nevzpomněl?
A ani jsem nevěděla, co odepsat, popisovat jeden den za druhým, tak tam sedím do Vánoc a zase shrnout to všechno do jedné věty nešlo... Nakonec jsem to zaobalila do stručného sdělení, že se mám fajn, ale že mám málo času a podrobně vše napíšu příště. Slibovala jsem to i sobě. Po odeslání jsem vůbec neměla chuť shlédnout novinky na Facebooku a Twitteru a tak jsem notebook vypnula, když někdo zazvonil.
Venku stál chlapák zhruba třicetiletý, s kšiltovkou hluboko do čela. ,,Bonjour madame. Kam to mám složit?‘‘
,,Složit co?‘‘ nechápala jsem.
,,Oves. Co jinýho byste chtěla skládat?‘‘
,,Oves?‘‘
,,Objednali jste si ho, nebo ne? Kdo to teď bude platit?‘‘
Polilo mě horko. ,,To já nevím. Víte co, počkejte chvilku,‘‘ nazula jsem si žabky a s klíčemi v rukou za sebou zabouchla doufajíc, že je Simon ve stáji. Ačkoliv jsem řekla, že má počkat, držel se mi muž v patách.
Ve stáji byl klid. Většina koní byla venku a ti zbylí nás vědoucně pozorovali.
,,Haló, je tady někdo?‘‘
,,Křičet by se po stáji nemělo-‚‘‘
,,Haló?‘‘
Ze sedlárny vylezl Etien s uzdou v ruce. ,,Co tady ječíš?‘‘
,,Neječím,‘‘ urazila jsem se, ale vděčná, že ho vidím. ,,Kde je Simon?‘‘
Etien naklonil hlavu na stranu. ,,Myslím, že se mi nechce ti to říct. Po tom tvým ,,sprav si fasádu‘‘.‘‘
,,Někdo poranil pánovo ego?‘‘ rýpla jsem do něj.
Etien zalapal po dechu. ,,Co si o sobě vůbec myslíš, ty malá-‚‘‘
,,Co?‘‘
,,Krávo.‘‘
Podruhé mě dnes polilo horko. ,,Ty zmetku!‘‘ vřískla jsem a vší silou mu vyťala facku.
Etien si ohromeně sáhl na místo na tváři, které mu rychle začalo otékat.
,,Ne, na tohle já nemám,‘‘ zhrozil se prodejce ovsa, který během naší přestřelky ani nemukl, se nyní otočil na podpatku a rychle kráčel chodbou pryč. Ani jeden z nás si ho nevšímal. Věnovala jsem Etienovi povýšený pohled a s nosem nahoru zamířila druhou chodbou ven.
Etien mi to však tak zadarmo nedal. ,,Chcípni v pekle, čertova děvko!‘‘
S radostí.

Dvě hříbata vesele dováděla kolem svých poklidně se pasoucích matek, až se jedna z nich nevrle ohnala. Jinak kolem vládl mír, ticho rušené pouze občasným zafrkáním a lehkým šuměním stromů.
Posadila jsem se do trávy a hříbata zbystřila. S ušima natočenýma dopředu mě zvědavě pozorovala, ale od klisen se nehnula ani na krok. Kolem proklusala mladá žena na světlém hnědákovi a culík jí zpod přilby poskakoval nahoru a dolů. Skoro jako tenkrát mně na Godricovi. Vhrkly mi slzy do očí, tak dávno to už bylo. Tenhle grošák jistojistě neskončí v koňském salámu.
Jedna z klisen se přiloudala blíž a za ní zbytek malé skupinky. Vstala jsem a nechala ji, aby si zvykla na můj pach. Pak jsem ji pohladila po čele.
Jedno z hříbat se procpalo vedle své matky a zvědavě do mě šťouchlo hebkým nosem. Bylo celé tmavé, ale na několika místech mu už začala srst odrůstat, takže zas tak mladé nebylo. Hříběcí puberťák, usmála jsem se a pohladila i jeho.

,,Co to je za bordel?‘‘ křikla Madeilene z patra dolů.
,,Ten, co sis neuklidila,‘‘ odvětila jsem klidně a postavila mourka na zem. Kocour odběhl. ,,A plus to, co jsi nechala válet se v hale.‘‘
Dvojčata vyšla z verandy, nejspíš se byla zastavit ještě u koní. ,,Vy si po sobě taky ukliďte,‘‘ obrátila jsem se k nim. ,,Na večeři bude kuře.‘‘
Přikývly a mlčky odešly k sobě do pokoje. Ne tak Madeilene. ,,Byla jsi celý dopoledne doma, za to bych stihla uklidit třikrát.‘‘
,,Přesvědč mě,‘‘ pobídla jsem ji.
,,Nebudu to uklízet, nejsem služka!‘‘
,,Ale budeš, já taky nejsem služka. A nebudu tě vozit ráno do školy, můžeš jezdit autobusem.‘‘
,,To radši budu chodit pěšky!‘‘
,,Tak to abys šla už spát, aby ses vyspala těch svých dvanáct hodin,‘‘ posmívala jsem se jí.
Madeilene uraženě třískla dveřmi.
,,Dito?‘‘ naklonila se přes zábradlí Éve. ,,Pojedeme do města? Potřebujeme si nakoupit věci do školy.‘‘
,,Můžeme,‘‘ svolila jsem. ,,Hned?‘‘
Přikývla.
,,Bien,‘‘ chystala jsem se jít převléct. ,,Jestli nemáš co dělat, zeptej se ještě Madeilene, jestli chce jet taky a napiš vzkaz otci na ledničku. Za pět minut u auta.‘‘

To odpoledne bylo Tesco nacpané k prasknutí. Nechala jsem dvojčata v papírnictví nacházejícího se v druhém patře obchodního centra, ke kterému Tesco patřilo a sama projížděla uličkami, protože Rowan a Madeilene zůstali doma. Nikdy jsem nenakupovala příliš ráda a nejvíc mě dokázali naštvat lidé pomalu se šourající za svými vozíky a studující etikety každého zboží. Proč prostě nejde popadnout pár věcí, co člověk potřebuje a rychle pryč?
Znovu jsem nad tím dumala ve frontě na pokladnu, v tomhle se Francouzové nijak od Čechů nelišili. Uvědomila jsem si něčí pohled na sobě.
Za mnou stála stará paní v červené halence, tmavé sukni a na hrudi jí visely sluneční brýle. Potud ok, kdyby to nebyla ta milá paní, se kterou jsem se setkala první den u Simonových. Za boha jsem si nemohla vzpomenout na její jméno.
,,Bonjour,‘‘ pozdravila jsem nejistě.
Překvapila mě. ,,Bonjour.‘‘
Otočila jsem se zpátky a silou vůle popoháněla poslední tři lidi přede mnou. Za kontrolními panely se objevila dvojčata s taškami v rukou a krátce mi mávla. Zvedla jsem ruku a paní za mnou udělala totéž. Už jsem si vzpomněla na její jméno; madame Charouzová.
,,Nakoupily jste?‘‘ zajela jsem hned po zaplacení rychle vozíkem ven.
,,Tady máš,‘‘ vrátila mi Estelle do ruky zbytek drobných.
,,Merci. Jdeme?‘‘
,,Dito?‘‘ oslovila mě Éve váhavě. ,,Mohly bychom se jít mrknout na oblečení? Táta s námi nikde nebyl od té doby, co mamka…‘‘
,,Jasně,‘‘ vyhrkla jsem rychle. ,,Jenom odvezeme jídlo do auta, jo?‘‘
A nakoupily jsme. Nikdy jsem si nevšimla, že by doma chodily ve stále stejném oblečení, stejně jako mě nenapadlo, že si na ně v tomhle monsieur Simon nenajde čas. Madeilene se převlékala třikrát denně.
,,Madeilene bude zuřit,‘‘ podotkla Éve na parkovišti. ,,Že nejela taky.‘‘
,,To je ale její chyba. Estelle, podej mi tu tašku.‘‘
Estelle se dívala někam za mě.
,,Estelle?‘‘
,,Jo,‘‘ vzpamatovala se. ,,Deset minut, můžu?‘‘ a než jsem stihla zareagovat, rychlým krokem zamířila k tmavému BMW.
,,Kdo tam je?‘‘
Éve natáhla krk. ,,Jéé, Pierre.‘‘
,,Kdo?‘‘
,,Pierre,‘‘ kývla bradou ke klukovi, co právě lezl ze zadního místa. Na tu dálku se daly jen rozpoznat jeho tmavé vlasy. ,,Pierre taky jezdí parkury, stejnou třídu jako Madeilene.‘‘
,,Vypadá tak stejně staře.‘‘
,,Je mu sedmnáct.‘‘
Zamrkala jsem a přes sklo zvednutého víka kufru jsem se podívala ještě jednou. ,,Leda za čtyři roky.‘‘
,,Ne, vážně.‘‘
Zabouchla jsem kufr. ,,Jdu si sednout dovnitř, nebudu deset minut stát na slunku.‘‘
Éve mě následovala na sedadlo spolujezdce. ,,Co bude na večeři?‘‘
,,Asi omelety.‘‘
,,Paráda.‘‘
Odmlčely jsme se. Natáhla jsem ruku a slabě pustila klimatizaci. Naproti nám se Pierre opíral o auto a Estelle stála proti němu s rukama v kapsách.
,,Byl na závodech i teď?‘‘ zeptala jsem se pouze konverzačně.
Éve horlivě kývla. ,,Vyhrál.‘‘
Vida ho, chlapce.
Éve po mě střelila pohledem. ,,Říkal, že vyhraje pro Estelle.‘‘
Podívala jsem se na ni. ,,Asi ti nerozumím.‘‘
Éve mi pohled opětovala, pak krátce pohlédla směrem k těm dvěma a zase na mě. ,,Je do ní zamilovaný. A ona do něho.‘‘
,,Estelle?‘‘
,,A o kom jiném mluvíme?‘‘ zasmála se, a hned na to zvážněla. ,,Madeilene do něj byla zamilovaná. Hrozně se jí líbil. Než jí řekl, že má radši Estelle.‘‘
,,Dovedu si představit, jak Madeilene vyváděla.‘‘
,,Hrozně. Ale pak přešla na Etiena.‘‘
,,To sedí.‘‘
,,Cože?‘‘
,,To se tak říká u nás,‘‘ rychle jsem to zamluvila. ,,To Pierrovi nevadí, že je Estelle o pět let mladší?‘‘
Éve pokrčila rameny. ,,Pierrovi ne, ale táta zuřil.‘‘
,,Já se nedivím.‘‘
,,Proč? Teď mluvíš skoro jako on. A Madeilene. Ta je pěkná mrcha,‘‘ rozhořčila se Éve na adresu své sestry. ,,Bylo to teď na závodech, víš? Jak byla Estelle smutná. Táta s Etienem nás večer poslali brzo spát, ale Pierre chtěl být s Estelle. A venku potkali Madeilene s Etienem a Madeilene ráno Estelle napráskala taťkovi. Táta potom zuřil.‘‘
,,Proč?‘‘
,,Já nevím. Asi taky proto, že je Pierre starší A Estelle měla spát.‘‘
Zalétla jsem pohledem k černému BMW. Estelle ustoupila dozadu a zřejmě se loučila. Pierre se odlepil od auta, uchopil dívku za ramena a políbil ji na čelo.
,,Merci, že jsi mi to řekla.‘‘
,,Nepovíš to Estelle? Moc ráda by nebyla, ale ty nejsi jako táta. Myslím. Doufám.‘‘
,,Neboj,‘‘ lehce jsem se usmála na ni i na přicházející Estelle a nastartovala auto.