La France- Je T'Adore!

Rowan stál vedle svého otce uprostřed jízdárny a kolem nich klusalo několik jezdců na koních. Jakmile viděl auto, začal zběsile mávat a nerozhlížeje se doprava ani doleva, upaloval směrem ven. Několik koní polekaně vycválalo a monsieur Simon zvýšil hlas.
,,Vy jste mě nechaly doma,‘‘ obvinil nás Rowan, jakmile jsem vylezla ven.
,,Co bys dělal v obchodě,‘‘ uklidnila jsem ho a otevřela kufr.
,,Koupila jsi něco dobrýho?‘‘ zvědavě se natahoval k taškám.
,,Dita ti koupila nový tričko,‘‘ předběhla mě s odpovědí Éve a vytáhla jednu tašku. Šedé s potiskem kocoura Garfielda mi padlo do oka v Takku, když byla dvojčata v kabince a Rowan z něj měl nefalšovanou radost.
Madeilene seděla v kuchyni a cpala se banánem se šlehačkou. Pěkně papej, šklebila jsem se v duchu, zatímco vybalovala věci do ledničky a do spíže. Kalorickou bombu navečer a ještě sladké palačinky k večeři, dobrý základ na tukovou pneumatiku.
Madeilene to nijak neinteresovalo. Chvilku poté, co uklidila talířek do myčky, přišel monsieur Simon.
,,Jste tu brzy,‘‘ ohlédla jsem se přes rameno od míchání těsta. ,,Večeře bude až tak za půl hodiny.‘‘
,,Já vím,‘‘ opáčil klidně a sedl si za stůl. ,,Potřebuji s tebou mluvit.‘‘
,,Stejně tak já s vámi,‘‘ zaradovala jsem se, ovšem v duchu trochu s obavami, co mi chce říct. Že by si Madeilene stěžovala, jak nelidsky s ní zacházím?
,,Dámy mají přednost,‘‘ vybídl mě.
,,Hned toho využiji. Měla bych mít v neděli volno.‘‘
Ticho.
Otočila jsem se. ,,Podle domluvy.‘‘
Simon se ošil a já věděla, že je zle. ,,To je samozřejmě pravda. Ale viděla jsi, že včera to jinak nešlo, neměl kdo hlídat Rowana.‘‘
,,Ano, ale já si potřebuji odpočinout.‘‘
,,Počkat, jsi tu týden.‘‘
,,No a?‘‘ Jeho tón mě naštval. ,,Za ten týden mi Madeilene skáče po hlavě. Dnešek byl první den, co jsem neviděla Rowana více jak hodinu. Já nejsem stroj.‘‘
,,Madeilene je v pubertě,‘‘ uvedl na pravou míru to skákání po hlavě. ,,To chce… cit.‘‘
Který vy sám nemáte.
,,Samozřejmě máš nárok na volno. Zároveň mi ale musíš pomoct. Hlídat Rowana není tak těžké.‘‘
Otočila jsem se zpátky k těstu. To chce klid.
,,Tenhle pátek ti nechám volno.‘‘
,,Proč ne neděli?‘‘
,,V neděli chodí jezdit více lidí, nemůžu ještě dohlížet na kluka.‘‘
Váhavě jsem souhlasila. ,,A teď vy.‘‘
Klidně se rozvalil na židli. ,,Už jsi to naťukla, chtěl jsem mluvit o Madeilene.‘‘
Útrpně jsem se ušklíbla. ,,Takže?‘‘
Nesouhlasně se na mě podíval. ,,Madeilene to má těžké. Jak už jsem říkal, je v pubertě- a že to s ní tříská. Taky jí nedávno zemřela matka. Nemyslíš, že to je moc na jednoho mladého člověka, který se teprve hledá?‘‘
Zatnula jsem zuby. ,,Samozřejmě, máte pravdu. Ale to neznamená, že když někomu umře máma, tak se musíte chovat jako…‘‘
Najít ten správný výraz nebylo lehké. Zdálo se mi ale, že Simon dobře pochopil, co jsem chtěla vyjádřit a tak mi skočil do řeči dřív, než jsem stihla větu dokončit.
,,Mluvil jsem s ní. Nebo spíš ona chtěla se mnou, protože mně se nezdálo, že byste spolu měly nějaké větší problémy. Můžeme to, co bylo, smazat?‘‘
Jo chlapče, to bude těžké.
,,Bien sur,‘‘ usmála jsem. Jistě.

Udělala jsem palačinky a nechala je v kuchyni pod poklopem, aby se každý obsloužil sám. Byl večer a Rowanovi právě běžel v televizi jeho oblíbený Anime seriál. Protože jsem konečně neměla nic lepšího na práci, zamkla jsem se v koupelně s kosmetickou taštičkou.
Padesát pět kilo mě nesmírně potěšilo a hned jsem odhadem vypočítala BMI. Údaj spadající blízko k podváze mě nejprve potěšil. Potom zahanbil, vždyť to bylo špatné. A nakonec mě to zase potěšilo, vždyť kolik lidí se mohlo pochlubit takovýmhle BMI.
Spokojeně jsem se zazubila do zrcadla a uvolnila culík. Těžké krepované vlasy mi spadly na ramena a odrůstající tmavé konečky v pěšince jinak světlých vlasů přímo bily do očí. Pátek to jistí, povzdechla jsem si nenadšeně a raději si vzala pinzetu na obočí.

Dvojčata tento rok začala svůj druhý ročník na nižší střední škole, které Francouzi říkají collége. Neměla tam tolik práce jako Madeilene na vyšším stupni a tak se stalo, že jsem ji za těch pár dní viděla všehovšudy dvakrát. Ovšem už ve čtvrtek večer mi Estelle nesměla zaklepala na dveře pokojíčku s dotazem, jak moc ovládám matematiku.
,,Proč?‘‘ vzhlédla jsem od právě startujícího notebooku.
Na Estelle bylo vidět, jak jí to je nepříjemné. ,,Musíme se to se sestrou naučit. Bralo se to na konci minulýho roku a učitelky nám to odpustily.‘‘
Vzpomněla jsem si, že přibližně v té době měla paní Simonová svoji nehodu. A tak jsem až do půl jedenácté znovu a znovu vysvětlovala dvojčatům abstraktní odvětví matematiky a přestože jsem trpělivá a ony se opravdu snažily, znovu jsem se utvrdila v postoji, že bych nemohla být učitelka. Utěšovalo mě pouze to, že mně samotné algebra nikdy nešla.
O tři čtvrtě na jedenáct jsem náš doučovací kroužek rozpustila. Dvojčata se ploužila po schodech s kruhy pod očima, ale s o něco jasnějšími obličeji, což jsem doufala, že není jen tak na oko kvůli mně. Zhasla jsem a šla také spát.
Ráno jsem se probudila už v sedm. Těžké kapky bušily do okenních říms a moc bych nedala za to, že s nimi byly i kroupy. Obloha byla zamračená a skrz okna jsem viděla, že ve stáji musí svítit.
Ovšem dobře jsem si pamatovala, že mi bylo na pátek slíbeno volno a tak jsem nevylezla z postele, dokud dole poslední odcházející nezabouchl dveře. Pak jsem se oblékla a sešla do kuchyně.
U spíže stál v pyžamu Rowan a zády ke mně bagroval prstem Nutellu.
,,Bon jour, chéri,‘‘ pozdravila jsem jej a on sebou překvapením trhnul. Na zapatlaných rtech se objevil úsměv. ,,Bon jour, Dita. Podáš mi piškoty?‘‘
,,Až se převlečeš,‘‘ vzala jsem mu Nutellu z ruky a kluk odběhl ke schodům. Postavila jsem vodu na čaj a rozsvítila zářivky nad kuchyňskou linkou, abych na to vůbec viděla.
Rowan doběhl zpátky a v sešmajdaných vlněných ponožkách na podlaze málem uklouzl.
,,Proč vstáváš tak brzy?‘‘ postavila jsem před něj dlouhé cukrářské piškoty. ,,Dneska stejně nemůžeš na Chapelierovi ven, když prší.‘‘
,,Tak budu v jízdárně,‘‘ soustředěně kutal lžičkou v Nutelle.
Neodpověděla jsem. Klidně chlapče, klidně, hlavně když budeš s tatíkem. Nalila jsem si čaj a přistoupila k oknu. Stále hustě pršelo a nevypadalo, že by chtělo přestat, což mě příliš nenadchlo, protože mě večer napadlo jet ke kadeřnici. Ale v tomhle lijáku? Než bych došla k autu, vypadalo bych ještě hůř, než předtím.
Navíc auto na svém obvyklém místě nebylo. Mohla jsem si vykroutit hlavu, jak jsem chtěla, ale kromě černého Peugeotu na parkovišti u stájí nikdo jiný neparkoval. Začalo ve mně hlodat nepříjemné tušení.
,,Rowane, kde je táta?‘‘
Rowan právě vyráběl piškotový sendvič. ,,Nevím.‘‘
,,Jak- nevíš?‘‘
,,Nevím!‘‘
,,Nerozčiluj se,‘‘ napomenula jsem ho a odskočila si pro mobil. Simonovo číslo jsem ještě ani jednou nepoužila a těžko by se našla lepší příležitost, než teď.
Telefon hluše vyzváněl. Vztekle jsem praštila véčkem o stůl.
,,Neříkal, jestli nikam nejede?‘‘
Rowan mě ignoroval. Zkusila jsem ještě jednou prozvonit Simonovo číslo, ale výsledek zůstal stejný.
,,Shit,‘‘ ulevila jsem si v prvním jazyce, který mě napadl.
Rowan se zájmem zvedl hlavu a pokusil se to zopakovat.
,,Ne shit, ale chic,‘‘ opravila jsem ho na francouzský výraz pro něco módního.
,,Ne, to jsi neříkala-‚‘‘ namítl, než jej přerušila Bittersweet symphony. Gestem jsem kluka umlčela a otevřela véčko.
,,Bonjour, Dita,‘‘ ozval se Simon na pozadí jemného šumu. ,,Proč jsi volala?‘‘
Za co to mám, pomyslela jsem si trpce. ,,Bonjour. Je pátek, pamatujete?‘‘
Ticho. ,,Na co bych si měl pamatovat?‘‘ řekl Simon nejistě.
,,Slíbil jste mi volno.‘‘
Venku stále hustě pršelo. ,,No ano,‘‘ rozjasnil Simon hlas. ,,Samozřejmě ho máš.‘‘
,,V tom případě jste zapomněl doma Rowana.‘‘
Simonovi pochopitelně sklaplo.
Odkašlala jsem si.
,,Dito, omlouvám se. Jsem na druhém konci Paříže a v tomhle počasí si netroufám jet domů. Zvládneš to ještě dnes?‘‘
Ještě dnes, ještě tento týden, ještě tento měsíc, rok? Místo toho jsem pouze odsekla prosté ,,qui‘‘ a zaklapla mobil.