La France- Je T'Adore!

Rowan měl toho dne špatnou náladu.
,,Půjdeme stavět farmu?‘‘ navrhla jsem.
Opřel si tváře o sevřené pěstičky. ,,Nechci.‘‘
,,Tak si budeme číst.‘‘
Zamračil se ještě víc.
,,A kdy jsi naposledy viděl Shreka?‘‘
,,Asi tak před týdnem.‘‘
S němou prosbou jsem zvedla oči ke stropu. Na co já se snažím! Pochopitelně jsem kapitulovala. ,,Ok, vem si pláštěnku, jdeme do stáje.‘‘
Než bys řekl švec, byl Rowan u dveří.

Tiše jako myška jsem našlapovala chodbou. Boxy byly převážně plné, těch pár chybějících koní bylo na jízdárně. I tak však nebylo nutné vyhledávat Etienovu přítomnost, o což jsem se tak pěkně snažila a Rowan mi to tak pěkně kazil.
Naopak Chapelier měl z naší přítomnosti radost. Vyhoupla jsem se na kamenný žlab, odsunula Chapelierův zvědavý čumák a napůl oka sledovala Rowana, jak polovičními vidlemi kydá slámu.
V duchu jsem však byla na míle daleko. Simonovo jednání mě rozčilovalo. Chápala jsem, že se bojí jet domů když do oken buší kroupy, ale je to snad moje chyba, že není ráno doma? Navíc když jsme se o tom pátku bavili, tak s tím snad musel počítat…. No, evidentně nemusel. Pak jsem si uvědomila, že jsem Madeilene neviděla opravdu dlouho.
Rowan opřel vidle o stěnu a vyjel s naloženými kolečky ven. Chapelier zívl. Pohladila jsem ho po sametových nozdrách a vzpomněla si na malou Lady Anne, která jako by Chapelierovi z oka vypadla, snad jen měla světlejší hřívu. Vždycky strkala nos mezi oddělení jejího a Godricova stání...
Rowan brzy ukončil úklid boxu a přitáhl sedlo s uzdou. Tiše jsem zasténala, opravdu se mi nechtělo klepat se zimou v koutě jízdárny a být tady někdo, koho znám, okamžitě mu svěřím dohled na Rowanem. Ve stáji bylo ovšem ticho a i ten zmetek Etien byl někde venku.
Měla jsem sebou deštník, ale Chapelier po něm zlostně koulel okem a odmítal vykročit. Do jízdárny jsme přišli všichni tři promoklý až na kůži a kromě poníka určitě i s několika modřinami od krup. Jízdárna vypadala nově a nebyla vysypaná pilinami, něčím podstatně tvrdším, ale písek to nebyl. Abych nepřekážela, odešla jsem bokem ke třístupňovým tribunám na delší straně a založila ruce.
Přímo uprostřed stál Etien a lonžoval mohutného ryzáka. Kůň měl bílou uzdečku a klenul krk do ladného oblouku, Etienovi se na tom však něco nelíbilo a neustále po koni něco štěkal. Kromě dvou dalších jezdců kopírujících obvod jízdárny a Rowana, kterému jeden z nich pomohl do sedla, tam nikdo jiný nebyl.
Zahřmělo. Chapelier nervózně potřásl hlavou, ale pod Rowanovou rukou se rychle uklidnil. Schoulila jsem se na nejnižším stupni tribuny a kolena přitáhla k bradě. Vadilo by těm třem, kdybych si na chvilku odskočila se převléct? Vzápětí jsem ten nápad zavrhla, soudě podle stále stejného bušení deště do plechové střechy byl stejně zpátky suchá nedošla.
Rowan pomalu klusal napříč jízdárnou. Na svoje čtyři roky se v sedle držel až nečekaně zdatně a s narovnanými zády pevně svíral Chapelierovy otěže, nedovolujíc poníkovi sehnout hlavu ani o centimetr. Uvědomila jsem si, že ten kluk má talent.
Etien nechal koně zvolnit do kroku. Znovu jsem musela obdivovat ryzákovy mohutné plece a silný tukový hřeben. Zpoza jeho hřbetu ke mně Etien vyslal zamračený pohled. Zatvářila jsem se znechuceně. Jojo chlapče, čertova děvka se jen tak nezapomíná.
Spoře osvětlenou jízdárnu prosvětlil blesk. Etien uklidňoval koně, protože očekával ještě hrom a stejně tak Rowan, který poníka zastavil a tiše promlouval k jeho stříhajícím uším.
Zadunělo, jako kdyby obrovská pěst udeřila na střechu jízdárny. Chapelier přikrčil zadek a prudce vycválal dopředu; Rowan se na jeho hřbetě neudržel a spadl.
Polilo mě horko. Rychle jsem podlezla zábradlí a běžela k němu, Etien však byl s ryzákem na lonži blíž. Přes tlukot deště se halou rozléhal Rowanův křik.
,,Jsi v pořádku?‘‘ doběhla jsem konečně k nim. Rowan si levou rukou šmudlil velkým kapesníkem po tváři a Etien mu lehce přejížděl prsty po pravém předloktí.
,,Nepoznám, jestli to je zlomený,‘‘ odpověděl mi za kluka. ,,Musí na rentgen.‘‘
Skvělé. Strachy se mi zvedl žaludek. ,,Simon není doma, nenechal mi auto.‘‘
Etien vstal z podřepu a vrazil mi do ruky lonž. ,,Já ho odvezu. Máš ponětí, kde byl mohl mít kartu pojištěnce?‘‘
Cože? Můj výraz byl pro Etiena víc než výmluvný, ale nic neřekl a vzal Rowana do náruče. ,,Nejdéle za hodinu jsme zpátky,‘‘ řekl přes rameno a dlouhými kroky zamířil k východu.
Chapelier stál v rohu a třásl se. Na jednu stranu jsem měla na poníka vztek, spojený s obavou co na to bude říkat Simon, ale na druhou stranu jsem Chapelierovi nemohla mít strach z bouřky za zlé. Dovedla jsem je s ryzákem do stáje, opět promočená až na kůži a jednoho po druhém odvedla do jejich boxů. Dávno minuly ty časy, kdy jsem nevěděla, který z řemínků na uzdě rozepnout. Zručně jsem přetáhla Chapelierovi uzdu přes uši a vytáhla udidlo z tlamy, sedlo si přehodila přes ruku a nechala jej vyválet se ve slámě.
Ryzák mě vyhlížel. Teprve teď jsem si všimla jeho jména velkými černými písmeny na bílém papíru, připíchnutém na dveřích boxu.
,,Rosso Relativo?‘‘ oslovila jsem ho tiše a on natočil uši. Jeho srst byla mnohem více mokrá než Chapelierova a tak jsem jej ještě vydrhla hrstmi slámy. Stál nehybně jako socha.
Do domu jsem došla už pod deštníkem a tam to na mě znovu dolehlo. Byla to moje chyba, že Rowan spadnul? Možná nebylo příliš chytré jít jezdit, když venku zuřila bouřka. No, skoro určitě.
Sedla jsem si k oknu, abych hned viděla, kdyby někdo přijel, doufala jsem, že by to mohl být Etien a až po něm Simon. Bála jsem se, co na to bude říkat, jestli má Rowan ruku opravdu zlomenou. A pak jsem si uvědomila další, mnohem horší fakt- na 99% Rowan po pádu nebude chtít znovu do sedla, což by se mohlo ukázat jako větší problém, než zlomená ruka.
Vytěsnila jsem myšlenky na tohle pryč a vyhlížela auto. Konečně se jedno tmavé objevilo na příjezdové cestě před stájemi a mně se obrovsky ulevilo, protože na Hondu CRV bylo to auto příliš malé. Vystartovala jsem ke dveřím.
Štěstěna v tu chvíli zřejmě dohlížela na opačnou polokouli, protože na Rowanově pravačce se skvěla bílá sádra. V Etienovi náruči se na mě smál a mával mi, zatímco Etien se snažil se zátěží co nejrychleji přeběhnout vzdálenost od auta pod verandu.
,,Podívej!‘‘ křičel Rowan a ukazoval mi sádru. ,,Etien mi slíbil, že mi na to namaluje Chapeliera!‘‘
Podívala jsem se na slibotechnu. ,,Díky.‘‘
Etien přimhouřil oči. ,,Za malování?‘‘
,,Taky,‘‘ broukla jsem nenadšeně a natáhla ruce, aby mi Rowana předal. Etien nezareagoval.
,,Alors?‘‘ pobídla jsem ho netrpělivě. Rowan objal levou rukou Etiena kolem krku. ,,Já půjdu s tebou!‘‘
,,Ne, nepůjdeš,‘‘ opravila jsem ho a zuřícího vzala k sobě. ,,Etien má moc práce.‘‘
,,Ne, já chci!‘‘
Ale já ne.