La France- Je T'Adore!

Přinesla jsem mu puzzle s velkými dílky do kuchyně a za občasného mrknutí oka na něj vařila, což nebylo nutné, ale potřebovala jsem se zaměstnat. Bála jsem se totiž, co bude na synovu zlomenou ruku říkat tatík Simon.
Ještě dřív, než přijel domů, však přišly Éve a Estelle. ,,Jůůů, Rowan má sádru!‘‘
Mladší bratr se hrdě předváděl.
,,Můžeme ti ji pokreslit?‘‘
,,Etien mi nakreslí Chapeliera,‘‘ pyšně prohlásil a Estellino nadšení na okamžik opadlo. Hned se však vzpamatovala. ,,Dito, půjdeš s náma večer do kina?‘‘
,,Já chci jít do kina!‘‘
Ty půjdeš spát, usadila jsem Rowana v duchu. ,,A co hrají?‘‘
,,G- Force!‘‘
,,To znám!‘‘ vykřikl Rowan. ,,Jéé, táta!‘‘
Opřela jsem se o desku kuchyňské linky. ,,Co myslíš, Estelle, zblázním se dneska, nebo až zítra?‘‘
Estelle v úsměvu ukázala bílé zuby. ,,Nezblázníš se,‘‘ ujistila mě. ,,Tak půjdeš? Táta nás samotné nepustí.‘‘
,,Uvidíme,‘‘ řekla jsem sklesle, monsieur Simon už byl v hale. Co když vyletím jako ptáče?
,,Papa, koukej!‘‘ vřeštěl Rowan a pravděpodobně mu strkal sádru pod nos. Ať jsem však napínala uši sebevíc, Simonovu reakci jsem neslyšela.
,,Jdu si uklidit batoh,‘‘ odpoutala se Estelle od linky.
,,Ne, počkej chvilku,‘‘ chytila jsem ji za ruku. Estelle udiveně zvedla obočí a otevřela pusu, v tom však přišel pán domu.
,,Co se stalo?‘‘ zeptal se bez pozdravu, naštěstí spíš udiveně než nazlobeně.
,,Rowan spadl z Chapeliera,‘‘ pípla jsem.
,,Jak to?‘‘
,,Protože zahřmělo a Chapelier se lekl a tak jsem se chytl hřívy, ale pak jsem spadnul,‘‘ vysvětlil mu o překot Rowan.
,,Vy jste byli jezdit v bouřce?‘‘ podíval se Simon na mě a někde za jeho zřítelnicemi bylo varování.
Chtě nechtě jsem musela přikývnout.
,,Estelle, pomož Rowanovi odnést puzzle nahoru,‘‘ poslal moji záchranu v podobě dcery pryč a Estelle si nedovolila neuposlechnout.
Čekal, než odejdou a i potom zůstal stát uprostřed místnosti. ,,To bylo velmi hloupé, uvědomuješ si to?‘‘
,,Ano, byla to chyba.‘‘
,,Jak jsi ho dovezla na rentgen?‘‘
,,Etien.‘‘
Přikývl, jako by si dával věci do souvislosti. ,,S tím si ještě promluvím, určitě bude ve stáji.‘‘
Považovala jsem to za uzavřené a chtěla proklouznout ven, zastavil mě však. Zabodla jsem oči do podlahy, kárání i dobře mířené výtky jsem odnášela slzami.
,,Takhle by to nešlo, Dito.‘‘
Ale já se nerozbrečím.
,,Nikdy jsme au- pair neměli, ale pochybuji, že ostatní s nimi mají takové problémy.‘‘
Nerozbrečím se….
,,Posloucháš mě?‘‘
Búúú….
,,Dito?‘‘
Vší silou jsem zahnala slzy a přikývla.
,,Tak snad,‘‘ povzdechl si Simon a gestem mě propustil.

A tak jsem si to kino vůbec neužila. Mám ráda animáky a tenhle s akčními morčaty patřil mezi ty lepší, ale stín Damoklova meče visícího nad mou hlavou byl příliš aktuální. Když jsme se již po tmě vraceli domů, v pomalém kolébání CRV po příjezdové cestě mě napadlo, jestli tady vydržím vůbec do Vánoc.
,,Estelle, Éve, běžte se okoupat a spát, žádné ponocování dnes,‘‘ pověsila jsem klíče od auta na věšák. ,,Rowane, do koupelny. A nedupejte po schodech, ať nevzbudíte Madeilene a otce.‘‘
,,Madeilene není doma!‘‘ zahlásila Éve z patra.
Zvedla jsem hlavu nahoru v němé otázce.
,,Nechala otevřené dveře svého pokoje.‘‘
,,Tak je v obýváku,‘‘ odbyla jsem to jednodušše, o to víc mi však zatrnulo, když jsem našla místnost prázdnou.
,,Madeilene!‘‘
,,Ani táta není doma,‘‘ špitla Estelle.
Napadlo mě, že to je prostě den, jak má být.
,,Tak jí zavolej,‘‘ poradila mi Éve.
,,Ne, nebudu jí volat,‘‘ odmítla jsem. Oba dva doma byli, když jsme odjížděli, takže zodpovědnost za Madeilene v tu chvíli neležela na mě. ,,Přijde ráno, uvidíš. Teď se běžte okoupat.‘‘
Za půl hodiny se ani v jednom pokoji nesvítilo. Rychle jsem se osprchovala a zavřela se v tom svém. Neměla jsem sebemenší náladu na spánek, a tak jsem si přitáhla do postele notebook s úmyslem podívat se na nějaký film.
Nemohla jsem si vybrat a vůbec jsem byla po G- Force nějaká přifilmovaná. Lehla jsem si do postele a poslouchala pouze tiché šumění větráku. K večeru už pršet přestalo, ale sem tam ještě spadla kapka z okapu na římsu mého okna. Začala jsem je počítat, ale brzy mě to omrzelo. Natáhla jsem ruku pro sluchátka ležící vedle mobilu, strčila konektor do zdířky notebooku a pustila náhodné přehrávání. Ztlumila jsem jas obrazovky, otočila ji k sobě zády a ulehla zpátky do postele.
V půlce první písničky jsem usnula.

Něco tvrdého mě tlačilo pod žebry. Samozřejmě že jsem se v noci přesunula na druhou polovinu postele a chudák Acer to patřičně odnesl, vůbec jsem si ovšem nepamatovala, že bych zavírala jeho víko.
Dvojčata už byla vzhůru. V nočních košilích seděla u kuchyňského stolu a snažila se mazat marmeládou piškoty tak rychle, aby je Rowan zatím nestihl všechny sníst.
,,Bonjour!‘‘
,,Koukej!‘‘ natáhl Rowan sádru před sebe. Na bílém podkladě svítilo černé sluníčko s ďábelským úsměvem.
,,Hezké,‘‘ ocenila jsem ho a Éve se zapýřila. ,,Vypadá skoro jako ty. Táta už je doma?‘‘
Holky se otočily k oknu. Místo pro CRV bylo prázdné a to bylo netřeba komentovat. Kysele jsem se usmála a postavila na vodu. ,,Kdo chce čaj a kdo bude chtít meltu?‘‘
Bez přítomnosti rušivých elementů Madeilene a Simona to vypadalo jako jedno z nejlepších rán, které jsem zatím ve Francii zažila. Ta tam byla včerejší bouřka, obloha barvou připomínala azur a kapky rosy se leskly v podzimním sluníčku. Dostala jsem okamžitou chuť si zaběhat.
,,Kam jdeš?‘‘ vykulila Estelle oči, když jsem sešla dolů oblečená v legínách a lehké mikině.
,,Jdu si zaběhat. Zvládnete se postarat o bratra, tak na hodinku?‘‘
,,Jasný,‘‘ kasala se Éve, ovšem zadarmo to nebylo. ,,Postaráme, když můžeme jít příště s tebou.‘‘
To mě překvapilo, žádného člena rodiny ani nejbližší kamarády jsem nikdy nepřemluvila a už vůbec, že by se nabídli sami.
,,Můžete.‘‘
,,Ok,‘‘ usmála se a já s botaskami v rukou vyšla na verandu. Vypadalo to na opravdu hezký den. V předních výbězích se už popásali koně, ale mě se příliš nechtělo ven na Rue de Versailles. Raději jsem mírným poklusem zamířila k zadním výběhům, podél kterých vedla cestička vyšlapaná od koní. Zadní výběhy však byly prázdné, což mě zklamalo, chtěla jsem se také znovu podívat na hříbata. S ohledem na dvojčata hlídající hyperaktivního Rowana jsem nezabíhala příliš daleko, ale i trasy, kudy jezdíval Rowan na poníkovi mi bohatě stačily. Listí stromů se ještě nezačalo barvit a tak vytvářelo nad mojí hlavou klenbu úžasně zelené barvy. Bylo to uklidňující a já cítila, jak se konečně uvolňuji.
Nebyla by to však moje milovaná Francie, aby na závěr nepřišla třešnička. Vracela jsem se kolem výběhů už volným krokem, vydýchávala jsem se, abych nepřišla domů úplně uřícená. A sotva jsem vkročila na asfalt vedoucí k domu, zpoza stájí se objevila černá 206.
,,Za co,‘‘ zaúpěla jsem tiše a přidala do kroku, abych byla u domu dříve než auto, což se mi pochopitelně nemohlo podařit. A o to větší byl můj vztek, když ze sedadla spolujezdce afektovaně vylezla Madeilene. V tu ránu jsem byla na její frekvenci.
,,Bonjour, Madeilene!‘‘ zavolala jsem hlasitě, ignorujíc Etiena. Dívka sjela pohledem můj rozcuchaný culík a uzardělou tvář. ,,Bonjour, Dita,‘‘ pozdravila spíš s výsměchem a otočila se k Etienovi v tmavě modré bundě. Její ignorance mě rozčílila, na druhou stranu jsem však nemohla tušit, kde v noci byla, jestli s otcem, nebo přespávala u kamarádky. Nebo u kamaráda. Výjimečně jsem se to rozhodla nechat být, ovšem s tím, že si na milou holčičku pěkně počíhám.
Nebylo mi to však souzeno. V hale stál tatík Simon a Madeilene vida ho, se přikrčila ve dveřích, jako by zvažovala úprk. Pohyb byl však možný jen jedním směrem a to dovnitř, protože za ní jsem stála já.
,,Podívejme se,‘‘ zaironizoval Simon, ,,kdopak se nám to přišel podívat domů?‘‘
Naplánovala jsem si svoji cestu po schodech pěkně pomalu a špicovala jsem uši.
Madeilene na otce bojovně vystrčila bradu. ,,Byla jsem s kámošema v Rouge a přespala jsem u Etiena, protože byste pro mě ty ani Dita v noci nepřijeli.‘‘
,,A kdopak tě pustil do Rouge?‘‘
,,Nikdo. Ani jeden jste nebyli doma.‘‘ Madeilene uhodila na tu správnou strunu a já se tiše zastavila na odpočívadle. Tohle mě zajímá!
,,No a co? Je ti čtrnáct, kamarádko. Na rajzování máš ještě dost času,‘‘ bublal vzteky Simon.
,,Jo? Tak proč Edith a Chantal můžou? A Edith je mladší, než já a rodiče jí to dovolí.‘‘
,,Nezajímá mě, co dělají její rodiče,‘‘ odmítl to Simon. ,,Ty máš tu smůlu, že máš mě.‘‘
,,Jo,‘‘ řekla Madeilene a v jejím hlase byla slyšet zvláštní podtónina. ,,Já mám smůlu, že mám tebe. Máma by mě pustila.‘‘
,,Zmiz!‘‘ vybuchl Simon a já rychle vystartovala nahoru, abych Madeilene neviděla, že je poslouchám. ,,Zůstaneš doma. Ke koním jen na trénink!‘‘
To však příliš nepomohlo mě, protože jsem na její rozzuřený obličej narážela snad v každé místnosti. A k večeru se dostavil zmetek.
,,Etien!‘‘ vřísknul Rowan a vrhl se mu do náruče. Etien ho chytil a vyzvedl nad hlavu, Rowan pištěl nadšením. Tak jak se mnou nikdy, i když si myslím, že mě měl rád.
,,Nakreslíš mi Chapeliera?‘‘
,,Když přineseš černou fixu,‘‘ pobídl ho a Rowan se rozběhl nahoru.
Nestála jsem nikde jinde než u kuchyňské linky a škrábala brambory na večeři, do toho mi hrála nějaká francouzská stanice a Simon předčítal novinové titulky.
,,Ve stáji je už poklizeno?‘‘
,,Francois právě zametal. Za chvíli by měl donést klíče.‘‘
,,Dobře,‘‘ kývl Simon. ,,Dito, postavila bys na kafe?‘‘
Utřela jsem si ruce do papírové utěrky a sáhla po varné konvici. Přes šumění vody jsem neslyšela, o čem se ti dva baví, ale když voda dovařila, jejich téma byli koně.
,,Měli bychom objednat kováře,‘‘ připomínal Etien. ,,Koně potřebují nové podkovy, Bianca tímhle tempem brzy zchromne.‘‘
Simon povzdechl. ,,Myslím na to. Biancu vem zítra na lonž, Madeilene teď bude jen trénovat.‘‘
Etien se tázavě zamračil.
,,Má domácí vězení.‘‘
,,Kvůli tomu-‚‘‘
,,Jo.‘‘
Odmlčeli se a já odnesla kávy na stůl, výjimečně bez nutkání Etienovi opařit obličej.
,,Měl byste to chápat,‘‘ řekl Etien opatrně, vědom si toho, že rodičům se špatně radí. ,,Vidí to všude kolem sebe, je to puberťačka. Mají pocit, že jim něco uteče‘‘
Tohle by se Madeilene od jejího idola určitě nelíbilo, zahihňala jsem se v duchu a sehnula se do skříňky pro pekáč.
,,Neuteče. ‘‘
,,Ony to neví.‘‘
,,Tak by se to měly dozvědět,‘‘ složil Simon noviny a položil je na parapet. Přes rameno jsem se ohlédla na Etiena; tvářil se přesně tak, jak jsem to já cítila. Simon byl mimo.
Opět se odmlčeli.
,,I tak ti děkuji, žes ji u sebe nechal přespat,‘‘ dodal potom Simon a napil se kávy. ,,Naštěstí měla dost rozumu netrmácet se domů.‘‘
Etien pokrčil rameny. ,,V pořádku.‘‘
Přiletěl Rowan s fixou. ,,A namaluješ mi i Rossa?‘‘
,,Ten se mi sem asi nevleze,‘‘ vzal si Etien kluka na klín.
,,Prosím!‘‘
,,Zůstaneš na večeři?‘‘ zeptal se Simon.
Někdo zazvonil a Simon vstal.
,,Jestli na mě něco zbyde,‘‘ prohodil Etien otázkou směrem ke mně.
,,Dneska jo,‘‘ otočila jsem se na něj a zdůraznila to ,,dneska‘‘.
Etien se zašklebil.