La France- Je T'Adore!

Tak plynul jeden den za druhým. Zdálo se, jako by se to všechno ustálilo. Dvojčata a Madeilene byly až po uši ponořené ve škole, a tak mi na hlídání zbyl teoreticky jen Rowan, což samo o sobě ovšem stačilo. Nevyhledávala jsem žádný kontakt s Madeilene a ona na oplátku také nekomunikovala se mnou. Jediné, co se mi zatím opravdu nepodařilo, mít volný den a konečně se vydat do Paříže.
Přišel podzim. Sluníčko se objevovalo už jen spoře a nahradila jej zatažená obloha, déšť a zima. Barevné listí na zemi brzy ztmavlo, což jen přispívalo k depresivní podzimní náladě. Bylo to vidět i na lidech. Simon se sice tvářil pořád stejně, ale Rowan byl bez nálady a stejně tak dvojčata, která díky častému dešti musela být zavřená v jízdárně.
Jen jedna věc mi dělala starosti. Rowan od svého pádu z poníka odmítal jezdit. Když někdo spadl z koně, bylo obvyklé ho vysadit zpátky do sedla a třeba jen vodit po obvodu jízdárny, aby se později nebál jezdit. A Rowan se bál. Vina ležela na mě a Etienovi, jenže ani jeden z nás na to nemyslel. Nevěděla jsem, jestli to Etien ví, ale rozhodně to nevěděl Simon a já měla strach, až se to dozví.
Madeilene oslavila své patnácté narozeniny ve velkém stylu. Už týden dopředu se dalo v domě a ve stáji tušit, že se něco děje, a když Madeilene sama vyleštila celý dům, nešlo to přehlédnout. Ráno toho velkého dne přijela babi a děda Simonovi, naštěstí se opět nezdrželi dlouho a já tak unikla zvídavým babiččiným dotazům. Odpoledne přijela banda Madeileneniných kamarádů a kamarádek, což byl pro nás ostatní povel opustit bojiště. Dvojčata a Rowan vzali své koně na vodítko a já je doprovázela na procházce lesem. Samozřejmě, že začalo pršet a stromy bez listí nás neochránily, takže jsme se zase rychle vraceli domů. Koně to na rozdíl od nás v nepromokavých bundách s kapucí odnesli hůře a Rowan odmítl moji snahu o vytření Chapeliera do sucha, prý na poníka stačí sám. Ve stáji bylo příjemné, živočišné teplo a klid, přestože většina koní byla uvnitř. I Rosso Relativo.
Tiše jsem na ryzáka zamlaskala. Stál v rohu svého boxu a pozorně natáčel uši dopředu, levé zadní kopyto postavené na špičce. Ale nepřišel blíž.
Dovnitř vešel Etien se skloněnou hlavou a prohraboval si mokré vlasy. Pak zvedl hlavu a překvapeně se zarazil.
,,Doma je nuda?‘‘
,,A co tě to zajímá?‘‘ podívala jsem se na něj spatra, vzápětí mě to však zamrzelo. Etien se zastavil u ryzákova boxu a kůň jak ho uviděl, přišel blíž.
Kysele jsem se zašklebila. ,,O tohle se snažím už pět minut.‘‘
Etien se uchechtl a pohladil koně po nose. ,,On ví, za kým má přijít.‘‘
Zpražila jsem ho pohledem a on vytáhl petlici a otevřel dveře boxu. Ryzák začal okamžitě strkat čumákem do jeho kapsy.
,,On totiž ví, že mám cukr,‘‘ dodal Etien mile a nabídl koni kostku. Jedna mu však nestačila.
,,Ale jdi, ty mlsoune,‘‘ odstrčil ho Etien, ale pak sáhl do kapsy a vytáhl další. Kůň natáhl krk a Etien couvl.
,,Na,‘‘ podal mi ji. ,,Ať vidí, že jsi kamarádka.‘‘
Věřili byste tomu?
,,Neboj se,‘‘ pobídl mě, když viděl, že váhám. ,,Nekousne tě.‘‘
Mohla jsem se chlubit nulou na kontě kousnutí od koně.
Etien udělal netrpělivé gesto a chytil mě za ruku.
,,Au!‘‘
,,Tys mě kopl,‘‘ obvinila jsem ho.
,,Já? A jak?‘‘
,,Máš mokré ruce.‘‘
,,A ty záporný náboj.‘‘
,,To se přece ví,‘‘ udělala jsem narážku na moje nesympatie k němu, ale Etien se nedal. Znovu mě chytil za ruku a tentokrát už bez náboje. ,,Nekrč prsty,‘‘ napomenul mě jako školáka a druhou rukou je narovnal. Pak mi položil na dlaň kostku cukru a přistrčil ji koni pod čumák, aniž by tu svoji odtáhl. Sametové nozdry lehce zalechtaly a opatrně sebraly kostku.
,,No vidíš,‘‘ usmíval se Etien, ,,ani to nebolelo.‘‘
To tedy ne.

Oslava ještě neskončila; Simon ji Madeilene povolil do desíti. Nemohla jsem po dětech chtít, aby šly spát v takovém randálu a tak jsem s nimi až do půl jedenácté hrála nějakou karetní hru, kterou se nás s Rowanem dvojčata snažila naučit; nutno říct, že neúspěšně. Rowan usnul navzdory nevyčerpatelnému repertoáru mladičké francouzské hvězdy Alizée, dunící zezdola a já… se v těch všech postupech, tricích a radách jednodušše ztratila.
Ráno to vypadalo jako po výbuchu. Křupky a brambůrky zašlapané do koberce, upatlané skleničky kam se jen člověk podíval, všude papírky a obaly. Madeilene to však nijak nekomentovala a hned, jak se nasnídala, tak se pustila do úklidu, což jsme všichni čtyři kvitovali s pozvednutým obočím. A ani nevím, kde se ve mně vzal ten soucit. ,,Pomůžu ti, jestli chceš.‘‘
Madeilene byla hrdá a o to víc mě překvapilo, když vděčně přikývla. Dvojčata odešla do stáje a Rowan běhal po místnostech se svým malým plastovým vysavačem.
Hala mi dala zabrat. Protože venku byla neustále mokro, špína z bot se nosila za dveře a dvacet párů bot tam nechalo slušné hnojiště. Madeilene přitáhla další plný pytel plastů, zavázala ho a postavila za dveře. ,,Obývák už mám.‘‘
Nepochopila jsem, proč mi ta informace byla sdělena, ale kývla jsem. Madeilene zůstala stát u schodiště a vyklepávala prstem na zábradlí nějakou melodii.
Zvedla jsem hlavu.
Podívala se na mě. ,,Etien mě včera políbil!‘‘
Tak proto to okolkování. Madeilene se tvářila pyšně a zároveň uvolněně, jako by konečně mohla někomu tu novinu vytroubit. Navzdory tomu jsem cítila, jak se mi hrne do tváří krev. ,,No, tak to se máš.‘‘
Madeilene vypadala, že se rozplyne a k mé smůle u strohé informace nezůstala. ,,Včera večer mi přišel popřát, tak jsem ho pozvala dál. První nechtěl, že spěchá domů, ale přemluvila jsem ho na deset minut, aby šel dovnitř. A tak jsme si v kuchyni přiťukli a on mi popřál ne všechno nejlepší a takový ty podobný kecy, ale ať jsem šťastná a milovaná a ať nám to s Biancou jde.… no a pak mě políbil!‘‘
Nevěděla jsem, jak se mám tvářit. Zvedla jsem palec. ,,Skvělý!‘‘
Madeilene si podtónu nevšimla a za pobrukování odplula pryč. Hodila jsem hadr do kbelíku a posadila se na paty. Tohle není dobré. Těžko se dal hádat Etienův záměr- udělat si dobré oko u šéfa popřáním k narozeninám jeho dceři, popřát k narozeninám kamarádce, nebo jen zblbnout hlavu naivní čtrnáctce, o což se vůbec nemusel snažit polibkem? Tohle jsem dost dobře nepochopila, proč by někdo chtěl mít na krku zrovna Madeilene. Napadlo mě, jak je Etien vlastně starý. Dvacet, pětadvacet, třicet?
Naproti mně viselo oválné zrcadlo v rámu z tmavého dřeva. Pěkně od srdce jsem se do něj zašklebila. Proč to vůbec řeším?