Samička/díl druhý/hlava první

Můj rozum selže při kouření, chci pak dělat závěry o pekle, neboť je mi to nepříjemné; kdo však ví, kdo ocení mou úzkost, kdo pochopí rozhodnutí jako rozkvetlou zahradu? Vím, kdo bych si přál, aby to byl, je to ale jen cesta jak se cítít sám a tedy zrazen, opuštěn, zanechán, nepřijatý. Pro své pohodlí se ale rozhoduji opačně, ne-kouřit. Nacházím se v hodině psychologie, v pátek ráno, poslouchám povrchní výklady, které se mě nijak zvláště netýkají a nepřekvapují mě. Chtěl bych vám představit dívku jménem Petra, dnes není ve škole, právě vstává a snídá mnoho kilometrů odsud v Paříži, s jistou pravděpodobností pojede do Versailles; možná někoho pasivně (trpně) či aktivně (činně a volně) svádí, jako už dávno svedla mne, svedla mne svou existencí. Představuji vám ji zcela nově a osvobozen od minulosti, předsudků, kromě toho předsudku, že po ní pudově toužím. Je to nejkrásnější pudová touha vůbec, krasší nežli biologické pudy střevy zavánějící, dotýká se celé mé citlivosti, prohlašuji ji za posvátnou, ne-li za podstatnou.
O co se estetik snaží, ne-li o zakrytí špíny svého naplnění? O to, dát mu takovou formu, aby okouzlovalo - a ne přivádělo k otázkám?

Mé naplnění spočívá v této dívce, tato dívka je radostí mého srdce a údů. Můžete namítnout: je to sobectví a zvrácenost, víme, že večery proonanováváš, pustíš si porno, čteš knihy, brnkáš na kytaru – nejsi ani trochu nešťasten, kypíš si a tyješ, neznáš strádání a nemůžeš mluvit o lásce, pravé lásce tam, kde se jen naplňují tvé potřeby – abys byl stále takový, jaký jsi, stejně sobecký, zvrácený a uzavřený. S touto námitkou se snažím vyrovnávat a nemůžu se s ní vyrovnat, pochybuji o tom, že bych se byl někdy schopen zničit – tím pozvednout láskou z „nechutnosti, která nic nestojí“ na „vášeň, za kterou se platí životem, bytím“ - ale ještě více pochybuji o tom, že bych dovedl z lásky učinit něco nesobeckého, co by něco druhému dávalo, zřejmě nemám vyjasněno, co to láska je. Moudře pravíte: láska je pro tebe sex, a ten si nech pro spřízněnou bytost a nech Petru Mužíkovou, a láska je pro tebe přátelsví, vstřícnost, poslušnost a píle, ty zachovávej.“ Lidé jsou v téhle oblasti citliví, někteří nasratelní, jiní zranitelní,

Na čem troskotám jakožto uchazeč o Petřino srdce? Nečistotou svých úmyslů, tím, že ji opravdu nemiluji – a je jen pro moje uspokojení – její srdce že to jako detektor lásky pozná – naklonilo se ke mně a uzřelo jen pudové a láskychtivé pustošení, ne však lásku samu?
Zabývám se teď věcí samou – nebo píši za účelem, například kvůli touze po uznání? Zamiloval jsem se do Petry z nouze – ze strádání, z neukojené láskychtivosti, z jednoho zklamání, které jsem už prožil, z touhy mít někoho, kdo vrátí mému bytí cenu, kterou ztratilo. Láska se však buduje společně, oboustranně. Ten, kdo se zamiloval, přestože se cítí hluboce sám, musí tyto pocity překonat a zahájit komunikaci.

City, které tu existují a které jsou tak vřelé, nechť nevedou jako jediné má slova a tok mé duše – neboť v tento čas dostávám rozum a rád bych jej nad planinou svého světa rozžehl, aspoň proto, abych získal nový pohled na věc, kterou jsem neviděl a pouze cítil, a protože rozumný, je tento pohled, pro mne nový, taktéž pohledem ostatních, kteří nedovedli pohledět na mou věc – Petru – srdcem a podívali se tak, jak jedině dovedli – rozumem. Dříve jsem tkvěl zcela ve svém srdci, myslel jsem si, že mimo srdce není lásky a bránil jsem se rozumným obrazům a názorům, teď se však už domnívám, že láska je „transcendentně“ nadražená jak srdci, tak rozumu, nezničitelná takovými prkotinami – z nichž každá by se jednomu a druhému mohla zdát vším, principem bytí.

Principem bytí je láska.

I když tato spekulativní hypotetická abstraktní láska není to, co k Petře cítím.
K Petře cítím ne zas tolik mnoho. Kdybych si vzal pastelky, stačily by mi na vykreslení toho, co k ní cítím. Přesto však jsem velmi laskán, obchvacen azurem a hedvábím, Lindou, lípami. Lidi jsou normální, já to chápu. Jsem celkem nic, nemám žádnou vůli k moci, mluví ze mne primitiv, jsem rozený David Rath. Měl bych vědět, že nemám psát, když nemám co říct.

Jsem slepý, nevidím – bez porovnání – ošklivost toho, co píšu, vlastně celého svého života – namlouvaje si génia a rozkoš z Petry, pouhý otrok logiky a nízkých pudů v sobě; záměrně se nevidím, nabízím špatnost, abych se pak mohl zastavit a mít se sebou co do činění, vyslovit velký hnus, smutek, smutek baží po lásce. Aby každý i za padesát let věděl, že jsem bažil po Petřině lásce, že jsem umíral touhou po ní, trpěl bludy a nebyl schopen se pozvednout jako spousta jiných, ocital jsem se stále níž, s Petrou v srdci vymyšlenou, ne skutečnou, vždycky je vymyšlená a ne skutečná, ale hrozí, že nebude už ani vymyšlená, že budu jen já. Musím si proto ujasnit, co od ní chci a proč jí chci být věrný – jestliže nemá být jen mým námětem, který se vyčerpá. Proč Petra? „Proč já?“ říká Petra – musím na to odpovědět, pak mi nebude záležet na ničem, dokonce ani na povrchnosti a nevědomosti, ve které žiji – Petra žije v povrchnosti, to říkám, abych provokoval.

To byla taková zlobná a … nepříčetná vsuvka. Mám před sebou problém lásky a k tomu mám celý malý vesmír v sobě a kolem sebe. Dělám dnes samá ohromující zjištění, zjistil jsem třeba, že touha souvisí se samotou a samota s touhou. Člověk, do jehož myšlení a cítění vstoupí touha, která si ho podmaňuje, se uchyluje do samoty, neboť by se například ztrapnil nebo jinak si ublížil, nebo se naopak chová výstředně, což je také jisté řešení a jistý pokus o komunikaci. Je vlastně smutné, že toužící člověk musí odejít do ústraní, trpět. Naopak člověk, který je sám, prudčeji, intenzivněji touží. Tato touha je ale pud éros a pak už nic, její součástí je sebeukájení jako náhražka nebo doplněk hlavního pohlavního ukojení, je-li právě anebo celý život nedostupné. Pro ty, kdo rádi spí a rádi cítí „štěstí“ nebo „rozkoš“, jsou samota a touha jako dělané. Co je to láska? Podívám se do infantilní povahy, svých dětských názorů: láska je citově výživný, lahodný vztah mezi mužem a ženou. Je to, když se spolu náramně dobře cítí, nemůžeme zapřít, se spolu občas mrdají, ale podstatou a účelem jejich svazku to není, je to věc intimní, jedna stránka soužití. Kdo jsem, masturbuji-li? A co mi řeknete na to, že mám rád Petru Mužíkovou? Nemůžu s tím za nikým z vás, živých, za ní, přijít, říkám to sám sobě v samotě, v níž do mě vstupují hvězdy. Šli jsme na tělocvik. Petra tam byla. Díval jsem se na ni. Smála se, ale nebylo to štěstím z toho, že na ní spočívá můj pohled. Já cítil štěstí, že se směje. Dále běhala s ostatními děvčaty z 3. C. kolem nás, my jsme stáli nastoupení před profesorem Hlavačkou. Pomyslel jsem si, že kolem mne obíhá jak planeta, zákony jejíchž pohybů formuloval Kepler, humanistický matematik, profesor Urbánek se dívá také rád na Petru, lze na něm pozorovat tělesné změny, je rudý a nadmíru odporně a oplzle se usmívá, může nás někdo takový učit – s náběhem na pedofilii? Později jsem viděl jednu její ruku za rohem, jak skáče na trampolíně, trampolína vrzala jako manželská postel a pomyslel jsem si, že Petra je jako ptáče, možná obtloustlé, nakonec jsem se rozhodl, že obtloustlé nikoliv, má jen velká ňadra. Jenže jí se nezdá normální, abych psal nebo mluvil o tom, že má velká ňadra, nezdá se jí to vůbec normální. Nemohu s ní mluvit proto, že je má touha tak veliká. Dívám se na ni, líbí se mi, ale na něco jsem zapomněl. Na co? Cosi jsem vynechal. Co? Už v prvním dopise jsem jí psal o tom, jak je dokonalá a o tom, co prožívám, jak ji potkávám atd. Však -? Neskryl jsem touhu? Co jsem opomenul a nechal neupravené, že mě v té chvíli musela navždy, do nicoty zavrhnout? Nevěděl jsem jak oslovit Petru, po které jsem toužil? Nevěděl jsem, jak vzbudit touhu u ní? Jakže?
Bál jsem se jí? Byla pro mě cizí? A milujeme se snad někdy se svými příbuznými? ne. Jak jsem měl získat její přátelství? Jakže? Vůbec jsem ji neznal, tehdy před rokem, myslel jsem, že bude jako Amálie nebo Kris Vaňková, že si mě bude vážit, myslet si, že jsem zajímavý, nebo něco, bavit se o knížkách. Myslel jsem, že je osamělá a toužící a že se budeme milovat jako dva osamělí a toužící. Avšak samoten a toužící jsem byl z nás dvou jenom já – pro ni odporný hmyz – myslel jsem si, že všichni, kdo nemají partnera, jsou osamělí, pořád jsem lhal, zdánlivě logické vývody byly všechny špatně. Osamělý, toužící člověk je vždy každému odporný, méněcenný; zatímco ve dvojici je touha člověka účelná a samota neexistuje, neexistuje samota. Jenže proces, jímž se mění v samota v nesamotu, se neobejde bez souhlasu obou stran. Buď mě nechtěla, Petra, nebo se necítí osamělá a nechce nikoho – pro mě je důležité vědět a poznat i to a já se to také dozvím a poznám.
Až vysvětlím, co je to láska, budu mít důvod, abych mohl milovat Petru navždy, všechny jiné odmítat a neštasten si podřezat žíly jako Seneca, když mu Nero kázal, mým Neronem je její odmítnutí, jakkoli z její strany nevinné, čisté a oprávněné. Já ničemu z toho nerozumím, ale přál bych si, a tečou mi přitom nudle z nosu a skoro slzy z očí, aby mě neodmítla, nebo pokud jsem udělal nějakou chybu, abych ji neudělal, abych nebyl a nechtěl být sám, abych ani netoužil – pane Bože, ty víš, že kdyby mi věnovala jen trochu lásky a pozornosti a citu (i když zde neexistuje žádné trochu, ale já tím myslím, že by mi nemusela dávat sebe, když by nechtěla, a ty víš, pane Bože, že já bych to také nechtěl), kdyby mi toto dala, tak má touha zmizí a rozpadne se jako zlý přelud, drak, jenž drásá lidi a saje jim duši z těla, je to paradox, ale jediný způsob, jak může – jen ona to může – dokázat, abych po ní přestal toužit, je věnovat mi svůj cit, své srdce pak bude totiž vše v pořádku, nebude po čem toužit, budu šťasten a věčný a plakat a beránek, to všechno, čeho se mi nedostává, v samotě a v touze, budu čirá něha. Ty nejkrásnější slzy jsou slzy vděku. Nu, ale mě se to netýká. Stálá samota je jedinou možnou odpovědí na to, na můj žal, přisahám, přisahám, že v dvaadvaceti si podřezám žíly, nebo ještě dnes, už teď za chvíli, ve vaně, na nohou, pro radost. I to by bylo ostatně málo, měl bych se vydat po dráze dekadentního básníka, zlaté jablko věčné touhy. Stále o sobě nevím a nejsem ničeho schopen, nemám ducha, nemám Petru, třeba je lepší ji nemít. „Petra tě nechce, Petra tě nechce.“ Víc nahlas. Puberta už mi stydne. Takhle se miluje – Zděnku Samče? Sedíš sehnutý na míči, místo abys stál, kupoval květiny?