PC school

14) TVÁ PŘÍTOMNOST

S příšerným třeštěním hlavy jsem vypla ječící budík na nočním stolku. Měla jsem pocit, že se co chvíli pozvracím. Mátoživě jsem si stoupla a málem sebou sekla. Ještě, že tam ten stolek je... Nesnídala jsem, dala jsem si jen horký čaj, nadopovala se prášky a pomalu, veeeelmi pomalu, abych sebou nesekla se vydala na autobus. Naši byli na týden na pracovní cestě. Asi bych do školy nešla, ale psali jsme důležité písemky a kvůli nim se hold někdy přetrhnete.

Rozpolceně jsem se posadila s táckem jídla k prázdnému stolu.(Na židli jsem dopadla s úlevou, protože se mi až neuvěřitelně točila hlava.) Celý den se mi dařilo se mu vyhýbat. Až moc dobře. Vyměnila jsem si místo s Adamem, který s úšklebky jež prozrazovali zadostiučinění si s radostí sedl místo mě vedle Alexandra. Během češtiny, matiky i dvojhodinovky informatiky jsem seděla s různými kluky. Michalem, Tomášem, Tonkem, Jakubem, Janem, Jaroslavem a bůhví s kým ještě. Jenže i tak jsem se nevyhnula sto padesáti lístečkům, které mi poslal. Při sto padesátém prvním mi došla trpělivost.
NO, TAK! UŽ MĚ DÁL NEIGNORUJ! PROMLUVME SI! NA OBĚDĚ, U STOLU? PROSÍÍÍÍM! A.
Se značným znechucením jsem se podívala na talířek. Sýrové lasagne. Hlad mě však nijak nesužoval. Spíš silná nevolnost. Otevřela jsem petku neperlivé vody, nalila jsem si ji do skleničky a s otáčením v dlaních jsem začala pomalu upíjet. Trochu dětinské, ale uklidňující. (Jen kdyby se mi z toho potom tolik nehoupal žaludek. Ale tak... Nevolnost nebo nervozita? NEVOLNOST!) Nedívala jsem se jestli přichází. Nechtěla jsem ho vidět a ještě více znervóznit a znejistit. Ne. Budu se koukat do vody a budu naprosto v klidu. Nebo jsem si to aspoň namlouvala.
Po dalších deseti nekonečných minutách se s řinčením naproti mě odtáhla židle. Stále jsem ještě nezvedla hlavu a pila dál.
"Ahoj." zašeptal. Rychle jsem vzhlédla a zase sklopila oči.
Pokývla jsem na pozdrav a dolila si skleničku.
"Já - nevím co říct." začal a dlouze povzdechl.
"Pak tu asi nemám co dělat." zachraplala jsem. Přišlo mi, že mám v krku hobliny.
"Prosíííím." zaskučel bolestivě.
"Nepros." odpověděla jsem automaticky, takový rodiný, vrytý reflex.
"Pravda je, že se nemám čím ospravedlnit. Řekl jsem to. A je to neodpustitelné. Já vím. Ale i tak."
"Když je to neodpustitelné tak proč...?" zahučelo mi silně v hlavě.
"V tu chvíli jsem si na ni vzpomněl. Ano, vzpomněl. Já, jednoduše jsi mi ji tam až příliš připomněla. Ale nejde o to, že na ní myslím furt. Jen jsou to ještě živé vzpomínky. Jenže, JEN VZPOMÍNKY. Chápeš co tím chci říct?" šeptal tiše, jeho hlas byl něžný a příjemně hladil.
"Miluju tě." povzdechl znova bolestně.
Asi mluvil, ale já mu nerozumněla. Viděla jsem ho dvojitě a v mé hlavě jako by bylo tisíce hřebíků. Stejně tak v krku. V žaludku zase hotové moře. Jednoduše dost slušná chřipajzna nebo angína.
"Já..." začala jsem a rozkašlala jsem se. Přivírali se mi víčka a já nějak tušila, že omdlím.
"Anitto?" ozývalo se kdesi jakoby z velké dálky. No, a pak jen hezky černá tma.

Někdo mě opatrně položil do postele a potom mě pečlivě přikryl. S námahou jsem otevřela víčka, která vážila snad tunu. Nerozhodně jsem se podívala okolo sebe. Už tam nebylo tolik mlhy, ale taky ne, že by zrovna svítilo slunce. Kde to jsem?
"Kde..." zachraplala jsem a někdo mi něžně položil prst na rty.
"Pššt. Klid. Vzali jsme tě do nemocnice, máš zánět na průduškách a silnou angínu. Volal jsem i tvým rodičům a oni mi vysvětlili kde jsou... Chtěli se vrátit domů, ale navrhl jsem jim, že se o tebe s Laurou postaráme. Teď jsi u nás doma. Jen odpočívej. Uvařím ti čaj a pak tě vzbudím na prášky. Nenamáhej se. Pšš." starostlivě šeptal hlas. Alexandr. Zamračeně jsem se zachumlala do peřiny. Už jsem začínala poznávat Lauřinu postel. V hlavě mi stále bušilo. Asi chtěl odejít, ale chytla jsem ho za ruku.
"Copak?" zašeptal překvapeně a jemně mě pohladil po vlasech.
"Zů-" zachrblala jsem a pokusila se znovu: "Zů-zůstaň."
Snažila jsem se ho držet co nejvíc, ale spíš jsem mu jen objímala ruku bez naprosto žádné síly.
"Mám zavolat Lauru, je doma, pokud..."
"Prosím." zvedla jsem k němu namáhavě oči. Měl tak jemný a něžný hlas protkaný jak starostí tak jsem tam poznala i bolest. Usmál se.
"Dobře."
Jemně povolil mé sevření a ruku mi dal zpátky pod přikrývku. Pak poodešel, lekla jsem se, že chce odejít, ale jen obešel postel a lehl si vedle mě. Opatrně ke mě přitiskl přikrývku, abych byla skutečně v teple.
"Tak spinkej, princezno." vlepil mi pusu na čelo a pak tam už jen ležel a čekal až usnu.
V tu chvíli mi bylo jedno co řekl, věděla jsem, že se pak budu ještě zlobit. Ale nyní jsem jen potřebovala cítit jeho utěšující přítomnost.