Bonjour, Dita!

Rychle jsem splácala houbovou omáčku a zatímco probublávala na plotně, vytřídila jsem na barvy špinavé prádlo, kterého se za docela dost nakupilo. Mohla jsem zešílet z Madeileniných triček s flitry, které se mohly prát pouze v ruce nebo z desítky Simonových košil, které jsem prostě neuměla žehlit. Dala jsem do pračky první várku tmavého a neochotně se pustila do Madeileniných triček. Jedno, druhé… v rytmu jsem vytáhla z kupy bílou košili s pruhy. Kruciš, tu ne, ta je Simonova… s červeným límečkem? V šeru koupelny jsem si přitáhla košili blíž k očím a prstem zkusila konzistenci rudé skvrny. Krev to nebyla a s tou bych se ani neobtěžovala. Snad rtěnka? Na Simonově košili? Namydlila jsem skvrnu a pod proudem vody ji zkusila kartáčkem odškrabat.
,,Dito?‘‘
Kristepane, co zas?
,,Už jsem říkala, že mám z tebe ponorku?‘‘ křikla jsem přes puštěnou vodu a hučící pračku.
,,Co?‘‘ vešel mi Etien do zorného pole a jeho cukající koutky nešly přehlédnout. Loktem jsem zastavila vodu a odhrnula si uvolněné prameny z čela. Rudá skvrna na límečku košile se na mě výsměšně šklebila.
Etien si jí všiml. ,,Zkus to namydlit a nechat vyprat v pračce.‘‘
Hodila jsem košili k ostatním. ,,Chtěl jsi něco?‘‘
,,Jo,‘‘ vzpamatoval se. ,,Máme problém, chéri.‘‘
,,Tu chéri si odpusť,‘‘ vymezila jsem mu dělící čáru.
,,Jasný, jasný. To však nepopírá tvůj podíl viny.‘‘
,,Co?‘‘ zeptala jsem se podezíravě.
Etien se opřel o dveře koupelny. ,,Rowan nechce jezdit.‘‘
No sláva, chéri.
Hrála jsem blbou. ,,A co já s tím?‘‘
,,Pamatuješ, jak tenkrát spadl z Chapeliera, jak byla ta bouřka? Měli jsme ho ještě po pádu vysadit do sedla a povozit, aby se příště nebál jezdit.‘‘
,,A ten můj podíl viny je kde? Já to přece nemohla vědět.‘‘
Lež, lež, lež.
,,Je suis desolé, vyznělo to jinak.‘‘ Etien se tvářil sklesle. ,,André bude zuřit, divím se, že na to ještě nepřišel.‘‘
To já taky.
Chvilku jsem váhala, co na to říct. ,,No, a co teď budeš dělat?‘‘
Pokrčil rameny. ,,Vedu jezdecké lekce skoro čtyři roky a ještě nikdy-‚‘‘
,,- ti nikdo nespadl?‘‘ rýpla jsem do něj zcela nemístně a vysloužila si za to nevlídný pohled.
,,- ještě nikdy jsem nezapomněl vysadit padavku zpátky na koně.‘‘
,,Řekneš to Simonovi?‘‘ vyslovila jsem otázku, nad kterou jsme ani jeden nechtěli znát odpověď.
Etien pak znovu pokrčil rameny. ,,Není to můj styl, ale nechme to plavat, nějak to dopadne. Pošlu ti kidda a holky na oběd.‘‘
Nepozvala jsem ho ke stolu.

Přesně jak jsem předvídala, k večeru už nebylo po sněhu ani památky. Rowan seděl naproti mně a cpal se těstovinami.
,,Nehltej tak.‘‘
S očima vyvalenýma námahou přikývl na srozuměnou. Ofina mu padala do očí.
,,Měla bych tě ostříhat.‘‘
,,Já ho ostříhám!‘‘ vyhrkla Madeilene aktivně.
Tvoje ochota je podezřelá, děvče.
,,Nebo půjdeš se mnou ke kadeřnici,‘‘ utáhla jsem si culík z odrostlých vlasů. Rowan nadšeně souhlasil.
,,Máte hotové úkoly do školy?‘‘
Estelle odběhla, aby mi nepříliš nadšeně předala pozvánku na rodičovské konzultace. Spolu s Éve mi visely očima na rtech, jako bych měla říct, že nemám v ten den čas.
,,A proč já? Proč ne táta?‘‘ divila jsem se.
V tu chvíli byl chatrný zbytek rodiny soudržnější než kdykoliv předtím. Slova se ujala Estelle. ,,Protože nemá čas.‘‘
Ještě jednou jsem se podívala na datum. Při té příležitosti bych opravdu mohla konečně zajet ke kadeřnici….
Jediným úsměvem jsem očekávání dvojčat zklamala. ,,Tak jo, půjdu.‘‘

Ten den byl pečlivě připravovaný. Uvařila jsem jídlo dopředu, aby si to holky mohly po příchodu ze školy ohřát. Požádala jsem Simona o auto, abych nemusela s Rowanem jet autobusem. Dokonce jsem dostala dříve i své týdenní kapesné.
To ráno opět napadl sníh a díky několika stupňům pod nulou se tvářil, že s námi nějakou tu dobu vydrží. Vytáhla jsem ze skříně svou bleděmodrou zimní bundu a chvilku se v ní promenádovala před zrcadlem. Tak jak jsem je dříve neměla ráda (člověk v nich vypadal jako sněhulák), teď to byl příslib něčeho nového, ve Francii ještě neozkoušeného. Blížily se Vánoce se Simonovými.
Dovnitř vletěl Rowan. ,,Už půjdeme?‘‘
,,Nemáš čepici, kiddo,‘‘ použila jsem nevědomky Etienovu přezdívku.
,,Když já nevím, kde je.‘‘
,,Běž se podívat ještě jednou. Obleču se a přijdu ti pomoct.‘‘
Rowan odběhl. Nasoukala jsem se do úzkých džínů a trička s dlouhým rukávem, které jsem na sobě neměla taktéž od minulé zimy. Vlasy jsem si svázala do culíku, popadla bundu a šla za Rowanem. Samozřejmě, že čepice byla k objevení, šlo pouze o to, chtít ji najít. Narazila jsem mu ji na uši.
,,Tlačí mě boty!‘‘
Prstem jsem to zkusila. Měl palec nacpaný až k okraji tmavě hnědých semišových bot s kožíškem.
,,Koupíme nové. Vydržíš to ještě dneska u paní kadeřnice?‘‘
Zmínka o kadeřnici vyvolala u Rowana úsměv, boty byly zapomenuty.
,,Tak fajn,‘‘ vstala jsem z podřepu a hmátla na věšáček po klíčích.
Nebyly tam. Na místě mezi náhradními klíči od stájí a mým kroužkem s dvěmi klíči od předního a zadního rohu bylo volné místo.
,,To si snad dělá srandu!‘‘ vybuchla jsem česky a trhnutím otevřela dveře, abych se přesvědčila, že i místo pro CRV je prázdné.
,,Co je?‘‘ tahal mě Rowan za rukáv. Neodpověděla jsem. Co teď? Nemůžu nutit Rowana jít pěšky v malých botech. Nemám peníze na autobus, protože mu musím koupit nové boty. Můžeme jet autobusem a koupit boty, nepůjdeme ale ke kadeřnici. A za chvíli je rodičák.
Zabouchla jsem za sebou dveře, rychle zamkla a popadla kluka za ruku.
,,Kam jdeme?‘‘ dožadoval se Rowan pozornosti.
Francois stál před stájí a měl kolem sebe zhruba pět patnáctek s koňmi.
,,Bonjour, Dita!‘‘
Ignorovala jsem pozdrav a skoro vběhla dovnitř. V Rossově části stáje nebyl, stejně tak u koní Simonových dětí. Kde je, když ho potřebuju?
Rowan ani nedutal.
,,Etiene?‘‘
,,Ve stáji se nekřičí,‘‘ napomenul mě, pouze v tričku a zavíral za sebou dveře sedlárny.
Obrovsky se mi ulevilo. ,,Já vím. Nemohla jsem tě najít.‘‘
Etien zvedl levé obočí. ,,Jeden den máš ze mě ponorku a druhej den mě hledáš?‘‘
Mávla jsem nad tím rukou. ,,Potřebuju půjčit auto.‘‘
Rowan se zcela nemístně uchechtl.
,,Na co auto?‘‘
Bože, zač mě trestáš!
,,Na rodičák, ke kadeřnici, někam do obuvi.‘‘
Etien chvilku neodpovídal a já se bála, že řekne ne, za což bych se mu ovšem vůbec nedivila. A čas běžel.
Etien se podíval na hodinky. ,,Kdy to začíná?‘‘
,,Ve čtyři.‘‘
Pousmál se. ,,To nestihneš. Dej mi minutu a odvezu vás.‘‘
Měla jsem na výběr? ,,Rychle, prosím.‘‘
Za chvilenku vylezl ze šatny převlečený do džínů a bundy, co měl tenkrát na hřbitově. ,,Můžeme?‘‘
Rowan se rozběhl k černé 206 a my rázovali za ním.
,,Stihneme to za dvacet minut?‘‘
,,I dvakrát,‘‘ kasal se Etien a odemkl auto.
,,Rowan nemá sedačku,‘‘ uvědomila jsem si při pohledu na kluka hrnoucího se na zadní sedadlo.
Etien nakrabatil čelo a sedl za volant. Následovala jsem jeho příkladu.
,,Dneska nechytají,‘‘ řekl rozhodně, jako by tím tvrzením právě potvrdil realitu. ,,Kdeže to dvojčata studují?‘‘
,,V Collége- Lycée Cité Scolaire na Rue de la Pompe,‘‘ odpapouškovala jsem větu, kterou mi včera Estelle musela třikrát zopakovat.
,,Aha, aha… to je vedle Bouloňského lesíka?‘‘
Pokrčila jsem rameny. ,,Já myslela, že to víš.‘‘
,,To zvládneme,‘‘ chlácholil mě a na hlavní silnici šlápl na plyn. Rowan zaječel vzrušením a já si vzpomněla, kdy jsem na tomhle místě naposledy seděla. Bezděky jsem se musela usmát a Etien mi úsměv vrátil, přestože vůbec nevěděl, čemu se směji. K dobru mu však musím přičíst, že na Rue de la Pompe opravdu trefil.
,,Jsme tu.‘‘
Úzkostně jsem si z okna prohlédla vysokou starou budovu s bustami mezi okny. Už se mi tam tak moc nechtělo.
Etien mě pozoroval. ,,Mám jít taky?‘‘
Má jít taky?
,,Nebude to blbý? Už tak, že jdu s děckem…‘‘
,,To vůbec neřeš. André, aspoň pokud vím, na konzultacích nikdy nebyl.‘‘
,,Jdeme už?‘‘ ozval se Rowan s rukou na dveřích.
,,Pojď taky,‘‘ požádala jsem Etiena a vystoupila z auta.
Nakonec jsem byla ráda, že jde se mnou. Byl to on, kdo suverénně vešel do dveří, kdo věděl, po kterém schodišti jít, kdo neměl problémy najít zmiňovanou učebnu, kdo zašel s kňourajícím Rowanem na záchod.
,,Díky,‘‘ chytla jsem kluka za ruku, když se vrátili. ,,To jsi nemohl jít doma?‘‘
,,Neměl jsem čůrání.‘‘
Pozdržela jsem se od protočení očí v sloup a Etien se rozesmál. Několik lidí v řadě před námi se otočilo a zvědavě si nás prohlíželo déle, než bylo slušné.
Sklonila jsem bradu na prsa. ,,Mám špinavou bundu?‘‘
,,Ale ne,‘‘ smál se Etien tiše a poodstoupil o kousek dozadu.
,,Tak proč tak zírají?‘‘
,,Vypadáš moc mladě na to, mít dvanáctileté děti.‘‘
,,A ještě musím brát jedno děcko s sebou,‘‘ zatřepala jsem s rukou, za kterou mě Rowan držel.
,,Že si nepořídíš au- pair.‘‘
Zamyslela jsem se. ,,Teď nevím, co na to říct,‘‘ přiznala jsem se Etienovi. ,,Být v pozici toho, kdo si ji pořídí, je jedna věc. Druhá věc je být tou au- pair.‘‘
Konečně jsme přišli na řadu. Chytila jsem dveře po odcházejícím rodičovi, Rowan se tlačil přede mnou a za mými zády stál Etien.
,,Pojďte dál, ale tatínek může počkat se synkem venku!‘‘ kynul mi šedivý profesor trůnící za katedrou. Litovala jsem, že mi ušel Etienův výraz, zároveň jsem však byla ráda, že on neviděl ten můj.
,,Madame…?‘‘
,,Jsem tu místo pana Simona,‘‘ vyhrkla jsem rychle. ,,Estelle a Éve Simonovy.‘‘
,,Áno, děvčata,‘‘ přikývl. ,,Čekal jsem, že někdo přijde na konzultace už v červnu.‘‘
Vysvětlila jsem mu, že jsem ve Francii teprve od srpna a lehce zmínila Simonovu zaneprázdněnost. Profesor mi to nespolkl. ,,Mademoiselle, tohle není výmluva.‘‘
S povzdechem vytáhl z hromady dvě složky. ,,Děvčata si vedou už lépe, mnohem lépe. Start do nového roku byl však velmi špatný. Udělejte si na ně vy nebo monsieur Simon čas a pomožte jim s učivem.‘‘
Přikyvovala jsem, bohužel už teď s vědomím, že je zřejmé, kdo bude dvojčata doučovat.