Bonjour, Dita!

Etien byl s Rowanem na sedačkách na konci chodby; Rowan listoval prospekty a Etien měl ruce za hlavou.
,,Jdeme?‘‘
,,Jasný, mamčo,‘‘ oplatil mi všechny rýpance co kdy a já se po něm ohnala. Se smíchem uskočil. ,,Kam teď?‘‘
,,Měli jsme jít ke kadeřnici, já ale nevím, kam.‘‘
Etien sklouzl po konci zábradlí. ,,Stačí ti nákupní centrum? Třeba St. Quentin?.‘‘
,,Snad jo. Ty si můžeš ve stáji skončit, kdy chceš?‘‘
,,Ne, to ne. Ale v pondělí mám výcvik jenom dopoledne, odpoledne trénuju koně a když jsi přišla, tak jsem zrovna skončil s Fantasmou.‘‘
,,Jaká je?‘‘
Po boku se na mě podíval, zatímco couval z parkoviště. ,,Upřímně nevím, na co ji André chtěl. Na školního koně je moc jemná, na parkurového nezkušená a já nemám čas se jí zabývat. Francois ji nechce.‘‘
,,Teď máš čas.‘‘
Byla to dobře mířená střela a Etien ji bravurně zpracoval. ,,Ne, teď tedy čas rozhodně nemám,‘‘ zazubil se.
Pousmála jsem se.
Etien natáhl ruku a zapnul rádio. Z reproduktorů umístěných za Rowanovou hlavou zaduněl rock, který jsem zařadila do zhruba sedmdesátek.
,,Co to je?‘‘
,,Poláchová, seznam se s Rolling stones. Stouni, tohle je Dita.‘‘
,,Těší mě, Poláchová. To mi připomíná,‘‘ směřovala jsem větu k Etienovi, ,,jak jsi přišel k mýmu příjmení?‘‘
,,Od Andrého, když jsem jel na letiště.‘‘
,,V srpnu.‘‘
Přikývl.
,,Zapomenu jméno člověka po dvou minutách, co mi ho někdo představí a ty si pamatuješ moje příjmení čtyři měsíce?‘‘
,,Jsem prostě dobrej,‘‘ pochválil se Etien, ale nevyznělo to tak, jak zamýšlel. Zbytek cesty jsme strávili mlčky, dokonce i Rowan ztišil svoje pobrukování do rytmu Rolling Stones.
St. Quentin bylo nákupní centrum stylizované do secese. Byla tma, drobně sněžilo a sněhové vločky poletovaly kolem kandelábrů, které jako by vypadly z konce devatenácté století.
Natáhla jsem si kapuci a Rowanovi také. Etien pouze schýlil hlavu, aby mu sníh nepadal do obličeje a pár vteřin po tom, co prošel vchodem, se vločky v jeho černých vlasech změnily na třpytivé kapičky.
,,Co je?‘‘ odhalil rty v poloúsměvu, když viděl, kam se dívám.
,,Nic.‘‘ A v tu chvíli jsem uviděla, co si mé srdce žádalo. Rowan se pustil Etiena a zatahal mě za ruku. ,,Jdeme?‘‘
,,Prozvoň mě, až budete hotoví a já přijdu,‘‘ nadiktoval si Etien svoje podmínky spolu devíti číslicemi, které jsem si uložila do telefonu. A hýčkání už nic nestálo v cestě.

Jako vždy když se na něco těšíte, výsledek podle toho stojí za to. Nevěděla jsem, jak se po vyfoukání vlasů na tu osobu v zrcadle podívat. Melír měl pěkný odstín, ještě lepší než ten původní, ale střih Francouzka tedy nevychytala. Nebo to bylo mnou, teď už vážně nevím, každopádně Rowan, když mě viděl, propukl ve velice hlasitý smích.
,,Zmlkni!‘‘ zasyčela jsem vztekle, zatímco jsem kadeřnici platila za nás oba. Rowan měl své tmavé vlasy do slušivého rozcuchu, podtrženého gelem a nebylo nutno zdůrazňovat, kdo z nás vypadal líp.
Vyšli jsme před kadeřnictví a já si vzpomněla na Etiena. Zašátrala jsem v kapse pro mobil, abych ho prozvonila, ale než jsem stihla přiložit telefon k uchu táhl mě Rowan k eskalátoru, po kterém Etien sjížděl dolů a velice pobaveně si prohlížel můj květák.
Rowan se naparoval.
,,Jsi kus, kiddo,‘‘ ukázal mu Etien palcem jedničku. ,,A Dita taky.‘‘
,,Aspoň nelži,‘‘ zavrčela jsem a sáhla do kapsy pro gumičku. Nenosila jsem rozpuštěné vlasy, na to byly příliš husté a teď mi dokonce některé prameny z culíku padaly. Prostě k vzteku.
,,Nahoře je jedna docela dobrá restaurace,‘‘ zmínil se Etien. ,,Co takhle večeři?‘‘
Nastoupila jsem na eskalátor, ale otočila se k němu. ,,Ty vážně nemáš po večerech co dělat.‘‘
,,Moje rozhodnutí jsou dílem vteřiny,‘‘ zazubil se. ,,Ty snad pracuješ i večer?‘‘
Jo hochu, to by ses divil.
Místo odpovědi jsem přikývla. Etien zvedl obočí, ale komentáře se zdržel.
Mezi Macdonaldem a čínskou restaurací byla ještě jedna, doslova utopená v umělé zeleni, nikoliv však bez vkusu. Rowanovy oči toužebně zalétly k dětskému koutku v Macdonaldu.
,,Běž kiddo, něco ti objednáme,‘‘ pobídl ho Etien a Rowan se nenechal prosit. Zato mě se to příliš nelíbilo, zůstala jsem s Etienem sama. Napadlo mě, že je to vlastně poprvé, co ve Francii jím ,,venku‘‘. Řekla jsem to nahlas a Etien mě reakcí nepřekvapil.
,,Vy si všichni myslíte, že se flákám,‘‘ poznamenala jsem.
,,Kdo všichni?‘‘
,,Ty, Francois, Simon-‚‘‘
Přerušil mě. ,,Francois? Co máš s Francoisem?‘‘
Přišlo mi to vtipné. Snad nežárlí? Bohužel jsem tak rychle nestihla vymyslet adekvátní odpověď. ,,Co bych s ním měla mít?‘‘
,,Vím já?‘‘
Sáhla jsem po džbánu s vodou, který přinesla servírka spolu s jídelními lístky. Etien ten svůj otevřel, podle zlobné linky obočí však téma uzavřeno nebylo.
,,Pověz mi radši něco o koních.‘‘
Jeho výraz trochu změkl. ,,A co bys chtěla slyšet?‘‘
,,Myslím, že víš, kdo mi učaroval,‘‘ učinila jsem narážku na ryzáka, v tu chvíli jistě chroupajícího večerní oves.
Etien se usmál. ,,Nejde si nevšimnout. Něco v sobě ten kůň má, jako by přitahoval pozornost, že? Díky tomu snad jednou dožije někde v útulku, až ho Simon prodá.‘‘
,,Vlastně mi do toho nic není, ale… kruci, jak to říct. Simon hodně prodává a kupuje koně?‘‘
Etien nerozhodně pokývá hlavou. ,,Jak se to vezme. Pokud se nehodí na školní koně, nevydělávají na sebe a on si nemůže dovolit živit třeba staré koně jen proto, že pro něj deset let dobře pracovali. Jo, já vím, musí to znít hrozně,‘‘ dodal k mému výrazu. ,,Ale je to tak. Na druhou stranu, například Rosso školní kůň není a Fantasma jím taky nebude, ta se na to nehodí a Rossa by byla škoda.‘‘
,,Takže?‘‘
Etien se nadechl. ,,Myslel jsem, že ho André chce pro děti, ale pro dvojčata je příliš brzy, aby jezdila více koní a Madeilene o něj také nemá zájem. Takže ho chci zkusit jezdit já, už má přihlášku na několik halových závodů po novém roce.‘‘
Etien to říkal s poloviční jistotou, jako by čekal, že se mu vysměji, což mi přišlo nepochopitelné.
,,Proč ne?‘‘
,,Já si taky myslím,‘‘ uvolněně se zasmál. ,,Pro ženy od plotny je ho opravdu škoda.‘‘
,,U nás v Česku to říkáme podobně,‘‘ poznamenala jsem. ,,A co Fantasma? Když ji Francois nechce a ty nemáš čas?‘‘ položila jsem důraz na poslední větu.
,,Můžeš ji jezdit ty.‘‘
,,Samozřejmě,‘‘ usmála jsem se blahosklonně.
,,A proč bys nemohla? Máš na to ideální výšku a myslím, že i talent. Na naučení to sice nejlepší kůň není, ale aspoň někdo se jí bude věnovat.‘‘
,,Nemyslíš to vážně.‘‘
,,Myslím.‘‘
Dívali jsme se zpříma do očí a ten, kdo by uhnul jako první, měl porážku jasnou. A Etien se vzdát nehodlal.
,,On mě praštil!‘‘
Leknutím jsem málem nadskočila. Rowan stál u stolu, třel si paži a ublíženě se mračil za své rameno, na robustního chlapce přibližně stejného věku, který se právě cpal na místo vedle své neméně robustní matky.
,,Měl jsi ho praštit taky,‘‘ poradil mu Etien.
Přišla servírka.
,,Už jsi zkoušela fondue?‘‘
,,Jéé, fondue, to mám rád!‘‘
,,Ne, nezkoušela,‘‘ zatáhla jsem Rowana na místo vedle sebe. ,,Teda, zkoušela, ale trochu jinak.‘‘
,,Jo, spálila to.‘‘
Servírka si zapsala objednávku a odplula.
,,Musíš tím míchat,‘‘ řekl Etien pobaveně.
,,Nejsem hloupá- a ty už mlč!‘‘ ukázala jsem Rowanovi výstražný ukazováček, protože už zase otevíral pusu k bonzování. Rowan ztichl, ale výmluvně koulel očima po Etienovi.
,,Nech toho, kiddo, nebo ti to tak zůstane. Co budete dělat o víkendu?‘‘
,,Coby?‘‘
,,Budete sami doma, ne?‘‘
Etien se na mě díval, jako by to, o čem mluvil, mělo být samozřejmostí. Docvaklo mi to. ,,Halovky?‘‘
,,Jsem první, kdo ti to říká?‘‘
Přikývla jsem.
,,Aha,‘‘ udělal Etien, podle všeho to však nepochopil vůbec. ,,Jenom ze soboty na neděli. Čistě proto, aby na nás konkurence nezapomněla.‘‘
,,Na nás?‘‘ rýpla jsem si.
,,Na holky,‘‘ opravil se Etien. ,,A po novém roce na nás.‘‘
,,Tak doufám, že se vám bude dařit,‘‘ řekla jsem a myslela to naprosto upřímně.
Servírka donesla dřevěnou podložku a o chvilku později na ni postavila kouřící mísu fondue. Na rozdíl od toho mého nebylo cítit spáleninou, barvou připomínalo vanilkový pudink a rozhodně v něm neplavaly žmolky. Chutnalo to výborně.
,,Zvoní ti mobil!‘‘ upozornil mě Rowan snad ještě dříve, než aparát začal vibrovat. Věnovala jsem mu přezíravý pohled a zmáčkla zelené tlačítko. Byla to Estelle.
,,Bonjour. Kde jste tak dlouho?‘‘
,,Bonjour, Estelle.‘‘ Nerada jsem telefonovala před někým, ale nebyla kam poodejít, ulička mezi restauracemi žádné soukromí neposkytovala. Ovšem nechtělo se mi říkat, že jsme na večeři, bylo by to nefér. Vzpomněla jsem si na náš poslední úkol.
,,Kupujeme ještě Rowanovi boty. Proč voláš, stalo se něco?‘‘
,,Ne, jenom tak.‘‘
Aha. ,,Na stole jsem nechala čerstvé pečivo, tak si to vemte s něčím na večeři. Nebo poproste Madeilene, ať vám něco udělá.‘‘
,,Takže bageta se sýrem,‘‘ zašklebila se Estelle do telefonu. ,,Za jak dlouho přijedete?‘‘
,,Snad do hodiny, nanejvýš do dvou. Bojíte se samy doma, nebo co?‘‘
,,Ne, táta je tady. Au revoir, Dita,‘‘ rozloučila se Estelle a típla hovor. Nechápavě jsem hleděla na displej mobilu, zbytečnější byly už jen hovory s babičkou.
Etien zíral s pootevřenou pusou, vidličku na poloviční cestě a tučná kapka fondue se právě chystala stéct na jeho tmavou mikinu.
,,Pozor!‘‘ vykřikl Rowan, ale ještě rychleji jsem spontánně nastavila svoji lžičku pod Etienovu. Fondue na ni poslušně odkáplo.
,,To vypadá, jako kdyby tě Dita chtěla krmit,‘‘ zahihňal se Rowan.
Etien se mi zpříma podíval do očí a ty jeho mě zcela jasně podceňovaly. Byla to věc, natáhnou se pro skrojek pečiva. Etien poslušně pootevřel rty. Podala jsem mu pečivo ještě blíž, on rychle pohnul hlavou- a kousl mě do prstu.
,,Au!‘‘
Rowan vybuchl v smích, zatímco Etien pobaveně žvýkal bagetu.
,,To bylo za co?‘‘ hodila jsem vztekle vidličku do mísy a masírovala si ukazováček.
,,Za všechnu tvoji špatnost, Dito.‘‘
,,Zmetku,‘‘ broukla jsem tiše své oblíbené slovo.
,,Cože?‘‘
,,Nic.‘‘
Etien zaplatil večeři a my šli do dětské obuvi. Rowan byl hrozný zákazník.
,,Tyhle?‘‘ ukázala jsem na světle hnědé boty.
Zavrtěl hlavou a jediný vlas se díky gelu ani nepohnul.
,,A co tyhle?‘‘ Černé botky s masivní podrážkou bych si dala říct i já. Jenže Rowana tlačily.
,,Chci větší!‘‘
Obrátila jsem se s prosbou na prodavačku, která nás pobaveně pozorovala. A ještě víc se bavil Etien, sedící na barevném bobku určeném pro děti, zkoušící si boty.
Číslo, které prodavačka přinesla, bylo zase příliš velké. Rowan začínal být protivný a já toho měla právě dost.
,,Vstávej,‘‘ přikázala jsem smějícímu se Etienovi.
,,Proč?‘‘ přestal se smát, ale vstal. Rychle jsem zabrala jeho místo. ,,Běž vybrat se synkem boty, mamka toho má právě plný zuby.‘‘
V pěti minutách měl Rowan boty vybrané, zabalené i zaplacené.

Stáli jsme v řadě na zelenou. Kromě hluku ulice bylo v autě hrobové ticho.
Etien začal netrpělivě poklepával prsty o volant.
Zlobně jsem po něm střelila pohledem.
Zašklebil se a přestal.
Ohlédla jsem se dozadu po Rowanovi; s hlavou vyvrácenou zjevně usnul. Popojeli jsme o pár metrů blíž ke křižovatce. Etien se naklonil ke svému okénku, stáhl ho dolů a dovnitř vpadlo několik sněhových vloček.
,,Podívej, odtud jde vidět Eiffelovka.‘‘
Nechtělo se mi. Nechtělo se mi k němu naklánět, ale vidět slavnou věž v noci, ještě když sněžilo, mě neodolatelně lákalo. Neochotně jsem se přitáhla blíž.
Etien odhalil bílé zuby v úsměvu. ,,Takhle nic neuvidíš,‘‘ řekl, položil mi ruku kolem ramen a přitáhl blíž k sobě, takže jsem mu napůl ležela v klíně. Ovšem ten výhled za to stál. Za poletujícími sněhovými vločkami se tyčila jedna z nejslavnějších památek světa, pyšně zářící do tmy a uvědomujíc si svoji krásu.
Etien se pohnul a vytáhl z kapsy mobil, aby to vyfotil. S prstem na spoušti jsem ho zastavila. ,,Nefoť. Nezachytíš to.‘‘
Položil mobil na palubní desku. ,,Asi máš pravdu.‘‘
Jemně jsem se vymanila z jeho sevření a spořádaně si sedla na svoje místo. Rowan se probudil. ,,Je mi zima!‘‘
S úlevou jsem děkovala tomu nahoře, že neprobudil toho nahoře. O pár chvil později jsem měla chuť si za tu myšlenku nafackovat.