1. kapitola

Sofia seděla u počítače a zběsile ťukala na černé klapky klávesnice. Její ruky se pohybovaly přesně a rychle. Měla v tom praxi. Díky tomu, že studovala školu, na kterou by ji v životě nenapadlo jít. Najednou se jí oči zalily slzami. Přestala psát. Pro slzy ani neviděla. Viděla jen rozmazanou červeně napsanou větu "Máš pravdu. Se vším.". Jakoby se vznášela a všechno se jí zdálo. Nechtěla tomu uvěřit. Nebyla to slova, která chtěla zrovna slyšet. Chtěla slyšet něco jiného. Její mysl utíkala jinam a i její nohy měli chuť se zvednout. Jít pryč. Utíkat do neznáma. Běžet skrz stromy, získat volnost. Zapomenout na všechno. Zapomenout. Vdechovat vůni po dešti. Vykřičet ze sebe bezmocnost. Občas máme špatné dny. Občas máme dny, kdy se cítíme úžasně. Ale potom přijde porážka a hluboký pád. Stejně jako dnešní předtím šťastný den. Položila si hlavu na stůl. Dal jí kopačky. Neřekl to přímo, ale už je to venku. Byl tu konec trápení, ale začátek nového smutku. Mohla to tušit už dávno. Podle toho jak se k ní choval. Všechno to tomu nasvědčovalo: vypnutý mobil, krátké sms bez vysvětlení, nezájem a. Zamyslela se. A žádná omluva či prosby o odpuštění. Obrazovka ztemněla. Byl v úsporném režimu. Potřebuji jej taky, řekla si. Zvedla se a její pohled zavadil o polepenou stěnu fotkami. Stáli tam spolu v objetí a smáli se. To všechno už je pryč. Slza se jí kanula po tváři.


No tak, zvedni to, říkala si v duchu Aleksandra. Byla to vysoká dívka s hnědými vlasy. Byla moc pěkná. Každý kdo se na ni podíval, si nemohl nevšimnout jejich oříškových očí, které prozrazovaly majitelčinu dobrosrdečnost. Alex, jak ji všichni říkali, protože nesnášela své dlouhé jméno, nakonec hovor típla. Zamyslela se. Naposled Sofii viděla před dvěma týdny. Věděla jen to, že to mezi Sofií a Davidem neklape. Otevřela okno a nadechla se letního vzduchu. Zanedlouho přestala myslet na domov a kamarádky. V dálce se třpytilo moře. Zatoužila být tam. Rychle se svlékla, oblékla svoje nejoblíbenější růžové plavky a vyrazila směrem na pláž. Obdivovala a vášnivě milovala Itálii stejně jako italštinu. Když konečně dorazila na pláž, vrhla se přímo do náruče velkým vlnám. Plavání byla její nejoblíbenější záliba. Nechodila nikam do kroužku, prostě to byl jen její koníček, který nechtěla uskutečnit závodním. Nedokázala si sebe představit, že by někde závodila s ostatními plavci. Měla ráda výzvy, ale obvykle závodila spíše s kamarádkami. Z relaxace ji najednou někdo vyrušil. "Hey, ciao bella!" Ohlédla se. Zároveň však přestala plavat a potopila se. Když se znovu vynořila, naštvaně se podívala na viníka, který ji vythrhl z činnosti. Smál se na ní asi devatenáctiletý kluk. "Promiň," zakřenil se na ni. Pokývla, že je to v pohodě. Najednou tam stáli a koukali na sebe. Alex si připadala trapně. "Jak se jmenuješ?" prolomil ticho rušené pouze burácením vln a jekotem racků. Byla mu vděčná. "Aleksandra, ale všichni mi říkají Alex." "Já jsem Filippo."