Bonjour, Dita!

Dvojčata čekala v hale.
,,Proč tady stojíte?‘‘ podivila jsem se jejich pyžamovému úboru a papučím. Z kuchyně vyšel Simon. ,,Dito? Prý jsi byla na rodičáku.‘‘
Dvojčata vypadala, že by se nejradši viděla za dveřmi svého pokoje.
,,Byla jsem na rodičáku,‘‘ odpověděla jsem Simonovi celou větou.
,,A proč jsi neřekla mně, abych tam šel?‘‘
Simon byl naštvaný.
,,Běž nahoru a řekni Madeilene, ať ti napustí vanu,‘‘ poslala jsem Rowana, který stál za mnou a počkala jsem, až odejde.
,,Pokud vím, nebyl jste dnes doma.‘‘
Simon si postavil ruce v bok. ,,Udělal bych si čas. Ty jsi mi neřekla, že jedeš na rodičák, mluvila jsi o kadeřnici.‘‘
,,Plus Rowanovy nové boty, devatenáct euro. Dvojčata mi oznámila, že dnes je rodičák, tak jsem tam šla.‘‘
Pomlčela jsem o tom, že tam holky chtěly mně, ne jeho. V postoji k nim by to moc nepomohlo. Obrátila jsem se k dvojčatům. ,,Pan profesor říkal, že si už vedete lépe. Kdykoliv za mnou můžete přijít, pokud potřebujete s něčím pomoct a i kdybych to neuměla já, tak někoho seženeme.‘‘ Mrkla jsem okem na rudého Simona. ,,Teď běžte spát.‘‘
Holky ulehčeně odběhly, mně se však nijak neulevilo.
,,Tohle by se stávat nemělo, Dito,‘‘ pohrozil Simon.
Konečně jsem si sundala bundu a rozšněrovala boty. ,,Já vím. Chápu. Ale vy mi to nijak neusnadňujete.‘‘ Odvážila jsem se k výtce. ,,Slíbil jste, že mi půjčíte auto.‘‘
,,Musel jsem naléhavě odjet.‘‘
,,Nebo tenkrát, někdy v září. Byla jsem sama doma, vy pryč a přijel nějaký chlap s ovsem. A chtěl ho zaplatit.‘‘
,,Takže přijel? Volal jsem tam, proč ten oves nepřivezli.‘‘
,,Měla jsem vám o tom říct,‘‘ připustila jsem. ,,Ale vy jste mi to také měl říct. A nechat mi tu peníze.‘‘
Simon nic neřekl.
,,O víkendu prý všichni odjíždíte na závody. Proč to ví Etien dříve, než já?‘‘
,,A proč ty to potřebuješ vědět?‘‘
Nevěřícně jsem se na něj podívala. ,,To jídlo, co je v ledničce a co zůstává na plotně, nepadá z nebe.‘‘
,,Jsi drzá, Dito,‘‘ řekl a nyní jsem to byla já, kdo zrudl. ,,Dávej si pozor na pusu, už toho bylo dost. Taky tu nemusíš zůstat až do června.‘‘
S těmi slovy zmizel v kuchyni.
Tu noc jsem brečela.

Nechuť. To bylo jediný výraz, který mě napadl, když se neochotně překulila na bok a spustila nohy z postele. Bylo něco po sedmé, klasická doba vstávání ve všední den, kdy bylo třeba nachystat dětem snídani a svačiny.
Dita Poláchová byla toho rána ošklivá. Když jsem pominula ten květák na hlavě, protože jinak se ostříhané vlasy naznat nedaly, tak šedozelené oči byly zarudlé od pláče a na nose rašilo pár nových pupínků akné. Umyla jsem se, učesala a nacpala do tepláků a mikiny s kapucí a sešla dolů.
Naproti mi vyběhla mňoukající kočka a s naléhavostí se mi třela kolem kotníků. Vzala jsem ji do náruče a odnesla do kuchyně; její miska svítila neposkvrněností. ,,Oni ti včera nedali najíst,‘‘ zašeptala jsem do kočičího kožíšku a kocour navzdory hladu zapředl.
Éve už byla oblečená a dokonce si nesla školní batoh. ,,Bonjour.‘‘
,,Bonjour,‘‘ pustila jsem kocoura dolů a otevřela mu konzervu.
Přiloudala se Éve a rituál pozdravů se opakoval.
,,Madeilene už vstává?‘‘
,,Je v koupelně,‘‘ ušklíbla se Éve. Estelle stála nerozhodně u kuchyňské linky.
,,Chceš dneska sýr nebo marmeládu? A hrušku nebo jablko?‘‘
,,Dito,‘‘ vyhrkla bez ohledu na otázku, ,,promiň.‘‘
,,Za co?‘‘ podivila jsem se.
,,Nechtěly jsme, aby se na tebe táta zlobil,‘‘ pomohla jí Éve.
Uvědomovala jsem si, že ty dvě mi k srdci přirostly nejvíc, i přes ten rozpačitý začátek. Celý můj rozpačitý začátek.
,,To je v pořádku. Zapomeňte na to. A teď- marmeláda, nebo sýr?‘‘
,,Sýr. A mám tě ráda,‘‘ řekla Estelle nejistě a neohrabaně mě objala kolem pasu.
,,A já taky,‘‘ přispěchala Éve a drcnula do mě. ,,Oboje,‘‘ dodala a všechny tři jsme vybuchly smíchy.
Když všechny tři odjely do školy, vyběhla jsem schody k Rowanovi pokojíku, abych kluka probudila. Už byl vzhůru a jeho skelné oči šly po zvuku.
,,Jsi v pořádku?‘‘ sáhla jsem mu na horké čelo. Oči se mu okamžitě zalily slzami a hlasem dutým od rýmy si postěžoval na bolest hlavy.
,,Vydrž chvilku, uvařím ti čaj a donesu teploměr,‘‘ slíbila jsem a vypálila ven bez sebemenší potuchy, kde by teploměr měl být.

Zmrzlý sníh mi křupal pod botami, zatímco jsem spěchala do stáje. Tentokrát jsem Rossův box minula bez povšimnutí a o to dřív slavila úspěch- Simon plísnil nějakou paní středního věku za nedotažený podbřišník.
,,Bonjour,‘‘ odkašlala jsem si a naznačila Simonovi, že s ním chci mluvit.
Neochotně poodstoupil stranou.
,,Rowan je nemocný. Chtěla jsem mu změřit teplotu, ale nevím, kde máte doma teploměr. A taky by ho někdo měl vzít k doktorovi.‘‘
Podíval se na hodinky. ,,Já teď nemůžu, za deset minut mi začínají lekce.‘‘ A samozřejmě čekal, jak to já vyřeším.
,,A není tu alespoň Etien?‘‘
,,Etien přijde až na odpoledne a to už ho můžu odvézt rovnou já.‘‘
Bylo mi Rowana líto, ale nemohla jsem udělat víc, k jeho doktoru bych ho někam do města sama zavést nezvládla. Simon považoval diskuzi za uzavřenou a obrátil se zpátky k té ženské. Alespoň mě ušetřil řeči.
Tak jsem celé dopoledne ztrávila mezi knížkami o ovečce Shaun, francouzské verzi Bořka Stavitele a Mikulášovými patáliemi. Když se za okny začal snášet sníh, Rowan si podepřel hlavu dlaní a usnul.
Do večera patřila mezi nemocné i dvojčata. Obě dvě protestovaly, když jsem je zahnala do postele, protože nepřipadalo v úvahu, že by se daly dohromady do víkendového závodu.
,,Dvojčata jsou taky nemocná!‘‘ křikla jsme přes zábradlí dolů, když klaply domovní dveře, které tak ohlásily Simonův příchod. Za jeho zády se však zezdola zubil i Etien.
,,Co ty tady?‘‘
,,Přišel jsem se podívat na maroda a jak teď vidím, asi se tu zdržím déle,‘‘ vysvětlil mi s úsměvem, který kontrastoval s pohřební náladou pokoje dvojčat.
,,Bonjour, mademoiselles,‘‘ vysekl jim poklonu. ,,Mám něco vyřídit Gordonovi a Dumpi?‘‘
,,Dej jí za mě pusu!‘‘
,,Pohlaď ho na nose a řekni mu, že se rychle vrátím!‘‘
,,Měla u mě slíbenej cukr-‚‘‘
,,- a to Madeilene pojede sama?‘‘ napadlo Éve.
Etien se mimoděk podíval na mě, jako bych s tím měla něco společného. ,,No, jestli do té doby taky neonemocní, tak ano.‘‘
Estelle i v posteli založila ruce na prsou a Éve přelétl po tváři zvláštní úsměv, který vystřídala netečnost. ,,Tak ta určitě neonemocní.‘‘

Madeilene na tom alespoň soustavně pracovala. Svým nakaženým sourozencům se vyhýbala, jako by měli přinejmenším lepru a ovoce měla na snídani i večeři. Dokonce vynechala pár chvil obětovaným lakováním nehtů a jiným sebezušlechťováním, aby navštívila saunu, která prý posiluje imunitu. Tak či tak, co si umínila se jí povedlo a v sobotu brzy ráno nakládala svého koně do přepraváku, přičemž mě neopomněla vzbudit, abych jí připravila svačiny.
,,Merci, Dita,‘‘ poděkovala mi, když přebírala nachystané sáčky do velmi praktické igelitky. ,,A přej mi štěstí!‘‘
Nevím, jak to Madeilene myslela, ale to přání se mi zdálo krapet dvojznačné, už jen proto, že se Simon rozhodl zůstat doma a na závod jela pouze Madeilene, Etien a ještě jeden stájník.
,,Ať se ti daří na závodech,‘‘ vyslovila jsem svoje přání a myslela ho upřímně. Madeilene udělala gesto, jako by moje přání považovala za samozřejmé a za okamžik jsem ji mohla sledovat kuchyňským oknem, jak kráčí čerstvým sněhem k autu s přepravákem. Chtěla jsem ještě vidět Etiena, aspoň mu zamávat, ale nějak mi tou tmou proklouzl a auto brzy odjelo.
Nechtělo se mi už jít spát, na tak brzkou ranní dobu jsem se cítila čile. Zrak mi padl na stolní kalendář s motivem koní na skříňkách s hrníčky. Ukazoval týden v srpnu a na obrázku klusali koně po pláži. Otočila jsem ho na správný údaj, tedy dvacátého listopadu a pláž vystřídala viditelně teplá stáj s koňskými hlavami nad nízkými přepážkami mezi boxy. Víc než obrázek si však moji pozornosti přitáhlo samotné datum. Otočila jsem o pět listů dál a z příslušného řádku vyloženě blikalo heslo Nöel. Vánoce.