Bonjour, Dita!

Nemohla jsem usnout. Převalovala jsem se na posteli, kde mi bylo horko, postávala u okna, kde mi byla zima. Sešla jsem do kuchyně pro pití, kde mě přivítal párek žlutých majáků. Kocour se převaloval na kuchyňské lince.
,,Ty potvoro,‘‘ vzala jsem jej do jedné ruky a postavila na zem. Žluté oči se na mě chvilku dívaly, než kocour zlostně mrsknul ocasem a zmizel pryč.
Chladivou sklenicí jsem si přejela po rozpáleném čele. Že by na mě lezla nemoc? Doma jsem nebývala nemocná, což v dlouhém školním roce bylo akorát tak na škodu, zato jsem byla dobrý doručovatel úkolů nemocným spolužákům. Že bych to chytla od dětí?
Uvolnění parketa v hale zapraskala.
,,Kdo tady je?‘‘ zavolala Madeilene tiše.
,,Dita,‘‘ řekla jsem a ustoupila ve tmě blíž ke stěně. Madeilene se s tím tak nežinýrovala a rozsvítila halogeny nad linkou.
,,Nemůžeš spát?‘‘
,,Ne.‘‘ Vytáhla si pomerančový džus a lokla si přímo z krabice.
,,Vezmi si sklenici.‘‘
,,Já nikoho nenakazím,‘‘ zašklebila se, ale poslechla. ,,I když, nechodit do školy a z postele koukat na filmy, to se mi dlouho nepovedlo.‘‘
Ucítila jsem slabost v nohou a horko v obličeji. Jakožto zkušený omdlévač jsem si rychle sedla na nejbližší židli. Ještě tak omdlít!
,,Je ti špatně?‘‘ všimla si Madeilene.
,,Asi jsem to chytla od dvojčat,‘‘ napila jsem se.
Madeilene postavila svoji sklenici. ,,Máma si vždycky dala nohy nahoru,‘‘ přistrčila mi další židli a vytáhla na ně nohy, ,,a zaklonila si hlavu dozadu, aby se jí tělo líp prokrvilo.‘‘
Udělala jsem podle jejích instrukcí, mžitky před očima však odcházely jen neochotně. ,,Máma omdlívala?‘‘
,,Občas. Hlavně když čekala Rowana.‘‘
,,To si pamatuješ?‘‘
,,Nejsem tak stará,‘‘ ohradila se. ,,Vždycky seděla na tom místě jak teď ty. Ale je to už dávno.‘‘
Vycítila jsem, že si tu otázku můžu dovolit. ,,Chybí ti hodně?‘‘
Madeilene si hrála se sklenicí. ,,Teď už tak ne. Zvykneš si. Je to zvláštní. Jednu chvíli je nenávidíš a oni tady přitom druhý den nemusí být. Dvojčata na tom byla hůř, Rowan lépe.‘‘
Její slova mě překvapila, na Madeilene byla příliš vyspělá. Dívka dopila a sehnula se k myčce.
,,Už je ti líp?‘‘
,,Už to zvládnu, díky. Bonne nuit,‘‘ popřála jsem jí.
,,Bonne nuit.‘‘

Černého Petra jsem si vytáhla já, Madeilene mě však následovala hned odpoledne, kdy si dvojčata velmi neochotně chystala věci do školy.
,,Ještě, že to přišlo až po závodech,‘‘ libovala si Madeilene a poslední slova utopila v záchvatu kašle, ke kterému jsem se přidala do duetu.
,,Teda, vy vypadáte,‘‘ pronesl Simon rozladěně. ,,Nemám tě zavézt k doktorovi?‘‘
Slova patřila pochopitelně Madeilene.
,,Nevezme mě raději Dita?‘‘ podívala se na mě. ,,Stejně by měla jet taky někam.‘‘
Simon pokrčil rameny.
,,Jo, pojedu, jenom si vezmu papíry s pojištěním.‘‘
,,A pošli mi do stáje Rowana. Dlouho jsem ho neviděl jezdit.‘‘
Takže bylo vlastně dobře, že jsem se uklidila z pole, trochu líto mi však bylo Etiena, ten si to pravděpodobně teď vypije.
Madeilene mě navigovala do nemocnice, v jejímž velkém areálu měl jejich doktor svoji ordinaci. Před námi seděli tři lidé, což se mi příliš nelíbilo, mohly bychom se dostat domů dřív, než se bouře přežene, lékař však svým tempem evidentně nikam nepospíchal a tak se Madeilene na řadu dostala až skoro za čtyřicet minut.
,,Počkej na mě v autě,‘‘ předala jsem jí klíče od CRV a s lehkou nervozitou z neznámého vešla dovnitř.
Za bílým stolem seděla stará sestra a bez úsměvu mi odpověděla na pozdrav. Při studování mých dokumentů si vzala na nos silné brýle a nechala mi tak chvíli na prohlížení ordinace. Styl jejího zařízení se nedal nazvat jinak než strohý a stroze na mě působil i lékař, který mi studeným stetoskopem poslechl srdce, nahlédl do krku a vykonal všechny ty procedury, které vedou k určení diagnózy, a to bez jediného slova.
,,Máte virózu,‘‘ řekl potom a jeho hlas působil neosobně. Předepsal mi pilulky, o kterých jsem rovnou věděla, že pro ně nemusím do lékárny, protože zbyly po dvojčatech a Rowanovi a já se rychle rozloučila.
,,Co tedy máš?‘‘ otázala jsem se Madeilene a přepásala se.
,,Virózu. Tam mají všichni virózu. Rowan měl jednou angínu, ale to mu bylo opravdu zle. Všechno ostatní je viróza.‘‘
,,Na tu snad ještě nikdo neumřel.‘‘
Madeilene se rozkašlala a přitáhla si pestrobarevný šátek , který byl více než léčebnou pomůckou módním doplňkem, blíž k obličeji.

Dvojčata i Rowan byli poprvé po pěti dnech u koní. Necítila jsem se na postávání u plotny, dneska se prostě museli obejít bez teplé večeře a po krátkém zaváhání jsem se připojila k Madeilene, právě pouštějící nějakou americkou komedii.
,,Tady máš deku!‘‘ hodila mi ji a sama se pod druhou uvelebila na opačném konci gauče. Schoulila jsem se do klubíčka pod fleece a chvilku sledovala Moderní Popelku Hillary Duff, kterak v půjčených šatech vstupuje na školní ples a tančí s princem svých snů. Brzy mě ta limonáda unavila a já částečně i vyčerpáním upadla do snů, ve kterých jsem padala z koně, navlečená v Popelčiných objemných šatech.
Když jsem se probudila, televize byla vypnutá a v místnosti bylo šero. Ukazováčkem jsem si protřela bolavé oči a posunula hlavu na polštáři, abych viděla, jestli Madeilene také usnula.
Madeilene na svém místě nebyla, zato ve vedlejším ušáku seděl Etien, chodidlo jedné nohy položené na druhém koleni a z celého jeho posedu vyzařovala pohoda.
,,Já tě nebudil,‘‘ prohlásil s úsměvem.
,,Já tě tady nechci,‘‘ odvětila jsem rozpačitě a ohrábla si alespoň uvolněné prameny z obličeje. ,,Kde jde Madeilene?‘‘
,,Přijela babička, tak šla za ní a za dvojčaty.‘‘
,,Aha. Ten film už skončil?‘‘
Etien se usmál. ,,Popelka má prince, konec zvonec. Pojď zpátky do reality.‘‘
Nemám ráda sladké americké romantické komedie, právě teď jsem však nebyla proti do nich utéci. Etien zrušil svůj pohodlný způsob sezení a naklonil se dopředu. ,,Prý jsi nemocná.‘‘
,,Řekl?‘‘
,,Simon. Načasovala sis to pěkně blbě, nepočítá se s tím, že au-pair onemocní.‘‘
,,I au-pair je jenom člověk.‘‘
Etien se usmál. Nechtěla jsem vědět, co se mu honí hlavou. Protáhla jsem se a znovu se stulila do klubíčka, cítila jsem se opravdu špatně. Pak jsem si na něco vzpomněla.
,,Co dál Simon říkal?‘‘
Etienův úsměv opadl. ,,Chceš to v té slušné nebo neslušné verzi?‘‘
,,Neslušné?‘‘
,,No, zas tak to nebylo,‘‘ připustil trochu kriticky. ,,Podobně, jak jsme čekali a tebe se to netýká.‘‘
,,Jak, netýká? Vždyť je to moje chyba, že jsem mu dovolila jezdit v bouřce.‘‘
,,Trošku tišeji,‘‘ požádal mě. ,,Řekl jsem, že jsi au-pair a ne Rowanova jezdecká instruktorka.‘‘
Na jednu stranu měl pravdu, tady jsem byla opravdu jen na hlídání dětí. Na druhou stranu, se svými jezdeckými zkušenostmi jsem si to prostě nemohla odpustit. Etien patrně vytušil, na co myslím a odmlčel se. Všechna vina šla díky němu mimo mě.
,,Děkuju ti,‘‘ řekla jsem.
,,No,‘‘ Etienovi zajiskřilo v očích, ,,můj vztah s mým nadřízeným, ať byl jakkoliv pozitivní, to zrovna moc neposílilo. To děkuji si vyberu, až budu chtít.‘‘
Přikývla jsem, nic jiného mi nezbylo. ,,A co teď budeš dělat?‘‘
,,To neví ani André, ale připomínek má stále dost.‘‘
Kdyby mohly jít moje sympatie k Simonovi ještě více do mínusu, byly by tam.
,,Včera večer jsem trochu googlil a jediné, co jsem zatím našel je, že je třeba obnovit důvěru na zemi, v boxu. Ale to dělá Rowan už snad tři měsíce a stejně křičel, že chce dolů z poníka.‘‘
Etien se znovu odmlčel a já zabodla pohled do koberce. V místnosti byla už taková tma, že jsem viděla jen obrys Etienovy postavy a přesto ani jeden z nás nepocítil chuť rozsvítit. Za okny se snášel sníh.
,,Já to ale najdu, přijdu na to. I kdybych měl jít do knihovny.‘‘
Pousmála jsem se a Etien vstal. ,,Mám ještě večerní lekci pro ženské od plotny.‘‘ Protáhl se. ,,A ty se rychle uzdrav, pro děti. A pro Rossa, dneska byl obzvlášť protivný.‘‘
,,Vynasnažím se,‘‘ slíbila jsem mu a jen co odešel, znovu se ochotně pohroužila do spánku.

Babička Simon přijela ještě druhý den v pondělí velmi brzy ráno, zrovna když jsem dělala dvojčatům svačiny.
,,Bonjour!‘‘ pozdravila, jako bych před ní nestála v papučích a noční košili. ,,Běžte si lehnout, já holky vypravím do školy,‘‘ odstrčila mě dobrosrdečně a vzala mi z ruky nůž. Zaskočeně jsem zůstala stát opodál a sledovala, jak zručně porcuje bagety.
,,Dito?‘‘ ohlédla se přes rameno a usmála se. ,,Řekla jsem vám, běžte si lehnout!‘‘
Koneckonců, byla to Simonova matka. Nenechala jsem se už déle pobízet a znovu vylezla z postele až v jedenáct. Bohužel jsem se necítila o nic lépe. Uvázala jsem si na krk černobílý šátek a sešla dolů. Babička Simon seděla za stolem a luštila křížovku v novinách, zatímco na plotně syčely hrnce.
,,Jak ses vyspala?‘‘ zeptala se, aniž by zvedla zrak od novin.
Hlasem poznamenaným rýmou jsem něco odpověděla a přichystaným čajem zapila prášek. ,,Madeilene je ve svém pokoji? A kde je Rowan?‘‘
,,Rowan je ve stáji, Madei kouká na televizi. Neboj, oni bez tebe také chvilku vydrží.‘‘
,,Zatím to tak nevypadalo,‘‘ broukla jsem si spíš pro sebe a raději se s hrnkem v ruce opřela o myčku, zase na mě šly mžitky.
Babička Simon se na mě podívala přes obroučky svých přísných brýlí a já se raději vrátila do svého pokoje.