Bonjour, Dita!

Za ten týden, co každý den přišla a starala se o rodinu jsem byla ráda, že ji Simonovi mají. Napadlo mě, proč si vlastně Simon zaplatil slečnu na hlídání, když celou tu práci babička hravě zvládla a přesně na to jsem se babičky v pátek zeptala.
,,Ne, ne, to v žádném případě,‘‘ odmítla a gestem mi pokynula, abych jí podala její tašku. ,,Chtěla jsi tím říct, že jsem v důchodu a nevím, co s časem?‘‘
,,To ne-‚‘‘
,,Tak to neříkej.‘‘ Rukou si upravila účes s modrým přelivem a ta barva jí slušela. ,,André má svůj život, jak ho chtěl a já bych se na to nemohla déle dívat.‘‘
Zastavila se u dveří. ,,Na večeři jsem nachystala těstoviny s šunkou, jsou v troubě.‘‘
Gestem mě přivolala blíž. ,,Děláš svou práci dobře. Jen tak dál.‘‘
,,Děkuju.‘‘
,,Au revoir!‘‘
Rowan za mými zády trápil kocoura.
,,Necháš ho?‘‘ rozzlobila jsem se a oba polekaně utekli, každý jiným směrem. Vyběhla jsem za klukem a chytla ho za ruku.
,,Takhle ty se chováš ke zvířeti? Co kdybych já tě tahala za nohu, líbilo by se ti to?‘‘
Rowan sklopil oči k zemi; neměl rád, když jsem na něj křičela, zato jsem si mohla být jistá, že to jen tak nezopakuje.
,,Já už to neudělám.‘‘
,,Fajn,‘‘ pustila jsem jej. ,,Co jsi dneska dělal?‘‘
,,Byli jsme s Chapelierem v lese na procházce.‘‘
,,Hm, to muselo být pěkné.‘‘
,,A Cedra bude mít miminko!‘‘
Za přísunu denních novinek ze stáje jsem ohřála večeři a poslala Rowana pro Madeilene. Přišla v bokovkách, topu na zavazování kolem krku a vypasované mikině, nalíčená, učesaná.
,,Ono se někam jde?‘‘ podivila jsem se.
Sepjala ruce. ,,Prosím! Jenom do Rouge, kámoška slaví narozeniny a já už jsem zdraví, prosím!‘‘
,,Vyřiď si to s tátou,‘‘ doporučila jsem jí.
Madeilene ohrnula nos. ,,Ten mě tak někam pustí.‘‘
A proto tě mám pustit já a pak z toho mít zase problémy?
Přesně to jsem jí řekla nahlas.
,,Aspoň je nebudu mít já.‘‘
A bylo vymalováno! Nečekala jsem však, že mě zase zachrání Etien. ,,Kam se chystáš, Madeilene?‘‘ podivil se a Madeilene vypjala prsa. ,,Ven.‘‘
Etien se podívala na mě, v tu chvíli jsem však hodila zodpovědnost na něj a věnovala se své malé kupičce těstovin.
,,Nemyslíš, že je ještě brzo? Jsi po nemoci a tvůj organismus je oslabený, můžeš to znovu chytit, nemluvě o tom, že Bianca by potřebovala zítra pořádně projet, bral jsem ji celý týden jen na lonž.‘‘
Madeilene se po tom vyčerpávajícím proslovu znejistěla. ,,Elisa má narozeniny…‘‘
,,Popřeješ jí po telefonu a omluvíš se, že jsi po nemoci.‘‘
Madeilene v očích zajiskřilo. ,,A pojedeš se mnou zítra někam ven? Dlouho jsme nebyli.‘‘
,,Pojedu.‘‘
,,Tak dobře, ukecali jste mě,‘‘ kapitulovala a odběhla nahoru se převléct. Etien zamířil k zapékací míse. ,,Zbylo by i na mě?‘‘
Nabrala jsem dvojčatům na talíře a zbytek kydnula Etienovi.
,,Merci.‘‘
,,Nemáš za co,‘‘ sedla jsem si ke své porci.
Etien potěšeně mlaskal. ,,Výborný. Povedlo se.‘‘
Zatvářila jsem se potěšeně, nebylo nutné dodávat, že je udělala babička Simon. Etienovi však jídlo pusu nezalepilo. ,,Takže, kam se chystáš v pátek večer ty?‘‘
Nuceně jsem se zasmála. ,,Samozřejmě, že nikam.‘‘
,,Jak to?‘‘
,,Protože nikam nechodím. Protože není nikdo jiný, kdo by hlídal děti.‘‘
,,Madeilene se o ně večer postará. A André, ne snad?‘‘
,,Ty máš pro všechno vždycky tak jednoduchý řešení,‘‘ prohodila jsem, Etien však se mnou nesouhlasil. ,,To není pravda. Jenom nevyhledávám zbytečné problémy. Přijedu pro tebe, v devět?‘‘
,,Ale já nikam nejdu-‚‘‘
,,A proč bys nešla? Zasloužíš si to.‘‘
Zmlkla jsem. Etien se na mě zpříma díval a výmluvy se hledaly těžko.
,,Jsem také po nemoci.‘‘
,,A po týdnu doma se nudíš.‘‘
Nadechla jsem se k argumentaci, ale jediný pohled na Etiena mi stačil, abych kapitulovala, protože on se vzdát nechtěl.
,,Fajn, tak v osm. To už abys vyrazil.‘‘
,,Neboj,‘‘ ujistil mě a začal ho sebe házet večeři.

Po dlouhé bitvě zvítězily tmavé bokovky a šedobílý top. Přes to jsem si oblékla lehkou bílou mikinu s kapucí, z vlasů vytvořila pevný culík a připjala si svoje oblíbené stříbrné náušnice.
Etien byl přesný, jak slíbil. Rychle jsem přeběhla vzdálenost od dveří k autu a protože sněžilo, s úlevou jsem zapadla do interiéru a sáhla po pásu.
,,Jak to šlo doma?‘‘ zajímalo Etiena, zatímco jsme projížděli kolem zasněžených ohrad.
,,Simon byl až překvapivě milý,‘‘ musela jsem uznat. ,,Madeilene byla ve svém pokoji, také neví, že jsem s tebou. A doufám, že se ani nedozví.‘‘
,,Žárlila by,‘‘ řekl Etien a usmíval se.
,,Jo. A kdo by to odnesl? Ty ne.‘‘
,,Myslel jsem, že spolu máte dobrý vztah.‘‘
,,Dobrý je až moc dobré slovo. I když rozhodně lepší, než na začátku. To byl… děs.‘‘
,,Až tak?‘‘
,,Ty se bavíš, ale…‘‘
Nechtělo se mi pokračovat, Etien však byl zvědavý. ,,Ale?‘‘
Nadechla jsem se. ,,Párkrát jsem přemýšlela, že to opravdu vzdám.‘‘
Etien mlčel. Zmateně jsem se na něj otočila, všiml si a usmál se. ,,Jsem rád, že jsi to nevzdala.‘‘

Etien zastavil. ,,Jsme tu,‘‘ prohlásil, vzal si bundu položenou na zadním sedadle a vylezl ven. Opět sněžilo, tak jsem si přetáhla na hlavu kapuci.
Po úzkém schodišti jsme sešli do suterénu, kde Etien zaplatil vstupné pro oba a bundy jsme si odložili v šatně. Natahovala jsem uši, cože to hraje za tlumenou hudbu za zvukotěsnými dveřmi, které až tak zvukotěsné nebyli, ale nemohla jsem to poznat.
,,Můžeme?‘‘
Pokrčila jsem rameny, jako že na mé straně v tom není problém a Etien mi zdvořile podržel dveře. Vešli jsme do klubu, diskotékou se to prostředí nazvat nedalo. Stěny byly vymalované černými a červenými kosočtverci ve stylu retro, retro byli stolky i židle i barový pult.
A do toho hrála ta jediná písnička od Kinks, kterou jsem znala.
,,To jsou Kinks!‘‘ křikla jsem Etienovi do ucha. Etien uznale přikývl a vedl nás k baru, kde mě bez řečí vysadil na barovou stoličku.
,,Ještě bereš nějaký prášky?‘‘
Zavrtěla jsem hlavou a Etien poručil dvakrát něco míchaného. Pak jeden drink posunul přede mě a pozvedl svůj. ,,Na co si připijeme?‘‘
Všimla jsem si adventního věnce s nachystanými svíčkami na polici vedle vystavených lahví. ,,Na Vánoce.‘‘
Etien se zatvářil kysele. ,,To jsem zrovna nemyslel, ale proč ne. Na tvoje první Vánoce ve Francii, pokud se nepletu.‘‘
Ujistila jsem ho, že se neplete a sklenice břinkly o sebe.
,,Ahoj ahoj, všechny vás tu dnes vítám, já jsem DJ Retro a pro začátek dnešního večera se trochu navnadíme s The Who a My Generation!‘‘
Etien seskočil dolů a čapl mě za ruku na rychle se zaplňující se parket. Tancoval dobře, každým pórem těla si užíval svoji oblíbenou, léty osvědčenou hudbu, oproti mě, která se stále nemohla uvolnit a zvyknout si, že tady patříme k těm mladším. Když se k Etienovi přidala odbarvená třicátnice a on přes ni na mě přestal vidět, procpala jsem se mezi těly zpátky k baru.
Etien by za chvilku za mnou. ,,Proč jsi utekla?‘‘
,,Bylo mi horko,‘‘ poukázala jsem na sundanou mikinu.
,,Aha,‘‘ vyhoupl se na židličku a na jeden zátah zlikvidoval zbytek drinku. Pak věnoval pozornost opět mě. ,,Ty se nebavíš.‘‘
,,Ale bavím.‘‘
Přitáhl nápojový lístek. ,,Na co máš chuť?‘‘
Dostala jsem chuť na své oblíbené mojito a za okamžik už stálo přede mnou. Usrkávala jsem zeleným brčkem a pozorovala okolí. ,,Jsme tu skoro nejmladší.‘‘
,,Je v tom nějaký problém?‘‘
,,Ne, jistě, že ne.‘‘
Až na pár vyšťavených pantátů, kteří mě pozorovali přes své pupky podnapilýma očima.
Etien se obrátil k baru. ,,Chtěl bych se narodit tak přes třiceti lety. Abych byl teenager, když by všechny tyhle songy lámaly žebříčky hitparád. Co ty vůbec posloucháš, Dito?‘‘
Hrála jsem si s mojitem. ,, Skoro všechno. Nesnáším hip hop a r’n’b. A tohle jsou Beach Boys:‘‘
,,Hezky,‘‘ ocenil to. ,,Ale stejně jsi smutná.‘‘
,,Nejsem.‘‘
,,Jsi. Proč?‘‘
Vyhnula jsem se jeho pohledu, najednou to na mě všechno dosedlo, to, že jsem sama s klukem, kterého jsem neměla ráda, sama ve Francii, stovky kilometrů od domova, od všeho, co jsem měla ráda, od všech, kteří mě měli rádi. Cítila jsem se sama.
,,Tobě je smutno.‘‘
A já spustila stavidla slzných rybníčků. Etien seskočil dolů, najednou mě objímal kolem pasu a já mu ramena černé košile slzami.
,,Uvidíš, všechno bude dobré,‘‘ šeptal chlácholivě, tak, že jsem ho sotva slyšela a hladil mě po zádech, neměl však pravdu. Jak to mohlo být dobré?
Otřela jsem si oči hřbetem ruky, opět jednou vděčná za to, že nepoužívám make-up.
,,Už je to v pohodě?‘‘
Pokrčila jsem rameny a zkusila se pousmát, vyšel z toho však škleb. ,,Kazím ti večer.‘‘
,,Kazíš,‘‘ souhlasil Etien bez obalu. ,,Vytáhl jsem tě ven, aby ses bavila, abys byla veselá, šťastná a ty místo toho brečíš.‘‘
Najednou jsem si na něco vzpomněla. Úsměv. ,,Víš, jak jsem ti dříve říkala?‘‘
Samozřejmě to nemohl vědět.
,,Zmetek,‘‘ vyslovila jsem to české slovo.
Etien se to pokusil zopakovat. ,,Co to znamená?‘‘
,,Myslím, že pro to francouzština nemá vhodný ekvivalent, už jsem nad tím přemýšlela dříve.‘‘
Etienovi však došlo, že to moc lichotivé není. ,,No co. Já tě taky neměl rád, přičemž to ,,neměl rád‘‘ je slabý výraz.‘‘
Přestala jsem se smát. ,,A teď jsme tady. Spolu. Čekal bys to tenkrát na letišti?‘‘
Sundal mě dolů ze židličky, ale nepustil z náruče. V tu chvíli mi byl jeho obličej blíže než kdy dříve a já mohla spočítat dovádivé jiskřičky v jeho tmavých očích. Mým tělem projel varovný signál.
,,Kdyby mi někdo tenkrát řekl,‘‘ pronesl Etien pomalu, díval se do mých očí a já nemohla uhnout pohledem, ,,že kvůli té holce, která mě tak nesnesitelným způsobem vytáčela, budu mít spory se svým nadřízeným, se kterým jsem až do teď výborně vycházel, že kvůli ní půjdu s ní na rodičák a dobrovolně na sebe nechám nahlížet jako na otce, budu ležet v posteli s rukama za hlavou a myslet na to, jestli už všechny její děti spí a ona konečně také,kvůli ní se nechám od Madeilene zvát na večeři, abych mohl sedět naproti ní a jíst to, co ona připravila, a co se mi už dvakrát povedlo- zapomenout kvůli ní na své ženské od plotny, které čekaly na lekce a nedočkaly se, kdyby mi někdo tenkrát na letišti tohle všechno řekl, tak se mu vysměju do obličeje.‘‘
Nevěděla jsem, co na to říct.
Etien mi to usnadnil. ,,Neříkej nic,‘‘ položil mi prst na rty a kolem pasu mě odvedl na taneční parket, kde vládli Cranberries a jejich Ode To My Family. Položila jsem Etienovi ruce kolem krku, zatímco mi jeho slova stále vířila v uších. Napadlo mě, kolik dívek a žen by na mém místě jásalo štěstím, jediné, co jsem však cítila, byl zmatek. Opravdu to byl ten samý, komu jsem dala facku, po které následovala urážka, na kterou jsem už znovu nechtěla ani pomyslet? Na druhou stranu Etien ukázal, že mu na mě záleží, alespoň rozhodně víc, než mně na něm. Bylo mi líto, že k němu necítím víc, nemohla jsem však říct, že by mi byl lhostejný.
Bylo toho na mě moc. Položila jsem hlavu Etienovi na rameno, stále ještě trochu mokré od mých slz a nechala se unášet rytmem písničky.
Později, nebo spíš brzy k ránu, jsme uháněli beze slov tmavou Paříží. Když Etien projížděl mezi ohradami, nad lesem začínal úzký světlý proužek oznamující konec noci.
Odepjala jsem si bezpečnostní pás.
,,Bonne nuit, Dita.‘‘
Polibek na dobrou noc nedostal.