Smrt (13.)

Konečně jsem stanula před tím domem, ke kterému jsem mířila takovou dálku.
Vlastně jsem se na něj i z malé části těšila. Tyčil se do výšky svým strohým, ale přesto krásným a impozantním vzhledem.
Temně hnědé cihly, z kterých byl vystaven se tak trochu nehodily mezi ostatní honosné domy, ale o to víc mu to dodávalo na zvláštnosti a výjmečnosti.
Zavrtěla jsem nad sebou hlavou, takové blbosti kvůli domu.


Kyly a Anna už byli v domě a připravovali vše na naše společné žití. Že jsem nyní měla jen tři pomocníky mi nijak nevadilo. Kočího, lokaje a služebnou pro dámské účely.


V Anglii je vše rozlehlé. Panství mají přesnou výměru a jeden obrovský panský dům obklopuje ještě větší obrovská půda okolo. Převážně lesy, louky a obory. Tedy ta část Anglie kde jsem se narodila.

V mém novém městu, kam jsem se rozhodla odjet to bylo jiné. Mnoho lidí chodilo po ulicích, hlasitě se smálo, bavilo, nakupovalo. Všichni se zdravili a hulákali po sobě na ulicích a nebyl hlas, který by mlčel déle než minutu.

Stála jsem na prahu domu, který sloužil výhradně pro nás. Pro ty co roznášejí smrt.
V každém větším městě byl jeden. A dal se poznat díky těm hnědým cihlám, dvěma patrům a kroužku barvy zlata, který byl vypálen po pravé straně vchodu.

Utíkala jsem před svými povinnostmi, utíkala jsem před sebou samou jako už jsem to dělala roky.

*
"Kde si?! Tak Eleno! Elo!! Kdo tě má najít?!" vztekala se má desetiletá sestra. Stála v otcově pracovně před stolem, ohýbala se, plíživě se koukala za nábytek, ale přesto jsem hru vyhrávala já.

Měla jsem co dělat, abych se nerozesmála, byla jsem v tom samém pokoji, ale ona mne nevnímala, i když přese mne několikrát přejela pohledem.

Už se koukla i za závěsy načež se s dupáním vydala doprostřed místnosti, sedla si do tureckého sedu a naštvaně si mrmlala do podlahy.

"Tady jsem, sestřičko." zavískla jsem a vletěla přímo na ni. S námahou mě od sebe odstrčila přejela po mě vražedným pohledem dítěte, které prohrálo.
"Kde jsi byla?"
"Za dveřmi." usmála jsem se na ni líbezně a ona si jen znechuceně odfrkla.
"Vždycky splyneš s okolím ať si člověku klidně pod nosem. Aby si tě pak někdo vůbec někdy všiml!" vyplázla na mě Julietta a odběhla si hrát ven. *

Hleděla jsem na zlatý kroužek a počkala až vzpomínka odezní. Stále jsem příliš lpěla na svém minulém životě.
Ale přesto mě můj minulý život mnohému naučil.
I jako dítě při schovávané se učíte. Učíte se běhu, důvtipu a strachu z toho, když vás někdo pronásleduje.


Já už nebyla ta co chodí za svými oběťmi a bere jim život. Najednou jsem chápala jak se má oběť, která ještě vnímá musí cítit.
Sama jsem si připadala jako štvaná zvěř, kterou lovci pomalinku, ale jistě dohání.

Doufala jsem však, že mi to místo, místo pro ty jako já poskytne, alespoň trochu času. Času než budu připravená se dobrovolně vzdát, vyjít před dům a nechat se odvést.

________________________________________________________


"Slíbila vše co jste po ní žádali, mí páni." uklonil jsem se dvěma postavám v černých oděvech.
"Jistě, můj drahý." usmála se na mě žena s černými rty, ořima i vlasy s křídovou pletí a zlou duší. Obdařila mě úsměvem, od kterého očekávala, že mne potěší. Úsměvem, který mě však více děsil než obšťastňoval.

"Je ti dosti jasné jak tato záležitost spěchá? Naše milovaná Ela není určená pro dlouhý život. Pamatuj to." upozornil mě ještě muž se stejně temnou skvrnou u srdce.
"Jistě. Vydám se okamžitě za ní." uklonil jsem se ještě jednou. Podívali se na mě pohledy, které nic neříkali a já přesto věděl, že už mi nezbývá také přiliš času.

S duněným rozléhajícím se po chladné stavbě v lesích jsem šel do místnosti, kterou mě vyhradili.
Udržovaný hrad, který zůstal po dřívejších vládcích teď měl o něco děsivější majitele a jeho vnitřnostmi prostupoval chlad a prázdnota.

Okolí ani SMRT v těch dvou nebyla ve skutečnosti děsivá. Ten strach si tvořila sama bytost uvnitř místnosti, hradu, světa.
Strach z vlastní zanedbatelnosti.
Jediná pravá rovnováha a klid se rozprostíral v samotné Smrti rozdělené do třech lidí. Jenže ten třetí o tom nevěděl.

Naštvaně jsem sebou msrknul na pohovku, kterou jsem si přivezl.
Hra, kterou jsem měl rozehranou mě unavovala. A už vůbec mě unavovalo to co rozehrávali mí páni.

S znechucenou tváří jsem zavřel oči a nechal sebou prostoupit svou pravou podobu.
Vždy, když jsem k ní jel, musel jsem se změnit na chladnou sochu jak vyžadovali páni.

Už v obyčejné košili, kalhotech, s hnědými vlasy i normálníma očima jsem se usadil pohodlněji a přemítal.

Viděl jsem jak jsem ji tentokrát děsil a někde uvnitř mě se projíždělo spokojené teplo a zároveň i mrazivý chlad.
To, že se jí líbil, to že jsem se jí JÁ líbil natolik, aby utekla mě uspokojovalo. Ale zároveň jsem si přiznával, že ona se ve skutečnosti nezamilovala do mne, nýbrž do neexistujícího lorda, který měl být jen léčkou.

Léčkou, která navodí nevhodné chování a následnou smrt.
A do rukou dvou pánů Smrti by se přidala i třetí a poslední esence hrozivé moci.