Kapitán Husťák (28.)

Ráno bylo zlý. Bylo to jako probuzení v obří zavařovačce, ve které pomalu ale jistě dochází vzduch. Všude kolem se povalovala podivná úzkost, něco mezi beznadějí a vztekem, ale ani to, ani ono. Ten zvláštní stav se mi prokousal do hlavy a rozběhl se mi po těle, aniž bych se mu v tom vůbec snažila zabránit. Neměla jsem sílu snažit se pochopit, proč jsem se rozhodla dát mu lekci plavání. Jasně, naštval mě a lhal… zase… ale pořád to nebyla omluva pro moje hysterické já, které za poslední dva měsíce narostlo do obřích rozměrů a vytlačilo mojí obvyklou pohodářskou stránku někam mimo můj dosah. Mimoděk jsem si uvědomovala, že sama sobě neuvěřitelně chybím. Mátožně jsem se vyhrabala z postele a zašvidrala jsem z okna. Sněžilo.
„No doprdele...“
„Taky ti přeju dobrý ráno.“ zachraplal Kuba od dveří a vešel dovnitř. Měl slušně zelenkavý odstín, za který bych se mu v normálním vesmíru vysmála. Slámové vlasy mu trčely do všech stran a pod očima měl temné kruhy jako prezident fanklubu tvrdých drog.
„To jsme dopadli, co?“ Mlčky jsem přikývla a vrátila se do postele. Namáčkla jsem se k okraji, aby se ke mně Kuba vešel, a když se konečně řádně uvelebil, přehodila jsem přes nás deku.
Nemluvili jsme. Stačili jsme si sdělit dojmy ještě v noci, takže teď mezi námi panovalo mlčenlivé porozumění. Jak se ukázalo, zatímco já jsem se večer věnovala dobročinné koupeli bližních, Kuba se pokoušel o práci krotitele šelem. Nechtěla jsem pátrat po detailech. Kuba si na barvité svěřování nikdy nepotrpěl, a tak jsem se musela spokojit s prostou informací, že se s Bárou rozešli. Ne, že bych to nečekala. Tedy spíš jsem to čekala v průběhu několika dalších týdnů. Rychlost jejich rozhodování předčila můj odhad, nicméně výsledek byl stejný. Rozešli se. Bára se okamžitě nalepila na Dana, v tu chvíli reagujícího hodně vyděšeně. Celý zbytek noci se před ní schovával a mohl se přetrhnout, když jsem ho poprosila, aby mě odvezl domů. Ten večer byl prostě setkáním magorů.
„Zavoláš mu?“ prolomil Kuba mlčení šeptem.
„Ne. Myslíš, že bych měla?“
„Těžko říct. Stejně se ve škole potkáte, takže by asi nebylo od věci vyříkat si to rovnou, ať to netaháte mezi lidi.“
„Večer.“ zamumlala jsem a zavřela jsem oči. Chtěla jsem to udělat. Chtěla jsem slyšet jeho hlas. Chtěla jsem, aby se omlouval a ukecával mě. Hrozně jsem potřebovala vědět, že o mě přes všechny jeho i moje výstřelky stojí. Tak strašně jsem se zaměřila na jeho lhářské zakopnutí, že jsem absolutně přehlížela všechno, co na něm mám ráda. Způsob jak se směje, jak zoufale rozhazuje rukama, když se mi pokouší vysvětlit něco, co nemám šanci chápat. Jeho mírně vyděšený obličej, když se ho pokouším přimět k něčemu hodně spontánnímu a taky hodně trestnému. Bez varování jsem si uvědomila, jak daleko jsme se od sebe dostali.
---------------------

„Spíš?“ špitnul Petr a potichu za sebou zavřel dveře. Bára jen zavrtěla hlavou. V ranním šeru to bylo sotva vidět. Petr si sedl na okraj její postele a zamyšleně se na ní zadíval. Vypadala unaveně, ale ne nijak extra zdrceně.
„Proč jsi mi neřekl, že randíš s jeho ségrou?“ zamumlala.
„Změnilo by to něco?“
„Pro začátek bys seděl na její a ne na mojí posteli. Kdybys všem přiznal barvu hned na začátku, nemusela tě vykoupat.“
„Co ty víš. Dřív nebo pozdějc by to šlo stejně do kytek. Nina by si časem nějakej důvod k hysterčení našla.“
„Nejsi doufám přesvědčenej, že je to její vina, že ne?“
„Není?“
„Blbečku.“
Petr se svezl na podlahu a usadil se na koberci, zády opřený o pelest postele. Neměl lhát. To byl asi základ, jenže Nina na jeho lži dokázala nabalit neuvěřitelné množství dalších jeho morálních poklesků, což považoval za praktiky, které do fair-play moc nezapadají. Na druhou stranu, kdyby nezapíral, nevyprovokoval by ji k žádnému křiku, natož k akci kašna. Musel uznat, že většinu zodpovědnosti za poslední události seděla za krkem jemu.
„Co mám dělat?“ zeptal se.
„Padni na kolena a bij hlavou o zem.“ zamumlala se zavřenýma očima.
„To se mám plazit a škemrat?“
„Dobrá volba.“
„Mám se jí omlouvat za to, že jsem musel skoro hodinu čekat v těch totálně mokrých a ledových šatech na autobus? Nehledě na to, jak na mě osazenstvo toho busu zíralo. Vypadal jsem jako vodník elegán!“ Bára chvilku čekala, kdyby chtěl v litanii pokračovat, ale když nemluvil, rozesmála se. Po chvilce rozpačitého mlčení se k ní přidal.
„No... musíš uznat, že je to první ženská, která tě umí zchladit.“ zazubila se a uštědřila mu přátelskou herdu do ramene.
„Můžu mít osobní otázku?“ zeptal se, aniž by nějak komentoval její konstatování.
„Povídej.“
„Co vidíš na Danovi?“
„Au!“
„Co je?“
„Ta podpásovka zabolela.“ zamumlala. „Proč se na to ptáš?“
„Protože když mě Nina strčila do tý debilně špinavý kašny, odešla s ním.“
„Aj...ale jsou kamarádi, nebo ne?“
„No, hodil jí přes ramena svoje sako a objal jí.“
„A ona?“
„Chytila ho kolem pasu.“ zavrčel a cítil, jak se mu žárlivost prokousává mozkem, jako malý červotoč.
„Hajzl jeden!“
„Kterej z nich?“ zeptal se Petr šeptem a bez dalších debat se začal hrabat na nohy. Nebylo mu dobře. V krku ho škrábalo, jako by se snažil spolknout kočku a hlavou mu korzovala tlupa skřítků s kladívky. Nějaké extra duchaplné rozhovory o problematice vztahů dnešní mládeže, prostě byly mimo rámec jeho schopností. Sešel do kuchyně, vyhrabal v šuplíku paralen a zakutal se zpátky do podkroví s pevným přesvědčením, že na všechny problémy světa stačí celodenní spánek.
---------------

Byla skoro půlnoc. Naposledy jsem vytočila Petrovo číslo a s očekáváním jsem se zaposlouchala do vyzváněcího tónu. To pípání mi naplnilo celé nedělní odpoledne i večer, aniž by se na druhém konci ozval jeho hlas. Nechala jsem to zazvonit snad desetkrát. Při každém dalším pípnutí jsem zatajila dech. Nebral to. Se vzteklým zavrčením jsem mobil vypnula a nacpala jsem si ho do tašky.
S hlavou plnou černých předpovědí ohledně příštího rána, jsem se převalovala v posteli další dvě hodiny, než se mi vůbec povedlo usnout. Ráno jsem podle toho taky vypadala. Udržet oči otevřené na víc než dva milimetry, mi připadalo jako nadlidský úkol, nehledě na fakt, že jsem odmítala zvednout ruce víš než k ramenům, takže na nějaký supersvůdný účes prostě nedošlo. Proč taky? Venku už druhý den bez ustání sněžilo, takže jsem si na hlavu narazila červenou pletenou čepici, proti všem zvyklostem jsem si dokonce poctivě zašněrovala boty, což se mi v posledním roce moc nestávalo, a s rukavicemi pod paží a s náladou pod psa, jsem se vydala napospas ledovému bílu.
Klasický scénář. Zpoždění autobusu, fůra lidí, odolávání zvracení, chladná nádražní hala ... a Tobiáš? Postával pod cedulí s odjezdy, v dlaních žmoulal dva kelímky s horkým kafem a usmíval se svým podivně maniakálním úsměvem. Nebýt zimy, připomínalo by to náš první vysokoškolský den.
„Jak je, fešando?“ zamrkal a vtiskl mi do dlaně teplý kelímek. S vděkem jsem vyloudila na tváři něco jako pousmání a v návalu čiré přátelské lásky jsem se mu stulila na hrudníku. Bez řečí a zbytečných otázek mě objal. Bylo zvláštní, jak Tobiáš dokázal vycítit, že mi není do zpěvu. Posledních pár týdnů mi připadalo, že žijeme každý někde jinde, ale bylo fajn vědět, že se objeví, když mi bude bídně.
„Už bylo líp.“ zahuhlala jsem mu do ramene a s trochu rozpačitým výrazem jsem ho pustila.
„Teda.. ženská mě neobjala strašně dlouho.“ zazubil se, „Kdes byla poslední měsíc?“
„V magorlandu.“ zabručela jsem.
„Pořád jste rozhádaný?“
„Ne, zase.“
„Zase?“ optal se a postrčil mě k východu, abychom přestali blokovat cestu spěchajícím pracantům. Čekání na městskou jsem Tobiášovi zkrátila veselou historkou, Kterak Nina k říční kryse přišla.
„Tak já nevim. Šoupla bys ho do tý bažiny, i kdybys nevěděla, že mě předtím praštil?“
„Co je to za blbou otázku? Tohle bylo absolutně nový nakrknutí. S tebou to nemá co dělat.“
„No aspoň že tak.“
„Jen nevím, jak to všechno bude vypadat teď.“ nakrčila jsem čelo. Zírala jsem z okýnka autobusu na tu venkovní břečku a docházelo mi, že Tobiášovi jako obvykle hážu na hlavu svoje problémy. Prostě jsem si nedokázala pomoct. Mlčky jsme vystoupili u školy a vydali se přes chladné dláždění. Skousla jsem si ret a soustředěným pohledem jsem přejela parkoviště. Jeho auto tam nebylo.
„Máš náskok, to je dobrý, ne?“ drbnul do mě Tobík a jemně mě přinutil jít dál.
„Jo... spousta času na užírání.“
----------------

Petr se mátožně doploužil do koupelny a zvedl zamlžený pohled k zrcadlu. Oči se mu leskly horečkou. Tváře měl rudé a na čele se mu tísnily miniaturní kapičky potu. Bylo mu tak neuvěřitelně špatně a unaveně, že se sám divil, že vůbec zvládl cestu přes chodbu. Nebylo nad čím dumat. Škola byla pasé. S křečovitým kašlem a obřím hrnkem čaje se zachumlal zpátky do peřin a po hodně zdlouhavé úvaze probral k životu notebook a pustil si Mrtvou nevěstu Tima Burtona.
-----------------

V hlavě mi začínal hlodat neodbytný červík a s každou další hodinou rostl do gigantických rozměrů. Husťák si školu nechal ujít jen v hodně krajních případech, takže bylo jasné, že s ním něco není v pořádku. Pondělky bývaly ve škole neuvěřitelně dlouhé a hlavně nudné, takže jsem měla dost času i prostoru na dumání o mojí roli potencionální vražedkyně. Když jsem ten večer z náměstí odcházela, ani mě nenapadlo otočit se a zjistit, jeslti je v pohodě a škrábe se ven. Kdyby se praštil o nějakou hranu, klidně se mohl utopit. Sám, v ledové tříšti a mojí vinou. Předtím mi nedocházelo, jaká blbost to všechno byla.
Odpoledne už jsem to nemohla vydržet. Konec propisky jsem měla ohlodaný, jako by mi spadla do výběhu bobrů a z hodin jsem si neodnesla vůbec nic, krom pocitu absolutního maření času. Jedno malé popovídání z očí do očí nemohlo nic zkazit.
„Kam se ženeš?!“ vyhrknul Tobiáš zaraženě, když jsem se začala soukat do kabátu.
„Je čas buď všechno spravit, nebo všechno posrat. V každým případě mi drž palce, bude to nářez!“ Rázně jsem si narazila čepici a vykráčela jsem na chodbu. K zastávce autobusu jsem se prohnala nadzvukovou rychlostí. Až pak mi došlo, že vlastně vůbec nemám tušení, jakým číslem autobusu mám jet. Po chvilce sakrování a podupávání v závěji jsem se vetřela do busu mířícího na nádraží. Všechny městské vyjíždí odsud, takže stačilo jen prozkoumat řády a doufat ve správný směr. Spíš ze zvyku jsem vytočila Petrovo číslo. Znuděně jsem zírala z okýnka a poslouchala vyzváněcí tón, když najednou v mobilu zapraskalo a ozval se někdo, kdo hlasem připomínal Husťákovu babičku.
„Nino?“ zachraplal ten senior na druhé straně a já si uvědomila, že je to Husťák. V prapodivném záchvatu paniky jsem rychle mobil típla a narvala jsem si ho do kapsy. Ze všech sil jsem se snažila nepřipadat si jako blonďatá patnáctka z amerického seriálu. I když… jedno pozitivum by se našlo. Nezabila jsem ho!
Zatímco jsem se pokoušela nějak smysluplně vymyslet, co mu vlastně řeknu, vypadla jsem z jednoho busu, abych po pár minutách hledání vlezla do dalšího. Po čtvrthodině dost zmatených úvah jsem vystoupila na mlhavě povědomé zastávce. Chvilku mi trvalo, než jsem si srovnala, na kterou stranu mám jít, ale nakonec jsem si byla vcelku jistá. Rázným krokem jsem se blížila k jeho domu a ignorovala jsem třesoucí se ruce i žaludek věnující se složitým gymnastickým sestavám. Proč jsem vlastně byla nervózní?! Já jsem přece nic nezmršila! Nějaký přehnaně upřímný hlásek uvnitř mojí hlavy se tiše pochechtával se slovem: "kašna" na rtech, ale přiškrtila jsem ho několika hlubokými nádechy.
Petrovo auto stálo na příjezdové cestě. Pod obří závějí vypadalo jako kupa vaty. Očividně celý víkend nikde nebrouzdal. Jestli vypadal, tak jak zněl v mobilu, nebylo se čemu divit.
S odhodláním jsem zazvonila a s každou tichou vteřinou jsem si pořád důrazněji musela připomínat, že jsem vlastně dospělá a dokážu svoje problémy řešit rozumně. Zatímco moje dětské zbabělé já bralo do zaječích, stávající já se usmálo na starou ženu, která mě s rukou na klice sjela pohledem od hlavy až k patě.
„Dobrý den.“ špitla jsem nervózně a dost se mi ulevilo, když se s pokýváním zaculila.
„Tak pojď z toho mrazu, nebo vás budu ještě léčit oba.“
„Já... omlouvám se, že jsem sem takhle vpadla, ale potřebuju mluvit s Petrem.“
„Taky si myslím.“
„On vám něco řekl?“ optala jsem se opatrně a zamnula jsem si prokřehlé prsty.
„No, ani moc ne, jen už dva dny chodí po domě a opakuje, že je idiot, ale tak nějak mám dojem, že to s tebou souvisí.“ Nevěděla jsem, co na to říct, a tak jsem se jen omluvně pousmála.
„Mohla bych za ním?“
„Jdi nahoru. Tmavé dveře naproti schodišti jsou jeho.“
„Díky.“ zašeptala jsem, a když jsem začala stoupat po schodech, měla jsem hroznou chuť otočit se a přesvědčit se, že nezmizela. Byla jako stařenka z pohádek. Taková typická kořenářka s vnoučatama na krku.
Vyškrábala jsem se do patra a zastavila jsem se před dveřmi jeho pokoje. V návalu šmíráctví jsem nalepila ucho na chladné dřevo a zaposlouchala jsem se do povědomé klavírní melodie. Netrvalo mi moc dlouho, než jsem poznala písničku z Mrtvé nevěsty, prvního filmu, který jsme spolu viděli. S pousmáním a jasným pocitem, že se mi nemůže nic stát, jsem zaklepala a vešla.
Ležel zachumlaný v posteli. Po dece se povalovaly kopečky kapesníků a na nočním stolku stoupala pára z obřího hrnku. Na obrazovce notebooku pobíhal kreslený Viktor a snažil se zmizet, zatímco já se chystala objevit. Husťák o mně podle všeho nevěděl. Přikradla jsem se mu za záda a opatrně jsem se nahnula, abych mu nakoukla do obličeje. Oči měl zavřené a kvůli rýmě tichounce chrápal. Vypadal tak strašně a tak zranitelně, že jsem neměla to srdce vzbudit ho. Potichu jsem si svlékla kabát a s trochu moc přehnanou obezřetností jsem si zalezla k němu.
-------------------

Tobiáš seděl v lavici, zíral na tabuli a snažil se potlačit prazvláštní pocit viny, který se mu proháněl žilami. Kdyby Nině před pár dny nesvěřil notně poupravenou líbací historku, nemusela možná při opravdovém Husťákovském zaškobrtnutí tak ukrutně vyvádět. Tobiáš měl sice potřebu Husťoše trochu zpacifikovat za tu nakládačku, jen si teď začínal podezřele uvědomovat, že do toho Ninu vůbec tahat nemusel. Jednal jako ženská! Nejspíš by měl Nině říct pravdu, jenže co když to nepochopí. Přece jen se jí snažil zprznit přítele, to dokáže narušit i hodně pevné přátelství.
„Díky za pozornost a uvidíme se ve čtvrtek na přednášce.“ uzavřela hodinu povědomě upovídaná teta, která se už dvě hodiny snažila dokopat bandu unuděnců k trochu tvůrčí činnosti. Tobiáš neměl tušení, o čem byla řeč. Zabil dvouhodinovku pomalým poznáním nevyhnutelného. Čistě pro klid duše musí s pravdou ven.
Zatímco ostatní balili, byl už na chodbě a rázoval ke schodům. Neměl tušení, jestli přežije. Myšlenka na jeho vnitřnosti rozházené po některé povědomě útulné kavárně mu moc odvahy ani pozitivního přístupu nedodávala. Možná, že Čenda by věděl, jak to udělat, aby mu zbyla Nina, všechny končetiny a alespoň polovina zubů. Potřeboval radu. Potřeboval Čendovu radu… časem by potřeboval z Čendy mnohem víc, ale prozatím mu bude muset stačit úplně krátké, rádoby nevinné setkání... možná nějaký letmý dotek... pár úplně přehlédnutelných gest, a když mu bude přát štěstí, skončí to výměnou genetického materiálu.
Tobiášovy myšlenky se od Niny dokonale vzdálily a usadily se v krajině plné mraků ve tvaru srdcí a miniaturních milostných psaníček.
-------------------

Petr se pomalu prokousával k bdělosti. Otevřel těžká víčka a zamžoural na obrazovku, po které běhaly závěrečné titulky. Celý film prospal. Se zavrčením se zvedl na lokti a nadskočil leknutín, když si najednou uvědomil, že se mu na břiše povaluje cizí ruka. S nejistým výrazem hmátnul za sebe, zašátral pod dekou, a pak jí škubnutím stáhl z Nininy postavy, která spokojeně pochrupávala vedle něj, stočená do miniaturního klubíčka. To byl hodně nečekaný, ale vítaný bonus. Chvilku dumal nad tím, jak jí vzbudit a nevysloužit si zase nějakou nepodloženou plaveckou akci, ale pak si řekl, že se princezny budí jen jediným způsobem. Otočil se k ní čelem, opatrně jí odhrnul neposlušný pramínek vlasů z tváře a sklonil se k jejím rtům.
------------------

V polospánku jsem cítila, že se vedle mě někdo vrtí, ale absolutně jsem netušila, kde se to válim. Dřív, než jsem stihla otevřít oči a odhalit identitu mého spolunocležníka, prodraly se cizí rty k mým. Trochu vyjukaně jsem otevřela oči a zamžourala jsem na Husťákův obličej. Ta nenadálá blízkost mě donutila trochu zašilhat. Asi mi to zůstalo, i když se odtáhl, takže se mi místo popřání dobrého dne, dostalo jeho smíchu. Smál se přesně tak, jak jsem chtěla, aby se smál. To bylo to, proč jsem za ním přišla. Milovala jsem ho i nesnášela zároveň, a právě v tenhle okamžik se misky vah přestaly vyrovnávat a ta s láskou zvítězila.
I když jsem měla připravený slušný omlouvací monolog, a ikdyž se mi vážně chtělo vysvětlit mu spoustu věcí, nenechal mě. Pořád ještě se smíchem mě políbil znovu, a když ho ten nenadálý záchvat euforie konečně trochu pustil, přitiskl si mě k sobě s naléhavou touhou.
„Není ti náhodou špatně?“ zeptala jsem se s potutelným úsměvem, když jsem ucítila jeho dlaň na místech, o kterých neví ani můj doktor.
„Strašně špatně.“ zamumlal mi do kůže na krku.
„A co horečka?“
„To se musí vypotit.“
„A babička?“
„Je dost velká, když sem vpadne, nezkazíme jí.“ zazubil se.
„Odtáhne tě ke zpovědi.“ pohrozila jsem mu a sanžila jsem se zkrotit srdce, které mi začínalo bouchat o žebra ve zběsilém rytmu, jen aby se prodralo blíž k jeho horké kůži.
„Láska není hřích.“
„Ani fyzická?“
„Učí se o ní už na základkách, nemůže to bejt nic neetickýho.“
„Jasně, navíc při každým učení hraje důležitou roli i praktická ukázaka.“
„Moje řeč, hodně důležitý je i samostudium.“ zašeptal a na okamžik se zasekl pohledem u mojí tváře. „Navíc to toužim provést už hrozně dloho.“
„Já vím.“ špitla jsem s úsměvem a pohladila jsem ho po tváři. Na dlani mě zašimralo několikadenní strniště.
„A víš, že tě miluju?“
Neodpověděla jsem. Věděla jsem to moc dobře, a přesně proto jsem tu byla. Bez dalších patetických vyznání jsem se vykašlala na všechno co bylo a soustředila jsem se jen na tenhle okamžik. Se zavřenýma očima jsem se poddala jeho dotykům.
Klouzala jsem do konečků prstů. Horkost jeho kůže, naléhavý tlak dlaní, škrábání nehtů po zádech, to všechno mě nutilo vyplnit každou část těla absolutním vědomím. Připadala jsem si, jako bych se moje já pokoušela narvat do o dvě velikosti menší tělesné schránky. Tísnila jsem se ve vlastní kůži, na které se jemné chloupky stavěly v očekávání. Byl všude kolem. Jeho vůně mě omotala od hlavy k patě a připoutala mě k němu. Slyšela jsem jeho dech, cítila rychlé údery srdce, viděla jsem napjaté svaly, vystupující žíly na předloktích. Na špičce jazyka zůstala chuť polibků, které mi vtiskl, než začaly jeho rty klouzat níž.
Chytil mě za pas, přetočil se na záda a pomalu si mě usadil na klíně. Jasné vědomí mého těla přibralo s nečekanou ochotou i to jeho. Naše tělo... jedno jediné.
Konečky vlasů mi v pravidelném rytmu bičovaly nahá ňadra, zatímco jsem se bránila stenům, které mi spalovaly hrdlo, ve snaze dostat se ven. Chytila jsem se Petrových paží. Páteř si pohrávala s mým tělem a prohýbala ho jako by bylo z plastelíny. Byla jsem vezeň vlastních svalů a šlach. Nemohla jsem ven... Nechtěla jsem...
Jeho dlaně mi přestaly drtit boky. Plazily se vzhůru. Když pomalu překonaly vzdálennosti mé kůže a dospěly k šíji, spokojeně jsem zavrněla. Jednou rukou mě objal a škubnul. Ocitla jsem se pod vahou jeho horkého těla. Zatínala jsem mu prsty do ramen. Se zatajeným dechem jsem líbala jeho rty a vpíjela se do vřící temnoty jeho očí. Tempo našich srdcí zrychlovalo. Dokonale jsem cítila jeho i sebe.
Tiché přerývané vzdechy mi klouzaly po rtech, jako předzvěst vyvrcholení. Jako se předtím moje osobnost v těle rozpínala, teď se začala smršťovat. Zaryla jsem mu nehty do kůže na předloktích. Stahovala jsem se z končetin k hrudníku,až mi kolem srdce zbyla jen titěrná koncentrovaná bublina veškerého fyzického citu, která pomalinku sestupovala dolů. Vymanil ruku z vězení mých nehtů a přikryl mi pusu. Bublina dorazila na místo určení a vybuchla.