Kapitán Husťák (30.)

Kuba vypadnul ze školy jako cukrář s běhavkou, jen aby nemusel mluvit s Bárou. Omezil se na pozdravy, což ho už tak stálo dost úsilí, ale tím veškerý kontakt skončil. Připadal si, jako by ho přežvýkala a vyplivla. Cítil se podivně vyčerpaný snahou udržet něco, co šlo do kytek už dávno. Teď si uvědomil, kolik síly ho to stálo.
Na druhou stranu, tohle prozření bylo nezbytně nutné. Musel zjistit, jaká Bára je. Musel na vlastní kůži poznat, že by udělal líp, kdyby jejich vztah omezil jen na tupé zírání, kterým všechno začalo.
Neměl náladu nějak to řešit. Aniž by nad tím nějak víc přemýšlel, nastoupil do vlaku, otevřel si na kolenou notebook a z báglu vyštrachal zbytek svačiny. Tenhle stav dokáže smazat jen několik dílů Simpsonových a vydatná bašta.
-----------------------
„Ty máš dobře rozlítanej den.“ zasmál se Husťák, když si zapínal pás. Nepovedlo se mi toho nachcípance přesvědčit, že opravdu zvládnu cestu do zkušebny sama, a tak jsem po desetiminutovém dohadování rezignovala ve snaze zavřít mu konečně pusu a kývla jsem na jeho nabídku odvozu. Teď jsem seděla vedle něj, žmoulala jsem si zkřehlé prsty a snažila jsem se vymyslet, jak se nenechat brutálně zabít od kluků z kapely a hlavně od Dana.
„Myslíš, že má Dan nějakou praxi ve stahování z kůže?“
„Podle mě vypadá spíš na chlapíka se sudem kyseliny.“ pokýval Petr vědátorsky a dost vilným způsobem mi položil ruku na stehno. „Neboj, když bude extra hnusnej, trochu ho zpracuju.“
„To je právě to, čeho se bojim.“ zamumlala jsem tiše. Tupě jsem zírala z okýnka a snažila jsem se zůstat vzhůru. Hlavou mi kroužily zamlžené myšlenky, ale i přes značnou únavu jsem se nemohla zbavit podezření, že Petr nedělá šoféra čistě z dobroty srdce. Vypadalo to, že udělá cokoli, abych se s Danem nepotkala bez jeho dohledu.
-------------------

Tobiáš pomalu sklouzl z kuchyňské linky a vážně se na Čendu podíval. Na narůstající bouli na čele dávno zapomněl. Stáli proti sobě a ani jeden netušili, co by se teď mělo díť. Vlastně neměli moc možností, jak se s touhle prapodivnou situací poprat. Buď si půjdou po svém a budou dělat, že se nikdy nic nestalo, nebo si sednou a jako dvě blondýny rozeberou momentální vztahovou zběsilost, a nebo, což se v tuhle chvíli jevilo jako vůbec nejlepší možnost, zopakujou si muchlující akci ještě párkrát, a pak se ukáže.
„Připadáš si taky tak divně?“ zeptal se po chvíli Čenda a nervózně zakmital očima po kuchyni.
„Ani moc ne.“ zamumlal Tobiáš a sevřel Čendovu tvář v dlaních, aby ho donutil zvednout oči. „Spíš si připadám jako děcko v cukrárně.“
„Jestli mi jen jednou řekneš slaďouši, brouku, pusinko, nebo medvídku, něco ti někam nacpu!“
„To zní trochu závazně, nezdá se ti?“
„Kde bereš tu jistotu, že to tak znít nemělo?“ zazubil se Čenda a chytil Tobiášovy ruce s jakousi samozřejmostí, která oběma zrychlila tep.
„Co moje čelo?“ odkašlal si po chvilce váhavého ticha Tobiáš.
„Vysoký a fešný.“
„Troubo… co bude teď?“
„Uděláme si čínu.“ zamával na něj Čenda balíčkem rozmrzlé zeleniny a potutelně se usmál. „Ber to jako první rande.“
----------------------

„Kam tak ženeš?!“ houknul na mě Husťák a poklusával mi v patách, zatímco jsem se proplétala zasněženými uličkami, ve snaze snížit dobu zpoždění na minimum. Bez odpovědi jsem ho popadla za ruku, abych ho za sebou mohla brutálně vláčet, a vpadla jsem do dveří zkušebny zrovna ve chvíli, kdy Danův hlas zařval optimistickou větu: „Já se na to vyseru!“
„Jsem tu!“ vyhrkla jsem a vtáhla jsem Husťoše do přítmí zakramařené místnosti.
„To je dost.“ zamumlal Marek.
„A hlavní hlas kapely se objevuje v rekordním čase hodina a třicet sedm minut po domluvené době!“ oznámil trochu moc teatrálně Dan s přehnaně dramatickým pohledem na imaginární hodinky. Spolkla jsem pár jedovatých poznámek a s tichým: „Promiňte.“ jsem si začala chystat kytaru.
„Jo, jasně… malé tiché „promiňte“ to všechno smaže. Čekáme na tebe dvě hodiny! Dvě!“
„Omlouvám se, zapomněla jsem na to.“
„A co tu vůbec dělá on?!“ zeptal se Dan a kývnul hlavou k Husťákovi, který se právě rozvalil na prožrané pohovce a s dost naštvaným výrazem probodával Dana pohledem.
„Problém?“ ozval se Husťák trochu zastřeně, jak mu chřipka drancovala hlasivky, ale v tuhle chvíli to vyznělo tak dokonale temně a drsňácky, že by se ho lekli i Butch Cassidy a Sundance Kid. Dan jeho otázku chytře ignoroval.
„Petr mě přivezl, kdyby to neudělal, čekáte ještě teď!“ zavrčela jsem.
„Hele… já vám jako nechci do toho vašeho vtipnýho manželskýho trojúhelníku kecat, ale myslíte, že bysme už mohli začít zkoušet?“
„Sklapni!“ zařval Dan na Kryštofa, který netrpělivě pocinkával paličkou o činel a provinil se jen tím, že chtěl konečně rozmetat tu napjatou atmosféru, která se rozlezla do všech koutů zkušebny, jakmile jsem otevřela dveře.
"Tak dost!“ zahučela jsem vcelku klidně a na okamžik jsem Dana zmučila pevným a odhodlaným pohledem. „Pojď na chvíli ven.“
Poslechl. Vypochodoval za mnou do venkovní břečky. Sníh se kvůli soli dávno změnil v hnědou hmotu, pokrývající dláždění všude kolem. Už nesněžilo.
„Co je?!“ zahučel Dan a rozhodil rukama, asi aby se mi nezačalo zdát, že si nechá všechno líbit.
„Co to tam sakra předvádíš?!“
„Já?! Ty jsi tady ta nespolehlivá!“
„Proč to tak strašně řešíš? Omluvila jsem se, kluci se tvářili, že to zvládnou, takže jedinej, kdo to nezvládá, jsi ty! Nehledě na fakt, že se chováš jako magor i vůči ostatním, takže nejde jen o mě! Co tě žere?!“
„Nic!“ plivnul po mně, jako by doufal, že mi to nějak extra ublíží. „Jsem v pohodě, nic se neděje a všechno je skvělý!“ protočil oči.
„Fajn! Až se přestaneš chovat jako vůl, přijď.“ zamumlala jsem a dost rázně jsem za sebou zaklapla dveře.
--------------------

„Dopytle!“ zahučel Dan a kopnul do sněhové hroudy. Když se mu rozprskla na špičce boty, vztek ho celkem přešel. Nedokázal se kontrolovat. Nedokázal se zbavit dojmu, že kdyby Ninu na maturáku neutěšoval, byť to moc nepotřebovala, nic takového by se mu nestalo. Nemohl se tak narychlo vypořádat s faktem, že se o ní postaral, když se s Petrem pohádali, jen proto, aby mu skočila zpátky do náruče. Jeho vlastní myšlenky ho překvapily, už když jí vezl domů. Časem se zabydlely natrvalo a začaly růst.
---------------------

„Musím jít.“ zašeptal Tobiáš. Čenda jen s hodně velkou nechutí stáhnul ruku z jeho hrudníku a s povzdechem se na něj usmál. Byl čas na návrat do reality. Za posledních pár hodin zvládli osm dílů Červeného trpaslíka, důkladné vyjedení lednice a pár naprosto nevinných doteků. Jak se tak po sobě vzájemně povalovali, nemohl se Čenda zbavit dojmu, že se měl na nějakou bezva přetvářku vybodnout, a měl se vrhnout na první bukvici, kterou potkal. Jenže to by pak neležel na pohovce, přitisknutý k Tobiášovi. Jak se tak v průběhu odpoledne přiotrávil vůní Tobiášova těla, cítil se otupělý euforií z jeho blízkosti a adrenalinem, který se mu při prvním polibku rozběhl žilami.
„Chceš morální podporu?“ zamumlal Tobiášovi do kůže na krku. Nemohl si zvyknout na fakt, že může podobnou věc udělat. Bylo trochu zvláštní chytit někoho za ruku a cítit stisk cizích prstů. Bylo zvláštní nechat se pocuchat ve vlasech, nechat se obejmout, nechat se políbit…
„Myslím, že to zvládnu sám. Teda… měl bych.“ Odpověděl Tobiáš a vyhoupnul se na nohy.
„Tak dej časem vědět, kolik prstů ti utrhla.“
„No vidíš!“ vyhrknul Tobiáš, až Čenda trochu nadskočil. „Nemám tvoje číslo.“
„Snadná pomoc.“ Zazubil se Čenda, vyhrabal se do vertikální polohy a bez řečí zajel rukou do kapsy Tobiášových kalhot. Chvilku mu trvalo, než nahmatal mobil, a ani nechtěl přemýšlet nad tím, jak daleko se s Tobiášem tímhle lovením dostal.
„Sakra, chlape, tohle mi nedělej!“
„Myslel jsem, že to číslo chceš.“
„To jo, ale taky bych si rád nějakej čas nechal svojí počestnost.“ Zasmál se Tobiáš a sledoval, jak Čenda zápasí s jeho nokií.
„Co za to?“ zeptal se Čenda, když uložil svoje číslo a zvedl mobil nad hlavu. Tobiáš se jen potutelně zaculil a po chvilkovém zaváhání začal Čendovi rasit žebra sice trochu holčičím, ale v tuhle chvíli účinným lechtáním. Když Čenda v obraně spustil ruce dolů a pevně Tobiáše objal, nemohl se zbavit pocitu, že vyjíždí z pochmurného tunelu pod čisté nebe.
------------------

Seděla jsem s Petrem v Jerichu nad obřím hrnkem kávy a nechávala jsem si žmoulat ruku. Celý večer byl přehnaně starostlivý a já jsem si začínala uvědomovat, že jestli to bude pokračovat nějak dlouhodobě, máme zaděláno na slušný problém. Sice bylo vcelku fajn, že se o mě tak hezky staral, ale pořád jsem byla schopná zvládnout svoje záležitosti sama. Poslední půlhodinu mě každé dvě minuty bombardoval otázkou: „Jsi v pořádku?“ v domnění, že mi soukromý rozhovor s Danem kdoví jak ublížil. Danovi prostě hráblo, přepadlo ho něco, co zase rychle zmizí, a pak bude zas všechno pohodě. Vypadalo to, že Husťák Danovi nevěří ani nos mezi očima. Vědět, že zabiju večer odpovídáním na otázky typu: „Co jsi s Danem dělala, když tě odvedl z náměstí?“ jela jsem radši městskou.
„Co ti Tobiáš chce?“ zeptal se Petr a stiskl mi zkřehlé prsty, aby mě probral z tupého civění do obsahu hrnku.
„Netuším, jen jsme se domluvili, že se sejdeme tady, nic víc.“
„Nepsal, že přitáhne později?“
„Ne.“
„Tak kde se fláká?“
„Nevím.“
„Nemáš náladu, co?“
„Ne.“
„A ráda mě máš?“ zeptal se s úzkostlivým výrazem a sledoval, jak se probírám z otupělosti, když konečně jeho otázka otevřela nějaký zasutý šuplík s posledním zbytkem energie.
„Ne.“ Odpověděla jsem se smíchem a přinutila jsem tělo, aby se natáhlo přes stůl pro jedno malé letmé políbení.
„Asi jsem otravnej.“
„Obvykle jsem ta otravná já, takže myslím, že jednou za čas máš taky nárok trochu si zalumpačit.“
„To zní skoro jako výzva.“
„Do lumpačení se nepočítá počmárání spící osoby lihovkou, ani přivázání téže osoby k lampě pouličního osvětlení, natož prodání výše zmíněné osoby do otroctví, nebo jako nádobu s volně rozebratelnými orgány.“
„Víš, že jsi neuvěřitelně vynalézavá?“ optal se s potlačovaným smíchem.
„Jedna z genetických předností. Naše děti budou taky takový, tak si začni rychle zvykat.“
„Jsem tu!“ ozvalo se vcelku optimisticky od dveří, nad kterými cinknul zvoneček. Tobiáš se nahrnul dovnitř, mávnul Rubymu za barem a aniž by se zatvářil nějak extra překvapeně nad Husťákovou přítomností, skácel se vedle něj do pohodlného křesílka.
„Máš dobrou náladu.“ Zkonstatovala jsem a rozhýbala jsem dalších několik svalů, abych mohla opřít lokty o kolena a vyčkávavě zvednout obočí.
„Proč na mě tak zíráš?“
„Není to na tváři rtěnka?“
„Rtěnka?!“
„Jestli ne, tak se červenáš.“
„Ty čuně… chlapi se přece nečervenaj.“
„V tom případě by sis měl dojít na kožní.“ Zamumlala jsem a se zadostiučiněním jsem se pousmála, když zvednul ruce na znamení, že se vzdává. „Takže přece jen žere muzikály, co?“
„Už jo.“ Zazubil se Tobík a mrknul na Rubyho, který před něj automaticky postavil kouřící hrnek.
„No nic, vyhlašuju konec zdvořilostní konverzace. Vybal to.“
„To bylo trochu rychlý, ale aspoň budu moct umřít bez dlouhýho trápení.“ Zamumlal Tobiáš s hodně potutelným pohledem do Husťákovy tváře. „No… fajn, že jste tu oba, to se vlastně taky hodí.“
„Začínám bejt zmatená, a ty dobře víš, co většinou následuje, takže to konečně srozumitelně vyklop, než začnu plivat oheň.“
„Fajn, je mi jasný, že ti Petr nic neřekl. Kdyby jo, byl bych dávno tuhej, takže teoreticky přichází okamžik pravdy.“
----------------------

„Co že jsi udělal?!“ vyhrkla Nina a Tobiáš s pohledem do Petrových očí zopakoval poslední větu.
„Proč se teď tak strašně rozčiluješ? Já myslel, že to víš.“ Obrátil se Husťák na Ninu a odolal nutkání dotknout se její tváře.
„Původní verze zněla trochu jinak.“ Zavrčela Nina. „Původně… Tobiáš prostě přišel s tím, že jsi se na něj bez zjevný příčiny vrhnul a jednu mu natáhnul. Proto jsem tak strašně… sakra…“
„Ty malej hajzle!“ vyhrknul Husťák znechuceně.
„Hele… já… omlouvám se, nedošlo mi, že vám to tak ukrutně zmršim… no, možná došlo… tak napůl… ale objekt mojí prapodivný zvrhlý touhy mě poslal do háje dost brutálním způsobem. Co jsem měl dělat?!“
„Vycouvat.“ Zamumlali Nina a Petr v sehraném stereu, což Tobiáše jen utvrdilo v přesvědčení, že se hledali, až se našli.
„Promiňte.“
„Málem jsme se na sebe vykašlali.“ Zašeptala Nina. „Ječela jsem, aniž bych se vůbec zeptala, co se vlastně stalo.“
„Myslel jsem, že to víš, proto mě tak naštvalo, že hysterčíš.“
„Nic jsem nevěděla.“
„Nenapadlo mě nacpat ti to z mého pohledu.“
Tobiáš seděl proti nim a tiše pozoroval, jak dospívají k poznání, že jejich první vážnější hádka bylo jen slušné nedorozumění, na kterém on zapracoval. Cítil se napůl bídně a napůl spokojeně. Byl rád, že to řekl. Byl rád, i když věděl, že ta hlavní reakce zatím nepřišla.
„Promiň.“ zamumlala Nina a propletla svoje prsty s Petrovými.
„V pohodě, nevěděla jsi to.“
„Nedivím se, žes ho praštil. Mám chuť udělat to samý.“ Zavrčela Nina a střelila po Tobiášovi opovržlivým pohledem, který se mu zavrtal pod kůži.
„No nic. Vypadneme.“ Pokýval Husťák a podal Nině kabát. Tobiáš beze slova sledoval, jak mizí. Ani jeden se na něj už nepodíval, natož, aby mu mávli na pozdrav. Nemluvili, jen zmizeli.
Tobiáš dopil čaj, zaplatil útratu a se skloněnou hlavou se rozloučil s Rubym. Cestou k autu mu bylo tak bídně a zároveň tak lehko, až se bál, že v něm ty protichůdné pocity explodují. Vylovil z kapsy mobil a pousmál se, když vylovil v seznamu Čendovo jméno. Ten maniak sám sebe uložil, pod jménem Čendoslav.
„Přežil jsem.“ Zamumlal do mobilu, když to Čenda po chvíli vyzvánění zvednul. „Můžu přijet?“
„Bylo to zlý?“
„Ani ne, ale dobře mi z toho není.“
„Fajn… jestli chceš, můžeš tu přespat. Samozřejmě ve vší počestnosti.“ Dodal Čenda, když se Tobiáš chvilku neozýval. „Jen, abys nemusel bejt sám.“
„Za dvacet minut jsem tam.“ Pousmál se po chvilkovém dumání Tobiáš a hovor ukončil. Je zvláštní, jak člověk musí něco podělat, aby mu něco jiného vyšlo. Ta životní rovnováha ho v tuhle chvíli neuvěřitelně vytočila.
-------------------

„Hajzl jeden.“
„Vidíš to jen ze svýho pohledu. Víš, jak mu muselo tenkrát být? Nehledě na fakt, že se všechno srovnalo, takže si mohl tohle vysvětlování klidně ušetřit.“
„Jeden záchvat pravdomluvnosti to asi jen tak nesrovná.“ Zamumlala jsem.
„Sice lhal, ale uvědomuje si, že se choval jako parchant.“
„Tebe to neštve?!“ vyjela jsem na Petra trochu víc, než jsem chtěla. „Promiň.“ špitla jsem.
„Ale jo… štve, ale na druhou stranu musím uznat, že je vcelku odvážnej. Vlastně riskoval další slušnou nakládačku. V jednu chvíli mi přišlo, že na ní čeká.“
„No… měl to jen tak tak.“ Zavrčela jsem a přimhouřila jsem oči, když jsme zastavili na světlech. Neměla jsem chuť nějak víc to probírat. Nechtěla jsem nad Tobiášem přemýšlet, ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že zmetků jako je on není na světě moc.
„Myslíš, že můj život někdy přestane připomínat Beverly Hills?“
„No tááák, nebuď na Brendona tak zlá, Dono.“ Zakvílel Husťák a když jsem se rozesmála, spokojeně kývnul. „Sluší ti to, když se směješ.“
„Nech si ty podpásovky, když se snažím tvářit zle.“
„Dlouho ti to nevydrží, co?“
„Ne, ale stejně se ten podrazák bude muset hodně snažit, abych mu milostivě odpustila.“ Zamumlala jsem s úsměvem a opřela jsem si čelo o okýnko ve snaze prchnout před další debatou.


V úterý začínala škola až před desátou, takže jsme s Husťošem měli fůru času na povalování v posteli a užívání si toho prapodivného pocitu, kdy se probudíte vedle někoho, koho toužíte ten den vidět jako prvního.
Večer jsem nějak neměla chuť ho vykopat, takže jsem ho propašovala do bytu, do svého pokoje, a co víc, i do své postele, což by maminka v případě objevení nemusela moc zvládat.
I když jsem nebyla zrovna světice, nikdy jsem si domů chlapy netahala. Nějaké oficiální představování zavánělo moc velkou zodpovědností, takže jsem prostě čekala, až si nějaký vztah zodpovědnost zaslouží. Teď asi nastala ta pravá chvíle.
-----------------

Tobiáš vyhodil Čendu před školou, po troše poťouchlého šťouchání do břicha mu podal berle a s hláškou: „A neobtěžuj holky,“ vyrazil před popravčí četu. Díky Čendovi si večer dost slušně pročistil hlavu, takže místo lítostivých stavů začal aktivně dumat nad způsobem, jak Nině připomenout, že jsou kámoši. Chtělo to něco, co jí pobaví, něco, co jí přinutí pousmát se a říct, že kamarádí s idiotem. Potřeboval něco, při čem sám sebe dokonale zadupe do země, aby se mu mohla pořádně vysmát. V hlavě se mu začal rýsovat plán. Jediné, co potřeboval, bylo zmapovat terén jejího nakrknutí a přetáhnout na svojí stranu Husťoše. Tobiáš si trochu bezděčně uvědomil, že se jeho nový život odehrává zásadně na základě dvoubodového systému. Musel uznat, že mu to takhle dokonale vyhovuje.
-----------------

„Áhoj.“ Mávnul nám Tobiáš, když jsme se objevili v přednáškové místnosti a začali jsme šplhat vzhůru. Petr mě popadnul za ruku a dotáhnul mě až k řadě, kde Tobiáš s vyčkávavým výrazem seděl. Neušlo mi, jak se po sobě ti dva podívali. Skoro jsem čekala, že rozjedou cover verzi songu Kujme pikle. Bez pozdravu jsem Petra postrčila před sebe, abych nemusela vedle Tobiáše dvě hodiny sedět a poslouchat nějakou promakanou omluvnou serenádu.
„Sakra, tak to je zlý.“ Špitnul Tobiáš Husťákovi. Ten jen zavrtěl hlavou a vyrval ze sešitu prázdnou stránku, na kterou začal něco škrábat. Jako bych tam nebyla, posílali si ti dva psaníčka skoro celou přednášku, což mě teda slušně vytočilo, ale mnohem víc pobavilo. Na jednu stranu jsem byla dost naštvaná, ale na druhou mě potěšilo, že se ti dva odhodlali spojit, abych byla spokojená. Bylo fajn vědět, že tam jsou a svým způsobem jsem dokázala nad Tobiášem přemýšlet bez sprostého nadávání, ale to ještě neznamenalo, že něco dostane zadarmo.
------------------

Tobiáš se ani nesnažil Ninu pozdravit. Jen kývnul na Petra a s potutelným mrknutím vypadnul ze školy. Musel zařídit strašnou spoustu věcí a měl na to jen jeden den. Vypadalo to na nadlidský úkol. O důvod víc, proč by to v konečné fázi měla Nina řádně ocenit. Teda… hned po tom, co se přestane chechtat.
-----------------

„Co jste to… vlastně ne, nechci to vědět.“ Vyhrkla jsem, když se po mně Husťák podíval dost stydlivě na fakt, že si celou hodinu dopisoval s někým, jehož jazyk měl nedávno v puse. „Ne, stejně by mě ta zvědavost žrala…“ zamumlala jsem po chvíli, „tak to vybal, co jste si tu psali, vy prasáci?“
„Říká ti něco pojem poštovní tajemství?“ zeptal se Petr, beze slova mě nechal stát uprostřed chodby a vyrazil k učebně, což od něj byl dost odvážný počin, protože se vydával napospas Iloně a hejnu jejích dělnic. S úsměvem jsem ho doběhla, aby ho neumrkaly k smrti a poctila jsem ho trochu brutální herdou do zad.
„Jestli mě necháš kvůli bukvici, připrav se na uragán.“ Zavrčela jsem a se smíchem jsem se bezmocně zazmítala, když mě chytil kolem krku a začal mi jezdit klouby po lebce.


Byla jsem dost ráda, že byl ve středu svátek. Táhnout do školy, nezanedbávat Husťoše, ksichtit se na Tobiáše a ještě se připravit na večerní koncert, bych asi nezvládla. Od rána jsem pendlovala mezi zkušebnou, náměstím a Jerichem, a to všechno za Danova vytrvalého cepování. Měla jsem ho dost přibližně po prvních deseti minutách. Den dobrovolně strávený v jeho přítomnosti mi připadal jako neuvěřitelné sebemrskačství. Byla jsem strašně ráda, když se konečně rozhodl jít taky trochu potrápit ostatní kapely a nás nechat žít.
Jako obvykle jsme se slezli ve zkušebně, srkali colu a probírali seznam songů. Kryštof bez ustání sledoval hodinky, což bylo trochu zvláštní, ale bubeníci jsou vždycky trochu mimo, takže mi to nijak extra prapodivné nepřišlo. Jenže jak se blížila pátá hodina, zíral na ciferník pravidelně po půl minutě, z čehož už jsem byla vážně trochu nervózní. Když jsem se ptala, co se děje, všichni tři se na mě podívali se stejným výrazem, jaký poslední dva dny používal Petr, což se mi ani trochu nelíbilo. Už už jsem se nadechovala, že je řádně sjedu a to děsivé tajemství z nich vymlátím, když se ve dveřích objevil Husťák. Neušlo mi, jak si kluci oddechli a Petr omluvně pokrčil rameny.
„Co tu děláš?!“ vypálila jsem bez pozdravu, ale to už jsem měla Petrovy dlaně na tvářích a odolávala jsem polibku. „Říkal jsem si, že ti před výstupem bodne nějakej gáblík.“ Zazubil se, když jsem jen zmateně přejela teď už čtyři chlapy v místnosti nechápavým pohledem a s mávnutím rukou jsem se natáhla pro kabát.
„V půl sedmý jí vrátím, souhlas?“
„Souhlas. Hlavně jí nenaštvi, jestli na tebe bude ječet, z kapely jí vykopneme. Sice je bezva hlas alá Janis Joplin, ale takový to metalový chraptivý zvracení vážně nepotřebujeme.“ Zasmál se Lukáš.
„Jo, jasně… potřebujete jen hlasivky, chápu.“ zamumlala jsem a mírně otráveně jsem vypadla ven s Husťákem v patách.
-----------------

Tobiáš nadzvukovou rychlostí běžel ke zkušebně a ani ve snu ho nenapadlo nějak víc se rozhlížet. Možná právě proto zdolal poslední zatáčku, aby se vzápětí otočil na patě a mrsknul sebou za páchnoucí kontejner. Na nahnědlé sněhové břečce mu podklouzly nohy, a on se svalil mezi vajgly právě včas, aby ho Nina neviděla. S rukou přitisknutou na rty zamával Husťákovi, který si ho všiml, a teď podle všeho dost zoufale odolával smíchu.
„Tak to bylo o fous.“ Zhodnotil situaci Marek, když se Tobiáš vyloupnul ve zkušebně.
„Spíš o vajgl.“ Zazubil se Tobík a oprašoval si ten popelnicový marast z kalhot. „Musel jsem hodit šipku za kontejner. Nemáte tušení, co všechno jsem tam našel.“ Kluky ta historka slušně pobavila.
„Tak jdeme na to, ty provinilče?“ optal se Lukáš, když se Tobiášovi náležitě vysmál a hyperaktivně se vyšvihnul na nohy.
„Já můžu.“ Kývnul Tobiáš a trochu neohrabaně sáhnul po kytaře. „Jo… a dík, že jste pro.“
------------------

„Sakra, musí to bejt tak ucpaný?!“ zavrčela jsem a dalo mi spoustu práce nevystoupit z auta a nezdolat kolonu po svých. Petr mě už před deseti minutami donutil napsat smsku, že trčím na okraji Budějovic a nejsem schopná dostat se na náměstí v předstihu. Cloumalo se mnou neurčité podezření, že Husťák tuhle cestu vybral schválně.
Kluci bez rýpání souhlasili, že všechno obstarají, takže jsem na návrat měla dvacet minut. Připadalo mi to jako nadlidský úkol.
„Klídek, to stihneme.“ Konejšil mě Petr.
„Dan mě zabije.“
„Na to nemá. Navíc si myslím, že zrovna ty máš vcelku slušný vlohy k brutalitě a dokonale zvládnutý sebeobraně.“
Útěcha to byla sice chabá, ale pořád alespoň nějaká.
Když zbývalo posledních sedm minut, a my jsme pořád ještě trčeli v autě, začala jsem propadat panice.
„Víš co? Kašlem na to!“ vyhrknul Husťák, bleskově zaparkoval na prvním prázdném místě po straně ulice a s povzbudivým: „Švihni, neřáde!“ mě vystrnadil z auta. Než jsem se stihla vzpamatovat, vystoupil, popadl mě za ruku a vypálil k náměstí rychlostí blesku. Proplétali jsme se mezi auty, než se nám konečně podařilo najít ulici s chodníkem. Slyšela jsem zvuky bicích, jak se Kryštof pokoušel co nejvíc natáhnout zvučení. Čím blíž jsme byli, tím víc jsme se začínali chechtat. „Stihnu tóóó! Stihnu tóóó! Prozpěvovala jsem si i přes značné funění a ignorovala jsem, že svaly začínají proti tomuhle maratónu protestovat. Posledních dvacet metrů jsme už sotva lezli, ale ani jeden jsme nechtěli zkazit tomu druhému zábavu, a tak jsme z posledních sil přidali.
Náměstí bylo nacpané lidmi. Všechny tváře se stáčely k pódiu, na kterém kluci dolaďovali poslední detaily.
„Sakra, to je nával!“ zafuněla jsem.
„Nějak tě tam už procpeme.“
„Tak jo, jdeme přes mrtvoly.“ Zasmála jsem se a začala jsem se prodírat davem s Petrem v zádech. Zbývalo překonat jen tři řady lidí, když se na pódiu z ničeho nic vyloupnul Tobiáš s mojí kytarou v ruce. Prudce jsem zastavila a zavrčela jsem, když se o mě Petr setrvačností přerazil.
„Co to ten vůl zase dělá?!“
„Krade ti pozornost davu?“ opáčil Husťák otázkou a chytil mě za paži, když jsem s vražedným výrazem vyrazila nakopat jednoho malého gaye. „Jen chvilku poslouchej.“ Pošeptal mi a zezadu mě objal pro případ, že bych ho neposlechla.
„Ehm… ehm…“ odkašlal si Tobiáš do mikrofonu, čímž udělal první chybu. Mikrofon nesouhlasně zapískal a pár lidí se zasmálo. „Ahoj, je mi jasný, že čekáte spíš fešnou slečnu, než mutujícího kluka, ale se zmíněnou slečnou mám nevyřízený účty a tohle je možnost, jak to srovnat, tak doufám, že zvládnete, když dvě minuty vašeho života naplním zprzněním jedný hodně známý písničky.“
„Co to…“ zasípala jsem neškodně, když na mě ten samozvaný umělec mávnul a otočil se na kluky s odhodlaným výrazem v očích. Když se z repráků ozval Tobiášův hlas, neudržela jsem se a začala jsem se smát.
„Nina, Nina, Nina, Nina, Niná!“ zařval Tobík neuvěřitelnou rychlostí a s pobavením sledoval, jak se při prvních tónech prohýbám smíchy. Touhle písničkou od Vypsané Fixy mě posledních pár let neuvěřitelně štval. Dneska jí vytáhnul, aby mě pobavil a všechno srovnal, což byla slušná trefa. Osazenstvo náměstí vypadalo celkem pobaveně, několik hloučků si broukalo spolu s Tobíkem a holky trapně slzely, protože nabyly dojmu, že je to můj frajer, konající romantické gesto z amerického dojáku.
„Tahleta Nina, na mě se dívá, ona je čistá a já jsem špína!“ vypravil ze sebe Tobiáš a já se otočila Petrovi v náručí. S širokým úsměvem jsem ho políbila, vymanila jsem se z jeho sevření a vysápala jsem se na pódium. Tobiáš se v tu chvíli trochu ztrácel, protože se mu přes mírně maniakální smích dost těžko vyslovovalo, a tak jsem naklusala k Markovi, vyrvala ze stojanu jeho mikrofon a stoupla jsem si vedle Tobiáše. S vysmátým mrknutím, jsme počkali na vhodný okamžik a společně jsme spustili refrén.