Souhra elementů : Kapitola 6. - Postupné sbližování

S určitou melancholií na duši jsem pozorovala, jak se v mírném poryvu větru snáší k zemi několik žlutých a červených listů, které pocházely z nedalekých vysokých stromů. Nádherně zabarvené koruny dubů a buků přímo hýřily svojí pestrobarevností, s jakou bojovaly proti pochmurnému a depresivnímu podzimnímu počasí. Byly součástí blízké botanické zahrady a k ní připojené vysoké školy, do jejíchž venkovních prostor jsem se obzvláště za takovéto doby chtěla vždy podívat, ale zatím jsem pro to nenašla dostatek času ani příležitosti.
Nepřítomně jsem sledovala pohledem jeden z podzimních listů, který se při dopadu na betonovou silnici o okamžik později zase prudce vznesl do vzduchu, když kolem velkou rychlostí projelo několik aut. Bylo na tom něco zoufalého a tragického, co mi utkvělo v mysli ještě dlouho poté, když jsem od hlučné silnice odtrhla pohled a spolu s dalšími studenty vešla do vchodových dveří naší školy. Právě onen neobyčejný výjev na bezmocný, křehký podzimní list a oproti němu mohutné, zastrašující auto mi připomněl, že slabý je vždy poražen tím silnějším, ať už jsou jeho snahy jakékoliv.
Závan tepla mi rozehřál studenou tvář, až jsem pocítila na kůži příjemné mravenčení, jakmile jsem se ocitla uvnitř budovy a procházela dlouhou chodbou směrem ke skříňce. Nenápadný kousek nábytku pro osobní účely byl umístěn v jednom z mnoha tmavých rohů, jakých bylo v této části chodby požehnané množství. Při spěšné chůzi, jejíž neohrabané kroky měl za následek příliš krátký čas, jež zbýval do hlavního zvonění na první hodinu, jsem míjela další skupinky žáků i starších profesorů. Každý z nich zaujatě vykládal o něčem jiném a snažil se své zážitky dát ostatním co nejvíce najevo takovým způsobem, že jej mohli neochotně slyšet i okolo stojící přihlížející. Mimo běžně chaotického ruchu, který se zde odehrával téměř každé všední ráno, jsem také mohla na každé části svého těla zaznamenat sílu pohledů, jež vycházely od některých kolemjdoucích osob. Nemohly si odpustit svoji přílišnou zvědavost a zbytečně mne tak uvedly do rozpaků, jakých jsem byla poslední dobou zcela plna.
Když se konečně vzdálenost mezi mnou a skříňkou zkrátila na minimum, v první chvíli jsem si ničeho zvláštního nevšimla. Vložila jsem malý stříbrný klíček do kulatého zámku od skříňky tak, jak jsem byla každým dnem zvyklá, a ze dřevem pokrytého dna si vzala modré přezůvky, na jejichž místo jsem položila již přezuté tenisky. Odložila jsem si tašku na podlahu do své těsné blízkosti, svlékla si dlouhý bílý kabát a pověsila jej na drobný háček u samého vrcholu skříňky. Teprve tehdy, když jsem zavírala dřevěná dvířka s tichým cvaknutím zámku, přehodila si aktovku přes pravé rameno a otočila se k odchodu do třídy, mi do oka padl podezřelý obrys temné postavy. Stála v nejzazším koutu onoho úzkého prostoru, kde se nacházely po obou stranách studentské úschovny věcí, zády se opírala o světle hnědý povrch jedné z nich a hlavu měla skloněnou k zemi. I přesto jsem však mohla poměrně zřetelně rozeznat, že tvář jí zakrývá hluboce posazená kšiltovka, jejíž okraj sahal až po špičku štíhlého nosu. Jemné nosní dírky se střídavě zavíraly a opět rozevíraly podle toho, jak se chlapec s klidnou rozvahou nadechoval a opět tiše vydechoval.
Náhlé a bolestně prudké rozbušení srdce mne upozornilo na možné nebezpečí a tepelná vlna paniky, která projela všemi mými svaly jako ostrá břitva, mé neblahé tušení ještě více potvrdila. Nestačila jsem však udělat ani jediný krok, když mne veškerého pohybu rázem zbavil výrazný a neobyčejně něžný hlas mladého chlapce. ,,Neodcházej tak rychle. Mám v úmyslu s tebou ještě něco dořešit.“ Snažila jsem se zmírnit zběsilý tlukot svého srdce a zároveň i podobně nešťastný dech, jehož rychlost nestíhaly plíce zpracovávat, ale bez valného úspěchu.
Ublíženě jsem se střetla s Martinovým pozorným pohledem a v obranném gestu zatnula ruce v rudnoucí pěsti. Začínala jsem cítit slabost v kolenou pod intenzitou temně hnědých zorniček, které byly mnohem působivější než obvykle, právě díky nastalé temnotě, v níž se hoch nalézal.
,,Nevím o ničem, co by bylo třeba s tebou projednat.“ Prudce jsem nasála vzduch do plic a s rozčilenými ruměnci na lících se k němu obrátila zády, dokud mé předčasné záměry nepřekazil pevný stisk okolo zápěstí. Překvapeně jsem se zastavila na místě, s jednou nohou vykročenou dopředu a rukou nataženou před sebe, a vnímala pouze ledový dotek dlouhých prstů na odhalené kůži. V ten okamžik jsem jasně pocítila, že jsem Martinovi blíže, než jsem si kdy představovala, a dokazovalo to i příjemné zachvění uvnitř mých útrob. ,,Vůbec netušíš, jak moc důležité to je.“
Snadno přeslechnutelné zašeptání, které vyšlo z chlapcových úst s nadmírou vážnosti a naléhavosti, mne i navzdory dosavadnímu odporu donutilo, abych se otočila zpátky k jeho tváři. Zavládlo mezi námi ničím nerušené ticho, během něhož jsem se soustředila pouze na Martinův hluboký pohled a nevěděla, co bych měla od jeho náhlé změny chování očekávat. I když se s každou vteřinou blížilo nebezpečné oznámení začátku vyučování, vyrovnaný výraz hocha přede mnou tomu vůbec neodpovídal. Zdálo se, jako kdyby mu něco takového ani nemohlo přidělat starosti, a vypovídalo o tom i jeho nezměněné sevření, od kterého mi přes kůži pronikal do celého těla ledový chlad.
,,Musíš jít se mnou,“ prohlásil nakonec po delší odmlce a dřív, než jsem se stačila vzpamatovat ze stále odzbrojující síly jeho temných očí, mnou prudce trhl směrem dopředu, až jsem málem přepadla na podlahu. Z hrdla mi stačilo vyrazit pouhé přidušené vyheknutí, když mne donutil svým bolestivým stiskem jít rychlou chůzí napříč chodbou a přitom mu být v těsném zákrytu za zády. I přes bouřlivou vlnu emocí, která mi ničila vysílené srdce a zcela zahltila veškeré mé ostré smysly, jsem koutkem oka poznala v rozmazaných obličejích okolo, jak jim myšlenky vyplňuje nepříjemná zvědavost a upřímná udivenost.
Rozšířenými zornicemi jsem hleděla na zadní část modrého trička, které se v pohybu mírně krabatilo a vytvářelo v látce malé i větší prohlubeniny, a přitom pod ním postřehla i vypracované rysy zádového svalstva. Rozpačitě jsem odtrhla pohled od příliš dokonalých proporcí někoho, kdo můj nestoudný zájem ani v nejmenším nemá zapotřebí, a právě tehdy jsem si všimla, že Martin míří přímo k nedalekým schodům, vedoucím dolů do přízemního patra. Těmi jsem chodívala vždy, když se blížil začátek tolik nesnášenlivého tělocviku a já se musela odebrat do spodních prostor této školy, kde se za úzkou chodbou nalézaly šatny, několik dveří od skladu tělocvičných potřeb a samostatný kabinet pro tělocvikáře. Nikdy by mne nenapadlo, že do tohoto prokletého místa vstoupím i za jiným účelem, než jen pro úmorné tělesné a psychické vytížení.
Zatímco mě Martin spěšně táhl za sebou ze schodů a poté i nechvalně známou chodbou, která byla pokryta černými a bílými kachličkami, jsem si matně prohlížela okolní nástěnky. Za průhledným sklem byly vystaveny různé fotografie ze školních výletů i zájezdů, na nichž nechyběli kromě studentů i někteří profesoři, co se lehce usmívali do objektivu, když je dotyčný člověk vyfotil zcela náhle a neočekávaně, či dokonce proti jejich vůli.
Lehký závan vzduchu z otevřeného okna zmizel z mých tváří stejně rychle, jako se objevil, když jsme se ponořili do přítmí o něco širší chodby. Jakmile jsem poznala hlavní dvoukřídlové dveře do školní tělocvičny, ani jsem se nestihla nadechnout k vyslovení důležité otázky, jelikož mne dříve zarazil zvuk chrastícího klíče. Překvapeně jsem si všimla, že Martin v ruce svírá jakoby odnikud získaný svazek klíčů a jedním z nich právě odemyká vchod do největší místnosti této školy.
Obratně otevřel jedno křídlo dveří, stoupl si vedle nich tak, abych kolem něj mohla projít, a s úsměvem nastavil ruku směrem dovnitř. ,,Neměj obavy, všechno jsem už stačil zařídit. Profesor mi dost důvěřuje, takže nebyl problém ho přesvědčit o tom, že budu celou hodinu pilně trénovat na florbalový zápas.“ Povážlivě jsem udělala několik kroků dopředu a těsně za dřevěným prahem dveří ještě zaslechla Martinovo tlumené zamumlání, které mi v daný okamžik příliš nedávalo smysl. ,,I když ani nemusím nic pečlivě nacvičovat, je dobré si něco zopakovat. A vymýšlení výmluv taky není žádná věda, určitě svoji nepřítomnost přesvědčivě vysvětlíš.“
Do očí mě prudce uhodilo ostře bílé světlo z obrovských okenic, které byly v tělocvičně rozmístěny po celé délce protější stěny, když jsem se ocitla na parketami pokryté podlaze. Martin za námi zavřel s tichým vrzáním dveře a snad pro jistotu o soukromí je zevnitř pečlivě zamknul. Zaraženě jsem stála kousek vedle železné tyče, na níž se připevňoval druhý konec sítě při přehazované či volejbalu, a roztěkaným pohledem sledovala Martinovy rychlé pohyby. Bezstarostně, jako kdybych tu ani nebyla a skutečně tak dodržoval svá slova daná profesorovi, si na vyznačené místo hřiště přinesl malou branku, která byla spolu s dalšími tělocvičnými potřebami uložená v zadním koutě tělocvičny. Z kapsy džínů vytáhl bílý proděravělý míček, položil jej na zem a již připravenou hokejkou ho odpálil přímo do branky. Po několika úspěšných úderech, kdy jsem jen tupě přihlížela a poslouchala pravidelné šoupání hokejky o podlahu, se na mě Martin otočil a kývnul hlavou k brance, zřejmě abych přišla blíž. Dopravila jsem se k němu na roztřesených nohách a s pohledem zvráceným na stranu, pouze díky silné vůli a sebrané odvaze.
Celý průběh mého odhodlání Martin mlčky pozoroval s pobaveným úšklebkem na rtech a když jsem se po chvíli dostala do jeho dostatečné blízkosti, bez upozornění mi do rukou vtiskl hokejku. Ztuhle jsem svírala pevný předmět se žlutým a částečně červeným nátěrem, a dívala se na něj pohledem, který vypovídal o silné zmatenosti a čirém údivu.
,,Zkus se trefit do brány,“ z Martinova hlasu jsem jasně poznala potlačovaný smích, který byl skrytý v pozadí, ale já ho téměř okamžitě odhalila. Věnovala jsem mu dotčený pohled jako odpověď na jeho dětinské pobavení a s rozbušeným srdcem cítila narůstající zlost. ,,Nepřišla jsem sem, abych ze sebe dělala šaška jen proto, že ty to právě potřebuješ. Vlastně ani nevím, proč jsem s tebou vůbec chodila.“ Poníženě jsem pustila hokejku na zem a dutý zvuk přetrvával i poté, co se mi do tváří nahrnula pobouřená červeň, až jsem byla nucena se od něj odvrátit stranou. ,,Vůbec nevíš, co to pro mě znamená,“ prohlásila jsem na svou obranu a snažila se klást na každé slovo velký důraz. ,,Myslím, že to vím naprosto přesně,“ podotkl Martin klidným tónem a zcela bez emocí, jako kdyby schválně přehlížel moji rozporuplnou reakci. Za svými zády jsem slyšela, jak zvedá hokejku ze země a znovu s ní zkouší opakovaně dávat úspěšné rány. ,,Chytila jsi mě přesně do takové sítě, jako tento míček.“
Rozvážně jsem vydechovala a pokoušela se zmírnit své různorodé pocity, ale Martinova slova mne donutila zaměřit na něj zpátky svoji pozornost. Po dalším bezchybném úderu do tenké bílé pavučiny provazů, z nichž byl spleten vnitřek branky, se opřel o hokejku a pozorně se na mě zadíval. Veškerý smysl pro humor a vynalézavé žerty se rázem rozplynul a nahradil jej zcela vážný výraz bez jakékoli stopy vtipu. ,,Ten dopis, co jsi mi poslala…uvědomuješ si vůbec, že něco takového hluboce zasahuje do mého soukromí?“
Pomalu jsem polkla nahromaděné sliny a nervózně upřela pohled na vzdálené žebřiny, které byly umístěny na samém konci tělocvičny. ,,Nezmiňovala jsem se snad v závěru, že ho klidně můžeš roztrhat? Proč jsi to tedy už neudělal? Tohle všechno by sis mohl ušetřit.“
Polekaně jsem sebou trhla, když hokejka opět hlasitě udeřila o tvrdé parkety, tentokrát však pod vlivem Martinova vzteku. ,,A proč ty jsi tak neskutečně tvrdohlavá?“ Rychlým našlapováním, které zdůrazňovalo nepříjemné vrzání a skřípání dřevěných prken pod ním, se ke mně neustále přibližoval. ,,Myslíš si snad, že jsem úplně blbej a nebudu se tím zaobírat?“ Zastavil se až těsně před mým obličejem, který jsem raději stáhla do obranné grimasy, abych se nemusela vystavovat jeho zuřivému pohledu. Notný okamžik jsem po své tváři cítila sílu bodavých očí, které mne řezaly do kůže svojí intenzitou, dokud se neozval Martinův již o něco vyrovnanější hlas. ,,Pokud ano, jsem nucen tě vyvést z omylu.“ Stále dusivé kroky, tolik podporované chlapcovou zuřivostí, se postupně vzdalovaly a když utichl i ten poslední slyšitelný, odhodlala jsem se pomalu otevřít oči. Krátce jsem se rozhlédla kolem sebe a spatřila v tmavém koutě tělocvičny tmavý obrys postavy, jež seděla na jedné z objemných žíněnek a zády se opírala o dřevěnou stěnu. Náhle jsem pocítila za celou tuto situaci tíživou zodpovědnost a s mírným nádechem se vydala k Martinovi, abych se mu pokusila veškeré to nedorozumění vysvětlit. Opatrně jsem našlapovala po zrádných parketách, abych nějakým nepříjemným zvukem opět nezažehla hochův vztek. Zastavila jsem se teprve u dlouhé lesklé lavičky, kousek od na sebe naskládaných žíněnek.
,,Omlouvám se za to, co jsem udělala,“ promluvila jsem v tichém šepotu a rozpačitě si všimla, že Martin mírně pozdvihl hlavu a ruce si opřel o skrčená kolena. I přes narůstající obavy jsem však pokračovala, s cílem alespoň částečně očistit svoji pověst a ulevit tak dlouhodobým výčitkám svědomí. ,,Vím, že to ode mě bylo hrozně sobecké a nezodpovědné, a dlouhou dobu jsem váhala nad tím, zda to mám udělat či ne, ale…“ se zadrženým dechem jsem pohlédla do Martinových temných očí, které se na mne během řeči pozorně upřely, ,,…kdybych to neudělala, jsem si jistá, že bych toho litovala mnohem víc.“
Natočil se ke mně celým tělem se stále upřeným pohledem na mou tvář a pečlivě se soustředil na to, aby jednotlivá slova vyslovoval s co největší pečlivostí. ,,V tom případě je to větší problém, než jsem očekával.“ Lehkým pohybem seskočil z hnědého povrchu žíněnky a zatímco si zastrkoval ruce do předních kapes u džínsů, rty se mu roztáhly do širokého úsměvu. ,,Opravdu by mě zajímalo, co se ti na mně může tak líbit.“
Ublíženě jsem zalapala po dechu a pocítila lehké horko na lících, když se na mě zaměřily jeho rázem zvědavé oči. ,,Zpočátku jsem to nevěděla ani já, ale potom…“ zakoktala jsem nervózně po dlouhé odmlce a nepřítomně si popotahovala kousek černé látky, který trčel z bavlněných rukaviček, ,,…jsem si začala všímat tvých neobyčejných očí a zvláštní aury, jaká se kolem tebe rozprostírá, a pochopila jsem, že jsi jiný než ostatní.“
Má procítěná a vážně míněná slova neurvale přerušil hlasitý smích Martina, který vyplnil svým průzračným, ale přesto provokativním tónem bezednou prázdnotu tělocvičny. ,,Jsi snad vášnivým příznivcem magie a kouzel? Co se mi to tu snažíš namluvit?“ Srdce se mi bolestivě sevřelo a hrdlo prudce stáhlo ve chvíli, kdy jsem zpozorovala bezstarostné a naprosto neohleduplné pobavení v chlapcově rozesmáté tváři. ,,Jen ti říkám, jak to skutečně vidím a také cítím,“ řekla jsem ostře a jakmile jsem pocítila nečekané pálení uvnitř oka, které se postupně rozšiřovalo i do toho druhého, rychle jsem otočila hlavu na stranu a pohotově zamrkala.
Byla jsem natolik zaneprázdněná tím, abych před Martinem poníženě neupustila jedinou slzu, že jsem si přes veškeré to úsilí nevšimla, jak již stačil překročit lavičku a postavil se ke mně bokem. ,,Někdy člověk musí pochopit, že nemůže získat všechno, po čem touží,“ prohlásil ve stručnosti a bez jakéhokoli zájmu se ode mě s hlasitým vrzáním parket vzdaloval.
S prudkým nádechem jsem se obrátila právě včas, abych jej zastihla stát mezi dveřmi, jak se uvolněně opírá o dřevěný rám a s poklidným výrazem ve tváři se na mě dívá. ,,Zřejmě si neuvědomuješ, jak hluboce mi ubližuje tvá přítomnost,“ řekla jsem důležitě a neklidně si uvědomila, že se mi žaludek stahuje potlačovanými vzlyky. ,,Kdyby nebylo tebe, ušetřila bych si ty probdělé noci plné smutku a žalu. Nemusela bych promarnit tolik slz a mučit své srdce nesmyslnými představami a touhami.“
Trhaně jsem vydechla a zároveň s tím i zavřela podrážděné oči, u nichž stále více hrozilo, že by mohly dovolit slzám vystoupit na povrch. Poddala jsem se celou svojí myslí vzniklé temnotě a pozvolna cítila, jak se mi země stává pod nohama pořád lehčí. ,,Nejlepší na celé té věci ale je, že ty s tím v podstatě nemáš nic společného. To já se celou dobu obelhávám, namlouvám si naprosto nemožné skutečnosti a věřím čemukoliv, co se mi zrovna naskytne.“ I přes stále pevně sevřená víčka, která mi zabraňovala ve výhledu, jsem roztáhla rty do slabého úsměvu. ,,Odpusť mi, že z tebe dělám něco, čím vůbec nejsi. Jen jsem příliš dětinská a zoufalství mě dohání k opravdu sobeckým činům. Nikdy bych nechtěla urazit nikoho jiného, než samu sebe.“
Z ničím nepřerušovaného ticha, do něhož jsem se ponořila každým kouskem duše a vychutnávala si okamžiky neskutečného míru a harmonie, mne vytrhl teprve Martinův rázný a nekompromisní hlas, kterým jasně oznamoval konec této kolísavé konverzace. ,,Měla bys se sebou něco dělat. Mohla by jsi svým podivným chováním někomu přidělat starosti.“
Překvapeně jsem otevřela oči dokořán a i přes bolest z rázem oslepujícího světla jsem rozpoznala onen přízračně temný pohled. Kromě známé příměsi černé jsem si v něm však všimla také zvláštního odlesku něhy a citu. ,,Nikdy nemůžeš vědět, koho tím vlastně zraňuješ.“
S posledním hlubokým pohledem, který se mi významně vepsal do srdce, se ke mně obrátil zády a s náhlým spěchem zmizel za rohem chodby do neproniknutelné černoty. Krátký okamžik jsem zůstala stát na místě jako kamenná socha a přemýšlela nad Martinovými záhadnými slovy, než jsem dokázala své svaly donutit znovu k činnosti. Bezmyšlenkovitě jsem zamířila k malé brance kousek ode mě, strnulým pohybem zvedla ze země odloženou hokejku a prudce odrazila bílý míček, který byl umístěný nedaleko od ní. Úspěšně jsem jej dostala jediným úderem doprostřed branky, jak se mi ještě nikdy nepodařilo, a tiše jsem sledovala pohupující se bílou síť. Připadalo mi, jako kdyby mě Martin polapil svojí temnou silou přesně do takové pasti, v jaké se nyní ocitl malý, proděravělý míček, který byl ztělesněním naprosté bezmoci.