Nebezpečné známosti 13. kapitola

Zírám na jeho záda, která zmizí ve dveřích pracovny a dveře se zavřou. Nastane ticho. Kouknu na dortík s hořící svíčkou a tak ji sfouknu. Řekla jsem snad něco blbě, nebo to bylo až moc osobní? Popravdě víc jak v sobě, se nevyznám v něm. Je záhadný, zvláštní a neříkám, že to není kus chlapa. To ne. Dortík nechám na stolku, a když se tak podívám okolo, nechám úklid na další den. Kdo by chtěl umývat nádobí kolem druhé hodiny ranní. Odeberu se do pokoje a uložím se k pozdnímu spánku. Nejsem ani nijak unavená, ale za nedlouho usnu. Ráno se probudím, už okolo deváté hodiny, celá svěží. Obléknu se, vyčistím si zuby a tak trochu upravím, abych nechodila po bytě, jak noční můra. Pak následuje uklízecí procedura celého bytu. Začnu kuchyní, jenže nevím si rady s jednou velmi hmotnou věcí. A to s těmi zbytky chlebíčků, zákusků a dalších dobrot. Nechám to stranou a umyji nádobí, však Jameson bude vědět co s tím. Určitě ještě spí, kdy o tom tak přemýšlím. Nebo zase pracuje.
Do necelých dvou hodin je uklizeno a já si jako největší zevl sednu k televizi s jedním salámovým chlebíčkem. Zapnu velkou plazmu a též přepínám kanál na kanál. Proč je toho tolik, člověk si nemůže potom vybrat. „Nemusela jsi to všechno uklidit, mohl jsem zavolat uklízecí službu…“ uslyším za sebou. Když se otočím, uvidím Jamesona, jak shází v černém županu po schodech. Rozhlíží se okolo, jak je všude čisto. „Pokud vím, tak ty jsi mi dal jasná pravidla a kázání co mám a nemám dělat.“ Řeknu klidně s trochou jízlivosti v hlase. Ještě si začne stěžovat ne? „Nestěžuji si.“ Řekne jen a zajde do kuchyně. Připravila jsem i kávu, tak by mě zajímalo, jestli i na tohle bude něco říkat. „Dnes pojedeš se mnou za Rachel.“ Uslyším z kuchyně a zbystřím. Urychleně vstanu, položím chlebíček na stůl a mažu do kuchyně. „Cože?“ hrknu nevěřícně. „Chceš to zopakovat?“ sykne a upije kávy, z mého hrknu od Rachel. „N-ne to ne, jen jsem překvapená. Mimochodem, to je můj hrneček.“ Pronesu tak mimo, aby se neřeklo. Jameson se podívá na hrnek, chvilku si ho prohlíží. „Je pěkný, dobře se z něj pije.“ „Zřejmě proto mi ho Rachel vybrala.“ „Mimo bot, šatů a kabelek, taky Rachel ráda nakupuje dárky druhým, především hrnky. Mám jich plnou skříňku, dokonce s nápisy všedních dnů.“ Utrousí Jameson a rozejde se ke mně. Jednou rukou podrží hrnek a tou druhou uchopí mou ruku dlaní nahoru a na ni mi položí ten hrnek. „Můžeš si ho teda nechat.“ Řekne tiše až tajemně a já cítím, že rudnu. Ne sakra! Přece nebudu rudnout, nad někým kdo mě tu drží, je strašný a má tak krásnou vůni! Kruci! Položím hrnek do dřezu a vydám se ještě za ním. „A v kolik pojedeme?“ zvýším hlas, aby mě slyšel, protože už je u svých dveří ložnice. „Ve čtyři.“ Odpoví jednoduše a zase se tam zavře. Je jak krtek, zahrabe se a trvá mu, než se zase vyhrabe. Celá natěšená na výlet, si jdu sednout k televizi a narazím na nějaký seriál, snad i telenovelu. Samozřejmě neustále musím rentgenovat hodiny, protože už mě to začíná stresovat. Napadla mě i myšlenka dalšího útěku, ale ihned mě opustila, nebudu raději mlžit, nerada bych umřela. Byl by vůbec schopen mě zabít? Nechci to snad ani vědět.
Když už je půl čtvrtý, jdu se připravit. Obléknu se do něčeho teplejšího, protože venku to vypadá na hodně velkou zimu, snad nebude sněžit, je konec listopadu. Když se zrovna líčím v koupelně, přijde tam Jameson. Opět v tom černém županu. Sakra, moc mu to v něm sluší a akorát odvádí mou pozornost. Jenže ještě jako na potvoru si ho sundá a je tam jen v černých boxerkách. Teď ten make-up ruměnec na tvářích nezakryje. Mascarou si přejedu řasy, které nejsou moc husté, následně nanesu lesk. Nenápadně ho po očku pozoruji. Oblékne si černé kalhoty, tmavě modrou košili a na to černé sako, zřejmě chodí vždy slušně. Pak odejde a ani na mě nekoukne. Všiml si mě vůbec?

Opravdu se těším, že konečně uvidím i ten svět z venčí, než z velkého dvouvrstvého okna. Obléknu se do tmavých kalhot, s modrým tričkem a na to ten šedý dlouhý svetr, který Rachel, tak vychvalovala. Udělám si drdol a může se vyrazit. „To půjdeš jenom v tomhle?“ optá se udiveně Jameson, když se nazouvá do bot u dveří. Podívám se na sebe a na něj, velký rozdíl v našem šatníku je, že on má kabát, já mám pouhý svetr. „Nic jiného nemám.“ Odůvodním svůj lehký oděv a on jen nad tím pokrčí rameny. Otevře dveře a já jak malé dítě, pospíchám k výtahu. Už chci být venku, protože z toho zajetí chytám vlka. Ještě jsem do toho chytla cestovní horečku. Nastoupíme do výtahu a zase tiše a bez řečí sjedeme do garáží. Když vystoupíme, Jameson zmáčkne dálkové odemykání auta a už vidím černou audi úplně vzadu. „Můžu si sednout dopředu?“ optám se. Jameson jen opět kývne, já si nadšeně sednu a zapnu pásy. Opustíme garáže a najedeme na hlavní silnici, vedoucí kam si, stále nevím, kde jsem. Nemůže to být až tak daleko od mého města, vlastně, já ani nevím, kam mě ten večer převezli. Nepamatuju si absolutně nic. „Jamesone?“ oslovím ho nejdřív, nevím, jak mám položit otázku. „Hm?“ hlesne jen. „C-co je tohle za město?“ zeptám se na rovinu, nebudu chodit kolem horké kaše, jak mám v oblibě. „Atlanta.“ Odpoví stručně a mě to celkem překvapí. „Atlanta? Tak daleko?“ pomyslím si. Atlanta je vzdálená od New Orleans zhruba přes 150 kilometrů, zda se nemýlím, pokud bych chtěla utéct, musím si zařídit odvoz, nebo třeba je tu nějaká doprava autobusem. Hm, zřejmě by mi to nevyšlo.
Asi o deset minut později zastavíme přes další velkou budovou a zaparkujeme, hned před vchodem. Vylezu z auta a celkem se oklepu, jaká je mi zima. Může být jenom tak pár stupňů, no blíží se pomalu, ale jistě zima. Vejdeme dovnitř a mě oči ihned zůstanou na obrovském lustru, zdobící se ihned nad recepcí. Perleťové, vybroušené kameny, ozářeny žlutými žárovkami…no nádhera. Dojdeme k recepci a za ní sedí, taková velmi pěkná recepční, s bílou halenkou a vyčesanými vlasy do drdolu. Podívá se na nás svým kukučem a usměje se. „Přejete si?“ „Pípněte Rachel, že má návštěvu…“ řekne ji chladně Jameson, kukuč ji neopětuje a jde k dalšímu výtahu. „Co vůbec budeme dělat u Rachel, tohle je její společnost?“ zeptám se zvědavě. „Navštívíme ji, pozdravíme, zeptáme se, jestli něco nepotřebujeme a pojedeme domů a jo, je to její společnost, přesněji řečeno, tohle je Woke, jeden z neprestižnějších módních časopisů.“ Odpoví mi na jeden nádech, že se vůbec ptám, akorát ho obtěžuju. Výtah cinkne a na druhé straně kanceláří vidím, jak k nám cupitá Rachel. Zase podpatky na bůh ví, jakém centimetru? „Ahooj, co vy tady?“ řekne nadšeně. „Přišli jsme tě pozdravit, navštívit, ale nevím proč, bylo mi to zatajeno.“ Odpovím za Jamesona a usměju se. „Vy jste milí, pojďte ke mně do kanclu, udělám vám kafe.“ Hrkne a už nás vede do jejího módního království. Celá kancelář je prosklená, avšak ztmavena žaluziemi a vevnitř je to hotové módní domek. „Máš to tu krásně vybavený.“ Utrousím a koukám na sladěné barvy, pohovku, nábytek.“ „Díky, sedněte si a povídejte, jak jste si to včera užili tu párty?“ „Byla skvělá, a proto jsme tu, tohle máš za to tvoje zařizování.“ Řekne s lehkým úsměvem Jameson, něco vytáhne z kapsy saka a zlehka to hodí Rachel, aby to chytla. Chytne malou černou krabičku pokrytou sametem. „Prstýnek?“ napadne mě ihned a žádání o ruku to asi nebude, protože to by bylo ubohé žádání o ruku jen to tak hodit. „Aaaaah pane Bože! Ty jsi to fakt sehnal!!!“ vyhrkne radostně Rachel, div nezačne skákat. „Co jsi dostala?“ zeptám se ji. „Tohle, je z limitované edice, je jen pár kousků na světě, to je brož přímo od Dolce a Gabbany, chápeš to! Můj bože, asi to nerozdýchám.“ Vychrlí na mě a ihned si tu brož musí připnout na černý kostýmek. S úsměvem ji pozoruju, jak pomalu poskakuje radostí a po půl hodině poslouchání, jak je strašně moc šťastná kvůli tomu, se dostane přede mě kafe. Konečně! Povídáme se, zasmějeme se pár blbostem a Jameson se už zvedá na odchod. „Už odcházíme?“ zeptám se ho, i když vidím, že si obléká kabát. „Jo, ještě někam zajedeme, tak pojď…“ odpoví mi. Zvednu se z gauče a jdu ke dveřím kanceláře. „Ty tu máš jen tohle na sobě?“ udiví se Rachel na oplátku. „Jo, nic teplejšího si mi nekoupila.“ Odůvodním. „Tak to se nemusíš bát, zítra u tebe budu jako na koni a něco ti přivezu, tak se mějte hezky a díky za všechno!“ „Dobře, tak ahoj zítra.“ Usměju se a odejdeme.
„Kam chceš ještě zajet?“ optám se opět zvědavě, jsem strašná, já vím. „Měli bychom koupit něco k jídlu, ať máme co jíst.“ „Vždyť je tam spousta jídla ještě ze včerejška, není to zbytečné?“ „No já nevím, raději bych to koupil teď?“ „No jak chceš.“ Utrousím a hledím z okna. „Mám lepší nápad.“ Řekne po chvíli a zastavíme u chodníku. „Co je?“ „Zajdeme si na večeři.“ Řekne jakoby nic a vystoupí. „No, tak jo.“ Dostanu ze sebe a vystoupím též. Není to nijak luxusní restaurace, naštěstí pro mě, nemám vhodné oblečení, ale tato nevypadá ani jako hnusné bistro, prostě normální večerní restaurace. Vejdeme dovnitř a Jameson zažádá o jeden stůl v rohu. Usadíme se a působí tu na mě velice hezká až romantická atmosféra, popravdě, kam se podívám, samí páry tu sedí. Přinesou nám menu, a když vidím ty ceny…“Je to drahé!“ syknu na něj tiše. „Platím já, nezapomeň.“ Řekne a je zadívaný do menu. No tak ok, vyberu si nějakou mňamku. Jameson si objedná steak se zeleninou a já si objednám medailonky ve smetanové omáčce, ty miluju. „Ještě mi k tomu prosím přineste víno, červené a tady slečně džus.“ „Jistě, pane.“ Řekne číšník a odejde s objednávkou do kuchyně. „Vím, že je to troufalá otázka, ale proč si neobjednal víno nám obou?“ „Nejsi ještě plnoletá.“ Odůvodní jednoduše. „Co? Co je to za blbost, najednou mě bereš jako dítě?“ „Beru tě tak celou dobu.“ Ucedí a podívá se na mě. Nemám mu k tomu co říct, raději držím pusu, aby ještě neodvolal tu dobrou večeři. Tak akorát se nafouknu a nemluvím s ním. Zrovna přinesou víno a mě ten slavný jablečný džus, aspoň, že ho přinesli ve velké sklenici. Chvíli mlčíme, ale to ticho přeruší zrovna Jameson. „Co studuješ za školu?“ zeptá se a jsem opravdu ráda, že nepoužil minulý čas. „Jenom gympl, nemohla jsem se rozhodnout, tak jsem šla tam.“ „A známky?“ „Průměr.“ Odpovím ihned, na to se on jaksi uculí a nevím, jak si to mám brát, jako výsměch? „A co zájmy?“ pokračuje ve výzvědách. „Od malička kreslím, ale poslední rok jsem nekreslila ani jednou, neměla jsem čas, náladu a ani žádný nápad. Prostě totálně v hlavě vygumováno. Taky jsem psala básničky, pohádky a povídky, ale vždy to bylo spíše jen pro smích. Nevěnovala jsem se tomu více.“ Přiznám se a přinesou nám jídlo. Pak už nejsou žádné otázky, jen ticho.
Když to dojíme, oba dva úplně vše, ještě chvíli tam sedíme. Jameson si vychutnává víno a já se rozhlížím po ostatních lidech. Normální, trochu bohatší a vypadají i jako šťastní. Jen my tu tvoříme falešný pár? „Můžu se taky na něco zeptat?“ prolomím z nenadání ticho a podívám se na něj vážně. „Ptej se.“ Vybídne mě. „Jak umřela Kate?“ zeptám se a je vidět, že ho to zaskočilo. „Jak o ní víš?“ ucedí a je vidět, že je naštvaný. „Není to snad jedno?“ „Siler ti to řekl?“ „J-jo.“ Přiznám, zaskočí mě jeho zloba v očích. „Do toho ti nic není a už ani slovo o tomhle.“ Sykne a zvedne se na odchod. Ráznými kroky ho doběhnu, uslyším jen, jak řekne číšníkovi, aby mu to připsal na účet, a vyjde z restaurace. Rychle zapadnu do auta a on šlápne na plyn. „Já tě nechtěla naštvat.“ Utrousím tiše, ale tak aby to slyšel. Mlčí, jen zírá před sebe a má zase ten svůj tvrdý výraz. „Nech toho.“ Sykne varovně. Raději mlčím a už se neozývám. Po chvíli se ocitáme zase „doma“ v garážích. Když vystoupí, trochu silněji bouchnu dveřmi auta při zavírání a to ho naštve ještě více. „Kurva, nemlať tak s těmi dveřmi!“ zvýší na mě hlas. Ignoruju ho a rychle zapadnu do výtahu. Naštvaně stojí vedle mě a připadá mi tak trochu, jako kdyby to byl můj otec, kterého jsem nikdy nepoznala, je tak strašně výchovný. „Neřvi na mě kvůli blbostem.“ Syknu vážně, ale nepodívám se na něj. „Neříkej mi, co mám dělat.“ Opáčí hnusným tónem. Pak se konečně dostaneme ke dveřím od bytu, odemkne a vletí tam, jak kulový blesk. Tišeji zavřu dveře a nechápu jeho chování. „Běž se umýt a spát.“ Rozkáže mi a sundá si kabát. „Nejednej se mnou, jako s nějakým frackem, dokážu snad o sobě rozhodovat sama.“ Začnu se bránit, fakt mě sere. Bez pardónu. Zapadne do sedačky a mlčí, aspoň, že tak. Koutkem oka zavadím o černou tmu za oknem. Je kolem osmé a všimnu si něčeho blýskavého, poletujícího. Pomalými kroky přejdu k obrovskému oknu a teprve teď si to uvědomím. Sněží. „Kolikátého dneska je?“ zeptám se tiše. Jamesonovi to chvíli trvá, než odpoví, ale pak se dočkám odpovědi. „1. prosince.“ Odpoví jednoduše a já zalapu po dechu. Pálí mě slzy a sevře se mi hrdlo. Kleknu si k tomu oknu a z očí se mi vyderou první velké slzy. „Co se děje?“ uslyším Jamesona. Tentokrát už je klidnější a kouká na mě. Nadýchnu se a zakalenými oči zírám ven. Vidím tam svůj odraz, vidím tam Jamesona. „Dnes je to přesně rok, kdy mi umřela mamka.“ Odpovím a cítím, jak se mi klepou rty. Chce se mi moc brečet, strašně moc, ale nechci se ponížit před ním, nechci ukázat, že jsem v tuhle chvíli slabá.