Princezna z Terrenu

1.kapitola
Frederika se probudila a vyhlédla z okna. Bylo brzy ráno a vycházející sluníčko ozařovalo oblohu.
„Frederiko, vstávej!“ zabouchala na dveře Frederičina sestra Penelopa.
„Neotravuj Penelopo!“ přetáhla si přes hlavu deku.
„Máš jít dolů pomoct se snídaní!!“
„No jo, už jdu.“
Frederika vstala a hodila na sebe otrhané džíny a vybledlé modré tričko. Dlouhé vlasy si rychle stáhla do culíku a seběhla dolů do kuchyně.
„Dobré ráno.“
„Dobré ráno. Pojď mi pomoct namazat chleby, prosím.“
„Dobře,“ řekla otráveně.
„ A bez těch řečí!“
Frederika otočila oči v sloup a šla mazat chleby.
„Penelopo, přichystej talíře!“ houkla na sestru.
„Udělej si to sama Frederiko.“
„Alexandro, ale to není fér…“
„Mlč! Tvá sestra je mladší než ty.“
Alexandra, zkráceně Saša, byla vysoká žena s krátkými blond vlasy, přísnýma hnědýma očima a tenkými rty. Byla to Frederičina nevlastní matka a nijak se netajila tím, že Frederiku nesnáší.
Když byla snídaně nachystaná, Frederika rychle využila Alexandřiny nepozornosti a vyběhla z domu. Zastavila se až v lese, který byl od jejich domku asi kilometr.
„To je dost, že jdeš,“ ozval se za ní mužský hlas.
Frederika se ohlédla a její oči se setkaly s pronikavě zelenýma očima.
„Ahoj Kristiane! Promiň, ale něco mne zdrželo.“
„Už zase,“ zamračil se. „Chodíš pozdě pořád, Frederiko.“
„Promiň, ale já vážně šla jak nejdříve jsem mohla.“
Kristian byl vysoký kluk s tmavě hnědými vlasy, veselýma zelenýma očima a rošťáckým úsměvem.
„Dobře , ale příště už čekat nebudu.“
„Dobře.“
Frederika se sesula k zemi a opřela se o strom.
Nevěděla co má dělat. Alexandra nechtěla, aby se se svými kamarády stýkala a když Frederika utekla, vysloužila si úklid domu.
„Příště už pozdě nepřijdu.“
„Ok. Tak pojď.“
Podal jí ruku a pomohl jí zvednout se. Objal ji a políbil na přivítanou.
„Tak jdem, ne?“
„Jasně.“ Rozeběhli se dál do lesa a asi po hodině byly na jeho druhé straně. Proti nim se rozkládala vesnice Haseva.
Jejich kamarádi Robin a Veronika už na ně čekali a vesele na ně mávali.
„Ahoj lidi. Jdete pozdě!“
„Sorry, ale trošku jsme se zdrželi.“
„To je v pohodě,“ usmál se Robin.
„Tak jdeme k jezírku ne?“ nadhodila Verča.
Jezírko bylo obklopené lesem a všichni tam rádi sedávali a povídali si.
Asi za dvě hodiny se Frederika zvedla.
„Moc se omlouvám, ale já už musím jít.“
„Cože?! Tak brzo?“ zeptala se překvapeně Verča.
„Půjdeš taky Krisi?“ otočil se Robin na Kristiana.
„Ne. Byly jsme domluvení na celej den a tak to zůstane. Nehodlám na tom nic měnit. Jestli Frederika nechce tak já za to nemůžu.“ Vyčítavě se na ni díval.
„Já fakt musím Kristiane.“
„Jo, klidně,“ pokrčil Kristian rameny a dál si jí nevšímal.
Frederika jen se smutným úsměvem mávla a otočila se.