Bonjour, Dita!

Pro připomnění a vrácení do děje: nacházíme se v novém roce pár dní po Silvestru, na který tatík Simon přivedl svoji dlouholetou přítelkyni Charlotte. Dita se pomalu vrací do pod Etienovým dozorem do sedla, stejně tak Rowan. A díky nepozornosti dvou hlavních hrdinů přišel Rowan se svojí hláškou "Milenci se milují".






Po cukrárně, kde Etien uplácel Rowana zmrzlinovým pohárem, jsme se vrátili domů.
,,Co máš v plánu?“ vyzvídal Etien.
,,Vařit oběd, co jiného,“ ušklíbla jsem se. ,,Dneska jsou na menu steaky, víš?“
Etien se ušklíbl. ,,Já ti pomůžu, jestli chceš, lekce mám až odpoledne.“
,,Jak chceš,“ pokrčila jsem rameny a vykročila k domu, kde už přešlapoval hyperaktivní Rowan u dveří. ,,Jééé, koukej, Dito!“
,,Co to má?“ nakrčila jsem obočí.
Také Etien zaostřil.
Rowan mával ve vzduchu kyticí růží.
,,Že by měla Madeilene ctitele?“ pousmála jsem se. Temně rudé růže byly rozvité do největšího květu a okraje měly lehce zmrzlé. Bylo jich zhruba pětadvacet, v zimě musely stát celý majlant. Na okamžik mi bylo líto, že nejsou pro mě.
Rowan k nim přivoněl.
,,Počkej, počkej, kiddo,“ všiml si Etien bílého lístečku schovaného mezi růžemi.
,,Nebuď zvědavý,“ vzala jsem mu kytici zpod rukou a schovala ji za záda. Etien se zatvářil podivně.
,,Však se podívej sama.“

Pro Ditu

,,Co to má být?“ užasla jsem, na moment potěšená, že jsou opravdu moje, na moment zděšená, protože Etien nevypadal zrovna potěšeně.
,,Od koho jsou?“
,,Všiml sis, že by tady byl podpis?“ řekla jsem zle a v duchu se růžím omlouvala. Rowan nás sledoval téměř bez dechu.
,,No ode mě nejsou. Kolik dalších jich máš?“
,,Jsi blbej,“ urazila jsem se. ,,Nemám nikoho dalšího. Celou dobu, co jsem tady, mě kluci ignorují, víš? Můžeš začít taky.“
,,Co to je za blbost-‚“
A já najednou věděla. Proč by taky ne.
Etien se zarazil. I on věděl. ,,Dělá si ze mě srandu?“
,,Třeba nejsou od něj-‚“
,,Mám mu rozbít hubu? Nebo jak mu mám říct, ať táhne pryč?!“
Počkala jsem, až se uklidní, což přišlo nečekaně brzy a s těžkým srdcem jsem růže nacpala do popelnice.
,,Klidný?“ otázala jsem se Etiena a odemkla dveře.
Beze slova vešel dovnitř.

Po obědě, když mi pomáhal s nádobím, ho to už přešlo, dokonce s úsměvem vykukoval oknem ven a vítězoslavně se usmíval na rudá poupata lezoucí zpod poklopu popelnice. Pak pověsil utěrku na věšák a se založenýma rukama se opřel o linku. ,,Proč mě nikdy nenapadlo ti dát kytku?‘‘
Dala jsem na hrnce se zbytkem jídla pokličky a odnesla je k ledničce. ,,Nevím. Třeba nemám ráda kytky.“
,,To je kec, všechny holky mají rády kytky.“
,,Já ne.“
Etien pozvedl obočí.
,,Ty růže byly krásné, o tom žádná,“ řekla jsem a Etien se zakabonil. ,,Ale víc než takovéhle okázalé kytice, která musela stát majlant, bych si cenila kopretiny, kterou utrhneš po cestě a dáš mi ji za ucho.“
Usmál se. ,,Pojď ke mně,“ natáhl ruce. ,,Teď už vím, co na tebe platí.“
,,Neměla jsem ti to říkat,“ zalitovala jsem a zároveň mě napadlo, že až budou kvést kopretiny, budu mít tady ve Francii už jen velmi málo času. A jsem si jistá, že Etien na to myslel taky.

Doufala jsem, že díky velmi vydatné úplatě Rowana v cukrárně milý kiddo na ,,Milenci se milují“ zapomene, ale Rowan si pamatoval velmi dobře a působil vyloženě jako časovaná bomba. Potutelně se usmíval, když jsem při večeři podala Etienovi talíř, nebezpečně koulel očima, když Etien mluvil ke mně. Madeilene byla naštěstí bez nálady a koukala do talíře, dvojčatům však bratrovy opičky nemohly utéct, přímo se jej však nezeptaly. Byl čtvrtek a za dva dny se Etien chystal s Rossem na závody, jak připomněla Estelle.
Madeilene ožila. ,,Já nemám o víkendu co dělat…“
,,Ani nic do školy?“
Zaškaredila se na mě. ,,To zvládnu zítra. Kdo s tebou pojede?“ otočila se k Etienovi. ,,Potřebuješ ještě někoho sebou.“
,,Na to si vezmu sebou některého stájníka, má milá,“ zklamala ji, avšak díky přízvisku ,,má milá“ ne tak moc. ,,O víkendu má být až mínus deset a stejně je to jen na sobotu. Byla by to pro tebe otrava.“
Madeilene si to evidentně nemyslela, ovšem stejně to vzdala až nečekaně brzy.
Rowan zakoulel očima. ,,Já chci jet!“
,,Ty budeš doma se mnou,“ usadila jsem ho.
Rowan se nadechl. ,,Mil-‚‘‘
Etien mu zacpal pusu právě včas. ,,Ještě si to rozmyslím, ano?“
Madeilene třískla vidličkou. ,,To není fér!! Proč chceš vzít Rowana a mně ne? Když vezmeš Rowana, potřebuješ ještě náhubek a vodítko. A chůvu.“ V očích se jí zlostně zablesklo, když přejela pohledem z Etiena na mě. ,,Nebo právě proto může jet Rowan a já ne? Protože s Rowanem by mohla jet i Dita?“
,,Přeháníš, Madeilene,-,“
,,Já přeháním? Mám pravdu, že?“
Nerozhodně jsem se podívala na Etiena a ten to pokazil úplně, když mi položil paži kolem ramen a přitáhl o malinko blíž. ,,A i kdyby?“
Dívka prudce odstrčila židli a se slzami na krajíčku vyběhla ven. V kuchyni se rozprostřelo ticho, a pak začali všichni mluvit jeden přes druhého.
,,No, tys tomu dal.“
,,Tak můžu s tebou jet?“
,,Dita s tebou chodí?“
,,Odkdy?“
,,Ticho,“ požádal Etien klidně a já mu opět musela přiznat bod za to, že ho okamžitě poslechli, to se mně nikdy nestalo. ,,Naštval jsi mě, kiddo. Slíbil jsi mi, že to nikomu neřekneš. Takhle se správný chlap nechová. Ještě si rozmyslím, jestli tě vezmu sebou.“
Dvojčata se usmívala.