Souhra elementů : Kapitola 7. - Vzájemné sympatie

Ze všech stran se na mě tlačila lidská těla, až jsem byla nucena se z nedostatku místa přitisknout tváří na okénko, které bylo již celé zamlžené od toho, jak každý člověk v trolejbuse dýchal. Sledovala jsem skrze párou pokryté sklo ubíhající domy, rychle jedoucí auta i rozmazané postavy chodců či náhodných kolemjdoucích. Jakmile jsem zahlédla známou budovu s botanickou zahradou a vysokými stromy, pochopila jsem, že škola už nemůže být daleko. Z mého pohledu jsem na ni sice nemohla přímo vidět, ale když jsme prudce zastavili na rušné křižovatce, byla jsem si jistá, že do mé zastávky, které byla umístěná jen kousek od budovy školy, zbývá pouze pár desítek metrů. V obličeji se mi objevil nevrlý výraz, jak do mě opakovaně vráželi ostatní cestující, kdykoli se dal trolejbus do pohybu. Teprve po několika nevydařených pokusech, kdy s námi vozidlo smýkalo střídavě dopředu a zase dozadu, jsme se plynule rozjeli po silnici.
Nepříjemný problém nastal až tehdy, když sebou trolejbus neočekávaně trhl a lehce s námi nadskočil do vzduchu, jakmile se kola vozu zabořila v poměrně velké rychlosti do jámy, která byla uprostřed vozovky nešikovně zalitá betonem. Prudký náraz mi strhl ruku z oranžové tyče, kterou jsem až doposud pevně svírala mezi prsty a pomáhala si tak udržet lepší rovnováhu, a neovladatelně jsem začala padat zády k zemi. Lidé kolem mě se starali pouze o své vlastní potíže, koutkem oka jsem stačila zahlédnout jejich zamračené tváře a zuřivé pohledy, které zkoumaly podlahu a pátraly po spadených taškách či menších drobnostech. Všechno mi rázem připadalo neskutečně zpomalené a okolní zvuky byly nepřirozeně ostré, když jsem se s nataženýma rukama propadala překvapenými lidmi přímo dolů. Zatímco jsem prorážela neznámá těla a způsobovala si tak nepříjemnou bolest zejména proto, že jsem hlavou narážela do tvrdých zad a občas se mi do boku zaryl i tvrdý loket, tupě jsem zírala do omšelého stropu nad sebou. Dech se mi již dávno zastavil, a tak jsem jen třeštila oči na vybledle šedou barvu, naslouchala vlastním úderům srdce, které se neustále zpomalovaly, a bezmocně očekávala tvrdý dopad. Vnímala jsem pouze hlasité předení motoru, otřásající celým trolejbusem, výrazné klení ostatních a zvláštní zápach výfukových plynů. Přes hustý závoj otupělosti jsem proto ani nedokázala postřehnout, jak mne těsně před pádem na zem stihly zachytit dlouhé ruce, které se mi sevřely okolo pasu a přitiskly k pevnému tělu. Chvíli jsem jen neslyšně oddechovala a oči měla stále prázdně upřené na šedý strop, dokud jsem si neuvědomila zvláštní teplo, které se mi rozlévalo po zádech v hřejivých vlnách, a nevšimla si zaražených pohledů okolo stojících lidí. Neproniknutelná mlha se mi postupně odkrývala z mysli, až jsem byla schopna zřetelně rozeznat, jak mě zezadu objímají silné paže a pevně mě tisknou ke vzdouvající se hrudi. Líce mi pokryly rozpačité ruměnce a srdce se mi sevřelo ještě víc, když se těsně u mého ucha ozval jemný hlas, který však zazníval jistou podrážděností. ,,Neuvěřitelné, jak někteří lidé dokáží být sobečtí. To si ani nejste vědomi toho, že díky vaší nezodpovědnosti mohla tato dívka utrpět vážné poranění hlavy?“
Ostré tóny chlapeckého hlasu rozřízly hluboké ticho, které nastalo bezprostředně poté, co mne neznámý hoch zachránil před pádem. Překvapeně jsem zahlédla v očích přihlížejících, jak se v nich odráží jasné zahanbení a špatně skrývaný stud. Po několika dlouhých vteřinách, kdy se po sobě lidé roztěkaně dívali a nevěděli, co by měli udělat, se dveře trolejbusu s hlasitým vrzáním otevřely, jakmile jsme konečně zastavili na zastávce.
V přesvědčení, že se můj ochotný zachránce rychle vytratí a navždy mi zmizí z dohledu, aniž bych mu vyjádřila své díky a zachovala si tak slušné mravy, jsem se chvatně otočila dopředu čelem k chlapci. Během mého rychlého pohybu se sevření kolem pasu mírně uvolnilo, abych něco takového vůbec mohla dokázat, ale i přesto jsem na svých bocích stále cítila lehký dotek dlaní.
Vřelý úsměv za hochovu projevenou odvahu, jaký jsem si pečlivě připravovala a chystala se mu ho odhodlaně ukázat, se okamžitě vytratil do ztracena, když se do mě nevraživě zabodly příliš známé, temně hnědé zorničky, které na mne shlížely zpod ostře bílé kšiltovky.
Prudce jsem vydechla vzduch z plic, jako kdyby mi to nenadálé zjištění uštědřilo silnou ránu do žaludku, a nemohla si odpustit vyslovení toho, co tuto situaci nejlépe vystihovalo. ,,Martine…“
Ačkoliv mnou otřásalo silné znepokojení a narůstající obavy, dokázala jsem si zřetelně všimnout, jak při tom jméně znatelně trhl hlavou na bok a výrazně se mu zatřepotala víčka.
Ať už jsem však na jeho reakce měla jakýkoli názor a odhalila tím jeho viditelné překvapení, očividně ho to v danou chvíli nijak nezajímalo, jelikož mi svižně sevřel dlaň v ruce a nemotorně vytáhl z trolejbusu právě včas, aby se za námi stačily zavřít se zoufalým vrzotem dveře.
Rozpálený obličej mi ovanul příjemný chladný vánek a do plic mi vniknul osvěžující podzimní vzduch, když jsem přes kůži na dlani stále cítila Martinovo výrazné teplo, které se mi rozlévalo ve slastných vlnách po celém těle. Tiše jsem opětovala jeho neklidný pohled, s jakým mi přejížděl po ruměnci pokrytých tvářích, a slyšela přitom zrychlené bušení vlastního srdce, které se neúprosně dralo skrze hrudník na povrch. Martinova náhlá rozrušenost mne zavedla zpátky do chaotického prostředí trolejbusu a vyvolala v mé mysli proud zmatených myšlenek. Proč se vůbec kvůli mně obtěžoval riskovat svoji pověst? Z jakého důvodu se mě snažil ochránit, když ho při tom mohl vidět někdo ze třídy a zadělal by si tím akorát na nepříjemné pomluvy a posměšky od ostatních? Nebo je tomu přesně naopak a on to celé jen sehrál kvůli někomu, kdo tomu pozorně přihlížel, aby se v jeho očích pozvedl na vyšší úroveň a byl tak více uznávaný?
Poslední možnost mi sice připadala velice nepravděpodobná, ale jelikož jsem chlapce před sebou téměř vůbec neznala, nemohla jsem to s jistotou potvrdit ani vyvrátit. I když jsem za momentální situace byla v hluboké nevědomosti, dokázala jsem v kostech jasně pocítit, že v chování Martina se ukrývá něco zvláštního a neobvyklého.
Nestihla jsem se ani odhodlat k tomu, abych řekla něco vhodného a přijatelného, co by dokázalo tyto nejisté rozpaky alespoň trochu rozptýlit, když mě v polovině nádechu zastavil Martinův ledový výraz v očích. V ten okamžik jsem měla pocit, jako kdyby toho všeho předtím najednou litoval a hodlal mi to dát zřetelně najevo, abych věděla, že takové chyby se neměl nikdy dopustit.
Než jsem se z jeho nárazného vzteku stačila vzpamatovat, tvrdě mnou trhl dopředu a bez upozornění mě vtáhl přímo do rušné silnice, kde na nás téměř okamžitě začaly podrážděně troubit projíždějící auta. Srdce se mi tím neočekávaným zjištěním, že jsem se ocitla uprostřed hlučné vozovky a klopýtavým během následuji svižného Martina, prudce rozbušilo a pouze díky naprostému soustředění jsem byla schopná popadnout dech. Nebezpečná cesta skrze svištící vozidla, kolem nichž jsme rychle probíhali, zahrnovala i množství sprostých nadávek, kdykoliv se z okýnka právě jedoucího auta vyklonil rozlícený řidič a vykřikl naším směrem nějaké nehezké vyjádření. Svůj jasný odpor a nesouhlas vyjádřili i lidé stojící na protější zastávce, kteří nevěřícně kroutili hlavami a cosi si vzájemně sdělovali, a jak jsme se postupně blížili ke druhé straně silnice, dokázala jsem jejich vzrušená slova zaslechnout o něco zřetelněji.
,,Kam ta dnešní mládež spěje, vždyť jsou přece tak mladí a klidně jsou ochotni už v tak brzkých létech riskovat své životy!“ ozvala se například starší paní, která stála těsně u okraje chodníku a unaveně se opírala o dřevěnou berlu. ,,Tyhle děcka by pořád jenom někam spěchaly, ale ono se jim to jednou vymstí, to vám teda povídám!“ odpověděla jí hlasitě vedle stojící žena, která držela za ruku malého chlapečka a pro jistotu mu dlaní zakryla oči, aby si takovou příhodu nemusel do budoucna pamatovat.
Mírně jsem přivřela víčka a sledovala ubíhající beton a střídavé pruhy bílé barvy pod sebou, abych nemusela být vystavována příliš opovržlivým pohledům, které na mne útočily ze všech stran. Teprve když jsem pocítila, že mi Martin sevřel dlaň o něco pevněji než předtím, jsem lehce pozdvihla hlavu a nechala svůj roztěkaný zrak spočinout na temně černém kabátě, který halil jeho vypracovaná záda. Měla jsem sice plné právo jej nenávidět za to, jak zrádně se ke mně zachoval poté, co mne v trolejbuse dobrovolně zachránil, ale někde uvnitř duše jsem tušila, že pro své podivné chování má zajisté nějaký vážný důvod.
Nemohla jsem popřít, že mi ze srdce nespadl těžký kámen, když mě Martin konečně dovedl na zablácený chodník a pokračoval v chůzi po již příjemnější cestě. Neustával ve svém zrychleném tempu a když jsem se snažila stíhat jeho dlouhým krokům, odvracela jsem hlavu na stranu vždy, kdykoliv jsme byli nuceni projít kolem skupinky studentů či náhodných kolemjdoucích, co nepochybně naše společné dobrodružství napříč silnicí museli bedlivě sledovat.
Ať už jsem však cítila ve svém nitru jakékoli náznaky vzteku či potlačované úzkosti, vytratily se do ztracena, jakmile jsme vstoupili dřevěnou branou do kouzelných a zcela nedotčených prostor botanické zahrady. Samým ohromením z té nevídané okolní krásy jsem se zastavila na místě a nechala tak svoji ruku vyklouznout z Martinova sevření, jež mi až doposud příjemně zahřívalo vnitřek dlaně. Zatímco se nijak zvlášť zaujatý hoch vzdálil o několik metrů dál, stále jsem nepřestávala uchváceným pohledem přejíždět rozvětvené koruny stromů, které se majestátně tyčily do výšky. Občas jejich holými větvemi zavanul podzimní vítr a strhl z nich poslední uchycené listí, co se v ladných spirálách spouštělo dolů a vytvářelo tak na hnědé půdě nádherný oranžový koberec. Melancholická atmosféra mi na rtech vyloudila uvolněný úsměv a mé srdce se zatetelilo ještě víc, když mi vlasy pročesal náhlý poryv vlahého vánku. S neskrývaným potěšením jsem se prodírala záplavou oranžových a červených listů na zemi, pod jejichž hustotou se dlážděná cestička téměř ztrácela, a jako malé dítě je nadšeně rozkopávala do stran, abych si ten jedinečný okamžik řádně vychutnala. Má upřímná radost se nepatrně zmírnila, když jsem se sklopeným zrakem postřehla známý cíp černého kabátu a leskle hnědé boty, které působily v podzimním prostředí až nevkusným dojmem. Potěšený výraz v očích mi však zůstal i tehdy, když jsem se na Martina vděčně podívala a ještě jednou se kolem sebe dojatě rozhlédla. ,,Jak jsi věděl, kam mě máš zavést? Tohle místo mám opravdu ráda.“ Krátký okamžik se na mě zamyšleně díval, až nakonec s konečným rozhodnutím prohlásil: ,,Myslel jsem, že tady bude víc soukromí než včera v tělocvičně, kde nás mohl kdokoliv vyrušit. Tady už nikdo takový být nemůže.“
Vzpomínkami jsem se rychle vrátila do prostor se dřevěnými parketami, kde vysoký chlapec dával hokejkou úspěšné rány do malé branky a nedaleko od něj stála má ztuhlá osoba, aby se mu o chvíli později vyznala ze svých citů a dostalo se jí za to pouhého výsměchu.
Bolestně se mi sevřelo srdce a s lítostí jsem se zahleděla do kalných vod jezírka, které bylo obklopené vysokými duby s tlustými kmeny a bylo od nás vzdálené několik metrů. ,,Předpokládala jsem, že už se mnou po včerejšku nebudeš chtít mluvit.“
Tiše jsem pozorovala rozčeřenou hladinu šedé vody, do níž spadnul právě snášející se list a vytvořil tak po celém povrchu jezírka rozšiřující se kruhy malých vlnek. K uším mi dolehlo zvláštní ostré cvaknutí a když jsem svoji pozornost zaměřila zpátky na Martina, překvapeně jsem si všimla, že má u úst tenkou cigaretu a připraveným zapalovačem ji soustředěně zapaluje. S jistou fascinací jsem sledovala, jak konec cigarety začíná pomalu hořet díky jasnému oranžovému plameni ze zapalovače a Martinovy rty ji lenivě převalují do stran.
,,Nejsi jediná, kdo tomu nerozumí,“ se zakloněnou hlavou vydechl do vzduchu oblak kouře a potom, co si zasunul červený zapalovač do kapsy kabátu, na mě opět upřel pozorný pohled. ,,Vůbec nechápu, proč mám poslední dobou takové nutkání tě chránit. Co by na tobě mělo být tak výjimečného?“ Nepřítomně jsem zírala na stoupající kouř šedého nikotinu a měla podivný pocit, jako kdyby část mé duše byla stále přítomna, zatímco ta druhá se přemístila do neznámých dimenzí. ,,A já zase nechápu, proč mě nejdřív zachráníš a hned nato mě vtáhneš do silnice jako sebevrah,“ zašeptala jsem a na důkaz svých velkých zmatků jsem se mu smutně podívala do očí.
Prudce potáhl z cigarety, vydechl otevřenými ústy další oblak kouře a s pohledem zvráceným na stranu řekl rozlíceným tónem: ,,Nenaznačil jsem ti snad dost jasně, že toho lituji?“
Chvatným krokem se vydal po listím zapadané cestě, která vedla kolem odkvetlých záhonů rostlin, a za jeho vzdalující se postavou zůstal pouze táhlý kouř od cigarety.
Chvíli jsem jen váhavě stála na místě, než jsem se s mírně rozbušeným srdcem vydala za Martinem, jehož kroky byly podněcovány potlačovaným vztekem. Když se mi ho konečně podařilo zadýchaně dohonit, znovu potáhl z kouřící cigarety, až se její konec jasně rozsvítil. Zastřeně jsem se podívala na čisté nebe nad holými korunami stromů a zhluboka oddechovala, dokud se mi plíce nezklidnily natolik, abych dokázala sebrat ztracený dech a tiše promluvit. ,,Abych se přiznala, nikdy jsem neměla moc přátel a u tebe bych opravdu nečekala, že si se mnou budeš někdy povídat.“ Mlčky jsme šli vedle sebe již plynulou chůzí a do té doby, než Martinův hlas nepřerušil dlouhé ticho, jsem pozorně naslouchala šustění našich kroků v podzimním listí.
,,Nevím přesně, co tím máš na mysli,“ na několik málo vteřin mi pohlédl do očí a já si v nich i přes tak krátký čas dokázala všimnout, jak se jeho zloba postupně vytrácí. Slabě jsem se usmála a pootočila hlavu na stranu, zrovna když jsme procházeli okolo skupinky zakrslých keřů, které rostly v úhledných řadách až ke dřevěnému plotu, jenž ohraničoval celý prostor botanické zahrady. ,,Vždycky jsem se domnívala, že takový vážený kluk z Obchodní akademie jako ty si nemůže dovolit, aby se veřejně bavil s takovou bezvýznamnou holkou jako jsem já, která bude navíc jen nezajímavou knihovnicí.“
Martinův hlasitý smích mě upřímně překvapil a když jsme lehce zabočili doleva, jelikož se cesta mírně stáčela do strany, všimla jsem si, že mu na tváři hraje stále pobavený úsměv. ,,Nepřestává mě udivovat, jak si můžeš myslet, že jsme všichni tak dokonalí a bezchybní,“ znovu se zasmál zvonivým smíchem a s přimhouřenýma očima jemně potáhl z cigarety. ,,Proč chceš věřit tomu, že ty jsi ta nejhorší?“ dlouze vydechl z pootevřených úst šedavý kouř a hluboce se mi zadíval do očí, až se mi samým překvapením zastavilo srdce. Několikrát jsem si nervózně odkašlala, než jsem ze sebe vypravila tichá a roztřesená slova. ,,Takoví snad už knihovníci jsou, nebo ne? Alespoň si to o nás celá škola myslí,“ neslyšně jsem si povzdechla a udiveně zamrkala, jakmile se Martin ztěžka posadil na lavičku, k níž jsme mezitím stačili dojít. Společně s ní jsem také zaznamenala, že se přímo před námi rozprostírá velká skleněná budova, která sloužila jako rozsáhlý skleník s mnoha vzácnými druhy rostlin a byla také významným místem pro nejrůznější výstavy a odborné přednášky.
Roztěkaným pohledem jsem sledovala Martinovu sedící postavu a zároveň jsem střílela zrakem po honosné budově, až nakonec mé rozpaky ukončila chlapcova dlaň, kterou poklepal na místo vedle sebe a naznačil mi tak, že si mám sednout přímo vedle něj. Zlehka jsem se nadechla a tiše dosedla na samý okraj lavičky, jejíž chladné dřevo mě i přes kabát lehce zastudilo. Musela jsem se přitom velice soustředit, abych nespadla přímo na zem pode mnou, jak jsem se snažila posunout od Martina na co největší vzdálenost. Srdce mi zběsile tlouklo v hrudi, když jsem očima rozpačitě přejížděla po skleněném povrchu skleníku a okolo stojících stromech, a pokoušela se ovládnout panický strach, který mi prostupoval celým tělem. Situaci zachránil teprve Martinův hluboký povzdech, jakým mne donutil se na něj koutkem oka podívat. Hlavu měl unaveně svěšenou k hrudi, ruce si volně opíral o kolena a cigareta se mu mezi prsty silně třásla, až se zdálo, že ji za chvíli upustí. ,,Chci, abys věděla, že já si o tobě ani o dalších knihovnících nic špatného nemyslím. A nikdy myslet nebudu.“ Lehce se zohnul, uhasil hořící cigaretu do vlhké hlíny pod lavičkou a pro jistotu ji ještě řádně vtlačil hluboko do země. Můj zamračený výraz nad jeho nepořádností, jenž se mi objevil na tváři chvíli poté, co jsem odhadla jeho nedůstojné úmysly, se rozplynul do neznáma, jakmile na mně spočinuly jeho působivé oči. ,,Ale opravdové starosti mi dělá to, že kdybych tehdy včas nezasáhl do situace, mohl by ti Petr nějak ublížit.“
Bez upozornění mi před očima vyvstanula vzpomínka na to, jak jsem se strachem předávala můj dopis Petrovi a doufala, že se tím něco změní k lepšímu, avšak ten, který mi měl údajně pomoci a jemuž jsem tak bezmezně věřila, jen zradil moji důvěru a málem tak zneuctil moji pověst.
Na lících jsem pocítila lehké pálení a raději jsem proto odvrátila hlavu stranou, aby nemohl vidět, jaké ponížení mi ta událost stále působí. ,,Jsem ti skutečně vděčná za to, co jsi pro mě udělal, a ani si nechci představovat, co by se mohlo stát, kdybys tam nebyl.“
Jemný úsměv na hladkých rtech Martina, jenž jsem úkosem postřehla, způsobil, že mé srdce začalo bít o něco rychleji, a z nepolevujícího studu jsem se pohledem zaměřila na vzdálené kmeny stromů. I když jsem se snažila, aby mi jeho pohledná tvář zmizela ze zorného pole, stejně mi k uším dolehl jeho něžný hlas. ,,Já vím, že nemůžu být v ten správný okamžik zrovna tam, kde mě právě potřebuješ, ale vážně se drž od Petra dál. To není kluk pro tebe.“
Překvapeně jsem vdechla do plic chladný vzduch a bezmyšlenkovitě jsem se na Martina ublíženě podívala. ,,Tak to vůbec nebylo! Nešlo mi o to, abych mohla být s Petrem, jen jsem chtěla…“ zaraženě jsem upírala zrak do Martinových chápavých očí a následující slova jsem ani téměř nevnímala, ,,…chtěla jsem ti nějakým způsobem dát o sobě vědět.“
Se stále slabým úsměvem na rtech sklopil pohled k nohám a s mírnými rozpaky pronesl: ,,Ano, to dobře vím.“ Aniž by na mne pohlédl, rychlým pohybem vyhledal moji ruku, kterou jsem měla volně položenou na studeném dřevě, a pevně ji stiskl ve své dlani. Nehnutě jsem zírala před sebe na padající listí a nepříjemně pocítila na plicích pálivý žár, jak jsem přestala dýchat.
Do hlavy se mi nezadržitelně hrnula horká krev a celou mne zachvátil silný třas, když Martinovo sevření znatelně zesílilo. ,,A právě proto, abych tě lépe poznal, tě dnes odpoledne po škole zvu do místní čajovny.“ Má bezhlasně pootevřená ústa mu na obličeji vytvořila široký úsměv a nešlo si nevšimnout radostné záře, která se mu objevila v očích. ,,Čekej na mě po vyučování před školou. Vyzvednu tě tam a společně půjdeme přímo na místo.“
Otočila jsem se k němu čelem a zmateně se pokusila v jeho rozzářeném pohledu nalézt vysvětlení, které by mi dokázalo objasnit, proč se najednou uchýlil k takovému neočekávanému rozhodnutí. Lehce jsem sebou trhla, jakmile jsem pocítila na hřbetě ruky špičky prstů, jimiž mi jemně přejel po kůži, avšak příjemné doteky zmizely stejně rychle, jako se objevily, když se ode mě opět odtáhnul. ,,Nebo je tu snad něco, co ti v tom brání?“ Škodolibost z jeho hlasu mě donutila se i proti mé vůli slabě pousmát, když jsem se musela zamyslet nad tím, zda už odpověď nezná on sám. Zadívala jsem se do jeho temně hnědých očí a srdce se mi podivně zachvělo. ,,Myslím, že kdybych měla odmítnout, byla bych blázen.“ Dlouhý okamžik se mi hlubokým pohledem vpíjel do očí a po chvíli se mírně naklonil dopředu, aby mi tichým, ale dostatečně důrazným hlasem řekl několik posledních slov na rozloučenou, kterými zakončil náš krátký rozhovor a ponechal mě tak svým vlastním myšlenkám. ,,Tušil jsem to už tehdy, když jsem tě poprvé zahlédl na školní chodbě.“
Nemohla jsem si odpustit tiché vydechnutí, které mi zlehka sklouzlo ze rtů, když jsem sledovala Martinovu zvedající se postavu, a marně se pokoušela utišit své divoce bijící srdce. Ještě předtím, než se otočil k odchodu a zamířil ke vstupní bráně do botanické zahrady, mi věnoval poslední vřelý úsměv, který mi rozechvěl každou buňku v těle a zažehl v útrobách příjemný žár.
Jakmile se mi jeho tmavě hnědý sestřih vlasů i dlouhý černý kabát ztratili z dohledu, uvolněně jsem zaklonila hlavu dozadu a bez jakéhokoli strachu se nahlas a od srdce zasmála. Náhlá vlna nepopsatelného štěstí a radosti mne natolik ovládla, že jsem jasně pocítila, jak mi do očí vhrkly slzy. Se širokým úsměvem jsem pozorovala obrovský šedý mrak, který klidně plul po modré obloze a chvílemi ji téměř celou zakrýval, a na sklíčko brýlí mi dopadla první sněhová vločka.