Nebezpečné známosti 15. kapitola

Jeho stisk i polibek poleví a jeho rty jsou už jen zlehka položeny na ty mé. Otevřu oči a podívám se na něj. Má je též otevřené a dívá se na mě zvláštním pohledem. Odstrčím se od něj a popojdu pár kroků od něj. „M-měl by sis to v hlavě srovnat Jamesone.“ Utrousím popravdě a odejdu do pokoje. To je jediná místnost, kde se můžu aspoň na chvíli schovat, před ním, před světem.

Další den ráno, mě zaskočil nečekaný budíček. „Stávat Růženko, už je poledne!“ hrkne mezi dveřmi Siler. „Co tu děláš?“ utrousím ospale a dívám se na něj přimhouřenými oči. „Přišel jsem hlídat děti.“ Sykne ironicky. „Vtipný.“ Ucedím a převalím se na druhý bok, otočím se k němu zády. „Já jsem vždy vtipný, vstaň a pojď dolů, máš tam teplý kafe a tousty.“ Oznámí mi a i s tím odejde. V pokoji zase zabude tma a mě se chce ještě spát, ale kvůli té snídani snad i vstanu. Celá rozcuchaná a rozlámaná vstanu a obleču se. Navštívím pana prkýnka, kartáček a zrcadlo a pak teda jdu na tu údajnou snídani. A opravdu…na stole je můj hrnek plný voňavého kafe a dva tousty s rozpuštěným máslem. „Mňam…“ utrousím a ihned si k tomu sednu. Ještě než se zakousnu do toustu, uvědomím, že když je tu Siler, Jameson bude zřejmě pryč. „Kde je Jameson?“ zeptám se ho. Ten sedí naproti mně a čte si noviny. „Jel pryč, prý si musel pročistit hlavu, nebo co to říkal.“ Odpoví mi a otočí další list novin. Že by vzal má slova vážně? Přišel mi hodně nevyrovnaný sám ze sebou, zřejmě má nějaké další potíže. „Aha.“ Hlesnu jen a usrknu horké ranní kávy. „Proč?“ zeptá se a rentgenuje mě laserem svých modrých očí. „Jen se ptám.“ Opáčím. „Jasně.“ Sykne. „Jak jasně, prostě se jen ptám, když si tady ty, je mi jasný, že tu Jameson nebude. Nic v tom nehledej.“ Obořím se. „Nic v tom nehledám.“ Řekne provokativně a já raději už jsem ticho. „Díky za snídani.“ Poděkuji, když ji dojím a dopiju. „Dobrý, ty mi můžeš za odměnu udělat oběd a večeři.“ Zazubí se Siler. „i večeři? To Jameson bude tak dlouho pryč?“ „Co se tak o něj staráš, stalo se mezi vámi něco?“ zeptá se podezřele. „Ne.“ Odpovím. „Kecy.“ Odsekne. „Fajn, prostě jsme se pohádali, neřekli jsme si moc pěkné věci. Řekla jsem mu, aby se nad sebou zamyslel, přijde mi, že se nedokáže ovládat.“ Vysvětlím. „No, popravdě, slyšel jsem, že sis vyšla na rande s Harrisonem a to by mě taky celkem dost namíchlo. Nemluvě, že jsi mu lhala a on lhaní nesnáší.“ „Takže za to můžu já.“ Usoudím. „Můžete si za to oba dva, tu mu dáváš podnět se naštvat a na něj je toho poslední dobou moc, tak to trošku více nezvládá.“ Usoudí Siler. „Políbil mě.“ Dodám ještě, zřejmě ten hlavní bod. To trošku Silera zaskočí. „Vážně? Hmmm, to není tak hrozná zpráva ne?“ „Bylo to zvláštní, neříkám, že se mi to trochu nelíbilo, ale do té situace to vůbec nepatřilo. Já, já prostě nevím, co si o tom všem mám myslet, jednou je chladný jak kus ledu, pak je dobrosrdečný, dá se s ním normálně mluvit a pak je jak osina v zadku.“ „Jo, to bude můj bratr.“ Sykne Siler a já se na něj vážně podívám. „Přestaň si z toho dělat srandu.“ „Hele tohle je vaše věc, na to nezapomeň, ale něco ti musím říct. Myslím, že dneska je výročí, kdy se s Kate vzali. Dnes je to deset let a ona je mrtvá už pět let, stále ho to dohání.“ „Zřejmě to bude tím.“ Opáčím. „Každý to hold bere jinak, ale Jameson, je dobrý chlap, neudělal by ti nic.“ Řekne zcela vážně a já doufám, že má pravdu.