Princezna z Terrenu

5. kapitola
„Fredie,“ šeptal a políbil ji do vlasů.
„Byla smutná a trochu polekaná už dlouho. Možná proto chodila pozdě,“ Verča se opřela o Robina.
„Proč se mi nesvěřila,“ pohlédl na ni Kristian.
„Možná neměla zpočátku odvahu a když ses potom začal zlobit…“
„Zkazil jsem to. Měl jsem si všimnout, že má problémy.“
Fredie tlumeně zasténala.
„Fredie, jsem tady miláčku.“ Sklonil se nad její potlučený obličej a pohladil ji po vlasech.
„Krisi,“ vydechla a malátně ho objala kolem krku. „Jsem tak ráda, že jsi tady.“
„Už nikdy na tebe nebudu křičet, slibuji.“
Dívce se oči zalily slzami.
„Tak jsem se bála,“ vzlykla.
„Pš. Neplakej, maličká.“
„Frederiko jak se tu kumaj vzal?“ zeptal se Robin.
„Já… já nevím. Probudil mne nějaký skřek a já začala utíkat. Potom jsem ho zahlédla a chtěla znovu utéct, ale vzpomněla jsem si, že jsem víla a přeměnila se. Bylo jich ale moc, tak jsem začala znovu utíkat. Potom už nic moc nevím.“
Kristian cítil její zrychlený dech a paniku, která se jí začala zmocňovat.
„No tak Fredie, pšš. Už jsi v bezpečí. Už se ti nic nestane. No tak, miláčku.“ Přitiskl ji k sobě a líbal na čelo.
„Počkej, Fredie, byli u tebe doma?“
„Ne, já…“
„Proč jsi byla v noci v lese?“ zeptala se překvapeně Verča.
„Já… Utekla jsem.“
„Proč, miláčku?“
„Bylo toho moc. Překročila všechny hranice. Na to nemá právo.“
„Kdo? Na co nemá právo?“
„Alexandra,“ Frederika sklonila hlavu a schovala obličej pohledu ostatních.
„Co provedla?“
„Krisi když já…se…cítím strašně…strašně trapně,“ zamumlala.
„Před námi se přeci cítit trapně nemusíš, Fredie,“ zavrtěl hlavou Robin.
Verča se vyvlékla z Robinova objetí a klekla si k Frederice.
„Jsme přeci kamarádi. Pamatuješ na tu přísahu?“
„Ano,“ v dívčině hlase zazněl úsměv. Před pěti lety kdy se skamarádili společně složili přísahu, že zůstanou navždy spolu a nic je nerozdělí.
„Alexandra nechce abych se s vámi stýkala. Vždycky mne něčím zaměstná a já jí uteču. Nikdy to ale nestihnu včas. Když se vrátím domů čeká mne úklid domu a spousta urážek. Včera mne zamkla v pokoji. Utekla jsem.“