Princezna z Terrenu

7.kapitola
Fredie se probudila a polekaně se posadila. Byla celá zpocená a rychle dýchala.
„Fredie, co se děje?“ posadil se Kristián, který ležel na zemi na matračce.
„Já… něco se mi zdálo,“ zavrtěla Frederika hlavou. Hlas se jí mírně třásl.
Kristiín beze slova vstal a sedl si k dívce na postel. Objal ji a přitiskl k sobě.
„Co to bylo?“ hladil ji po vlasech.
„Nevím. Tedy… ten sen se mi zdá už docela dlouho. Každou noc. Nikdy si z něj moc nepamatuji. Vím jen, že je tam hodně zla.“
„Zla?“
„Kumajové a jiné příšery. A je tam nějaký hrad. Na víc si nevzpomínám.“
„To nevadí. Určitě si vzpomeneš až přijde pravý čas,“ usmál se na ni.
„Kristiáne, omlouvám se, že jsem se ti nesvěřila s Alexandrou, ale já…“ Kristián jí lehce přitiskl prst na rty.
„Zprvu jsi neměla odvahu a potom jsem se začal zlobit a už sis netroufla vůbec. Je to moje chyba. Měl jsem si všimnout, že tě něco trápí. Já se omlouvám.“
Frederika se tiše zasmála.
„Oba jsme udělali chybu. Hlavně jestli mi odpustíš. Já se na tebe vůbec nezlobím. Ani maličko. A ani jsem se nezlobila. Bylo mi jen hrozně líto, že nedokážu dodržet slib, který jsem ti dala.“
„Já se na tebe taky nezlobím. Nemám a neměl jsem důvod. Ty můj maličkej miláčku,“ políbil ji do vlasů.
Fredie zívla.
„A teď rychle spi. Jsi stále ještě unavená z událostí dnešního dne. Je to jenom asi šest hodin co jsi bojovala s několika kumaji. Musíš se vyspat.“
Chtěl ji položit zpátky na polštář, ale Frederika ho pevně chytla kolem krku.
„Ne. Zůstaň se mnou.“
„Dobře, maličká. Dobře,“ zašeptal a lehl si k ní. Frederika mu opřela čelo o rameno a téměř okamžitě usnula.
Kristián ji ještě dlouho hladil po hebkých vlasech a díval se do tmy.