Princezna z Terrenu

9. kapitola
Frederika na něj nevěřícně zírala. Kristián přeci nemůže být princ. Ne to by jí určitě řekl.
„Co se děje?“ Kris se postavil a natáhl k ní ruku avšak rychle ucouvla.
„Frederiko!“ zvýšil trochu hlas. „Co se děje?“ uchopil ji za ramena a mírně s ní zatřásl.
„Frederiko, měli jsme ti to říct, ale všichni bychom byli v nebezpečí kdybys to věděla,“ pohlédla na ni Verča.
„Cože?!“ nechápal Robin a Kristián.
„Nevím jak, ale ví, kdo jsi,“ pohlédla na Kristiána.
„Jak to víš, Fredie?“ užasl Robin.
Kristián se jí upřeně zahleděl do očí a ona mu pohled beze slova opětovala.
Po chvíli ji objal a usmál se na kamarády.
„Viděla jsem to. Viděla jsem vás na dvoře nějakého hradu jak se loučíte s…“
„Mými rodiči,“ dokončil za ni Kris.
„Ano.“
Robin, Kris a Verča si vyměnili pohled.
„Myslíš, že je to…?“
„Vše tomu nasvědčuje,“ přikývl Kristián.
„O čem se to bavíte?“
„Měli bychom jí to říct,“ řekla Verča.
„Ne!“ zamítl rázně Kristián.
„Bylo by to lepší, Krisi.“
„Ne. Ještě ne, Robine“
Frederika se zvedla a aniž by si jí ostatní všimli, vyšla ven před dům.
Měla toho dost. Bavili se jakoby tam ani nebyla. Kdyby ji aspoň poprosili, aby šla do pokoje a nechala je o samotě!
Povzdechla si a sedla si na schody.
Přes hlavu si stáhla kapucu a opřela si čelo o kolena.
Myšlenky se jí míhaly hlavou. Nechápala jak to, že viděla minulost.
„Frederiko!“ vyběhl ze dveří Kristián. Jakmile ji spatřil, oddechl si.
„Nemůžeš jen tak zmizet. Po tom co se stalo ne,“ sedl si vedle ní a objal ji. „Tak co se děje, Fredie?“ zeptal se.
„Já… jsem z toho všeho zmatená.“
„Až přijde čas všechno pochopíš. Slibuji, Fredie,“ políbil ji do vlasů.
Dívka ho objala.
„Myslím, že nejlepší bude když půjdeme za mými rodiči. Vyrazíme zítra ráno, Fredie. Takže si pořádně odpočiň, miláčku.“
Zvedl se a podal jí ruku. Fredie se zvedla a zašli do domu. Beze slova zmizela v pokoji a lehla si na postel.
Připadalo jí, že se jí Kristián vzdaluje.
„Fredie, neuklidnila ses, viď?“
„Mám pocit, že se mi ztrácíš. Poslední dobou… jsi… rezervovanější.“
„Frederiko, to nemá nic společného s tím, že bych tě neměl rád. Je to jen… mám starosti. Ale to nic neznamená,“ sedl si k ní na postel. „Miluji tě od prvního okamžiku kdy jsem tě poprvé viděl, Fredie.“
Frederika si sedla a objala ho.
„Ještě jsem snad neviděl někoho kdo si tak málo věří,“ políbil ji. „Přitom jsi ta nejúžasnější holka jakou znám.“
„Nikdy mne neopouštěj, Krisi,“ zašeptala.
„Nikdy, slibuji.“
Dívka se k němu pevně přitiskla.
„Mám tě moc ráda.“
„Já tebe taky, Fredie,“ dlouze ji políbil.