Souhra elementů : Kapitola 8. - Překonání hranic

Rty se mi roztáhly do širokého úsměvu, když jsem zaklonila hlavu a s rozzářenýma očima jsem pozorovala padající sníh. Snášel se k zemi ve stále hustším množství a vytvářel tak na chodníku a blízké silnici postupné závěje. Vydechla jsem před sebe oblak sražené páry a zastrčila si prokřehlé ruce hluboko do kapes kabátu. Pohledem jsem se vpíjela do bílé oblohy nade mnou a tiše dovolovala třpytivým vločkám, aby mi svým jemným nánosem pokryly vlasy a chladným dotekem mi hladily tváře.
Dnešní odpoledne se stalo dnem, o němž jsem dlouhé měsíce jen snila a nikdy si nedokázala přiznat, že by se ty lehkovážné představy mohly někdy stát skutečností. Má dlouho neopětovaná láska se mi před několika hodinami v pochmurném ránu sama nabídla, že mě pozve do ústraní nedaleké čajovny a dala mi tak najevo, že má zájem se o mně něco bližšího dozvědět.
Při té myšlence se mi divoce rozbušilo srdce a ze samých rozpaků jsem pocítila na lících ostré pálení. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna on se bude chtít veřejně ukazovat právě se mnou. Jeho zářivě bílá kšiltovka a dokonale upravený styl zásadně kontrastoval s mojí obyčejností a zahanbující pověstí, když se po škole rozkřiklo, jakou barvu mám ráda a co všechno jsem ochotna pro její vyjádření nosit. Téměř každý student již věděl, že mám pro tuto temnou barvu velkou slabost, a proto se čas od času některý z nich odhodlal, aby mi uštědřil nějakou uštěpačnou poznámku a mohl tak výstižně předvést svůj odpor a znechucení nad mojí osobou.
Přesto však byl Martin ochotný a zjevně i rozhodnutý strávit se mnou nějaký čas v soukromí, i když by ho při tom mohl někdo spatřit a nepochybně by si tím zadělal na nepříjemné pomluvy.
Roztěkanýma očima jsem sledovala dav studentů, který vycházel z hlavního vchodu do školy, avšak ať už jsem se dívala jakkoli pozorněji, Martina jsem mezi ostatními nikde nezahlédla.
Čekala jsem sice u zábradlí teprve několik minut, ale srdeční tep se mi již dávno vymknul kontrole a kdybych se nedržela staré opotřebované tyče zábradlí, asi bych upadla na zem. Pořád jsem ještě nemohla uvěřit tomu, že se s ním skutečně setkám tváří v tvář a ne prostřednictvím dopisů či občasných pohledů, jak jsem byla za poslední téměř dva roky zvyklá. Neuměla jsem si představit jiný způsob kontaktu mezi námi a snad právě proto mě pozval, aby mi dokázal, že to tak opravdu může být.
Samým napětím jsem tajila dech, až mi z té námahy začaly skomírat plíce, a když jsem ho konečně uviděla, přestala jsem dýchat úplně. Má úzkost se však prohloubila ještě víc, jakmile jsem zaznamenala po jeho boku dva další rozesmáté chlapce. Rychle jsem uhnula pohledem, když se ke mně znatelně přiblížili, a přitom mě přepadla panika z toho, jak bych se měla v takové situaci zachovat. Mám za ním jednoduše zajít a pozdravit ho, aby si vzpomněl na to, co mi ráno sám řekl? Nebo mám zůstat stát na místě a netrpělivě čekat na jeho vlastní reakci?
Mé kousavé myšlenky naštěstí přerušil Martinův rychlý chvat, když mě obratně chytil za ruku a prudce přitiskl ke svému levému boku. Stačila jsem jen překvapeně zalapat po dechu, než jsem byla nucena se přizpůsobit jeho hbitým krokům. Zatímco jsem se nepřestávala červenat, ruku mi stále pevně svíral v dlani, z níž mi do kůže pronikal sálavý žár. Zůstal ke mně odvrácený stranou, protože se během toho, jak mě k sobě přitáhl, stále nerušeně bavil se svými pobočníky, jako kdyby se vlastně nic důležitého nestalo. ,,Dokážete si vůbec představit, jak by se asi musel tvářit, kdybych mu to řekl?“ Martin se zasmál pobaveným smíchem a z těch nádherných tónů, které vyšly z jeho chvějícího se hrdla, se mi příjemně rozbušilo srdce. Vnitřnostmi mi projela vlna vzrušení jako ostrý nůž, když jsem si uvědomila, v jak těsném semknutí u něj ve skutečnosti jsem. Byla to dostatečná blízkost na to, abych vnímala jeho hlas těsně u své hlavy a cítila jeho tělesné teplo, jež vycházelo z doteku, kterým mne silně držel za ruku. Právě kvůli němu jsem sebou znatelně trhla, když se mi jeho prsty prudce zaryly do dlaně, a teprve po chvíli jsem pochopila, že mi tím chce dát tiché znamení toho, že se blížíme ke křižovatce. Stále vedl živý rozhovor se dvěma zaujatými chlapci, kteří nadšeně opětovali jeho vyřčená slova, i když mi jejich bujará rozprava příliš smysl nedávala. Avšak jak se vzdálenost mezi námi a hlavní dopravní tepnou zkracovala, postřehla jsem v Martinově hlase jistou nervozitu, když se jejich vzájemný hovor chýlil ke konci.
,,Hele, dneska s váma nepůjdu, ještě si musím něco vyřídit. Uvidíme se zase zítra.“
Ačkoliv Martin zřejmě doufal v rychlé rozloučení, jeho přátelé to tak lehce neviděli. Všichni jsme se zároveň zastavili na chodníku před křižovatkou, na níž svištěla v závratné rychlosti auta a vytvářela tak nepříjemný hluk. Ze strachu, že by si mě mohli ostatní po boku Martina všimnout, jsem se pomalu otočila na stranu, aby má blízkost u nich nebyla tak nápadná. Mé chytře zamýšlené úmysly však zase rychle přetrhl Martin, který mne jedním trhnutím navrátil zpátky na původní místo.
Kluk s téměř holou lebkou, kterou mu pokrývaly jen krátké špičky hnědých vlasů, se na Martina podezřele podíval a mírně buclaté tváře se mu roztáhly do širokého úšklebku. ,,Já to věděl už dávno, borec! Řekni, je to ta tvá úchvatná Kristýnka nebo jsi ji už stačil vystřídat za nějakou jinou?“ Druhý kluk s ošklivě blonďatou patkou a tenkými brýlemi se souhlasně zasmál a výrazně na svého spolužáka mrknul. ,,To je sice vážně trefný, ale myslím, že to taková pravda zase není.“ Hodil po Martinovi škodolibým pohledem a já čím dál zřetelněji cítila, jak se mi stahuje hrdlo. ,,Slyšel jsem, že se spolu v poslední době často hádají. Kvůli čemu si myslíš, že to může být?“ Bezstarostně si založil ruce do kapes bundy a věnoval Martinovi další výsměšný pohled. ,,Nebo bych snad měl říct – kvůli komu?“ Otřeseně jsem na pobaveného chlapce zaměřila svoji pozornost a dech se mi rázem podrážděně zrychlil. Dříve, než si stačil mého podivného vzteku všimnout, mě Martin pevným stiskem postrčil za svá záda a musel přitom předstírat, že si jen zastrkuje ruku do zadní kapsy džínů. S bolestně rozbušeným srdcem jsem upírala zrak na Martinovu černou bundu, která měla na lemu kapuce světlou kožešinu, a hlavou mi vířila spousta zmatených myšlenek.
,,Zabývej se laskavě svými vlastními problémy. Uvidíme se zítra.“
Ledový hlas Martina ukončil jakékoli další možné poznámky, jež by mohly směřovat na jeho osobu. Rozvážně a s naprostou důstojností se pomalu dal do kroku. Těsně přimknutá k jeho zádům jsem šla opatrně za ním. Držel mě u sebe tak blízko, že naše spojené ruce nebyly ani v náznaku vidět. Oba zaražení kluci tedy zůstali stát na místě, i když na semaforu již naskočila zelená, v mylném domnění, že s Martinem jen náhodně jdu tím stejným směrem.
Ještě, než jsme zabočili za roh do vedlejší ulice, jsem si stihla neklidně povšimnout, jak Martinovu odcházející postavu sledují jeho kamarádi s podezřele přimhouřenýma očima.

Jakmile jsme se dostali do dostatečné vzdálenosti od možných narušitelů, nedokázala jsem již déle potlačovat své výčitky svědomí, které mi propichovaly srdce. Sklopila jsem hlavu k zemi, abych se nemusela dívat na jeho záda, a ze rtů mi vyšel tichý šepot. ,,Martine, nechci ti působit žádné potíže, a už vůbec ne takové, že kvůli mně ztratíš své přá - “
Sevření kolem mé dlaně konečně povolilo, avšak tím důkaz o Martinově síle zdaleka neskončil. Tlak jeho ruky se přesunul na mé rameno, když mě přitlačil na bílou zeď jednoho z domů, okolo nichž jsme procházeli. Upřeně se mi svýma temnýma očima zahleděl do tváře, až jsem měla pocit, že mi z těla odebírá veškerou energii. Nehnutě jsem jeho hluboký pohled opětovala a s každou uplynulou vteřinou si byla vědoma toho, že mi svaly v nohách začínají postupně ochabovat. Má neschopnost a náhlá vyčerpanost se zhoršila ještě více, když si Martin vedle mé hlavy opřel ruku a sklonil se ke mně natolik blízko, že jsem cítila jeho klidný dech, unikající z jemných nozder.
,,Nechci, aby sis namlouvala takové nesmyslné věci. Ty za to přece nemůžeš, to jen oni jsou příliš hloupí na to, aby to pochopili. Tak si s tím nedělej starosti, ano?“
Sice ve mně i nadále zůstávaly znepokojivé pochybnosti a také se mi motala hlava z jedné konkrétní informace, jakou jsem se dozvěděla od jednoho z Martinových kamarádů, avšak jeho něžný úsměv mi nedovolil si na ni vzpomenout. ,,Pojďme tedy do té čajovny, tam si budeme moct povídat v mnohem větším soukromí. Je jen pár metrů odtud.“
Lehce se ode mě odtáhnul, založil si ruce do kapes bundy a s hlavou otočenou na stranu se zadíval do dálky. S nepolevujícími rozpaky jsem sledovala směr jeho pohledu a téměř okamžitě jsem si všimla výrazné tabule, umístěné nedaleko od nás. Byla posazená několik metrů nad zemí na tlusté kovové tyči a s hlasitým vrzáním se kývala ve větru. Svým zářivým červeným nápisem nabádala k návštěvě čajovny, jež prý podle ní byla místem odpočinku a příjemného uvolnění, a pro věrohodnost celé reklamy byla vedle blikajících rudých písmen vytvořena také ostře žlutá svíčka.
Martin se rozhodným krokem vydal k blízké tabuli, jež pravděpodobně naznačovala vchod do čajovny, který oslnivý transparent tolik prezentoval, a já na okamžik zůstala stát na místě. Prudké poryvy chladného větru mi rozhazovaly vlasy do všech stran, ale namísto toho, abych si je začala jako obvykle zastrkovat za uši a přitom nepřestávat proklínat své divoké kudrny, jsem jen zamyšleně pozorovala Martinovu vysokou postavu, která se ode mě stále víc vzdalovala.
Pochopila jsem, že mi tímto nenuceným gestem dal na výběr. Jedna z možností mi poskytovala příležitost, abych odtud mohla rychle odejít a nechat ho tak samotného, aby se směl nad celou situací a pro něj možnými nevýhodami zamyslet. Avšak ta druhá se přikláněla ke skutečnosti, jakou člověk jako já příliš často nedostává, a ta představovala nenahraditelné setkání s osobou, kterou již po dlouhou dobu tajně miluji.
Na tváři se mi objevil lehký úsměv, když jsem se beze slova vydala ve stopách Martina, který se mezitím stačil dostat pod světélkující tabuli. Jen těžko by se mi věřilo tomu, kdybych jen krátce pomyslela na to, že bych se tohoto odpoledne naprosto nezodpovědně vzdala, a pokud bych něco takového skutečně udělala, do dnešních dnů bych si to nepřestala vyčítat.

Netušila jsem, kolik času jsem strávila pozorováním mihotavého plamenu svíčky, ale podle toho, jak se mi díky zdejší příjemné atmosféře a omamného aroma vonných tyčinek klížily oči, usuzuji, že to již nějakou chvíli muselo trvat. V nastalém opojení jsem se proto myšlenkami snadno vrátila do doby, kdy jsem venku před vchodem do čajovny stačila dojít Martina. Vzpomínám si na ten zvláštní pohled, kterým mne obdařil, když jsem s mírným úsměvem stanula po jeho boku. Bylo v něm možné spatřit tichou radost a jasné spokojení nad tím, že jsem se nakonec rozhodla zvolit možnost, která mi nabízela být s ním nějaký čas o samotě. Důkaz jeho upřímného vděku se ukázal také v situaci, když jsme společně vešli do útulného prostředí čajovny a jakmile jsem spatřila blízký věšák, okamžitě mi nabídnul, zda by mi nemohl odložit kabát. Mé rozpačité kývnutí hlavy ho zřejmě dostatečně přesvědčilo na to, aby mi bez jakýchkoli obav pomohl se svléknutím těžkého kabátu, který následně více než ochotně pověsil na jedno z ramínek věšáku.
Líce mi pokryly jemné ruměnce, když jsem odtrhla pohled od oranžově plápolající svíčky a zaměřila svoji pozornost na nedaleký bar. Sice ho částečně pokrývala tma, jako tomu bylo téměř v celé čajovně kromě jednotlivých stolů a několika parapetů, na nichž byly umístěny blikotavé svíčky, ale i přesto jsem dokázala postřehnout obrys jeho postavy. Elegantně se skláněl nad barovým pultem a zrovna nám objednával nějaké pití, o jehož výběru musel již dopředu vědět, když se za příjemnou barmankou vydal tak rozhodným krokem. Jakmile otočil hlavu na stranu a střetl se s mým rozpačitým pohledem, na rtech se mu vytvořil něžný úsměv. Rychle jsem sklopila oči zase zpátky k zářivému knotu svíčky, ale příliš pozdě jsem si uvědomila, o kolik citů jsem se s ním v jediné vteřině dokázala podělit.
Náš stůl byl na samém konci místnosti, kde mu byla vyhrazena dostatečná vzdálenost od ostatních, aby tak mohli mít určití zákazníci jedinečné soukromí. Navíc jeho poloha byla navržena tak, že malý zelený stolek spolu se dvěma židlemi byl posazený uvnitř gotického výklenku, díky němuž tak byl celkový dojem o nerušeném pohodlí završen. I kdyby se člověk pokoušel od té neskutečné iluze odtrhnout, stejně by ho nepřestával přepadat pocit, že je v celé čajovně se svým partnerem sám, uzavřený ve svém vlastním světě, kde je nikdo nemůže vyrušit. A přesně v takovém domnění jsem se ocitla i já sama, když jsem znovu propadala kouzlu zářivé svíčky.
Snad právě pro mé zaujetí oním hravým plamenem, který mi nepřestával poskakovat před očima, jsem si ani nestačila povšimnout, jak se ke stolu tiše přiblížil pár černých bot. Teprve s kouřícím šálkem čaje, jenž byl přede mě postaven, jsem hbitě zvedla hlavu a nedovedla se ubránit mírnému zahanbení nad tím, jakou zaujatost dokáži vynaložit nad pouhou svíčkou.
Můj nevydařeně skrývaný stud však rozehnal Martinův uvolněný úsměv, jakmile zlehka dosedl na židli a sám si před sebe postavil totožně vypadající čaj. ,,Nemusíš se stydět za to, jak na tebe místní prostředí působí. Naopak je to skvělá příležitost, abys překonala veškeré zábrany a otevřela se novým možnostem.“ S chápavým výrazem v očích se na mě přes záblesky svíčky podíval a já se nedokázala ubránit potěšenému úsměvu, když jsem pochopila, jakou pravdu vlastně má.
,,Musím přiznat, že mi přímo čteš z duše. Není potřeba, abych v této chvíli měla nějaké obavy nebo starosti.“ Aniž bych to předem čekala, jasně jsem uvnitř sebe pocítila, že veškeré napětí se začíná postupně rozplývat a na jeho místo se dostává pouze příjemný klid a mír. Těžko říct, jestli za zbavením mých rozpaků byl právě Martin, který mne dokázal překvapit svoji vstřícností a ochotou nastolit v mé duši klid, nebo za to mohlo zdejší otupující aroma, které mi nenásilným způsobem zakrylo mysl, ale každopádně si na místní prostředí člověk rychle zvykl.
,,Na problémy se najde vždycky času dost, ale je potom více než těžké si najít čas pro to, aby se jich člověk mohl zbavit.“ S tichým povzdechem jsem zamíchala stříbrnou lžičkou červenou tekutinu, z jejíž vůně jsem usuzovala, že se jedná o čaj s ovocnou směsí. Jak jsem si nabrala malou lžičku horkého čaje a s jemným usrkáváním ho ochutnávala, všimla jsem si, že Martin souhlasně přikývl. Právě si jemným pohybem zvedl šálek čaje k ústům a poté, co v několika málo doušcích okusil kvalitu vybraného pití, jej zase položil na porcelánový talířek a rozvážně promluvil. ,,V tom máš naprostou pravdu. Už mě unavuje neustále poslouchat ty chytré řeči trenéra, když máme zrovna nějaký zápas a on si myslí, že všechno, co udělám, je naprosto špatně. Jako kdybych nehrál fotbal už od svých osmi let.“ Nechápavě zakroutil hlavou a zlehka povytáhl mokrý pytlík čaje, který zase po několika vteřinách ponořil na dno šálku. Nedokázala jsem potlačit své překvapení, když mi o sobě konečně odhalil něco většího, než jen svůj přitažlivý pohled a bezchybný styl oblékání. Samozřejmě jsem něco takového od kluka jako byl Martin mohla očekávat, zvláště s jeho vypracovaným tělem a viditelně dobrou fyzickou kondicí, ale stejně jsem se neubránila rozzářenému pohledu, který jsem na něj musela upřít. ,,Ty hraješ fotbal? Tak to jsi skutečně dobrý, ale opravdu nechápu, jak ten trenér s tebou může být nespokojený.“ Až po Martinově dlouhém pohledu jsem si s určitým znepokojením uvědomila, že má slova mohla vyznít tak, jak neměla, a proto jsem hned zamumlala několik dalších pro lepší vysvětlení. ,,Totiž…chtěla jsem tím jenom říct, že nevypadáš jako někdo, kdo by se zrovna tomuto sportu moc nevěnoval. Určitě se velice snažíš, ale právě to zřejmě tvůj trenér přehlíží, a to je podle mě velká chyba.“
Nejdříve se na Martinově tváři objevil letmý úsměv, než se dal do přidušeného smíchu. ,,Ano, pochopil jsem tě správně. A je opravdu milé, že si tohle myslíš, ale bohužel si můžu nechat jenom zdát o tom, že by mi něco podobného řekl i trenér.“ Vděčně se na mě podíval a já hluboko uvnitř sebe pocítila, jak se mi srdce zatetelilo blahem. Byla jsem ráda, že se mi naskytla příležitost, abych ho mohla za něco opravdu obdivuhodného pochválit, a i když jsem se přitom musela vyhnout možnému nedorozumění, nakonec ho to přeci jen dokázalo potěšit.
Stále s lehkým úsměvem na rtech jsem si vzala šálek čaje do dlaní a zhluboka se z něj napila. Za tu dobu, co mi ho Martin přinesl, již stačil dostatečně vychladnout na to, aby se dal pít normálním způsobem namísto opatrného nabírání lžičkou. Mohla jsem si tedy bezstarostně vychutnávat intenzivní chuť malin, borůvek a brusinek, které mi příjemně stékaly do krku, aniž bych se musela obávat něčeho horkého. ,,Ale dost už o mně. Pověz mi raději něco o sobě. Neděláš náhodou taky nějaký sport?“ Když jsem tu zvláštní kombinaci slov zaslechla, jak ji Martin rázem zvědavým hlasem vypouští z úst, málem jsem nestačila spolknout další lok čaje. S mírným kašláním jsem položila šálek zpátky na stůl a dříve, než jsem se stačila připravit na to, abych něco vyslovila, mne Martin předběhl. ,,Aha, dobře, tak tuto otázku zřejmě raději vynecháme.“
Rty se mi roztáhly do širokého úsměvu, když jsem se na Martina zdrženlivě podívala a postřehla v jeho očích kromě pobavení také určitý záblesk starostí. ,,To je v pořádku, nemohl jsi přece vědět, jak budu reagovat.“ Lehce jsem pootočila hlavu na stranu a oči mi padly na právě odcházející skupinu lidí, kteří za hromadného veselí vyšli z čajovny, a jak se za nimi pomalu zavíraly dveře, všimla jsem si, že obloha venku se již začíná viditelně zatahovat. ,,Ale bohužel se musím přiznat, že na sport vážně dobrá nejsem. Vždyť nedokážu vyšplhat ani na běžnou tyč, natož abych udělala nějaký výmyk na hrazdě.“ Pohledem jsem se zaměřila zpátky do rozvlněného šálku čaje a když se jeho červená hladina trochu ustálila, s jistým zklamáním jsem se zahleděla do vlastního odrazu sebe sama. Při pomyšlení, že se vedle mě musí Martin cítit přinejmenším poníženě vzhledem k tomu, že mu žádná námaha nepůsobí potíže, se mi lehce zatočila hlava. ,,Jsem opravdu tak neschopná, jak všichni tvrdí, nebo se naopak ostatní kolem mě snaží zakrývat skutečnou pravdu, takže jsem tedy ještě horší, než jak říkají?“
Zatímco jsem nepřestala pozorovat svůj strnulý výraz, který přesně vystihoval marnost a bezvýslednost toho, když se v hodinách tělocviku o něco pokouším, na hřbetě ruky jsem pocítila jemné pohlazení. ,,Podívej, to, že nejsi dobrá ve fyzických aktivitách jako tví spolužáci ještě neznamená, že jsi naprosto bezvýznamná.“ Překvapeně jsem mrkla a zvedla hlavu právě včas, abych zahlédla, jak se Martinova ruka zase obezřetně stáhla a dlouhé prsty sevřely do pěsti. ,,Nesmíš být na sebe tak tvrdá. Každý z nás je v něčem jedinečný a pokud tomu druhému jde něco míň než tomu prvnímu, není tím přece o moc horší.“ Zamyšleně se zadíval do mihotavého svitu svíčky a já se musela lehce usmát nad opětovnou pravdivostí jeho slov. ,,Pravé umění je v sobě to, čím se odlišujeme od ostatních, najít a dál rozvíjet. A navíc – nebylo by to nudné, kdyby každý z nás byl ve všem dokonalý a podobali bychom se jeden druhému jako vejce vejci?“
Nemohla jsem jinak než kývnout hlavou na důkaz souhlasu a zrovna, když jsem se chystala dopít několik posledních doušků čaje, se mi pohled zaměřil na Martinovy temné oči. Ve světle svíčky najednou vypadaly ještě hlouběji než za normálního denního světla, jako kdyby se jasné žluté záblesky plamene zarývaly do jeho tmavě hnědých zornic a tím je tak výrazně prohlubovaly.
Teprve po delší odmlce jsem si uvědomila dobu, po jakou jsem se utápěla v jeho bezedných očích a jež trvala příliš dlouho, a raději jsem se opět věnovala svému šálku čaje. Jedním loknutím jsem dopila zbývající ovocnou směs a s jistým překvapením si povšimla toho, že také Martin svírá v prstech svůj čaj a na jedno polknutí dopíjí doposud nevypitou tekutinu. Když jsme se na sebe oba dva s porcelánovými hrnky v rukou podívali, neubránila jsem se tichému zasmání a Martin se ke mně po chvíli přidal. I když náš společný smích zvolna utichal až se vytratil úplně, nepřestala jsem se díky nastalé harmonii jemně usmívat. ,,Víš, už dlouhou dobu jsem přemýšlel nad tím, že bych se tě zeptal na několik věcí, které by mě opravdu zajímaly. Nebude ti to vadit?“
S lehkým cinknutím jsem položila prázdný šálek na bílý talířek a zadívala se do jeho dychtivých očí, které prahly po tom, aby jim byly dány odpovědi na určité palčivé otázky. Lehce jsem se začervenala nad jeho nenadálým zájmem a tiše se podvolila jeho radosti. ,,Ale jistě, v pořádku.“
Martin si složil ruce na stůl, propletl si prsty mezi sebe a s neslyšným nádechem započal svoji první otázku, která mu spolu s ostatními již dlouho ležela na srdci. ,,Tak tedy opravdu bych nechtěl, aby to na tebe působilo jako nějaký dotěrný rozhovor, ale upřímně bych se chtěl dozvědět, jakou hudbu ráda posloucháš.“
Ještě než jsem mu dala svoji přímou odpověď, jsem se na okamžik zamyslela nad tím, zda si náhodou nevšiml mých zvláštních černých doplňků, s nimiž jsem se téměř denně procházela po škole a skoro každý student se po mně znechuceně podíval. Pokud by to byla pravda a on o tom už dávno věděl, zřejmě proti mému stylu oblékání nic neměl, protože kdyby patřil mezi ty, kteří mě nespravedlivě odsuzují, nepozval by mě na místo jako je toto a už v žádném případě by se mnou nebyl ochoten mluvit. Ta myšlenka mi poskytla dostatečné sebevědomí na to, abych mohla zvolit ta správná slova, jakými odpovědět na jeho zvídavý dotaz, a i když jsem v tomto případě uznávala pouze pravdu, stále jsem se lehce obávala toho, co to s jeho názorem na moji osobu udělá.
,,Víš, asi to bude znít opravdu divně, ale…“ jeho upřený pohled mne donutil odvrátit ze samých rozpaků zrak na stranu, ,,…když mám volnou chvíli nebo to jednoduše v dané situaci potřebuji, ráda si do uší pustím metal a hardrock. To mně vždy dokáže zvednout náladu.“
Nemohu tvrdit, že jsem čekala přímo udivený výkřik nebo snad pohrdlivé odfrknutí, ale když se ani po delší chvíli ticha nic zásadního, co by mi naznačilo Martinovo vlastní vyjádření, nestalo, donutilo mne to na něj přímo pohlédnout. Bez jakéhokoli údivu či překvapení se na mě zamyšleně díval a já si v jeho očích všimla zvláštního odlesku, který tam dříve nebyl. ,,Ani nevíš, kolik toho máme společného. I když by to do mě asi nikdo neřekl, kromě svého oblíbeného popu, který poslouchá většina mých kámošů, si doma tajně pouštím taky o něco tvrdší písničky a můžu ti říct, že jsou mnohdy lepší než ty ostatní, co pořád hrají v rádiích a na diskotékách.“
Tentokrát můj údiv a neočekávané zjištění byli větší, než bych si kdy představovala, a proto jsem nedokázala správně odhadnout a včas zadržet odpovídající následky. Zcela otevřeně a nahlas jsem se rozesmála, aniž bych přitom pohlížela na Martinovy city a důstojnost. I když jsem kdesi uvnitř sebe cítila, že bych měla jednat opatrněji a brát v úvahu jeho odhodlání, že mi takovou osobní věc vůbec řekl, stejně jsem se však nemohla přestat otevřeně smát a mé velkolepé pobavení bylo tak ochromující, že se mi v koutcích očí začínaly utvářet ze samého smíchu slzy.
Ať už však ve mně byly za pozadím smíchu skryty jakékoli obavy, žádná z nich by se nemohla uskutečnit, protože se Martin k mé bujaré radosti po chvíli přidal také, a to bez ohledu na to, že se jednalo o jeho vlastní soukromé tajemství, jehož udržení pro něj zřejmě velmi znamenalo.
,,Já vím, že to vypadá opravdu bizarně, ale když já si nemůžu pomoct, ta hudba je prostě tak povznášející.“ Mezi jednotlivými slovy se sice několikrát neubránil smíchu a některá musel i znovu zopakovat, ale já věděla, že to říká opravdu od srdce. S rozesmátým výrazem jsem sledovala jeho prozářenou tvář a uvědomila jsem si, že ten člověk, který mi připadal tolik odlišný, mi je ve skutečnosti blíž, než kdokoli jiný.