Princezna z Terrenu

12.kapitola
Z vody se vyřítil obrovský sejen.
Napůl had a napůl ryba. Dopadl na břeh jezera, zvedl hlavu a vycenil na Krise své velké zuby.
Kris o krok ustoupil a napřáhl dýku proti sejenovi.
Ten vyrazil dopředu a pokusil se Krise kousnout.
Kristián uhnul a bodl sejena dýkou do krku.
Zvíře vydalo podivný skřek a vztekle se po Krisovi ohnalo.
V tu chvíli mu Kris zasadil další ránu. A potom další a další…
Nakonec padl sejen na zem mrtev.
Kris se unaveně svezl do trávy a zavřel oči.
„Krisi?“ ozval se od lesa hlas Frederiky.
„Tady!“
„Co se tady stalo?“
„Sejen.“
„Není ti nic?“ sedla si vedle něj.
„Ne. Jsem v pořádku,“ usmál se na ni a otevřel oči.
Dívka ho pohladila po vlasech a usmála se na něj. Pochvíli se natáhla vedle Krise a chytla ho za ruku.
Dlouho leželi v trávě a naslouchali zvukům noci.
V lese zahoukala sova.
„Měli bychom se vrátit, aby Verča s Robinem neměli strach.“
„Spí jako dudci. Neboj se Krisi.“
Přesto se zvedli a vrátili se na palouček.

Ráno se nasnídali a znovu se vydali na cestu.
Šli poměrně svižně, protože si přes noc odpočinuli. Jen Kris vypadal unaveně. Robinovi ani Verče o noční příhodě neřekl a snažil se tvářit vesele a odpočatě.

Po dalších třech dnech cesty vyšli na kraji lesa a Kris radostně zavýskl.
V údolí pod nimi se rozkládalo veliké hradbami opevněné město.
„Jsme doma Fredie,“ objal dívku a políbil ji.

Frederika se nervózně kousala do rtu.
Stáli na širokém kamenném nádvoří před hradem. Bylo na něm plno lidí pobíhajících sem a tam a byl tam i trh.
Před nimi stál král s královnou. Radostně objímali Krise, Robina i Verču.
„Mami, tati… tohle je… Frederika. Je to moje přítelkyně.“
Kris vzal dívku za ramena a jemně ji postrčil směrem ke svým rodičům.
„Dobrý den,“ pípla dívka.
„Ahojky děvče!“ usmál se král. „Já se jmenuji David. Tohle je moje manželka Katherine.“
„Ahoj Frederiko, ráda tě poznávám,“ pohladila Katherine dívku po tváři.
Ta se plaše usmála a přitiskla se ke Krisovi.
„Je hrozně nesmělá!“ políbil ji se smíchem do vlasů.
Frederika cítila jak se jí tváře zbarvily do červena.
„Fredie, před Davidem s Katherine se stydět nemusíš!“ usmál se Robin.
„Jo, jsou moc fajn,“ přidá se Verča.
„Ta její nesmělost se mi líbí nejvíc.“ Kristián ji k sobě přitiskl a pohladil ji po zádech.
„Mami, tati jsme všichni unavení…“
„Jistě... Verčo, Robine, vy víte kde máte pokoj. Ty Frederiko…“
„Frederika bude v pokoji se mnou!“ přerušil ji Kris. „Poslední dobou se dějou divný věci a já ji nechci nechat samotnou.“
„Jistě…Jistě…“ usmála se Katherine.

Fredie se probudila a zmateně se rozhlédla kolem.
Byla ve velikém pokoji. Ve středu místnosti byla postel, na které ležela, u pravé stěny skříně, vlevo okna, psací stůl a knihovna. Dveře byly hned naproti posteli.
Místnost ozařovalo matné světlo. Vycházelo z krásného, skleněného lustru nad Frederičinou hlavou.
Jistě, byla v Kristiánově pokoji.
Dovedl ji sem a jakmile si lehla, odešel si něco zařídit. Zřejmě se ještě nevrátil. Z rohu místnosti zaslechla zvuk.
Otočila se tím směrem.
„Ahoj…“ usmál se na ni jakýsi muž.
„Kdo jste?“ vyskočila Frederika z postele. „A co tu děláte? Jak jste se sem dostal?“