Nebezpečné známosti 26. kapitola

Tak jak slíbil, tak i dodržel. Šmejd jeden bratrský. „Hey Amber…“ slyším tiše blízko mě. „Stávej.“ Pobízí mě tiše Aaron. Když pootevřu oči, naštěstí mě neoslepí žádné světlo od dveří, jen malá škvírka světla mezi dveřmi. „Mmmm říkala jsem ti, ať mě nebudíš.“ Ucedím ještě v polospánku. „Chtěl jsem si promluvit, než odejdu.“ Řekne klidně. Otevřu naplno oči a pozoruju ho v té tmě. „Odcházíš?“ zeptám se udiveně. „Jo, nemůžu tu bydlet, včera jsem to moc přetáhl za hlavu a popřemýšlel jsem nad tím…seženu si tu ale byt. Chci tu také zůstat a začít na novo. Nechám se převelet sem na městkou policii a budu tu pracovat, bydlet a budu ti na blízku. Musíme si toho hodně vynahradit.“ „To by bylo skvělý, Aarone, překvapil jsi mě.“ Udivím se a sednu si. „Můžeš rozsvítit, prosím?“ poprosím ho ještě. Ochotně se zvedne od postele a přejde ke dveřím, kde je světelný spínač. „Myslím, že tady to zvládneš. Promluvil jsem si s Jamesonem a vypadá to, že je to sympatický chlapík. Je sice trochu starší, ale kdyby ti měl něco udělat, jsem tu pro tebe.“ „Aaah Aarone nic mi neudělá.“ Utrousím a protřu si oči, ať si zvyknu na světlo. Ten pokoj je hrozný bez oken. Půjdu si teď zařídit tu práci a třeba sehnat nějaký ten byt, možná bych se mohl mrknout i po nějaký pěkný ženský.“ Umane si Aaron. „Toho chceš nějak moc ne?“ obořím se pobaveně. „No uvidíme, oblékni se a pak přijď dolů, jo?“ „Ok.“ Odpovím mu a přejdu ke skříni s oblečením. Obléknu se do domácího alias do tepláků a obyčejného trička. Zajdu ještě vedle do koupelny a tam se trošku namaluji, vyčistím si zuby a učešu, trochu krásy neuškodí.
Sejdu dolů a vidím, jak se Aaron chystá k odchodu. „Uvidíme se ještě dneska?“ „Nevím, ale dám ti vědět, vzal jsem si od Jamesona tvé nové číslo.“ „Dobře.“ Odsouhlasím a zrovna se ozve zvonek. „To bude Siler!“ uslyším z kuchyně Jamesona. Zřejmě něco kuchtí, když už tam je. Otevřu dveře a samozřejmě…měl pravdu. „Ahoj.“ Pozdravím a trošku se zhrozím, když vidím jeho zalepený nos. „Čau.“ Cekne nezáživně a podívá se na Aarona. Cítím velmi hustou atmosféru. Aura každého z nich je černo černá. „Ehm, Aarone, ty jsi už chtěl jít ne.“ Pousměji se a trošku uvolním situaci. „No, zrovna když přišel on, začínám si to rozmýšlet.“ Rýpne si Aaron. Oba dva stojí jak solní sloupy a pohledem se zabijí. „Hele nechte toho, kruci…Aarone běž a zavolej mi, ty Silere, pojď dál.“ Rozhodnu a popostrčím Aarona ven a Silera dovnitř. Jak malí kluci, fakt. „Ahoj.“ Rozloučím se ještě s bráškou a on mi mávne. Zavřu dveře a pozoruji Silera, jak si sundá kabát a jde si sednout. Jdu za ním a sednu si vedle něho. „Co máš s tím nosem?“ zeptám se zvědavě. „Zkus hádat.“ Sykne. „Zlomený?“ „Jo, na třikrát, fakt nechápu, jak se mu ti povedlo, když mi dal jenom jednou pěstí.“ Zatrucuje a vezme si noviny ze stolku. Z kuchyně zrovna vyjde Jameson se zástěrou kolem pasu. „Budeš tu i na oběd?“ zeptá se ho bez pozdravu Jameson. „Jo třeba.“ Oboří se Siler nezáživně. „Víš včera večer…co jsi mi chtěl říct? Říkal jsi, že ses rozhodl, nad něčím.“ Optám se na tohle, protože mě to vážně zajímá. „Nechci to teď řešit.“ Odbude mě. „Tvrdohlavče.“ Rýpnu si do něj a jdu si do svého pokoje. Uklidím si tam, přerovnám šatník, uklidím na stole, v mobilu si změním tapetu, dělám vše, abych nemusela dolů. Tím jak je Siler nepříjemný, tak se necítím vedle něj vůbec dobře. Vážně mě tím štve. Z ničeho nic, mi začne vyzvánět mobil. To už teď volá bráška? „Halo?“ „Ahoj, jsi to ty Amber?“ ozve se z telefonu, ale vím jistě, že to Aaron není. „Ano, jsem to já.“ „Tady Oliver.“ „Aaah Olivere, ahoj. Děje se něco, něco s Rachel?“ „Ne to ne, já jen, chtěl jsem se tě zeptat, jestli bys nešla na kafe třeba? Mohli bychom probrat i další číslo, dneska ráno mi volala Rachel, že lednové číslo musí být dvojitý, tím více úpravy a fotek, máme to spolu probrat, prý.“ „Aaah, no dobře. V kolik a kde?“ „Tak třeba u Chicka v kavárně kolem páté?“ navrhne. „Dobře, beru to.“ „A ehm, vadilo by ti, kdybychom to pojali i jako rande?“ zaskočí mě s otázkou. Je fakt, že randě neuškodí nikomu. „Jo, můžeme.“ Usměju se do telefonu. „Dobře, budu se těšit, měj se.“ Rozloučí se a vypne hovor. Já si ho rovnou uložím pod jeho jménem a mám celkem radost. Už hodně dlouho jsem nebyla na žádném rande, sice jdu zrovna s takovým pakem, jako je on, ale je aspoň pěkný. Potřebuji se odtrhnout od stereotypu.
Půlka odpoledne uběhne jako voda. V klidu poobědvám s těma dvěma u společného stolu, aniž bychom se pohádali. Siler je už zklidnění a Jameson je spíše unavený. Zřejmě toho moc nenaspal. Pak se zabydlím zase zpátky v pokojíčku a začnu si vybírat oblečení. „Mmmm něco romantického, nebo něco neutrálního…no, ono je to v podstatě jedno, když je venku halda sněhu, kruci.“ Začnu si povídat sama se sebou. Vyhrabu ze skříně X věcí, které bych si mohla vzít, ale nic z toho mě nijak neuchvátí. Mám toho tolik, že bych mohla rozdávat své oblečení klidně i dětem z Afriky, ale prostě si nemohu vybrat. Proč toho tolik tady vůbec mám?! „Někam razíš?“ ozve se ve dveřích Siler. Bůh ví, jak dlouho tam stál. „Mmm jo.“ Odpovím mu a přehrabuju se dál. „Rande?“ otáže se zvědavě. „Jojo.“ Odpovím opět a s klidem. „Proč vy ženský tolik řešíte, co si máte vzít na sebe, vždyť ani tolik nejde o ty šaty, spíše co máte pod nimi.“ Řekne s úšklebkem Silar, stoupne si vedle mě, hmátne mi do skříně a vytáhne ty černé pletené šaty, které jsme si koupily s Rachel. „Tohle bude stačit.“ Usoudí a koukne na mě s dalším ušklíbnutím. „Neškleb se, nebo ti to na tom xichtu zůstane.“ Syknu, převezmu od něj šaty a položím je na postel. „A vyber si nějaký sexy spodní prádlo!“ upozorní mě provokativně. „Silere vypadni.“ Sjedu ho, štvou mě ty jeho slizké kecy. „S kým vůbec jdeš na rande?“ zeptá se zase. „Co je ti potom.“ Odbudu ho. „Zase jsem toho tolik neřekl ne.“ Brání se. „Hele, tak jak ty se chováš ke mně, tak se chovám k tobě, ok?!“ řeknu zcela vážně a vytáhnu si šedé teplé punčochy z šuplete. Zkříží ruce na prsou a zatváří se naprosto vážně. „Fajn, jdu s Oliverem.“ Odpovím mu a vůbec mě nezajímá jeho argument, protože se k němu chystal. „Potřebuju se odreagovat a ty mi v tom nezabráníš Silere.“ Opáčím a z šuplete ještě nenápadně vytáhnu černé spodní prádlo, ještě k tomuhle řekne nějakou poznámku a fakt poletí přes zábradlí. „Já ti do toho kecat už opravdu nebudu, ale na něj si vážně dej pozor. Včera jsem ti to myslím, řekl dost jasně.“ „Ano tati.“ Odpovím nezáživně a koukám na něj. „Co?“ sykne. „Potřebuju se převléknout, tak jestli bys odešel.“ Řeknu s prosbou. Zatváří se jaksi nepříjemně a práskne dveřmi.
Po té naší scénce, se konečně převléknu. Pak udělám upravující proceduru mého obličeje a vlasů v koupelně a může se jít. Jsou čtyři hodiny, takže to budu mít tak akorát. Sejdu dolů, obléknu se do černého kabátu a nazuji černé kozačky a může se jít. „Kdyby něco, tak mi zavolej.“ Řekne Jameson za mnou. „Siler ti to řekl, že?“ otážu se, protože je mi to jasné. „Jo, taky se mi to moc nelíbí, ale bránit ti nebudu.“ Řekne mile Jameson. „Děkuji.“ Usměju se a obejmu ho. Mám ho ráda, jo známe se chvíli a ze začátku to bylo opravdu o hubu, lépe řečeno o život, ale teď už jsme na jiných kolejích. „Užij si to.“ „Jojo.“ Odpovím a odejdu. Narovnám si kabelku na rameni a přejdu k výtahu.

Pomalu se procházím po městě, protože mám ještě dostatek času. Líbí se mi zasněžené a zamrzlé výlohy, přes které svítí barevná vánoční světýlka. Sněhové vločky se lesknou při záři ulicových lamp a všude je rozruch. I když je dnes druhý svátek vánoční, všichni jsou venku, nakupují a užívají dne, jako každý jiný. Dojdu k Chickovi a usednu si k prosklené výloze, kde je skvělý výhled na náměstí a ulici. „Dobré odpoledne, co si dáte?“ uvítá mě ihned příjemná číšnice. „Jestli bych mohla poprosit o černý čaj, zatím.“ Odpovím ji, aniž bych se podívala do nápojového lístku. „Dobrá.“ „Děkuji.“ Hlesnu a usadím se. Nečekám ani dlouho a čaj i Oliver jsou tu. „Ahoj.“ Pozdravím ho s úsměvem. „Ahoooj.“ Utrousí a nahodí krásný bílý úsměv. Svlékne si kabát, přehodí ho přes židli a usadí se. Má narůžovělé tváře, vypadá to roztomile. „Už sis objednala?“ „Jojo, dala jsem si čaj.“ Poukážu na velký hrnek. „Dobře, já si dám zatím to samé.“ Poprosí Oliver číšnici, která zrovna přišla. Kývne a zase odejde. „Tak jak pak se máš?“ zeptá se mě mile. „Jo, jde to. Co jsi dostal pěkného pod stromečkem mmm?“ vyzvídám. „Jen drobnosti, u nás se na Vánoce moc nehraje.“ „Vážně?“ udivím se. Celkem mě to překvapí, protože zmožná rodina si potrpí na všechny svátky, tradice, dárky a podobně. „No jo, máma tak vychovaná nebyla a tak si to odnášíme i my.“ Přizná. „Tak to jo, no a co teda s tím dvojitým číslem?“ zeptám se ho, protože to bude náročná práce, jelikož když si něco Rachel umane, musí to být. Už jen to vánoční číslo, byl pořádný oříšek. „No…já vlastně…“ „Co?“ „Já ti tak trošku lhal…“ přizná se. Nadzvednu udiveně obočí a chci vysvětlení. „Chtěl jsem tě pozvat na pravé rande, ale chtěl jsem tomu dát nějakou záminku, abys opravdu přišla.“ „Mohl jsi to říct rovnou.“ Odpovím. „Nešla bys.“ Opáčí. „Asi.“ Usoudím pobaveně. „Tak vidíš, mě to moc mrzí, protože já nerad lžu, ale vidíš, jsme tady.“ „Jo, tak naveď honem řeč na něco jiného, než si to rozmyslím.“ Pobídnu ho s úsměvem a zamíchám si čaj.
Hodiny začnou utíkat nějak moc rychle a už je půl deváté. A také musím přiznat, že jsem se v něm velice zmýlila…nejen, že je velmi pohledný, ale je velmi vtipný, pozorný a hodný. Nevím, co Siler má, třeba ho nesnáší, protože mu hrabe do zelí, co se týče ženských, nebo je úspěšnější než on. Kdo ví, za čím to stojí. „Nepůjdeme už?“ navrhnu. „Jo a chceš už domů?“ zeptá se a vytáhne si peněženku. „Můžeme se ještě projít klidně.“ Navrhnu a vytáhnu si taky s kabelky peněženku. „Ani ji nevytahuj, zaplatím já.“ Řekne vážně a připravuje si peníze. „Cože? Ne to ne!“ ohradím se. „Ale jo prosím tě, pozveš mě třeba příště, ok?“ navrhne kompromisně. „Tak dobře.“ Hlesnu a peněženku zase zandám. Oliver teda zaplatí a pak společně odejdeme do nočních ulic.
Zajdeme do zdejšího rozlehlého parku, kde se teďka zrovna sešlo mnoho párů. Romantická večerní idylka. „Je to depresivní, jak se tu všichni cumlaj.“ Šeptnu nenápadně s posměškem. „Tak to bychom měli taky ne, ať nevyjdeme s kurzu.“ Navrhne šibalsky a cítím jeho teplou ruku, jak mě chytne jemně za tu mou. „Nebo půjdeme dál a budeme dělat, že tu nejsme.“ Navrhnu ještě jinak. „Ty se mě bojíš, nebo štítíš.“ Usoudí. „Cože? Ne, to není pravda.“ Obořím se. „Tak v čem to vězí, jsi taká odtažitá, mi přijde.“ Opáčí a zastaví se dál od těch všech párů. „Ne nejsem odtažitá, jen nevím, nechci nic uspěchat.“ Odpovím mu popravdě a podívám se mu do očí. „Myslíš, že něco uspěcháš jedním polibkem?“ uculí se a přistoupí blíže. „Ne.“ Odpovím a trošku se červenám. Příjemně voní a jeho ruce, jsou tak uklidňující. Jednou rukou mě stále drží za hřbet ruky a tou druhou mě pohladí po vlasech, až mi sjede na tvář. Nakloní se ke mně a naše rty se do sebe vpijí. Přitiskne se na mě a rukou mi sjede až pod kabát na zadek. Ještě intenzivněji si mě k sobě přitáhne, až ucítím jeho pásek ne-pásek, jak mě tlačí na pod bříško. Jeho jazyk je ryze elektrizující a mě začíná vzrušovat. Srdce plesá, ale mozek říká, přestaň, proč? Odtáhnu se a zhluboka se nadechnu. „Páni.“ Uchechtnu se. „Máš sladký rty.“ Zašeptá mi do ucha a obejme mě. „Pojď, půjdeme dál.“ Vybídnu ho a rozejdeme se pomalými kroky, dál do tmy.

Vyjdeme na konec dlouhého parku a tam se k sobě opět začneme tulit a líbat. „Nezajdeme ke mně?“ navrhne mezi polibky. „Mmm já nevím.“ Šeptnu tiše, tím si opravdu nejsem jistá, nepočítala jsem s tím, že bych s ním šla ihned do postele. „A kolik si musím připlatit, abys šla?“ zeptá se a to mě zarazí. Kousek se od něj odtáhnu. „Cože?“ „Kolik si necháváš platit za sex?“ „Eh co prosím…já…“ „Ale no tak, vždyť já vím, že to táhneš s Gilbertovými.“ Usměje se. Teď mi ten jeho úsměv přijde nechutný. „Já nejsem žádná štětka!“ osočím se a odtáhnu se od něj úplně. „Ale to je ošklivý slovo, řekl bych to jinak, ale na tom nezáleží, tak za kolik, protože mám na tebe fakt chuť…“ ucedí. „Já nespím s nikým za prachy! Ty si strč třeba, víš kam, já jdu domů!“ vychrlím na něj rychle a už jdu pryč. „Ale no tak…“ utrousí a chytne mě za kabát a zase přitáhne. „Nech mě!“ začnu se bránit, jenže on je pochopitelně silnější. „A co takhle malá soulož tady na sněhu, to bude vzrušující…“ „Cože?!“ vyhrknu a už jsem sražena k zemi. Kde je sakra kdo, potřebuju pomoct! Začnu křičet, kopat všechno…on mě jednou rukou chytne obě ruce nad hlavu a druhou se mi začne dobývat do kalhotek. „Pomoooct!“ zařvu opět, jak nejvíc umím. „Drž hubu, sakra, ještě nám to překazíš!“ ucedí, vykasá mi kabát a šaty až ke krku a strhne mi podprsenku. „Neee, nech toho!“ křičím a povede se mi ho kopnout do břicha. Zasyčí bolestí a chytne mě pod krkem. „Drž kurva a přestaň!“ varuje mě s psycho výrazem. Tečou mi slzy, teče mi krev s odřených kolenou a jsem i poškrábaná od něj. Posbírám všechnu svoji odvahu a sílu a začnu se s ním opravdu prát, kopu jak nejvíc můžu a jeho chybou je, že mi zrovna v té chvíli pustil ruce. Chytnu ho za vlasy, zatnu nehty a začneme se tam převalovat v boji o záchranu života a chtíči sexu. Opět se převalí nade mne a bez milostně mě začne škrtit. Mlátím ho pěstmi, ale to nepomáhá. Hmatám rukou, zda není něco kolem mě, dochází mi dech! Nahmatám klacek, velký klacek. Čapnu ho a přetáhnu ho po hlavě. Udeřím ho pořádně do spánku a on se bolestí svalí vedle mě. S poraněnými koleny a teď už i rukou se pomalu postavím. Nemůžu nabrat dech, rozkašlu se, jak starý kuřák. „Ty děvko.“ Syčí na zemi bolestí a drží si zkrvavený obličej. Čapnu kabelku a začnu se belhat co nejrychleji pryč. „Ještě jsme neskončili!“ slyším křičet za sebou, ale vím, že za mnou neběží. Jak nejrychleji můžu, utíkám pryč. Pryč od něj. Popravdě, ani nevím, kde jsem, tady jsem nikde nebyla. Jsem zmatená, v šoku, dezorientovaná a zraněná. Po čtvrt hodině se ocitnu přímo naproti ulici našeho domu. Jdu jak, tělo bez duše, slzy zaschlé v koutcích očí, špinavá, s potrhaným oblečením. Najednou slyším vyzvánět svůj mobil v kabelce. Nahmátnu ho a podívám se na display. Siler. „Prosím?“ utrousím tiše. „No ahoj, já jsem se chtěl jen ujistit…jsi v pořádku?“ řekne do telefonu a já zrovna přejdu ulici k domu. Najednou ho uvidím. Siler stojí přímo před vchodem s mobilem u ucha a kouká na mě. Pomalu telefon zaklapne, strčí ho do kapsy a přejde ke mně. Už jsem v bezpečí, už můžu bolestně plakat. Pevně mě obejme a já jsem v koncích. „Pojedeme ke mně.“ Řekne tiše a v objetí dojdeme k jeho mustangu.

Další díl do 13.2. :)))