Princezna z Terrenu - 17

17.kapitola

Kris se rozhlédl po spoušti kolem. Všude bylo plno mrtvých kumajů, raněných mužů a ve vzduchu byl cítit štiplavý kouř z právě uhaseného seníku.
Pohledem vyhledal Frederiku. Právě se skláněla nad jedním z raněných a snažila se mu ulevit od bolesti. Ránu na ruce mu vyčistila a ovázala.
Potom se zvedla a rozhlédla kolem. Když našla Krise, zamířila k němu.
"Jsi v pořádku Krisi?"
"Nic mi není. A tobě?"
"Taky nic," zlehka se dotkla malé odřeniny na Krisově čele.
"To nic není."
"Já neříkám, že je," usmála se. "Kde je Robin?" zeptala se náhle a hledala kamaráda.
Kris se rychle rozhlédl, ale ani on ho nikde neviděl.
Verča se kousek od nich skláněla nad jiným raněným, Katherine ošetřovala zraněnou ruku Davidovi, Milan se bavil s jedním z mužů a Ester připravovala obvazy, bylinky a vodu.
"Veru, viděla jsi Robina?" zavolala na dívku Frederika.
Veronika polekaně vzhlédla a těkala očima po nádvoří.
"NE!" vykřikla najednou. "Robine! Kde jsi!"
V odpověď k ní přiběhli všichni ostatní.
"Naposledy jsem ho viděl ještě před tím, než se kumajové tak narychlo stáhli. Museli dostat příkaz zmizet," uvažoval Kris.
"Myslíš, že Robina zajali?" pípla Verča. Byla hrozně bledá.
"Asi ano," povzdechl si David. "Vše tomu nasvědčuje."
"Co budeme dělat? Nemáme ani tušení kam ho mohli odvést nebo kde se celé ty roky kumajové ukrývali."
"To není tak úplně pravda mami. Fredie přeci měla sny kde byl hrad. A kumajové. Vsadím se, že to je jejich sídlo. A tam také teď jsou."
"Ale já nevím kde ten hrad je."
"Umíš krásně kreslit miláčku. Nakresli ho a třeba ho někdo pozná."

Frederika se narovnala a pohlédla na kresbu před sebou.
Byl na ní černý hrad obklopený hustým lesem, který bránil slunečnímu světlu, aby hrad oživilo svým svitem.. K hradu vedla úzká lesní cestička.
"Mám to nakreslené."
"Výborně. Poznáváte někdo ten hrad?" ukázal Kris kresbu všem v místnosti.
"Já ne," zavrtěla Verča bezmocně hlavou.
"Já také ne."
"Taky ne. Nikde v našem království není," přidal se David.
"Ale je v našem království. V Terrenu. Je tam obrovský les. Sluneční světlo se tam skoro nedostane a tenhle hrad stojí ve středu tohoto lesa. Kdysi tam přebýval jeden z mých předků. Byl to vlk samotář a nikoho kolem sebe nesnesl. Proto byl ten hrad také postaven," vysvětlil Milan.
"Dobrá! Takže já, Frederika a Verča jdeme najít ten hrad a zachránit Robina. Vy ostatní sežeňte pořádnou armádu a připravte se k boji. Až se vrátíme, porazíme kumaje a všechny ostatní bytosti zla jednou pro vždy!" Zvolal odhodlaně Kris.

"Nelíbí se mi tu. Vůbec se mi tu nelíbí," poznamenala Frederika a rozhlédla se kolem sebe. Byl to pouze jeden den co se vypravili na cestu a odjeli z Krisova domova. Teď stáli na okraji onoho hustého lesa.
Stromy tu opravdu rostly blízko u sebe a slunce se sem téměř nedostalo. Vzduch byl vlhký a chladný.
I koně na kterých seděli, jevili znepokojení z tohoto nepříjemného místa.
"To asi nikomu z nás." Verča si přitáhla blíž k tělu plášť, který měla přehozený přes ramena.
"Tak jedeme! Čím dřív to bude za námi tím lépe," rozjel se Kris hlouběji do lesa. Za ním se vypravila Frederika a jako poslední jela Verča.

Frederika se rozhlédla po lese, který teď byl úplně tmavý a zastavila koně.
"Jedeme už snad tři hodiny a stále nic. Kde ten hrad může být?" ozvala se Verča.
"Asi jedeme špatným směrem. Fredie, zkus ten hrad najít ty. Narodila ses v této zemi a proto bys měla mít tu moc, vycítit kde se ten hrad nachází."
Frederika zavřela oči a soustředila se.
"Tamhle," ukázala v levo. "Tam je ten hrad."
Vydali se tím směrem a za dvě hodiny už měli hrad na dohled.
"Je zvláštní, že tu okolo nikdo není," zašeptala Frederika Krisovi do ucha. Stáli vedle sebe a koně drželi za uzdu.
"Asi si jsou jistí, že je nikdo nenajde. A nebýt tebe, byla by to skutečně pravda."
"Tak co dál?" zeptala se Verča.
"Musíme se do hradu dostat."
"Ano, ale kudy? Nikde nevypadá ani trochu rozpadle!"
"Vždycky je víc než jedna cesta. Jen musíme ty další najít."
"Hm...Brána, ale skutečně vypadá jako jediné možné řešení," odkašlala si Frederika.
"Obejdeme hrad dokolečka. Koně uvážeme kousek dál v lese."

"Tamhle je něco, Krisi," ukázala Frederika na nějaký tmavý flek na zdi hradu.
Právě se skrývali za jedním z nízkých keřů obklopujících hrad. Takových keřů byla kolem spousta. Nebyly sice moc vysoké, ale poměrně široké a poskytovaly dobré krytí proti případným pozorovatelům z hradu.
Obezřetně se rozhlédli a přeběhli ke zdi.
Před nimi se objevila díra zarostlá z vnitřku nějakou popínavou rostlinou. Díra byla asi metr velká a půl metru široká.
"Tudy se do hradu dostaneme," usmál se Kris spokojeně.
Prolezli dovnitř a rozhlédli se.
Nacházeli se v zanedbané zahradě. Tráva byla přerostlá a plná pampelišek, sedmikrásek a plevele.
"Proč se kumajové neživí pletením věnečků? Materiálu mají dost," zakroutila Verča hlavou.
"Jo, ale jsou to takový trdla, že by to asi vůbec nezvládli," odpověděla Frederika a představě kumajů jak pletou věnečky z pampelišek nebo sedmikrásek se usmála.
"Ticho!" zasyčel Kris.
Zmlkli a skrčili se do trávy.
Odněkud k nim doléhaly hlasy.
"Určitě si pro toho kluka přijdou Alexandro! Musíš být ve střehu a dostat je!" říkal mužský hlas.
"Jistě tati. Neboj se. Budeme připraveni a až přijdou, dostaneme je." Hlasy se blížily.
"Karasi! Karasi! Ten kluk se probral!" Frederika zahlédla toho muže, který byl tuhle u ní v pokoji. Také uviděla Alexandru a nějakého staršího muže. Měl šedivé vlasy, ale občas v nich byly světlé prameny.
Tak tohle je Karas! To je ten muž, který se ve Frediině snu ptal Saši co budou dělat! A Saša je jeho dcera!
"Výborně Nevile. Jdeme za ním," usmála se Alexandra chladně. Potom se všichni začali vzdalovat.
Trojice kamarádů se narovnala a pohlédli na sebe.
"Ten kluk je určitě Robin," poznamenala Verča a v jejích očích se zračily obavy.
"Dobře. Musíme se uklidnit. Takže co teď?
"Já nevím...Zkusíme je sledovat. Taky bychom se měli dostat dovnitř do budovy."
"Souhlasím Krisi. Tak jdeme?"
"Jasně. Jdu první." Kris se vydal ke zdi hradu a podél ní se plížil směrem, kterým Nevil, Karas a Alexandra odešli.
Za nedlouho narazili na dvířka ve zdi. Pootevřeli je a vklouzli dovnitř.
Ocitli se v dlouhé úzké a vlhké chodbě. Byla ozářena jednou pochodní hořící až někde na jejím konci.
Jednou rukou se chytli zdi a pomalu postupovali vpřed.
Po deseti minutách se ocitli na konci chodby. Před nimi se rozkládal velký sál. Rozhlédli se a šli k jediným velkým dveřím v pravo od nich.
Prošli jimi a ocitli se před úzkým točeným schodištěm. Začali pomalu sestupovat. Náhle znovu uslyšeli hlasy.
"Tak jak se jmenuješ chlapče?" uslyšeli hlas Karase.
"Asi s námi nechce mluvit!" zasmála se Alexandra.
Kris zaťal ruce a naznačil dívkám, aby se otočily a šly nahoru.
Poslechly a začaly vystupovat po schodem vzhůru. Kris šel za nimi, ale náhle mu na vlhkém schodišti uklouzla noha a on s polekaným výkřikem spadl dolů.