Nebezpečné známosti 30. kapitola

Další den ráno, když jsem se probudila, mě do očí udeřilo neobvyklé světlo, na něž jsem takhle po ránu opravdu nebyla zvyklá. Avšak když jsem oči zaostřila směrem k oknu, všimla jsem si, že celkem dost hustě sněží. Protáhla jsem se, chvilku pozorovala z postele strop, pak zase padající velké kusy sněhu, až mě to přimělo vylézt z postele. Popošla jsem k oknu a viděla pohádkově zasněženou krajinu. „Super…“ konstatovala jsem situaci, protože jsem se opravdu těšila na to, až se v tom sněhu vyválím, opravdu nikdy jsem nezažila tolik sněhu. Opláchnula jsem si obličej, namalovala, učesala vlasy do culíku a oblékla se do pohodlných tepláků a volného trička. Když jsem vyšla z mého pokoje, v naší společenské místnosti byl jen Jameson a četl si knížku. Opravdu se mi líbil pohled na něj, jak je klidný, čte si knížku a je zadumaný. Sluší mu to a vážně nechápu, proč stále nemá ženu. „Dobré ráno.“ Pozdraví mě, aniž by se na mě podíval, či vůbec všimnul. „Ah dobrý.“ Zaskočí mě a popojdu k němu. „Špehuješ často takhle lidi po ránu.“ Rýpne se do mě a teprve teď se na mě podívá. „Ne to ne, jen mě těší, že konečně odpočíváš…že na sebe už tolik nelpíš s prací.“ Odpovím s úsměvem. „Jo, ale to zase všechno začne, až dorazíme domů…budu mít uvaděčku nové knížky a kvůli fanouškům budu muset začít s další…“ „To zvládneš.“ Podpořím ho a rozejdu se k Racheliným dveřím. „To bych nedoporučoval.“ Hlesne ještě Jameson a opět je očima ve své knížce. „Proč jako?“ otážu se a rázem se otevřou dveře z druhé strany. Ve dveřích stojí rozcuchaný Aaron, celý rudý a zjevně překvapený. „M-můžu projít?“ zakoktá a já s pusou pomalu zaritou až v základech ustoupím. Odpochoduje si to k sobě do pokoje a dveře zabouchne. „Rachel!“ hrknu, vlítnu k ní do pokoje a zavřu za sebou. „No?“ utrousí z malé koupelny, kterou tam má. „C-co tady dělal Aaron?“ zeptám se a opravdu by mě zajímala odpověď. „A neříkej mi, že ti pomáhal zprovoznit sprchu.“ Skočím ji ještě do řeči, když se hodlala ještě něco říct. „To jsem ti chtěla říct, jsi strašná…“ osočí se Rachel a já se na ni vážně podívám. „No fajn! Já ti nechtěla lhát, ale Aaron si trval na tom, že ti to řekneme až dýl…“ „Já vím, jste dospělí a je to vaše věc, ale mohla si mi říct, že se ti líbí tolik, že s ním chceš spát.“ „Ale já s ním nechci jenom spát…“ utrousí Rachel, jako malé děcko. „Chceš s ním chodit?“ udivím se. „Ale je ti jasné, že je hodně mladý…sice ne zase tolik, ale já nechci, aby bylo ublíženo ani jednomu z vás.“ „Neboj Amber…“ uculí se Rachel. „A Aaron to ví, že lpíš i na vztah?“ zeptám se dodatečně. „Už spolu chodíme…tři dny!“ oznámí mi jako nic Rachel. „Cože?! Tři dny, vždyť před asi pěti dny jste se teprve seznámili.“ Vyhrknu zaskočeně. „Láska na první pohled.“ Oboří se Rachel a rozhodí nevinně rukama. „Pane bože…“ ulevím se jen a dám se na odchod, protože se viditelně Rachel chce umýt a poté načančat svému novému příteli. Já jim to nezazlívám, přeju jim to, ale nemuseli to zatloukat, jako kdybych byla matka proti jejich vztahu. Zavřu za sebou dveře a vidím se poťouchle usmívat Jamesona. „Fakt vtipný…mohl jsi mě upozornit dříve, nebo mě zarazit.“ Rýpnu si do něj. „To mě nenapadlo…“ pobaveně cekne Jameson. „Co je tu vtipného, o co jsem přišel?“ vyhrkne s dobrou náladou i Siler, který se vynoří ze svého brlohu. „O nic.“ Odbudu ho. „Ále, Amber přišla na románek mezi jejím bratrem a Rachel…“ „Sakra, to jsem si nechtěl nechat ujít.“ Řekne rýpavě Siler. „Vy jste to oba dva věděli?!“ zeptám se naštvaně. „Jop.“ Odsouhlasí nastejno. „No tak to je skvělý…“ syknu a odupu si to k sobě do pokoje. Když zabouchnu dveře, tak se pak rázem zase otevřou a do pokoje mi vpluje Siler. „Přece se nezlobíš…“ usuzuje, ale špatně. „Jo zlobím, brácha i Rachel mě snad mají za kaziče vztahů nebo co? Vždyť je to jejich věc a moje svolení nepotřebují. Fakt mě to štve, že mi to neřekli.“ Postěžuju si a sednu si do okna na parapet. „Ale no tak…“ začne mě konejšit slovy a sedne si též na kousek parapetu. „Dneska to tam vypadá na velkou sněhovou vánici, takže zřejmě lyžování nebude, ale mohli bychom si spolu zajít zase do termálů, co ty na to?“ navrhne přátelsky. „Nemám na to chuť…“ ucedím. „Nedělej naprdnutou Amber a usmívej se, přeci si nenecháš zkazit náladu.“ „Já už ji mám zkaženou…“ „Reaguješ přehnaně.“ „To možná ano, ale mě prostě štve, že se to dozvídám jako poslední.“ „Třeba se ti to báli říct, protože bys reagovala přesně takhle.“ „Tak to mě brácha teda vůbec nezná.“ „Přeješ jim to ne?“ „Samozřejmě!“ „No tak vidíš, není co řešit, stačí se jen usmívat…to by ti mělo zlepšit náladu.“ „Mmmmm…“ „Usměj se prosím.“ Šeptne romanticky Siler. „Nech toho.“ Odseknu. „Nebuď jako osina v zadku a usměj se, nebo tě vezmu a půjdu tě vymáchat tam dolů do té kupy sněhu.“ „Mě ani neuneseš.“ Řeknu vážně, jenže to jsem ho vybídla akorát k činu. Doopravdy mě čapnul, hodil přes rameno, jako pytel brambor a šel si se mnou pomalu dolů. „Pusť mě Silere!“ začnu vřeštět, ale musím se i smát. „Hele jestli nepřestaneš sebou házet, tak z těch schodů spadneme oba dva…“ usoudí a schází se mnou opatrně schody do hlavní místnosti. Jen co šlápne zas na tvrdou zem, začnu se zmítat, protože do toho sněhu opravdu nechci. „No tomu se nevyhneš.“ Oboří se a pevně mě drží. Otevře hlavní dveře a já cítím mráz na zádech, jak mě ovanul ten průvan. „Néééé…já tě zabuju Silere, jestli to uděláš!“ vyhrožuju mě, ale nic naplat. Nemilosrdně mě přehodí a zapadnu do kupy sněhu, až se v ní ztratím. Slyším jenom, jak se Siler kácí k zemi smíchy a já se pokouším dostat se z toho ledového a těžkého prostředí. „Zabiju tě!“ vřeštím a hrabu se celá mokrá ze sněhu. „Studí mě úplně všechno a to tam jsem v teplácích, tričku a pantoflích! Vyprostím se z toho a skočím na Silera, tak že ho povalím k zemi. „Jen počkej…“ řeknu výhružně a začnu mu cpát do trička a kalhot sníh. On se pode mnou jen směje a naříká, že ho to studí. „Co to provádíte, vždyť budete nemocní!“ vyhrkne Rachel, když vyjde na verandu se podívat, co to děláme. Opustím na chvilku Silerovo týrání, udělám ve zmrzlých rukou kuličku a hodím to na ní. „Tu máš!“ hodím to a strašně pobaví mě to, když Rachel trefím, do jejich upravených vlasů. „Co to-Hej, tak jsi posr-!“ nedořekne, protože je nabrána Aaronem a ten ji hodí hned vedle nás do kupy sněhu. Rachel z něj vylítne jak kočka z vody a začne nadávat. „Vždyť je to jen sníh Rachel.“ Řeknu s úsměvem a ona se zarazí. Pak se uculí a skočí zase na mě, bitka pokračuje.

Pak všichni sedíme v naší společenské místnosti, je zapálený krb, běží televize s nějakým francouzským seriálem, všichni jsme zabaleni v dekách, klepeme kosu a máme nohy v lavoru. „Jako malý děti…“ rýpne si Jameson, který byl nejrozumnější z nás. „Aspoň jsme se vyblbli.“ Usoudí Siler a zaskřípe zuby, jaká mu je zima. „Jsem zvědavá, kdo z nás bude jako první nemocný.“ Oboří se Rachel. „Když vypijete tohle, tak nikdo!“ prohlásí Lui, který se vyšplhá po schodech k nám nahoru s tácem bílých hrnků s nějakým divným tmavým obsahem. „Voní to jako čokoláda.“ Hlesne nadšeně Aaron. „Jste blízko.“ Okomentuje to Lui a před každého z nás postaví jeden hrnek. „Je to pravá alpská čokoláda, ale nejen nějaká,…nese v sobě prý léčivé účinky.“ „No páni, tak to si nechám líbit.“ Utrousím s úsměvem a voní vážně senzačně. „Vypijte ji a bude vám určitě dobře.“ Řekne Lui a odejde zase. „Děkujem.“ Hrkne ještě Siler a každý si užívá, svého hrknu.

Zbytek dne strávíme společně, zahrajeme si pár her, probere spoustu věcí a je nám spolu dobře, opravdu vydařené odpoledne. Siler se chová normálně, vtipně a jedná se mnou narovinu. Rachel s Aaronem si užívají svojí blízkosti a neskrývají své štěstí. A Jameson je spokojený, protože i my jsme spokojení. No opravdu super!
Když večeříme Lui pobíhá neustále sem a tam. „Co se děje Lui?“ zeptá se zvědavě Jameson a nechá na chvilku jídla. „Ále, za pár minut sem přijede francouzský lyžařský svaz, tak jim musím připravit pokoje, měli totiž spát v chatách, které leží výše v horách, ale v tomhle počasí se tam nedostanou, takže budou přespávat tady.“ „A nechcete nějak pomoct?“ navrhnu mu pomoct, protože viditelně nestíhá a já už dojedla. „Ne to bych si nedovolil.“ Vyhrkne a bere z komody prostěradla. „Ukažte…“ utrousím a pomůžu mu s nimi. „Taky vám s tím pomůžu.“ Nabídne se Siler a vezme prostěradla. Odneseme to až do třetího patra, hnedka nad naše pokoje, kde je to snad ještě, více útulnější. „Mělo by to být asi dvacet lidí a pokoje tu jsou po čtyřech, takže pět pokojů…na každou postel, dejte jedno povlečení a jedno prostěradlo, nebo bude lepší, když se to rovnou povleče, tak jestli budete tak hodní.“ „Jasně.“ Utrousíme oba dva a začneme povlékat. „O co, že budu mít dříve celou postel povlečenou, než ty.“ „Fajn a jaká je sázka?“ „To se rozmyslí potom.“ Navrhne zlomyslně Siler a pro mě je to výzva. „Fajn, jedem!“ vyhrknu a začnu rychle povlékat. Polštář hotov, prostěradlo a ta blbá deka, dá vždy zabrat. „Vyhrál jsem!“ vyhrkne radostně Siler a skáče po pokoji jak malý. „Kruci!“ zasyčím, protože jsem též toužila po výhře. Dovlékneme ještě další dvě postele a mě to nedá. „Jaká je tvá výhra?!“ zeptám se ho zvědavě. „Fakt to chceš vědět?“ rýpne si. „Jooo.“ „Ok.“ Řekne jen, přejde ke dveřím a zavře je. Nechápu. Otočí se a pomalu přijde ke mně. „Ale ne…“ utrousím s úsměvem. „Ale jo…“ usměje se. „To nejde Silere, jsme přátelé.“ Odbudu ho a snažím se utéct, nejde to. „Já tě neberu jako kamarádku.“ Řekne vážně a chytne mě za obě dvě ruce. „Včera jsme si teprve urovnali vztahy a já tě prostě mám za přítele Silere, za nic víc ne…a pochybuju o tom, že-„ přeruší mou rozmluvu polibkem. Jemným, neskutečně krásným, ale i přesto. „Silere…tohle je prostě moc narychlo.“ Řeknu vážně. „Neřeknu, kdybych po tobě vyjel a chtěl po tobě sex, ale nic takového po tobě nechci. Výhra je výhra a já bych chtěl cítít, jaký to je, oplácení tvého polibku.“ Hlesne a vlastně má pravdu. Tohle je jen jeho výhra, nic víc. Ale zároveň mu nechci dávat falešné naděje. „Dobře.“ Přistoupím k tomu s hlavou vztyčenou a nalepím se k němu. Zvednu hlavu a cítím, jak mi hoří tváře studem. Nakloní se ke mně a jemně se dotkne rty o mé. Přejede s nimi nahoru a dolů a ruce mu spočinou na mých zádech. Políbím ho první a on ho následně prohloubí, jazykem paralyzuje ten můj a mně se to líbí. Přiznám se, nemám co skrývat. Polibek se zvrhne k líbání a z líbání se stane nenasytnost. Přitiskne mě na vysokou skříň a vysadí si mě ke svému pasu. Kousání, škrábání a nenasytnost každého polibku je tak neovladatelná, až se přiměju vzbudit se a přestat. „Počkej!“ vyhrknu a on přestane. „Tohle už jsme přepískli.“ Usoudím vážně, vyprostím se mu a odejdu z pokoje. Tentokrát nechávám já jeho samotného plná zmatených pocitů.