Princezna z Terrenu - 18

18. kapitola
Verča s Frederikou zatajily dech.
"Koho pak to tu máme?" slyšeli Alexandřin hlas. "Určitě tu bude ještě někdo! Nevile, jdi se porozhlédnout po okolí!"
Dívky se na sebe podívaly a rychle vyběhly po schodech nahoru. V hale se rozhlédly a všimly si malých černých dvířek ve zdi.
Rozeběhly se k nim. Otevřely je a na poslední chvíli do nich vklouzly a zavřely.
Rozhlédly se a viděli, že jsou v úzkém sále. Jeho stěny byly pokryty starými zaprášenými koberci.
"Kde to jsme?" zeptala se Verča.
"To nevím, ale musíme se schovat," rozeběhla se Frederika na druhou stranu místnosti kde byly další dveře.
"Támhle na boku jsou další!" upozornila ji Verča.
"Dobře, tak do kterých půjdeme?"
"Do těch na boku."
"Tak jdi napřed."
Fredie rychle pootevřela druhé dveře a rozeběhla se za Verčou.
Za dveřmi bylo schodiště, seběhly dolů a ocitly se v maličké místnůstce.
"A jsme v pasti!" zabědovala Verča.
"Ještě ne, něco mi říká, že odtud vede cesta pryč."
Frederika zavřela oči a šla ke zdi. Chvíli hmatala po kamenech, ale potom jeden stiskla a stěna před ní se rozestoupila.
Otočila se na Verču a usmála se.
"Tak jdeme ty naše hošánky zachránit ne?" naklonila hlavu ke straně a usmála se.
Vešly do chodby a ocitly se v naprosté tmě. Chytily se zdi a pomalinku postupovaly vpřed.
"Stejně je to hrůza! Hošánci se dostanou do maléru a my abychom je zachraňovaly!" potřásla hlavou.
"Ty se o Krise nebojíš Fredie?"
"To víš, že bojím, ale kdybych jenom myslela na to, co se s ním děje, tak bych neměla šanci ho zachránit! Musíme si z toho dělat alespoň trochu srandu. Jinak je to ztracená akce."
"Beru tě za slovo Fredie," usmála se Verča do tmy a ucítila Frediinu myšlenku, která ji zahřála na duši.
Ano, je to už navždycky. Tenhle zážitek jejich přátelství jenom posílí.

Kris se zadíval na Alexandru a posměšně se ušklíbl.
"Jsem tu opravdu sám. Copak bych ještě někoho potřeboval? Kdyby mi to neuklouzlo tak o mne nevíte! A dostat se sem bylo to nejlehčí co sem kdy..." přerušila ho facka, kterou od Alexandry dostal.
Potom se otočila a odcházela. S ní odešel i Nevil držící jediný zdroj osvětlení ve sklepení.
Počkal až jejich kroky dozní a zacloumal rukou. Se zaklením zjistil, že má pevně spoutané ruce.
"Jsi tu opravdu sám?" zeptal se Robin tiše.
"Nebuď skleslý Robine," poradil mu Kris, ale na otázku mu neodpověděl.
"Jak můžu mít dobrou náladu když trčím tady?!"
"Jsi v pořádku?" zeptal se Kris. "Nebo... jsi zraněný?"
"Ne. Jenom unavený a rozbolavělý!"
"Tak to je výtečné."
"Proč?"
"Tajemství."
Potom zavládlo ticho a Kris přemýšlel, kde teď je Frederika s Verčou. Věděl, že by je tu nenechaly, ale byl by radši, kdyby jo. Mohlo se jim něco stát!
"Fredie buď opatrná," zašeptal.
Robin se zase zaobíral myšlenkami na Verču.

Dívky zatím postupovaly chodbou dál a dál.
"To není možné. Už to je nejmíň dvě hodiny co jsme vešly do téhle chodby! Kde to teď jsme? Pořád se kroutí všemi směry!"
"Nevím Verčo. Ale musíme jít dál! Musí někam vést!"
V té chvíli Frederika rukou, napřaženou před sebe, narazila na stěnu.
"Zeď! Jsme na konci chodby! Teď jen musíme najít kámen, kterým se otvírá."
Frederika začala hledat. Po několika mitutách, které se oběma vlekly jako další hodina. konečně stiskla kámen díky němuž se zeď otevřela.
Před nimi byla další úplně tmavá místnost.
"Kde to jsme?" zaptala se potichu Frederika.
"Fredie? Jsi to ty?" ozval se Kris.
"Kristiáne!" vyjekla dívka. "Kde jsi?"
"Tady. Jak ses tady ocitla tak najednou? A je tu Verča?"
"Je. Prošly jsme tajnou chodbou."
"Je tu Robin?"
"Tady jsem Verčo," ozval se.
Frederika dotápala ke Kristiánovi a klekla si k němu. Pohladila ho po vlasech a políbila.
"Rychle, rozvaž mne!" vybídl ji tiše.
Nastalo ticho rušené jen jejich dechem.
"Robine," uslyšely Verčin hlas. Dívka už Robina rozvázala a teď se mu vrhla kolem krku.
"Verunko, jsem moc rád, že jsi tady!" Robin dívku objal a pevně k sobě přitiskl.
"Já taky Robine. Jsi v pořádku?"
"Ano. A ty? Není ti nic Verunko?" pohladil ji po tváři.
"Ne. Já jsem naprosto v pořádku. Mě nikdo nechytil!"
"Musíme odtud zmizet!" řekl Kris
V tom okamžiku se na schodech ozvaly lehké kroky a dolů dopadlo světlo pochodně. Všichni se po sobě polekaně podívali, ale než stihli udělat jediný krok, objevila se dole na schodech Penelopa.
"Frederiko?" zeptala se překvapeně.
"Penelopo, prosím, neprozraď nás," požádala tiše Fredie.
Penelopa chvíli stála a přemýšlela.
"Neprozradím vás. Vlastně jsem šla Krisovi s Robinem pomoct. Ale vemte mne pryč! Nelíbí se mi tady!"
Frederika se na svou zlatovlasou sestřičku pousmála.
"Tak pojď, ale jak se odtud dostaneme?"
Peny se rozeběhla k nim.
"Vedou odtud dvě chodby. Jedna do sálu nad námi a druhá ven, do lesa."
"Opravdu?" řekla Frederika s nadějí.
"Ano," Peny stiskla jeden kámen a osvítila pochodní úzkou chodbičku.
"Rychle odtud!" oklepala se Verča.