Rudé růže - 1.

Rudé růže – 1.kapitola

Penelopa otevřela dveře svého pokoje a chtěla vyjít ven. Zarazila se však, když pohlédla na zem. Na rohožce přede dveřmi ležela rudá růže.
Sehnula se a zvedla ji. Přivoněla k ní a na tváři se jí objevil radostný úsměv. Přejela si jemnými okvětními plátky po tváři a vyšla na zahradu.
Bylo krásné letní ráno. Ptáčci zpívali, květiny voněly a sluníčko krásně hřálo i přes to, že bylo teprve asi sedm hodin ráno.
Přešla po udržovaných cestičkách a usadila se na jednu z bílých laviček, které stály po jejich okraji.
Znovu si přičichla k růži a špičkou prstu pohladila okvětní plátek.
„Dobré ráno Penelopo,“ ozval se za ní příjemný mužský hlas.
Otočila se a sjela pohledem poddaného své sestry, královny Frederiky.
„Dobré ráno Mauriciusi,“ usmála se na něj. Mladíkovi bylo asi dvacet let. Měl černé vlasy a modré oči.
„Smím si přisednout?“ ukázal na lavičku.
„Jestli chceš,“ pokrčila dívka rameny.
Mauricius se usadil vedle ní a díval se před sebe.
„Je tu krásně,“ řekl po chvíli ticha.
„Ano,“ přitakala dívka.
Mauricius se na ní zadíval a v očích mu podivně zajiskřilo.
„Jak dlouho se tu chcete zdržet?“
„To ještě nevím,“ pokrčila rameny.
„Aha, doufám, že dlouho ne, jelikož moje sestra má za dva měsíce narozeniny,“ zahleděl se do dálky.
„Jak se jmenuje?“ zeptala se Penelopa.
„Kdo?“ otočil se na ni po chvíli.
„Tvoje sestra přece!“ zvolala se smíchem.
„Aha…No jmenuje se Adelaida. Bude jí patnáct.“
„To se má. „
„Je moc fajn. Pořád veselá, milá a přátelská.“
„Jo, to věřím. Vždycky jsem chtěla mít mladšího sourozence.“
„Tak máš staršího,“ pokrčil rameny Mauricius. „A rovnou královnu.“
„Jo, Frederika je moc hodná. Za hodně jí vděčím,“ povzdechla si Peny.
„Proč? Tedy, vím, kdo je tvoje matka a tak i to, že jsi jí kdysi zachránila život, ale nic podrobnějšího nevím. Ale jestli se o tom nechceš bavit tak dobrý…“
„Ne, to je v pořádku,“ usmála se. „Můj děda Karas unesl Robina, kamaráda Fredie a Krise…“
„Vím kdo to je,“ přikývl Mauricius.
„Kris, Fredie a Verča se ho vydali zachránit, ale Krise chytila máma s dědou. Frederika s Verčou se za nimi dostali, ale potom se nemohli dostat z hradu. Já jsem znala tajnou chodbu a tak jsem jim pomohla,“ pokrčila rameny.
„Proč jsi se postavila proti své matce a dědovi?“ pohlédl na ni.
„Byli zlí,“ povzdechla si Peny. „Jak Alexandra, tak Karas.“
„Kolik ti tenkrát bylo?“
„Jedenáct.“ Teď jí bylo dvacet let a měla nejvyšší čas na vdávání, ale problém byl, že měla ráda jen a jen Mauriciuse. Ten o ní však nejevil zájem.
Byli kamarádi, ale on ji bral jen jako kamarádku.
Smutně si povzdechla a zadívala se do dálky.
„Netrap se tím. Nemůžeš za to, kdo byli tvoji příbuzní,“ vyložil si Mauricius její smutek špatně.
„Ehm… Jo, díky,“ odkašlala si. „Zvedl jsi mi náladu.“
„To jsem rád,“ usmál se na ni.
Chvíli si hleděli do očí, Mauricius ji krátce políbil, rychle se zvedl a odešel.
Peny se za ním tiše dívala.