Rudé růže - 5.

Rudé růže – 5.

Penelopa se mu snažila vykroutit, ale Marcus ji držel pevně.
Přispěchal k nim Pulfus a podal svému parťákovi šátek, kterým zavázali Peny ústa. Dalším kusem hadru jí svázali ruce před tělem.
Potom ji Marcus uchopil za loket a postrkoval před sebou k zadnímu východu ze stájí.
´Mauriciusi, přijď sem!“ pomyslela si smutně. Zamrzelo ji, že nemůže použít svou sílu, ale nikdy jí ovládat její moc nešlo a když byla tak vystrašená, jako právě teď, bylo to naprosto nemožné.
Vstoupily jí do očí slzy, když nikdo nepřišel a oni prošli stájí dozadu na zahradu. Prošli kolem několika stromů a záhonů květin až ke dvířkům ve zdi. Pulfus je otevřel a prošli jimi ven.
Tam na ně čekali uvázaní dva koně. Marcus k jednomu z nich zamířil a nasedl na něj. Pulfus před něj vysadil Peny a sám si sedl na svého koně.
Když dojeli k lesu, který byl docela vzdálený od hradu, kde zůstala Fredie, Kris, Gábinka, Mauricius…., jen se smutně otočila a potlačila slzy.
Marcus ji k sobě přitiskl a pošeptal jí do ucha:
„A teď už budeme jenom spolu. Žádný hloupý sluha se mezi nás nebude plést!“
Peny jen odvrátila hlavu na stranu.
„Ale no tak, zlatíčko! Uvidíš, že si na mne zvykneš!“ zasmál se. „Později ti vysvětlím, kdo jsem.“
Dívka jen vzlykla.

Mauricius rozzlobeně přecházel po Penelopině komnatě.
Kam se Peny poděla? Proč je tak dlouho pryč?
Už je to hodina, co odešla do stájí. A nikdo o ní nic nevěděl, neviděl ji ani neslyšel.
„Zmizeli i Marcus s Pulfusem!“ vrazil do místnosti Kris.
„No jistě! Ten jejich rozhovor v lese! Měl jsem vědět, že nevěstí nic dobrého!“
„Jaký rozhovor?“ zavolal za ním Kris, ale mladík už běžel ke stájím pro nějakého koně.
Ve stáji Krisovi rychle převyprávěl, co tenkrát v lese vyslechl.
„To je asi pravda, že v tom mají prsty ty dva. Vůbec se mi nezamlouvali,“ uvažoval Kristián.
„Tak pročs je nevyhodil?!“ vykřikl Mauricius podrážděně.
„Nemohl jsem je vyhodit bez důvodu!“ ohradil se Kris.
„Promiň, hrozně se o ni bojím! Jedu ji hledat. Neboj se, vrátím se i s ní.“
Nasedl na koně a rychle vyjel v dálce.
Ve stáji ještě uvažoval, kudy asi odjeli a jako jedinou možnost připustil, že utekli zadem. Přes bránu, která byla hlavním vstupem do hradu, by se nepozorovaně nedostali.
Proto se vydal přes zadní branku ven a zajel do lesa.

Zastavili až velmi pozdě v noci. Marcus ji sundal z koně a nechal ji stát. Uvázal koně ke stromu a rozdělal oheň.
Potom se vrátil pro Peny, která byla tak unavená, že vůbec neměla energii se pokusit
utéct. Odvedl ji blíž k ohni. Lehla si na zem a dívala se do plamenů.
Před očima měla tvář Mauriciuse. Jeho krásné, usměvavé oči. Jeho milý a rošťácký úsměv.
Po tvářích jí znovu začaly stékat slzy.

Jel velmi dlouho, když dojel na doslech nějakých hlasů. Seskočil z koně a uvázal ho v dostatečné vzdálenosti u stromu.
Potom se tiše plížil blíž. Mezi stromy se mu naskytl výhled na malinkou loučku. U jednoho jejího okraje byli uvázáni dva koně. Blízko nich byl rozdělaný ohýnek a u něj ležela Peny.
Mihotavé světlo osvětlovalo její smutnou tvář. Oči, plné slz, upírala do plamenů. Pusu měla zavázanou kusem hadru a ruce měla také svázané.
Marcus s Pulfusem seděli na druhé straně louky a hlasitě se bavili a smáli. Přimhouřil oči, sedl si ke stromu a čekal, až nastane vhodná chvíle, aby Peny osvobodil.

Peny se náhle polekaně probudila. Otočila se na záda a rozhlédla se po pasece. Oheň už dávno zhasl a na nebi nesvítila jediná hvězda. Moc toho tedy neviděla.
Rozeznala však, že Marcus s Pulfusem spí na druhé straně mýtiny.
Zvedla se do sedu a prudce se ohlédla za sebe, kde uslyšela tichý, téměř nepatrný zvuk.
Někdo jí položil ruku na rameno a přitiskl jí ústa k uchu.
Vyděšeně sebou trhla, ale když uslyšela Mauriciusův hlas, zaplavila ji vlna úlevy.
„Klid Peny, už jsem tady. Pomůžu ti se zvednout a pomalu a hlavně potichu, se vydáme k mému koni,“ zašeptal jí téměř neslyšně do ucha.
Trochu přikývla.
Mauricius jí pomohl na nohy, ale nějakým rozvazováním se nezdržoval. Bude dost času až budou v bezpečí.
Tiše se proplížili k Mauriciusovu koni. Mladík na něj Penelopu vysadil a sedl si za ni.
Pomalu nasměroval koně zpět k hradu.

Bylo už světlo, když se dostali na dohled hradu.
Oba byli unavení a kůň, na kterém jeli, téměř padal únavou.
„Jsme tady,“ špitl jí do ucha a donutil koně k ještě většímu tempu.
Když konečně bezpečně dojeli na nádvoří, všichni se kolem nich nadšeně seběhli.
„Zabezpečte hrad!“ rozkázal Kris svým mužům. „Nikdo bez mého souhlasu nesmí ani ven a hlavně ne dovnitř!“
„Jistě pane,“ přikývli vojáci a šli po svých povinnostech.
„Jsi v pořádku Peny?“ sundal ji Mauricius opatrně z koně. Sundal jí šátek z úst a přitiskl ji k sobě.
„Hrozně jsem se o tebe bál, Peny,“ řekl jí tiše do vlasů.
„Jsem v pořádku. Bála jsem se, že pro mě nepřijedeš!“
Mauricius jí rukou uchopil za bradu a zvedl jí obličej ke svému. Palcem jí jemně stíral slzy z tváří.
„Vždycky pro tebe přijedu, maličká. Slibuju,“ políbil ji.
Penelopa mu polibek oplatila.
„Jsem ráda, že ti nic není sestřičko!“ přihnala se z útrob hradu Frederika.
Peny se na ni usmála a vymanila se z Mauriciusova objetí, aby ji mohla obejmout sestra.
„Proč tě ještě nerozvázal?“ podivila se Fredie a vrhla vyčítavý pohled po Mauriciusovi.
Ten se jen zasmál a přitiskl Peny zády k sobě. Potom jí rozvázal ruce a zároveň ji líbal do vlasů.
„Jestli nás omluvíte, půjdeme si lehnout,“ omluvil se společnosti.
„Ale samozřejmě,“ usmál se Kris. „Musíte být unavení.“
Mauricius zvedl Peny do náruče a šel do jejího pokoje.
Tam ji položil na postel, lehl si vedle ní a přitáhl si ji do náruče.
Dívka se k němu přitiskla a obličej mu zabořila do hrudi. Mauricius ji hladil po zádech a bradu si opřel o temeno její hlavy.

Penelopa se probudila poměrně pozdě ráno. Mauricius už vedle ní neležel a neviděla ho ani nikde jinde v místnosti.
„Dobré ráno,“ vešla do dveří Frederika. „Rychle vstávej nebo zmeškáš svou vlastní svatbu!“ zasmála se.
Peny vyjekla a vyskočila z postele.
„Já na ni úplně zapomněla!“
„Tak rychle!“ popohnala ji Fredie. Pomohla jí ustrojit se do šatů a učesala jí rádoby rozcuchaný drdol.
„Je nejvyšší čas jít do kaple. Kris už na tebe čeká.“
Vyšly z místnosti a prošly chodbou až ke dveřím do kaple, připojené k budově hradu mohutnými dveřmi.
Tam už čekal Kris.
„Moc ti to sluší Penelopo,“ nabídl jí ruku.
Peny se jeho ruky chytila a vešla do kaple. Na konci uličky už čekal Mauricius. Sledoval ji plamenným pohledem. Tvář mu zářila radostí.
´Je tak krásný´ pomyslela si a usmála se na něj.
Společně poklekli před kněze a ve správnou chvíli řekli oba ano.