Rudé růže - 6.

Rudé růže – 6.

„Děkuji,“ usmála se Peny na Mauriciuse a vzala si od něho rudou růži, kterou jí podával.
„Není zač,“ políbil ji a objal kolem ramen. Pomalu se procházeli mezi záponami květin na zahradě. Sluníčko svítilo, nebe bylo krásně modré a květiny omamně voněly.
„Miluju tě Mauriciusi,“ vydechla Peny a pohlédla svému muži do očí.
„Já tebe taky maličká,“ políbil ji na nos.
Byl to už měsíc, co si před knězem řekli ano. Od té doby bylo všechno krásné. Mauricius s Peny trávil každou volnou chvíli. Ona v jeho společnosti jen zářila a pořád se jen smála.
„Peny! Je tu pro tebe dopis!!“ zavolala na ně Gábinka a uháněla a za nimi.
Zastavili se a počkali na holčičku.
„Na!“ natáhla se k ní Gabča.
„Děkuji,“ dala jí Peny pusu na čelíčko a otevřela psaní.
„To je od Kláry. Prý za týden přijede na návštěvu,“ pohlédla na Mauriciuse.
„Někam odjedeme a potom řekneme, že nás její dopis nezastihl,“ navrhl Mauricius a v očích mu hrály veselé plamínky.
„To nemůžeme! Ale zní to velmi lákavě,“ zasnila se Penelopa.
„Tak tě unesu někam do lesů,“ přitáhl ji k sobě a věnoval jí rozzářený úsměv.
„To je výborný nápad,“ políbila ho.
„Taky si říkám,“ ušklíbl se.
„Vadí mi, že se chová tak hrozně povýšeně,“ povzdechla si smutně.
„Je to rozmazlená kačena,“ odfrkl si pohrdavě.
„Dřív taková nebyla.“
„Vždycky taková byla. Jen jsi to neviděla,“ políbil ji na čelo. „Pojď, půjdeme se projet.“
„Dobře,“ usmála se na něj. „Ale kam?“
„Bojíš se odjet ven z hradu?“ zeptal se.
„Hm…trochu,“ přikývla váhavě.
„Neboj se miláčku,“ zavrtěl hlavou a zvedl ji do náruče. „Tak dobrá, nepojedeme se projet. Ještě ne. Ale můžeme se jít podívat k rybníku, ne?“
Rybník byl malý a rákosem obrostlý. Jeho hladina byla průhledně modrá a v lehkém větříčku po ní běhaly lehké vlnky.
Z leva k němu přitékal malý potůček. Kolem rybníka byl malý dřevěný plůtek.
Za plůtkem, blízko vody, se ale ještě vešla malá bíle natřená lavička. A tam teď Peny s Mauriciusem zamířili.

Klára schovala lahvičku do malého váčku, který měla uvázaný u pasu. Z kapsičky, přišité na široké sukni svých šatů, vytáhla pár zlatých mincí a hodila je do dlaně staré stařeny, která stála proti ní.
„Jsi si jistá, že to bude fungovat babizno?“ zeptala se jí povýšeně.
„Ale jistě slečno. Jistě, že to bude fungovat. Moje lektvary vždy fungují,“ přikývla Glena. Pokroucenou rukou strčila peníze do malého váčku, položeného na poličce.
„No dobrá. Ale běda ti, pokud to nezabere!“ pohodila Klarisa hlavou a otočila se k odchodu.
Vyšla z maličké, špinavé chaloupky kde Glena bydlela a kývla na svého sluhu, aby jí pomohl do sedla krásného bělouše, který na ni čekal.
„Ta babizna je tak odporná,“ postěžovala si cestou zpátky. Pomyslela na Gleninu odpudivou starou a vrásčitou tvář a znechuceně se otřásla.
„Ale je vyhlášená svými lektvary,“ ozval se váhavě Peter.
„Ty mlč!“ okřikla ho Klára a pobídla svého koně do rychlejšího tempa. „Hned jak přijedu, vyrazím na cestu za mojí drahou přítelkyní Penelopou a jejím okouzlujícím sluhou Mauriciusem. Přijedu sice o tři dny dříve, ale to nebude vadit.“

Peny se zmateně zadívala ven z okna.
Nebe bylo zatažené a každou chvíli hrozilo, že propukne prudký déšť.
Peny stála u okna v pokoji, který sdílela s Mauriciusem a hleděla na nádvoří.
Tam přijela skupinka lidí. Přesněji řečeno tři lidé.
Překvapeně vyjekla, když poznala Klarisu.
„Vždyť měla přijet až za tři dny!“
Rychle se rozeběhla dolů, aby svou přítelkyni náležitě uvítala.
Vyběhla na nádvoří a postavila se vedle Fredie a Krise, kteří už vyšli ven.
„Ahoj Kláro, přijela jsi dříve. Nečekali jsme tě,“ usmála se na ni.
„Ach ano, já vím. Omlouvám se, ale otec má teď nějaké problémy a poslal mne na cestu dříve. Nezlobíte se?“ zamrkala svými dlouhými řasami na Krise.
„Ne Kláro. Vůbec nám nevadí, že jsi přijela dřív,“ usmál se na ni Kris. „Jen jestli tobě nevadí, že já s Fredie a dětmi teď odjíždíme. Jedeme na návštěvu za mými rodiči.“
„Ale jistě. Ještě jednou se omlouvám, že ruším.“
„Opravdu to nevadí, Kláro,“ usmála se Peny. „Pojď, zavedu tě do tvého pokoje. Zatím ahoj sestři, Krisi. Ahoj Gábi, Patriku,“ usmála se na ně Peny a vedla Kláru do hradu.
„A jak se má ten tvůj pohledný sluha?“
„Mauricius je teď můj manžel Kláro! A nechci, abys ho nazývala sluhou!“ vykřikla rozzlobeně Peny.
„Ty sis ho vzala?“ užasla Klára.
„Ano. A jsem šťastná,“ pohodila hlavou.
„Pche!! Jak sis mohla vzít obyčejného sluhu?“ zavrtěla pohrdavě hlavou Klára.
„Peny!!“ blížil se k nim ze zahrady Mauricius. „Kláro? Přijela jste dřív, ne?“ pohlédl na dívku. „Vítám vás,“ uklonil se.
Klára se na něj usmála a úklonu opětovala.
„Peny, chtěl jsem ti navrhnout piknik, ale to teď asi nepůjde,“ pohlédl jí do očí.
„To asi ne,“ povzdechla si a políbila Mauriciuse. „Miluju tě,“ zašeptala.
„Já tebe taky, zlatíčko,“ věnoval jí úsměv. Klára si je měřila nenávistným, ledovým pohledem.

„Jak se ti líbí tvůj pokoj Kláro?“ zeptala se Peny své kamarádky u večeře.
„Je pěkný. Ne sice tak krásný, jako můj pokoj doma, ale docela ujde,“ řekla Klára povýšeně.
„Bohužel, tady nejste u sebe doma,“ změřil si ji Mauricius tvrdým pohledem.
„To je pravda,“ pokrčila rameny.
„Směla bych poprosit o trochu vína?“ zeptala se mile.
„Jistě,“ přikývla Peny a přešla ke skříňce odkud vyndala láhev vína. Jak Klára předpokládala, vstal Mauricius a vydal se za ní.
Klarisa rychle vytáhla lahvičku, kterou jí dala Glena a nakapala pár kapek do Mauriciusova poháru.