Rudé růže - 7.

Rudé růže – 7.

Mauricius se zadíval na svůj pohár a zamyšleně upil. Nevšiml si Klářina vítězného úsměvu, když pozvedl pohár s vínem ke rtům.
Okamžitě si povšiml, že víno má trochu jinou chuť. Chutnalo jaksi hořce.
Nakonec tomu nevěnoval pozornost a řekl si, že se mu to jen zdá.
„Mauriciusi slyšíš mne?“ uslyšel vedle sebe Penelopin hlas. Otočil se k ní a věnoval jí úsměv.
„Samozřejmě, že tě slyším, zlatíčko,“ usmál se na ni. Naklonil se k ní a políbil ji na rty.
Místnost se s ním náhle podivně zatočila.
Odtáhl se od Peny a mírně zatřásl hlavou, aby si ji pročistil. Místnost se začala točit ještě víc.
„Já…omluvte mne. Udělalo se mi trochu špatně,“ zvedl se. „Půjdu si už lehnout,“ vstal od stolu a vydal se ke dveřím.
V zádech cítil Penelopin ustaraný pohled.
Došel ke dveřím a celý svět náhle začal tmavnout. Zaslechl ještě Penelopin výkřik, ale potom se propadl do tmy.

Penelopa polekaně vykřikla, když zpozorovala jak se Mauricius zapotácel. Vyskočila a rozeběhla se k němu, ale on už upadl na zem.
Sklonila se a rukama objala jeho tvář.
„Mauriciusi,“ zašeptala a políbila na rty. „Mauriciusi, co je ti?!“ z očí jí vyhrkly slzy.
„Určitě bude v pořádku,“ slyšela Klářin hlas. „Poruč nějakým sluhům ať ho odnesou do jeho pokoje.“
Peny zvedla uslzené oči a spatřila komorníka Jeansona, jak vbíhá do dveří.
„Jeansone, Mauriciusovi se udělalo špatně. Prosím, odneseš ho do jeho pokoje?“ zeptala se skrz slzy.
„Jistě paní,“ uklonil se komorník a zavolal si na pomoc ještě jednoho sluhu.
Jeanson byl starší milý pán s šedými vlasy, přátelskýma šedýma očima a příjemným úsměvem.
Společně se sluhou odnesli Mauriciuse do pokoje a položili ho na velikou postel.
Peny zatáhla veliké okno po levé straně a přisunula si k posteli židli, která stála u toaletního stolku, který stál vedle okna.
Sevřela Mauriciusovu ruku a pohled upřela na jeho tvář.

„Měla by sis jít odpočinout Penelopo,“ položila jí Klára ruku na rameno.
„Ne! Nemůžu ho tu nechat samotného!“ zavzlykala dívka.
„Neboj se. Já tu zůstanu s ním,“ usmála se na ni trochu Klára.
„Dobře,“ podvolila se nakonec Peny a odešla do pokoje pro hosty. Lehla si na širokou postel a téměř okamžitě usnula.

Klára si sedla na židli, kterou Peny přistrčila k posteli a naklonila se nad Mauriciuse.
Pohlédla na hodiny.
Půl deváté večer.
Přesně dvě hodiny od chvíle, kdy se zhroutil v jídelně na zem. Nejvyšší čas, aby se probral. Proto musela dostat Penelopu pryč. Nechtěla, aby ta hloupá holka její pečlivě promyšlený plán zkazila.
Mauricius se trochu zamračil a pomalu otevřel oči.
„Kde to jsem?“ zachraptěl.
„Ahoj miláčku,“ usmála se Klarisa mile.
„Cože?! Kdo jsi?“ posadil se Mauricius na posteli.
„Jmenuji se Klarisa. Cožpak si na mne nepamatuješ?“ nadzvedla v udivené grimase obočí.
„Ne,“ zavrtěl hlavou.
„To nevadí. Nedávno ses oženil s Penelopou Mauriciusi, ale mi dva, jsme milenci. Už velmi dlouho,“ zavrkala a přiblížila se k němu. „Vůbec nám nevadí, že je Penelopa má kamarádka. Hraju si na její přítelkyni jen kvůli tomu, abychom mohli být spolu,“ přiblížila své rty ještě blíž k jeho.
Nečekala na jeho reakci a políbila ho. Mauricius jí polibek oplatil.
Když se od něj Klára konečně odtrhla, usmála se na něj.
„Ale před Penelopou o tom nemluv. Dělej, jako že si na vše pamatuješ, ano?“
„Dobře,“ přikývl Mauricius.

Peny se probudila brzy ráno. Rychle vstala a rozeběhla se za Mauriciusem.
Našla ho stát u okna a dívat se do zahrady.
„Mauriciusi!“ vykřikla a rozeběhla se k němu.
Mladík se otočil a chytil ji do náruče.
„Ahoj Penelopo,“ usmál se, ale dívce neušlo, že jeho oči jsou chladné a úsměv strojený.
„Co se děje? Měla jsem o tebe hrozný strach Mauriciusi!“ zadívala se mu zpříma do očí.
„Opravdu? Nemusela jsi. Byla to jen chvilková únava,“ pokrčil rameny. Pustil ji ze své náruče a znovu vyhlédl do zahrady.
Peny mu nakoukla přes rameno a po zahradních cestičkách uviděla přecházet Kláru.
Klára na sobě měla bílé šaty s hlubokým výstřihem, nadýchanými rukávky a širokou sukní. Černé vlasy měla rozpuštěné a splývaly jí na záda.
Sevřelo se jí srdce, když si všimla jak zbožným pohledem na ni Mauricius zírá.
Se slzami v očích odešla z místnosti.

Co se děje? Proč se Mauricius tak změnil?
Seděla na lavičce v zahradě a dívala se před sebe.
Byl to týden od chvíle kdy se probudil. Od té doby se jí skoro nevšímal, jen se motal kolem Kláry.
Smutně položila hlavu do dlaní a rozplakala se.
„Proč mi to děláš Kláro! Vždyť musíš vědět, co k němu cítím,“ zašeptala a zabořila tvář do dlaní.

Mauricius se zadíval na Klarisu a v duchu přemýšlel, kdo vymyslel tak hrozné jméno. Zkrácenina Klára zněla stokrát lépe.
Podle jeho názoru byla Klára velmi nádherná dívka.
Malé štíhlé postavy s uhrančivýma očima…
„Ustřihni ještě tu růži támhle!“ ukázala Klára na žlutou růžičku.
Mauricius ji ustřihl a přidal do košíku k ostatním kvítkům.
„To už stačí, ne?“ zeptal se a doufal, že Klára souhlasí. Košík byl už plný podobných krásných kytek a jemu jich bylo líto. Bylo zbytečné, aby tolik kvítků přišlo do vázy a hned po večeři se zase vyhodilo.
„Nestačí! Je jich málo! Chci, aby to večer v jídelně krásně vonělo! A navíc, potřebuji nějaké plátky i do koupele!“ okřikla ho Klára.
„Jistě,“ usmál se na ni.
Klára roztáhla svou zamračenou tvář do půvabného úsměvu a přešla k němu.
„Ty jsi tak krásný muž,“ zašveholila, zvedla ruku a dotkla se jeho rtů.
„Děkuji,“ naznačil Mauricius úklonu.
„Přála bych si, abys mi dnes u večeře dělal společnost!“
„Splním každé tvé přání, paní,“ uklonil se a věnoval jí úsměv.
„Opravdu?“ naklonila Klára hlavu ke straně.
„Ano, má paní,“ uklonil se znovu.
„Tak dobrá. Beru tě za slovo,“ přimhouřila oči.