Rudé růže - 8.

Rudé růže – 8.
Uplynuly to už dva týdny od chvíle, kdy se Mauricius začal motat kolem Kláry.
Penelopa chodila kolem jako tělo bez duše a skoro pořád plakala.
Služebnictvo na ni upíralo soucitné pohledy a svorně nadávali na Klarisu.
Služebná Margaretta, která byla momentálně Klarisinou komornou, jí jednou do postele „omylem“ položila myš, kuchařka Klarise zase jednou přesolila jídlo, podruhé ho zase neosolila vůbec…
Peny se všem těm kouskům pousmála.
„Děkuji vám všem,“ poděkovala služebnictvu jednou, když za nimi přišla do kuchyně.
„Není zač,“ odvětila za všechny kuchařka. Žena silné postavy s prošedivělými vlasy stočenými do drdolu.
„Ale je Doroto,“ objala ji Peny a přemáhala slzy.
„Možná vám to bude připadat troufalé paní, ale musím vám to říct,“ ozvala se náhle rozhodným hlasem Margaretta. „Klarise dělá radost, když vidí, jak se trápíte! Nenazývejte jí svou kamarádkou a pošlete ji pryč! A hlavně… vzchopte se! Přestaňte plakat a začněte o svého manžela bojovat!!!“
Peny se rozhlédla po okolních sloužících a v jejich tvářích vyčetla souhlas.
Jejich oddanost jí dodala odvahu.
Narovnala se v ramenou a hrdě pozvedla hlavu.
„To je ono paní!“ pokývla spokojeně hlavou Dorota.
„Já… něco mne napadlo,“ ozvala se nesměle Silvie. Mladá a tichá služebná.
„Ano Silvie?“ usmála se na ni Peny.
„Víte, jednou jsem šla kolem jídelny. Bylo to před večeří. Byla v ní slečna Klarisa. Stála nad pánovým vínem a zrovna si do kapsičky uklízela nějakou lahvičku… Vůbec si mně nevšimla.“
V kuchyni nastalo ohromené ticho.
„Takže mu něco lila do vína,“ zhodnotila to Margaretta.
„Ano,“ přikývla Silvie.
„Já si hned myslela, že by se při zdravém rozumu neotáčel za ní, když paní Penelopa je mnohem hezčí!“
„Děkuji,“ usmála se na ni Peny. „A tobě taky Silvie. Vrátila jsi mi opět naději,“ pohladila dívku po ruce. „Tak mne napadá… Momentálně nemám komornou a pokud bys chtěla…,“ neurčitě pokrčila rameny.
„Moc ráda!“ přikývla Silvie a vyběhla z kuchyně.
„Jste hodná paní. Myslím, že tohle té dívce pozvedne sebevědomí,“ pronesla kuchařka.
„Doufám. A všem vám mnohokrát děkuji. Nejen, že jste mi vrátili odvahu, naději, ale také hrdost.“
Pohodila hlavou a odešla z kuchyně. Zamířila do svého pokoje.
Nešla se tam však ukrýt jako mnohokrát před tím, ale oblékla si krásné, tmavozelené šaty s hlubokým výstřihem, vlasy si vyčesala do uzlu a s úsměvem zamířila na zahradu, kde tušila, že Kláru s Mauriciusem najde.
A opravdu je nešla sedět na lavičce. Klára se k Mauriciusovi nakláněla, něco mu šeptala do ucha a ruku měla položenou na jeho paži.
Penelopu bodlo u srdce, ale udržela na tváři úsměv a šla k lavičce.
„Kláro, myslím, že jsi se tu zdržela už moc dlouho a tvůj otec se o tebe už určitě bojí…“
„Ale to nic. Ví, že tady se mi nic nestane. Že jsou tady odvážní muži, kteří mne ochrání,“ pohlédla skrz sklopené řasy na Mauriciuse.
Ten se na ni usmál.
„Takže ti to řeknu jinak!! Odjeď Klariso!“ rozzlobila se Penelopa, ale její hlas zněl vyrovnaně.
„Ty se opovažuješ mne vyhodit!!“ zakřičela a vstala z lavičky.
„Ano!“
„Mauriciusi, pojedeš se mnou!“ rozkázala Klarisa a bezděčně ukázala rukou ke své noze.
Peny se chladně zasmála.
„Mauricius s tebou nikam nejede, protože tady má nějaké povinnosti. A ty Mauriciusi! Jak ses mohl tak změnit?! Mít rád ji, když jsi ji neměl rád! A ona se k tobě chová jako k psovi!“
Mauricius na ni pohlédl a v jeho očích se na okamžik objevil výraz, jaký v nich byl kdykoli před tím. Rychle však zmizel.
„Přeješ si něco Kláro?“ zeptal se Klarisy.
„Ano! Abys mne doprovodil!“ rozkázala Klára.
„Tak to tedy ne!“ zvolala Peny. „Stráže!“
Do zahrady přiběhli tři muži.
„Doprovoďte slečnu Klarisu ven! A mého manžela zamkněte v jeho pokoji.“
V jejích očích byl smutek. Mrzelo ji, že musí něco takového udělat svému manželovi, ale nemohla dopustit, aby odešel s Klarisou. A pokud mu opravdu něco podávala, mělo by to vyprchat.
Jeden ze strážců uchopil Klarisu pod paží a odváděl ji pryč. Druhý přistoupil k Mauriciusovi.
„Pusť mne!“ vzepřel se mu a chtěl se vydat za Klarisou. Třetí strážce ho ale společně s druhým pevně chytil a odvlekl k jeho pokoji.

Peny stála přede dveřmi do Mauriciusova pokoje. Stráže stáli před jeho dveřmi a dívali se před sebe.
„Půjdu dovnitř,“ oslovila je Peny.
„Jak si přejete,“ usmál se na ni laskavě jeden ze strážců.
„Děkuji,“ poděkovala, když odemkl dveře a prošla do místnosti.
Mauricius ležel na posteli, ruce pod hlavou a zamračeně se díval do stropu.
„Mauriciusi,“ oslovila ho tiše.
„Co chceš?!“ obořil se na ni. „A kde je Klárka?!“
„Klarisa odjela a už se sem nevrátí!“ prohlásila Peny rázně.
Mauricius ji obdařil jen ledovým pohledem a dál se díval do stropu.
„Mauriciusi, já nevím, co ti namluvila, ale nesmíš ji poslouchat. Než přijela byli jsme spolu šťastní. Měli jsme se rádi a…“
„Pochybuji!“ přerušil ji Mauricius. „Klárka mi řekla jaká jsi intrikánská a prolhaná potvora! Nevěřím ti ani slovo. Navíc, jak bych mohl mít radši tebe než mou krásnou Klárku?“
Penelopa otevřela pusu, ale nevzmohla se na jediné slovo. Oči se jí znovu naplnily slzami a ona se rychle otočila ke dveřím.
Vyběhla na chodbu a vběhla do náruče jednomu ze strážců.
Vzhlédla a chtěla se omluvit, ale namísto omluvy polekaně vyjekla.