Rudé růže - 9.

Rudé růže – 9.
„Ne! Jak jste se sem dostal?!“ vyjekla Penelopa.
„Jednoduše,“ ušklíbl se Dracus a přitiskl Peny ruku na ústa. „Nebudeš křičet, je ti to jasné?“ zašeptal jí do ucha a na záda jí přitiskl nůž.
Potom ji od sebe odtáhl a ona si všimla, že na sobě má oděv jako stráže. Přetočil ji zády k sobě a postrkoval ven.
„Co se mnou chcete dělat?“ zašeptala tiše.
„Uvidíš,“ zasmál se.
Prošli po nádvoří aniž je někdo zastavil.
„To máme štěstí, že nás nikdo nezastavuje, že?“ zeptal se škodolibě. Vyvedl ji z brány ven a došli do blízkého lesa. Tam čekal Pulfus s koňmi.
Dracus ji vysadil na koně, schoval nůž a rychle vyskočil za ní. Přitiskl jí ruku na ústa a pobídl koně.
Penelopa se mu snažila vykroutit.
„Nehýbej se!“ stiskl ji v pase a přitiskl jí pusu k uchu.
Peny se přestala hýbat.

Mauricius se probral a mírně zmateně se rozhlédl kolem.
Byl ve svém pokoji. Venku za oknem byla tmavá noc. Na nebi nesvítil ani měsíc, ani hvězdy.
Vůbec si nemohl uvědomit, jak se do pokoje dostal.
Naposled si pamatoval, že odcházel z jídelny. Motala se mu hlava a nejasně si vybavil i Penelopin výkřik.
Potom měl pocit, jako by se ocitl jen ve snu. Ne v hezkém snu, ale v noční můře.
Ve snu se stále motal kolem Kláry a svoji Peny zanedbával. Nakonec Penelopa Klarisu vyhodila a jeho dala zavřít do pokoje. Když za ním přišla, byl na ni velmi zlý.
Posadil se a pomalu vstal z postele. Hlava ho bolela, ale už se mu nemotala jako tenkrát v jídelně.
Ale kde je Peny? Určitě bude někde poblíž.
Vyšel ze dveří. Ocitl se na prázdné chodbě. Nikde nikdo nebyl.
Aby taky jo, když byla noc, zakroutil hlavou.
Šel do Penina pokoje, ale jeho manželka tam nebyla.
Sešel do haly a pokračoval do kuchyně. Tam u stolu seděla kuchařka, Margaretta a Silvie. Opíraly se lokty o stůl a povídaly si.
„Pane?“ všimla si ho jako první Silvie.
„Silvie, prosím tě, kde je moje manželka?“ zeptal se služebné.
„Jste to zase vy pane!?“ zvolala radostně Margaretta a vyskočila na nohy.
„Proč bych nebyl?“ zamračil se Mauricius zmateně. „Kde je Penelopa?“ zopakoval otázku.
„Paní zmizela,“ řekla Silvie a z očí jí vytryskly slzy.
„Cože!?“ zakřičel Mauricius. „Kdy a jak to, že jste ji nehlídali?“
„Sedněte si,“ zvedla se kuchařka a šla chystat čaj. „Dáme si čaj a vše vám vysvětlíme. Také se musíte najíst.“
Když si Mauricius sedl, postavila před něj hrnek čaje a talíř s chlebem a masem.
„Víte, je to asi dva týdny, co jste v jídelně omdlel. Když jste se probral, začal jste tancovat kolem slečny Klarisy a paní Penelopu jste doslova ignoroval. Nějakou dobu se trápila, ale nakonec….,“ chopila se vysvětlování Margeretta.
„Nakonec se vzchopila, vyhodila Klarisu a když jsem ji chtěl následovat, dala mne zavřít do mého pokoje,“ dořekl a skryl obličej do dlaní. „Takže to nebyl sen!“ zavrtěl hlavou.
„Ne, to byla bolestivá skutečnost,“ přitakala kuchařka. „Byl jste naprosto vyměněný!“
„Bože! Jak jsem mohl být k Peny tak zlý!“ zasténal.
„To teď ale není zdaleka důležité pane!“ oslovila ho Silvie. „Důležité je, že musíte najít paní!“
„Co se přesně stalo?“
„No, paní šla za vámi do pokoje. Zatím co byla u vás, někdo přepadl stráže, hlídkující před vaším pokojem. Potom paní viděli, jak jde s jedním ze strážců přes nádvoří k lesu.“
„Kdo to byl? Ten muž s kterým šla přes nádvoří?“
„To nevíme, ale stráže říkají, že muž, který je přepadl, byl podobný Dracusovi.“
„Ale ne!!“ postavil se Mauricius prudce. „Musím Peny najít!!“
„Zabalím vám nějaké jídlo pane,“ ozval se kuchařka a začala ho balit do šátku.
„Jdu pro koně. Když tak mi ho prosím přines do stáje,“ poprosil ji Mauricius. Rychle ještě běžel do pokoje a převlékl se do jednoduchých kalhot a bílé košile. Vzal si také čisté oblečení, které ve stáji uložil do brašny u sedla koně.
„Vrátím se i s Peny. A potom si ji už opravdu ohlídám,“ procedil skrz zaťaté zuby, nasedl na koně a vyjel z brány.

Peny se schoulila do klubíčka a rukama si přejížděla po pažích, ve snaze zahnat nepříjemný chlad šířící se jejím tělem.
Byla ve vlhké místnůstce s jediným malinkým oknem, umístěným vysoko u stropu.
V šatech s krátkým rukávem, které měla, jí byla zima.
Po tom, co ji Dracus unesl, jeli velmi dlouho a skoro bez zastavení. Peny ani nepočítala dny a noci, které strávila v sedle před Dracusem.
Po nějaké době konečně zastavili před kamenným, vlhkým hradem obklopeným tmavým lesem a stojícím na vysoké skále, která byla pořádně schůdná jen z jedné strany.
V hradě ji Dracus zavřel do téhle místnosti a ani jednou za ní nepřišel.
Peny měla pocit, že tu sedí už několik dnů.
Nevěřím ti ani slovo. Navíc, jak bych mohl mít radši tebe než mou krásnou Klárku?! vynořil se jí z mysli Mauriciův hlas.
Zoufale se rozbrečela.
Celé dny se v duchu přesvědčovala, že to tak Mauricius nemyslel, že to řekl jen pod vlivem nějakého lektvaru, který mu Klarisa podávala, ale stejně to tak bolelo!
Jestlipak ji už Mauricius hledá? To záleží jen na tom, jestli se mu vrátila paměť.
Lehla si na studenou podlahu a zavřela těžká víčka.
Byla tak unavená!
Usnula téměř okamžitě.

Penelopa se prudce posadila. V místnosti dozníval její tlumený výkřik.
Byla prochladlá, ale zároveň se na ní šaty lepily zvlhlé potem.
Posadila se a upřeně hleděla do tmy. Bála se usnout.
Bála se, že se opět propadne do snu plného Klářiných výsměšných očí, Mauriciových výsměšných slov…
Setřela si z obličeje slzy.
Ne! Nebude brečet! Dorota, Margaretta a Silvie jí přeci kladly na srdce, aby se vzpamatovala.
Vztyčila hlavu, ale stále se bála usnout. A stále ji v mysli pronásledovala Mauriciusova slova.
Nevěřím ti ani slovo! Jak bych mohl mít radši tebe než mou krásnou Klárku?! Řekla mi, jaká jsi intrikánská a prolhaná potvora!