Nebezpečné známosti 40. kapitola

„Tak jak vám je pane Sullivane?“ vyhrkne Siler, když mu vejdeme do pokoje, hned další den dopoledne. Nasuneme se tam všichni, teda kromě Jamesona, ten zůstal doma, zavřený u sebe v pracovně. Vsadím se, že opět celou noc nespal a jen pracoval. „Ale, to víte, že je mi lépe.“ Zachraptí Sullivan, ale vypadá už opravdu lépe. Každý si sedne na jednu židličku od stolu a usmíváme se na něj. „No a už víte, kdy vás propustí?“ zeptá se Rachel. „No já doufám, že co nejdříve, protože už to tu nemohu vydržet. Hnusný jídlo, musím pít tento zgrclý čaj a ty sestry…nic moc.“ Sykne sarkasticky a podle jeho odpovědi, je mi jasné, že je mu víc než dobře. „Promluvíme si pak s vaší doktorkou a uvidí se.“ Konstatuji, jenže on začne ukazovat prstem na náznak nesouhlasu. „Ještě před tím, než jste přišli jsem podepsal propuštění na zítřejší ráno. Budu odpočívat doma.“ Oznámí nám. „Aha, ale víte, že tím riskujete život.“ Opáčím lehce s káravým tónem. „Je mi to jasné Amber.“ Odpoví stroze a zrovna přijde sestra, aby ho zkontrolovala. „Zlato…“ rýpne do mě tiše Siler. „Copak?“ otočím se na něj. „Musím si jít něco zařídit, mám dneska dvě schůzky, tak večer si někam zajdeme třeba jo, zvu tě…“ „Jo dobře, a jaký schůzky?“ „Ále, prodávám pár otcových akcií, tak je konečně prodám.“ Usměje se, políbí mě na temeno hlavy a s rozloučením odejde z pokoje.

U pana Sullivana zůstaneme ještě necelou půl hodinu a pak též odejdeme se slibem, že se ještě uvidíme. „Amber počkejte…“ houkne ještě na mě. Všichni se zastavíme uprostřed dveří. „Chtěl bych s vámi ještě mluvit.“ Usměje se lehce Sullivan. „Tak mi počkáme u auto a zmiň se mu o tom focení.“ Rýpne do mě nenápadně a odejdou pryč s Aaronem. Zavřu ještě za sebou a čekám, co po mě vůbec chce. „Stydím se za to, že jsem vám ještě nepoděkoval za záchranu života.“ Řekne vážně pan Sullivan a pomalu se posadí na lůžko. „Nemusíte mi děkovat, tohle je přeci samozřejmost.“ Ohradím se. „Ne ne, já chci abych mohl něco na oplátku udělat pro vás.“ „To nemáte vůbec za potřebí pane Sullivane, byla to záchrana života, já jen doufám, že vy by jste udělal to samé.“ „Samozřejmě! Opravdu tedy nechcete nějakou maličkost…můžu vám zařídit vše!“ vyhrkne s úsměvem. „No…já…je mi to trapné…ale víte, jak Rachel má svůj časopis Woke?“ „Ano, vím.“ „Budeme teď fotit kolekci nových kabátů a Rachel si usmyslela, že by to bylo dobré fotit někde na zámku, kde je spousta sněhu a pohádkového prostředí…no…a já navrhla, že by to nebyl špatný nápad fotit na vašem pozemku.“ „Ale Amber, to vám vůbec nemusí být trapné…samozřejmě vám poskytnu u nás prostory na vaše focení…ale jen pod podmínkou, že by jste šla se mnou někdy příště na večeři.“ „Eeech…no tak dobrá.“ „Dobrá tedy, myslím že v diáři číslo na Rachel mám, tak se ji ozvu, kdy by to tak mohlo být, dobrá.“ „Dobře.“ Usměji se tak na půl, protože je mi vážně trapně a pak s rozloučením odejdu. Za mnou se zavřou dveře a pan Sullivan tam spočine sám…avšak v zápětí zaklapnutí dveří do futer se otočí ke stolečku, kde leží jeho mobilní telefon. Opatrně se pro něj sehne a vytočí nějaké číslo. Chvíli čeká a pak…“Ahoj Butlere, potřebuji, abys mi zjistil všechny informace o Amber Thomasové, měla by se tak jmenovat…kdybys nic nenašel, najdi Elenu Thomasovou a podívej se na její děti. Zjisti mi prostě všechno i o jejím synovi Aaronovi, budu to potřebovat.“ Ukončí hovor Sullivan a zase se položí klidně na lůžko.


Dojdu k autu za Rachel a Aaronem a přistihnu je zase, když se muckaj. „Už jsem tu…“ oznámím jim můj příchod, jinak by si mě asi nevšimli pod tím návalem hormonů. „Jedeš s námi na oběd ségra?“ zeptá se jakoby nic, když se dolepí od Rachel. „Jo to není špatný nápad, můžeme.“ Obořím se a sednu si na zadní sedadlo Baronova auta. „No a co chtěl Sullivan?“ zeptá se opět zvědavě Rachel. „Poděkoval mi za záchranu života a chtěl mi to oplatit.“ „A?“ „Pod trapným nátlakem jsem se ho zeptala na to focení.“ „A?“ „No a ihned souhlasil, teda musím jít s ním potom ještě na večeři.“ „Jooooooo, super Amber! To bude foceníčko, už teď se těším!“ vyhrkne ďábelsky Rachel. „Na večeři jo, nemá tak trochu jiný záměr?“ rýpne si Aaron s úšklebkem. „Nech toho.“ Sjedu ho pohledem ve zpětném zrcátku a koukám z okénka ven.

Po společném obědě zajdu ještě do města nakoupit nějaké potraviny, protože u Jamesona doma, teda v hlavně v lednici není skoro nic. Dneska bychom si konečně mohli udělat večeři a popovídat si s Jamesonem, protože už mě štve to dusno mezi námi.

„Jsem doma!“ hrknu do prázdného domu a žádná odezva. Jameson tu má všechny boty a kabáty, takže asi zase pracuje. Avšak do ticha se rozezní mobil na konferenčním stolku v obýváku. Přejdu k telefonu a poznám, že je to Jamesonův. Na displeji bliká jméno Christin. A když přestane hrát, má tam deset nepřijatých hovorů. Že by to byla taková stíhačka a Jameson se ji vyhýbal…záhada. Přenesu nákup do kuchyně a vybalím všechno. Pustím se do vaření a míním připravit výborné lasagne se salátem, které si Jameson vždy vychvaloval. Do toho dalších deset řinčících nepřijatých hovorů a už mě to štve. Čapnu mobil a jdu nahoru. Zlehka zaklepu a vejdu. Uvidím Jamesona, jak leží na stole u zapnutého notebooku s rozepsanou kapitolou. Pomalu a tiše přejdu k němu a nakloním se nad něj, abych ho vzbudila, ale najednou si všimnu blikajícího řádku v jeho rozepsané kapitole. „Chci ji políbit…toužím po Amber. Je to mučivé, nevšední, má láska mě ubíjí.“ Čumím na ten řádek jak kus vola a v hlavě mi šrotuje, že to nemůže být přeci o mně. Je to jeho dílo a mé jméno není nevšední, každá pátá se jmenuje Amber. Jenže opět mě má zvědavost dostala na kraj zdraví. OPĚT začal zvonit Jamesonův mobil a to polekalo nejen mě, ale i Jamesona a jak prudce zvedl hlavu, praštil mě do nosu a já spadl na zem. „Au….sakra!“ utrousím bolestí a chytnu si nos, který mi silně začal krvácet. „Amber…“ vyhrkne Jameson a svalí se na zem. „Sakra moje hlava…co se děje?“ ucedí a podívá se na mě. „Asi padesátkrát ti tu vyzvání telefon…chtěla jsem ti ho dát a ty ses hold lekl a hlavou si mi zlomil nos…bože to bolí…“ utrousím až mi vyhrknou slzy. „Pojedeme do nemocnice…“ řekne vážně a stáhne si z postele jemné prostěradlo, které mi jemně přiloží k nosu. „Stačil by kapesník, ne prostěradlo…“ utrousím zaskočeně, je to i celkem vtipné. „Ještě si neměla zlomený nos…poteče z tebe hodně krve.“ Odůvodní Jameson prostěradlo a sebere se ze země a pomůže mi vstát. „A ty jsi v pohodě?“ zeptám se ho starostlivě. „Jasně, že jsem, maximálně mám bouli na hlavě.“ Odpoví a opatrně se mnou sejde schody dolů. Pomůže mi s obléknutím a pak vyrazíme dolů do garáží pro auto.

Když čekáme v čekárně až nás přijmou, půlka prostěradla je od krve a všichni na mě z hrůzou koukají. Připadám si jak na jatkách. „Ten Siler mě štve…“ ucedím, když už mi asi po pátý nezvedá telefon, má pokud obsazený číslo, nebo to prostě nezvedá. „Má hold nějakou práci.“ Oboří se Jameson konejšivě. „No, je fakt, že mi říkal, že má dneska dvě schůzky, kvůli tátovým akciím.“ „Tátovým akciím?“ udiví se Jameson. Podívám se na něj…“Co?“ obořím se. „Nic nic, jen…divím se, že je ještě neprodal dříve.“ Zakecá to jaksi, zeptala bych se ho i jestli nelže, ale v tu chvíli vyrazí sestra ze dveří a přijímá nás.