Rudé růže - 11.

11. kapitola

Penelopa si povzdechla a pohladila růžičku po okvětním plátku.
Byl to už týden, co tu byla zavřená.
Věděla to jen podle růží, které jí tu každý den někdo nechával. Vždy, když spala.
Stará růžička vždy zmizela a místo ní našla novou.
Bylo jí divné, že se nikdy neprobudila, protože s růžičkou usnula a neznámý růžičku musel vyndat ze sevření jejích rukou.
Lehla si na postel, růžičku si přitiskla k tváři a dívala se před sebe.
Radši bych byla ve společnosti Dracuse než sama tady! Jestli brzo někdo nepřijde a nepromluví na mne, tak se zblázním!!, pomyslela si.
Chvíli ležela a už pomalu usínala, když z venku uslyšela kroky.
Polekaně otevřela oči.
Že by to byl onen tajemný donašeč růžiček? Třeba se konečně dozvím, zda je to opravdu Mauricius. Zadoufala.

Mauricius se zastavil přede dveřmi do Penelopina vězení a zaváhal.
Už týden jí nosil každý den jídlo a vždy přidal i rudou růžičku.
Pomalu otevřel dveře a zarazil se.
Hleděl do velkých Peniných očí. Vždycky, když zatím přišel, zrovna spala.
Penelopa si ho měřila pohledem, ale ani se nepohnula.
Mauricius vešel dovnitř a pečlivě za sebou zavřel dveře.
„Ahoj,“ sundal si z hlavy kapuci. Náhle se cítil rozpačitě.
Peny pocítila obavy.
Nevěřím ti ani slovo! Jak bych mohl mít radši tebe než mou krásnou Klárku?! Řekla mi, jaká jsi intrikánská a prolhaná potvora!
Znovu uslyšela v mysli Mauriciova slova a do očí jí vhrkly slzy.
Přetočila se na břicho a zabořila tvář do postele.
„Peny,“ popošel k ní Mauricius.
Záleží mu na mne! Řekl to jen pod vlivem toho lektvaru!, přesvědčovala se v duchu.
„Penelopo,“ sedl si Mauricius vedle ní a pohladil ji po hlavě. „Já… promiň,“ zašeptal.
Dívka vzlykla, lehla si na bok a vzala jeho ruku do dlaní.
„Bála jsem se, že to nejsi ty,“ zašeptala.
„Nechával jsem ti tu ty růže. Doufal jsem, že ti dojde, že jsou ode mne. Nechtěl jsem však, abys to věděla jistě. Bál jsem se, že by ses omylem mohla podřeknout,“ hladil ji po tváři.
„Dostaň mne odtud!“ zaprosila Peny.
„Dostanu, neboj se maličká,“ políbil ji. „Ještě však musíš počkat. Teď už tě můžu pokaždé probudit,“ políbil ji na nos.
Peny mu stiskla ruku a svou ručkou ho pohladila po tváři a prohrábla mu vlasy.
„Musím jít. Zítra zase přijdu,“ vtiskl jí na rty poslední polibek, zvedl se a šel ke dveřím. Měl už ruku na klice, když se zastavil. „A najez se pořádně Penelopo. Co jsi tu, skoro jsi nejedla.“
„Nemám hlad,“ pípla Peny.
„Jez. Víš, že si tě zkontroluji.“
Když odešel, Peny se zvedla z postele a poslušně se dala do jídla. Krajíc chleba a sýr.
Snědla půl krajíce a trochu sýra a znovu si lehla na postel.
Lehla si na záda a usmála se.
„Mauriciusi, děkuji ti, že jsi pro mne přišel,“ zašeptala do tmy.

Mauricius za Peny chodil každý den, ale nezůstával dlouho. Měl spoustu práce se zahradou a Peny se bála, aby je Dracus nezastihl. Sice za ní ani jednou nepřišel, ale co není, může být.
Mauricius už měl prostudované okolí hradu a věděl, kudy uniknout bez většího rizika. Avšak nechtělo se mu odejít a nepotrestat Dracuse.
„Mauriciusi, prosím, já chci pryč,“ prosila Peny.
„Už brzy,“ slíbil jí Mauricius.
Peny si povzdechla. Čím déle tu zůstávala, tím cítila větší strach.
Lehla si na záda a zamračeně se zadívala na strop.
Mauricius i v té tmě poznal, že se Penelopa mračí.
„Ještě nemůžeme odejít!“ zopakoval.
„Proč?“
„Chci Dracuse potrestat za to, že tě tu vězní. Za to, jak se k tobě chová a také zabránit jeho dalším pokusům o tvůj únos.“
„Nech ho být. Prosím,“ naléhala Peny, ale Mauricius byl neoblomný.
„Musím jít,“ zvedl se a odešel.
Peny se stočila do klubíčka a rozplakala se.
Proč Mauricius nechce odejít? Copak neví, jak hrozně se tu bojím?, myslela si.¨

Mauricius odešel z domku a v dálce zahlédl mužskou postavu. Rychle se ukryl za domek a čekal.
Ze vnitř slyšel pláč.
Povzdechl si.
Věděl, že Peny tu nechce zůstávat a chápal ji, ale měl na Dracuse hrozný vztek.
Navíc… mohl by pomoci i místním lidem, kteří žili pod Dracusovou krutou vládou a ve stínu chudoby.
Dracus vešel do domku a Mauricius slyšel, jak se Peny rychle posadila.
„Co tu děláte?“ otázala se Dracuse.
„Ještě jednou se tě ptám, jestli se staneš mou ženou?“ ozval se Dracusův povýšený hlas.
„Už jsem vám odpověděla, že se vaší ženou nikdy nestanu!“
„Zítra za úsvitu se staneš mojí ženou!“
„NE!!“
Penelopin výkřik zanikl v bouchnutí dveří, Dracusových krocích pryč od chaloupky a jeho zlomyslném smíchu.

Mauricius neváhal a rozeběhl se do vesničky, která se rozkládala za širším pásem lesa, pod kopcem, na kterém stál hrad.
Zamířil do poslední chaloupky a zaklepal na dveře.
„Dále!“ ozval se zevnitř mužský hlas.
Mauricius vešel a chvíli počkal než se jeho oči přizpůsobili šeru v chaloupce.
Když se rozkoukal, spatřil prostou místnost. Proti dveřím byl stůl se dvěma židlemi, v rohu manželská postel a naproti ní tři dětské postýlky.
Na jedné z nich seděly tři dětičky. Dva chlapečci a jedna holčička.
Nejstarší chlapeček měl krátké hnědé vlásky a mohlo mu být tak patnáct. Očka měl zelené a rošťácky se mu leskly, když spolu s bratrem lechtali svoji sestřičku.
Druhý mohl být tak jedenáct let starý. Měl delší vlnité světlé vlásky a hnědá očíčka.
Holčičce bylo asi tak osm let. Vlásky měla dlouhé, zapletené do copánků a oči měla velké a jasně modré.
V dalším rohu u kamen stála žena a vařila. A vedle ní stál muž, který Mauriciuse sledoval.
„Ahoj Stevene,“ usmál se Mauricius na muže, který sloužil v hradu a se kterým se skamarádil.
„Ahoj Mauriciusi! Tohle je má žena Dita.“
Dita se otočila a přívětivě se na Mauriciuse usmála. Byla to štíhlá žena s dlouhými hnědými vlasy zapletenými do tlustého copu.
„Těší mne,“ uklonil se jí Mauricius.
„Mne také.“
„A tohle jsou mé děti. Stefan, Edward a Luisa.“
„Ahoj děti.“ Mauricius každé z dětí pohladil po vlasech.
Děti se na něj plaše usmály, ale pokračovaly ve svých hrách.
„Co potřebuješ Mauriciusi?“ zeptal se ho Steven.
„No… mohl bych tě poprosit o pomoc?“