Rudé růže - 13.

13. kapitola

Peny seděla na posteli a tiskla k sobě růžičku.
Co teď? Brzy začne svítat a já si budu Dracuse muset vzít. Ale jak si ho můžu vzít, když jsem manželkou Mauriciuse? Nemůžu mít dva manželi! uvědomila si.
S novým odhodláním se postavila a čekala na příchod Dracuse.
Netrvalo dlouho a dočkala se.
Poslušně za ním vyšla ven a sledovala ho až na nádvoří. Tam čekala spousta prostě oděných lidí a v jejich středu kněz.
Penelopa se zastavila kousek za Dracusem.
„Dracusi?“ odkašlala si.
„Co chceš?!“ zeptal se podrážděně.
„No…víš… Já si tě nemůžu vzít. Jsem už vdaná!“ vyhrkla a dala si záležet, aby mluvila dost hlasitě. Chtěla, aby ji slyšel ještě někdo z okolních lidí.
„Cože?! Za koho?“ zeptal se Dracus překvapeně.
„Za Mauriciuse. Za koho jiného?“ zavrtěla hlavou. „Miluji ho z celého svého srdce,“ dodala.
Dracus k ní přistoupil a hrozivě na ni zíral.
Peny o krok ustoupila.
„Ano, za koho jiného by se taky mohla provdat?“ uslyšela Mauriciusův hlas.
Otočila se a hleděla do Mauriciusových očí. Nedíval se na ni, ale propaloval pohledem Dracuse.
„Ty!!!“ vykřikl Dracus překvapeně.
„Ano, já,“ přikývl Mauricius a posměšně se ušklíbl.
„Stejně sis ji vzal jen proto, že je sestrou královny!“ zasmál se Dracus.
Mauricius zvážněl a zadíval se do očí Penelopě.
„Vzal bych si ji, i kdyby byla dcerou toho nejchudšího člověka na celé zemi. Vzal jsem si ji proto, že ji miluji z celého svého srdce.“
Dracus zavrčel a mávl k Mauriciusovi rukou.
„Zavřete ho!“ rozkázal.
Když se nic nedělo, rozhlédl se rozezleně kolem.
„Tak bude to!?“
„Nebude!“ozval se někdo z davu lidí.
„Kdo se opovážil mi odporovat?!“
„My všichni!“ vystoupil dopředu Steven. Ostatní lidé se postavili za něj a založili si ruce v bok. Pomalými, ale dlouhými, kroky se k Dracusovi přibližovali.
Peny vše překvapeně pozorovala, ale když na ni Dracus úkosem pohlédl, radši ustoupila o pár kroků blíž k Mauriciusovi.
Ten si ji přitáhl za záda a znovu se zadíval na Dracuse.
„Myslím, že lidé mají tvojí vlády dost!“ ušklíbl se. „Je na čase, aby se vlády ujala právoplatná dědička trůnu!“
„Ano!“ ozvalo se souhlasné výkřiky.
„Ať žije naše nová královna Penelopa!“ zvolal někdo. V té chvíli Steven ještě s několika muži chytil Dracuse a odváděli ho pryč k věži.
„Dokázali jsme to! Dracus je navždy minulostí!!“ vykřikl Stefan.
Penelopa položila Mauriciusovi ruku na rameno a tázavě na něj hleděla.
„Potom ti představím několik lidí, ale napřed asi chceš vysvětlit, proč o tobě mluví jako o královně?“ usmál se a objal Peny kolem pasu.
„To bych docela ráda.“
„Dobře. Dracus je tvůj příbuzný. Karas byl králem této země. Jeho nástupkyní měla být Alexandra, ale té se této pocty jaksi nedostalo a ty jsi byla ještě moc malá a navíc u své sestry. Vlády se tedy ujal Dracus. Proto si tě chtěl vzít. Aby byl právoplatným králem.“
Peny překvapeně pozvedla obočí. Potom zavrtěla hlavou a lehce se ušklíbla. Kdyby se nebála, že si to Mauricius vezme až moc osobně, poklepala by si na čelo.
„Netvař se tak pochybovačně!“ pohladil ji Mauricius po tváři. „Přísahám, že mluvím pravdu.“
„Mauricius mluví naprostou pravdu,“ přitakal nějaký mužský hlas za ní.
Otočila se, ale z Mauriciusova objetí se nevyvlékla.
Hleděla na Stevena.
„Já jsem Steven, královno,“ uklonil se jí muž. „A tohle je můj syn Stefan. To on měl nápad jak povzbudit vesničany, aby se zbavili Dracusovi vlády.“
„Já jsem Peny a ne žádná královna.“
„Ale jsi královna,“ usmál se na ni Edward. „A určitě budeš výborná a hodná!“
„Co tu děláš Edwarde! Měl jsi být doma!“ zatahal ho lehce za ucho Steven.
Peny hleděla do chlapcových zářících očí.
„Chtěl tu být také viď?“ pohladila ho po vlasech.
„Takže vy mi říkáte, že jsem královna.“ Nebyla to otázka, ale konstatovaní.
„Ano, to ti tady opravdu říkáme,“ ozval se Mauricius.
„Já ale nebudu dobrá královna,“ zavrtěla Peny prudce hlavou.
„Budeš dobrá královna,“ promluvil Stefan. „Na očích je ti vidět, že jsi hodná. Nebudeš špatná královna. A navíc máš Mauriciuse!“
„Stefan má pravdu,“ otočil ji k sobě Mauricius a políbil ji. „Vždycky tu budu pro tebe,“ slíbil šeptem.
„Já vím,“ přitiskla mu tvář na hruď.
„Pokud nás omluvíte, musím si s Peny promluvit. Je to moc důležité,“ rozhlédl se Mauricius po lidech kolem. „Slibuji, že se vrátíme,“ zasmál se, zvedl Peny do náruče a vydal se k hradu.
Tam zašel do první volné síně.
„Chci s tebou mluvit o tom co jsem ti řekl…“
Nemusel říkat o co jde. Peny to hned věděla.
„Nevěděl jsem co říkám, ale opravdu jsem ani jediné slovo nemyslel vážně. Miluju tě z celého svého srdce a…“ odmlčel se.
Penelopa v jeho očích a tváři četla takovou lásku a upřímnost, že se usmála.
„Já ti věřím,“ objala ho.
Náhle se cítila dokonale šťastná.
Našla vše co chtěla. Byla schoulená v náručí muže, kterého milovala, měla milující sestru a její rodinu…