Rudé růže - Epilog

Anotace: Poslední díl růdých růží xD

Sbírka: Rudé růže

Epilog

Penelopa seděla u stolu a s hrdostí pozorovala svého manžela a dvě děti.
Malý chlapeček s blonďatými vlásky a modrýma očkama, byl usazený na vyšší židličce a papal polévku.
Jmenoval se Edward a bylo mu pět let.
Vedle něj seděl Mauricius a na klíně držel tříletou holčičku, s černými vlásky a modrýma očima. Byla velmi podobná svému tátovi.
Mauricius se jí právě snažil vnutit lžičku polévky. Holčička umíněně svírala pusinku a kroutila hlavičkou ze strany na stranu.
„Meliso na tak. Otevři pusinku,“ domlouval jí.
Penelopa se zvedla a přešla k němu.
„Melisko, otevři pusinku a tatínek ti dá lžičku polévky. A potom, až budeš hezky napapaná, půjdeme ven. Ano?“ pohladila ji po vlasech.
Holčička skutečně otevřela pusinku a nakonec snědla skoro celý talířek polévky.
Potom seskočila z Mauriciusova klína a odbatolila se přes jídelnu do pokojíčku, kde měla hračky.
„A můžu jít taky ven, mami?“ zeptal se Edward.
„No samozřejmě,“ políbila ho Peny na čelíčko.
„Co bychom si tam bez tebe počali?“ pocuchal Mauricius chlapci vlásky.
Edward dojedl a běžel za sestrou.
Mauricius si stáhl Peny na klín a pohladil ji po zakulaceném bříšku.
Z vázy na stole vytáhl jednu rudou růži a zastrčil ji Peny do vlasů. Stále jí růže nosil každý den.
Vybudovali si nový hrad na druhé straně vesnice. Steven a jeho rodina se přestěhovali k nim na hrad.
„Slyšel jsi o Klarise?“
„Jo,“ ušklíbl se Mauricius. „A dobře jí tak.“
Klarisa si tak dlouho vybírala mezi různými ženichy až si nakonec musela vzít jakéhosi hraběte Antonia. Prý se hrozně vztekala, ale nebylo jí to nic platné.
„Stejně jí přeju, aby nakonec byla šťastná.“
„Ty jsi moje zlatíčko, viď?“ políbil ji Mauricius.
„Miluju tě,“ usmála se na něj.
„A já tebe. Jsi si jistá, že chceš zítra na tu slavnost jít?“
„Ano. Jsem přeci královna!“
„Ale také jsi těhotná! Lid by se na tebe nezlobil.“
„Zvládnu to. Budeš tam přeci i ty,“ usmála se na něj.
„Královno!! Královno!!“ přiběhl do jídelny sloužící a podával Penelopě dopis.
Otevřela ho a očima přelétla několik řádek.
„Od koho to je?“
„Od Antonia Deliase.“
„Manžela Klarisy?“
„Ano. Prý přijede i s Klarisou za měsíc na návštěvu. Týden před tím, než přijede sestra s Krisem a dětmi.“
„To snad není možné! Klarisa má takovou drzost sem přijet?!“ vykřikl Mauricius.
„Nepíše Klarisa, ale Antonio,“ podotkla Peny.
„Velký rozdíl.“
„Ano. Antonio Delias za nic nemůže.“
„To je asi pravda,“ povzdechl si Mauriius.
„Ale pití ti budu nalévat jenom já a napřed také ho osobně zkontroluji!“
„Ano jistě!“ zasmál se.
„Tak pojď s těmi našimi drobky ven,“ zvedla se Peny a šla za dětmi.